Sasko-lauenburské vévodství

Roku 1180 poráží Jindřicha Lva císař Fridrich I. Barbarossa, který mu většinu držav zabavil a saské vévodství bylo rozděleno, čímž také de facto zaniklo. Bernhard, hrabě askánský, získal titul vévody a rodové državy, k nimž ještě získal Wittenbersko a Lauenbursko; arcibiskup kolínský pak Vestfálsko (jako vévodství); pomořanská knížata byla v roce 1181 povýšena na vévody; lankrabě durynský Heřman I. obdržel Saskou Falc (Saské falckrabství, založené Jindřichem I. Ptáčníkem); Lübeck byl v roce 1182 povýšen na říšské město; a Jindřichu Lvu zůstaly pouze část Engern a Ostfálsko (z těchto zemí pak vzniklo roku 1235 Brunšvicko)

Sasko-Lauenbursko okolo roku 1400

V roce 1260 zdědili Bernhardovi vnuci Johann I. a Albrecht II. jeho území, kterému vládli společně v nedílu. Roku 1296 si však území Albrecht II. a jeho tři synovci (synové zesnulého Johanna I.) rozdělili. Albrecht II. získal Sasko-Wittenbersko a synovci: Johann II., Erich I. a Albrecht III. Sasko-Lauenbursko jako nedíl (primogenitura, tedy vláda nejstaršího syna byla v Lauenbursku prosazena teprve r. 1619). Obě linie spolu soupeřily o zisk kurfiřtského hlasu, který byl v roce 1356 přiřčen císařem Karlem IV. Rudolfu I. (1297-1356), vévodovi sasko-wittenberskému.

Zatímco území Saska-Wittenberska se v průběhu staletí drasticky změnilo, vévodství Lauenburg zůstalo téměř beze změny až do ztráty nezávislosti v roce 1689, kdy bylo zděděno (a okupováno) knížaty brunšvicko-lüneburskými (od r. 1705 pak kurfiřty hannoverskými), kteří se později stali britskými králi. Vídeňským kongresem v roce 1815 bylo Lauenbursko uděleno nejprve králi pruskému a vzápětí vévodovi holštýnskému jako kompenzace za ztrátu Norska a ztrátu nároků na bývalé Švédské Pomořany s ostrovem Rujánou, které kongres dodatečně přiznal Prusku. Vévoda holštýnský byl zároveň králem dánským, takže v letech 1815 až 1864 bylo Lauenbursko pod dánskou nadvládou.

V německo-dánské válce roku 1864 Prusko s Rakouskem a ostatními německými státy bojovaly proti Dánsku, které chtělo oddělit jím ovládané Holštýnsko a Lauenbursko od Německého spolku a začlenit do Dánska (dánský král byl v rámci personální unie také vévodou Šlesvicka a Holštýnska (a Lauenburska), ale Holštýnsko bylo spolu s Lauenburskem na rozdíl od severnějšího Šlesvicka členem Německého spolku). V této válce bylo Dánsko poraženo, Šlesvicko se stalo prusko-rakouským kondominiem, Holštýnsko získalo Rakousko a Lauenbursko s titulem vévodství Prusko (vévodou se stal pruský král Vilém I.).

Po krátké období bylo vévodství v rámci pruské koruny ještě nezávislým subjektem, ale v roce 1876 bylo začleněno jako Okres Vévodství Lauenburské do pruské provincie Šlesvicka Holštýnska.

• Jan II. (1296–1322), vévoda sasko-lauenburský, spoluvládce (větev Bergedorf-Möllner)
• Albrecht IV. (1656–1343)
• Albrecht III. (1656–1308), větev Ratzeburg-Lauenburger
• Erik I. (1296–1338), za jeho vlády rozděleno mezi linie Lauenburg-Bergedorf a Ratzeburg-Lauenburg
• Erik II. (1338–1368)
• Erik IV. (1368–1412), spojeny obě linie
• Erik V. (1401–1435)
• Jan IV. (1401–1414)
• Bernard II. (1426–1463)
• Jan V. (1439–1507)
• Magnus I. (1507–1543)
• František I. (1543–1571 a 1574–1581)
• Magnus II. (1656–1603)
• František II. (1586–1619)
• August I. (1619–1656)
• Julius Jindřich (1656–1665)
• František Erdman (1665–1666)
• Julius František (1666–1689), poslední lauenburský Askánec

• Jiří Vilém (1689–1705), brunšvicko-lüneburský vévoda (linie Celle), prapravnuk vévody Magnuse I.
• Jiří I. (1705–1727), jeho synovec, britský král Jiří I., již legitimní vévoda
• Jiří II. (1727–1760), britský král Jiří II.
• Jiří III. (1760–1814), britský král Jiří III.

• Fridrich I. (1814–1839), dánský král Frederik VI., pravnuk Jiřího II.
• Kristián I. (1839–1848), dánský král Kristián VIII., jeho bratranec
• Fridrich II. (1848–1863), dánský král Frederik VII., jeho syn

• Kristián II. (1863–1864), dánský král Kristián IX.

• Vilém I. (1864–1876), pruský král Vilém I.
  • v l. 1890-1898 nesl formálně titul „vévoda lauenburský“, jako čestné vyznamenání, propuštěný říšský kancléř, kníže Otto von Bismarck. S titulem nebyla spojena žádná vladařská práva ani majetky a Bismarck sám jej odmítal užívat, neboť titul právem chápal jako pokus Viléma II. pokrytecky Bismarcka odškodnit za propuštění z úřadu