Pruské království

18. ledna 1701 se syn Fridricha Viléma, braniborský kurfiřt a pruský vévoda Fridrich III. prohlásil v Königsbergu, se svolením polského krále a římskoněmeckého císaře, „králem v Prusku“ jako Fridrich I., čímž založil později velice mocné Pruské království. Ve stejný den byl také spolu se svou ženou korunován králem. Korunovaci předcházelo založení Řádu Černé orlice. 18. ledna 1701 Fridrich III. byl v okázalé ceremonii korunován v Královci (Königsbergu), při níž si sám vložil korunu na hlavu a na hlavu své ženy a až poté se nechal pomazat.[1] V rámci obtížně akceptovaného kompromisu se tedy stal suverénním panovníkem pouze v územích nepatřících do Svaté říše římské. Císařský souhlas získal korunním traktátem 16. listopadu 1700 za závazek poskytnutí osmitisícového vojska pro válku o španělské dědictví, čímž dostál uznání císaře povýšení Pruského vévodství, které jako suverénní území nepatřilo do římsko-německé říše, na království.

Fridrich I., první pruský král

Příčiny tohoto činu lze najít ve výbojné politice braniborských kurfiřtů, již byli zároveň pruskými vévody. Jejich mocenskému vzestupu stály v cestě nepřátelské rody, které většinou získaly v tu dobu královské tituly, čímž dosáhly významného úspěchu. Právě na přelomu 17. a 18. století získala severoněmecká Hannoverská dynastie následnictví Spojeného království, jehož králi se v roce 1714 skutečně stali. Další soupeř, tentokrát z vlivného rodu Wettinů, saský kurfiřt Fridrich August I. Silný získal roku 1697 titul polského krále, takže se královský titul stával pro Prusko (Braniborsko-Prusko) čím dál více otázkou prestiže. Problémem bylo jak jej získat.

Získání cizího královského titulu bylo nepravděpodobné, stejně tak jako že by císař povýšil braniborské markrabství na království, a tak zbylo jen Prusko resp. pruské vévodství. Jak již bylo uvedeno, Hohenzollerny držená část Pruska byla vévodstvím, a byla také jedinou jejich významnou državou mimo Svatou říši římskou. Ovšem území, k němuž se symbolicky mohl královský titul v Prusku vázat, a to takzvané „královské Prusko“, ovládalo Polské království, a tak se kurfiřt a vévoda Fridrich III. nemohl jen tak prohlásit pruským králem. V rámci obtížně akceptovaného kompromisu s římskoněmeckým císařem a polským králem se tedy prohlásil „králem v Prusku“ (König in Preußen). Pruské království ve své počáteční podobě tedy de facto představovalo území původního pruského vévodství. Jeho následný růst a připojení území „královského Pruska“ však na sebe nenechalo dlouho čekat.

Územní růst Pruska

Pruské království čím dál více sílilo a tak ve slezských válkách v letech 1740–1745 získalo od Habsburské monarchie většinu Slezska i s původně českým Kladskem. Tento zisk pak dokázalo ubránit v další sedmileté válce, kde bojovalo proti koalici Habsburské monarchie, Francie a Ruska. To byl počátek mocenského vzestupu Pruska, které se stalo jedním z nejdůležitějších evropských států. V této době vytvořilo Prusko nejen skvěle vycvičenou armádu, ale také efektivní úřednický aparát.

V letech 1772–1795 se Pruské království zúčastnilo trojího dělení Polska a získalo tak rozsáhlá území na východě, mezi nimiž měly pro Prusko největší význam právě tzv. Prusy královské (pozdější Západní Prusko), což mělo za formální důsledek znovusjednocení Pruska a nárok na oprávněný titul pruského krále. A jelikož se tedy situace vyměnily a polský král se stal de facto závislým panovníkem, změnil tehdejší „král v Prusku“ Fridrich II. Veliký svůj titul a začal se tituloval (jak je běžné) jako „pruský král“ (König von Preußen).

Během trojího dělení Polska získalo Prusko kromě královského Pruska také tyto území: Varmii, Chelmiňsko, Notečsko - Netzedistrikt, Velkopolsko, Kujavsko, Siradzko, Leczycko část Podlesí, a západní a severní Mazovsko včetně Varšavy), kde pak postupně vznikly provincie Západní Prusko, Nové Východní Prusko a Jižní Prusko.

Za vlády kurfiřta Fridricha Viléma IV. (pruský král Fridrich Vilém III.) v roce 1806, bylo do pruského království včleněno Braniborské kurfiřtství, čímž skončila reálná unie Braniborska a Pruska.

Pruské království po roce 1818

V období napoleonských válek ztratilo Prusko v bojích proti Napoleonovi a jeho spojencům, rozsáhlá území na západě i východě, což si však po porážce Francie vykompenzovalo na Vídeňském kongrese, kde získalo západní část varšavského knížectví, na níž vzniklo velkovévodství a později pouze provincie Poznaňsko, severní polovinu Saska včetně Dolní Lužice a severovýchodní poloviny Horní Lužice, celé Porýní a Vestfálsko.

Dále získalo od Švédska smlouvou ze 4. června 1815 severní část Předního Pomořanska včetně Rujány. 8. června 1815 pak Prusko spolu s Rakouskem a ostatními německými státy vytvořilo Německý spolek, k němuž však nepatřily jeho 3 nejvýchodnější provincie Poznaňsko, Západní Prusko a Východní Prusko.

Pruský ministerský předseda Otto von Bismarck

Pruské království bylo roku 1851 poraženo Dánskem v prusko-dánské válce (1848–1851), v níž chtělo Prusko ovládnout Dánskem kontrolované Šlesvicko s početnou německou menšinou. Roku 1863 pak bylo Šlesvicko začleněno přímo do Dánska, což bylo zjevným porušením Londýnského protokolu z roku 1851, v němž se Dánsko mimo jiné zavázalo ponechat Šlesvicku jeho práva.

Důsledkem byla následující německo-dánská válka roku 1864 pak Prusko s Rakouskem a ostatními německými státy bojovalo proti Dánsku, které chtělo oddělit jím ovládané Holštýnsko a Lauenbursko od Německého spolku (Dánský král byl v rámci personální unie také vévodou Šlesvicka-Holštýnska, ale Holštýnsko bylo spolu s Lauenburskem na rozdíl od severnějšího Šlesvicka členem Německého spolku) a začlenit je do Dánska. V této válce bylo Dánsko poraženo, Šlesvicko se stalo prusko-rakouským kondominiem, Holštýnsko získalo Rakousko a Lauenbursko s titulem vévodství Prusko.

Spor s Rakouskem o vedoucí úlohu v Německém spolku a o Šlesvicko-Holštýnsko pak vedl roku 1866 k prusko-rakouské válce, v níž bylo Rakousko a jeho spojenci poraženi. Prusko pak kromě anexe celého Šlesvicka-Holštýnska anektovalo rozsáhlá území rakouských spojenců Hannoverského království, kurfiřtství Hesenského a vévodství Nasavského.

V anexi dalšího rakouského spojence království Saského mu zabránilo negativní stanovisko Rakouska a Francie, a Sasko bylo postiženo „pouze“ vysokými reparacemi. Další rakouští spojenci království Bavorské a velkovévodství Hesenské musely postoupit Prusku menší okrajová území. Na získaných územích poté Prusko vytvořilo provincie Hannoversko, Hesensko-Nasavsko a Šlesvicko-Holštýnsko.

Prusko se pak stalo zakládajícím spolkovým státem Severoněmeckého spolku, který byl pod jeho hegemonií a v němž mu patřila většina území. Až do konce první světové války si podrželo stejný rozsah.

Politická mapa Pruska (před rokem 1905)

V letech 1870–1871 Pruské království bojovalo po boku dalších německých států proti Francii v prusko-francouzské válce, kterou vyhrálo. V důsledku vítězství se 18. ledna 1871 stalo největší a vůdčí spolkovou zemí nově založeného Německého císařství s oficiálním názvem Německá říše.

V rámci Německého císařství mělo Pruské království (opět) hegemonii, jež byla zaručena již tím, že podle ústavy byl pruský král dědičnými předseda (německé říše) majícími titul německého císaře, zároveň byl i pruský ministerský předseda německým spolkovým kancléřem, takže mezi Pruskem a Německým císařstvím byla takzvaná reálná unie.[2]

Velký znak království (1873–1918)

V důsledku německé porážky v první světové válce se v listopadu 1918 úplně vyčerpané Německo vzdalo. Následně vypukla v Berlíně, takzvaná listopadová či německá revoluce, jež se rozšířila po celém Německém císařství. Jejím důsledkem bylo, že byly zrušeny či padly všechny německé monarchie včetně Německého císařství a samotného pruského království. A právě po převratu z 9. listopadu 1918, v němž se vyznamenali i pruští důstojníci a jenž se stal koncem monarchie, pojal císař Vilém II. v posledním okamžiku v rámci Německa státoprávně nerealizovatelnou, ale z historického hlediska správnou myšlenku vzdát se císařského titulu, nikoliv ale pruské koruny. Nakonec se ale pod tlakem událostí vzdal obou, čímž ukončil pětisetleté panování Hohenzollernů v Braniborsku, třísetletého v Prusku a padesátiletého v Německu.

A tak po pádu monarchie roku 1918, v rámci Výmarské republiky vznikl Svobodný stát Prusko (Freistaat Preussen). V důsledku Versailleského míru ztratilo Prusko rozsáhlá území na východě, severu a západě, tj. ve prospěch Belgie, Dánska, Polska, Litvy a Československa.[3] Paradoxní je, že 30 let po svrhnutí monarchie v Prusku byl bývalý silný pruský stát rozhodnutím spojenecké kontrolní komise zcela zrušen.[4]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kingdom of Prussia na anglické Wikipedii.

• CLARK, Christopher. Prusko : vzestup a pád železného království. Praha: Beta-Dobrovský, 2008. ISBN 978-80-7306-357-3.
• RICHTER, Karel. Třeba i železem a krví: prusko-rakouské války 1740-1866. Praha: Epocha, 2007. ISBN 978-80-87027-29-5.
• MÜLLER, Helmut; KRIEGEREM, Karl Friedrich; VOLLRATH, Hanna. Dějiny Německa. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. ISBN 80-7106-188-3.
• SCHOEPS, Hans-Joachim. Dějiny Pruska. 80-86379-59-0: Nakladatelství Lidové noviny, 2004.

• Pohřebiště pruských panovníků
• Pruské ctnosti

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pruské království na Wikimedia Commons