Severní moře

Německé pobřeží

Na severu přechází v Norské moře. Na východě je spojeno s Baltským mořem přes Dánské úžiny (Skagerrak, Kattegat, Öresund, Velký Belt, Malý Belt). S Atlantským oceánem je spojeno na jihozápadě přes Calaiskou úžinu a průliv La Manche a na severozápadě přes průlivy mezi ostrovy (Pentland Firth).

Pobřeží je velmi rozdílné. Na severovýchodě se nacházejí fjordy (Boknafjorden, Hardangerfjorden, Bjørnafjorden v Norsku a Limfjorden a Ringkøbing Fjord v Dánsku) s velkým množstvím ostrovů (Bømlo, Stord, Huftarøy, Tysnesøy, Store Sotra, Askøy v Norsku, Mors v Dánsku). Na jihovýchodě je pobřeží převážně rovné, nízké a písčité. Na jihu se nacházejí laguny (Deutsche Bucht, Helgoländer Bucht, Waddenzee) a písečné mělčiny. Na západě jsou velké mělké zálivy (Moray Firth, Firth of Forth, The Wash) a estuáry (Temže). Východní pobřeží Nizozemska je sužováno povodněmi, a proto je celé obklopeno hrázemi. Na odkrytém moři nejsou žádné ostrovy, jen podél východního břehu se táhne řetěz Fríských ostrovů a severně od nich leží ostrov Helgoland.

Povrch dna představuje rovinu mírně nakloněnou k severu s hloubkami od 20 až 30 m do 150 až 170 m. Nachází se zde množství nevelkých mělčin tzv. lavic (Doggerská lavice), které jsou složené odplavenými produkty morénových usazenin ledovce. Ten v pleistocéně pokrýval celé mořské dno. V jihozápadní části se nacházejí nevelké písčito-štěrkové hřebeny protáhnuté na severovýchod, které jsou vytvářeny přílivovými proudy. Také jsou zde úzké úžlabiny hluboké přibližně 200 m (Devil's Hole), které jsou pozůstatky říčních dolin. Před 10 tisíci lety byl jižní úsek Severního moře bažinatou planinou, kudy táhli losi a jeleni a žili tu i lidé. Až těsně před rokem 6000 př. n. l. byla Velká Británie oddělena od evropské pevniny zdvihem hladiny způsobeným oteplením po konci doby ledové.[1] U pobřeží Norska se táhne žlab (Norský příkop), vzniklý podél linie zlomu, který je hluboký 300 až 400 m (ve Skagerraku až 800 m).

Dno je tvořeno tlustými (10 až 12 km) vrstvami usazenin od permských (a možná i starších) až po antropogenní (včetně ledovcových). Ty vytvářejí systém plochých vyvýšenin a propadlin. Největší vyvýšeniny jsou Jutská a Doggerská lavice. Nejvýznamnější propadliny jsou Severní, Severodánská a Anglická. Vyvýšeniny a jejich svahy se vyznačují protáhlými a kruhovými ohyby vrstev, se kterými jsou spojeny naleziště ropy, zemního plynu a černého uhlí (Ekofisk v Norském sektoru). Permské usazeniny obsahují velké zásoby soli, které vytvářejí mnohé kopule a antiklinály pronikající do vyšších vrstev protáhnuté ze severu na jih. Usazeniny na dně zakrývají na východě oblast předkambrijské východoevropské pánve, na severozápadě kaledonské Norsko a Skotsko a ve střední části oblast bajkalského vrásnění.

Na dně se také nachází pravděpodobný impaktní kráter Silverpit. Podle jedné hypotézy vznikl před 66 miliony let v důsledku dopadu úlomku stejného tělesa (pravděpodobně velkého asteroidu), které vytvořilo kráter Chicxulub na území Mexického zálivu. Katastrofa na konci křídy způsobila hromadné vymírání druhů (zejména dinosaurů) a vzniklá tsunami způsobila obrovské globální povodně.[2][3]

Hloubky a anglické názvy oblastí

Podnebí je mírné. Je pod neustálým vlivem teplého Golfského proudu a tlakové níže nad Islandem. Zima je krátká, přiměřeně mírná a léto chladné. V průběhu roku převládají západní a jihozápadní větry, které dosahují největší síly v zimě. Od listopadu do března je nejvyšší četnost bouří. Častá změna cyklón a anticyklón způsobuje vysokou nestálost počasí.

Průměrná teplota vzduchu je v únoru od 0 °C na východě do -5 °C na západě a v srpnu od 15 °C na severu do 17 °C na jihu. V zimě při severním větru může teplota klesnout až na -23 °C. Oblačnost v průběhu celého roku je 6 až 7 stupňů s maximem v zimě. Časté jsou mlhy, jejichž četnost v létě stoupá z jihu na sever a po zbytek sezóny naopak. Roční úhrn srážek se zvětšuje od jihu (600 až 700 mm) k severu (1 000 mm). V zimě je časté sněžení doprovázené silným nárazovým větrem.

V dubnu 2009 byla v Hamburku zveřejněna studie spolkového úřadu pro mořskou plavbu a hydrografii, podle které se teplota na hladině Severního moře od 80. let 20. století zvýšila o 1 stupeň Celsia a nyní dosahuje v průměru 11 stupňů.[4]

Průměrná teplota vody na povrchu je v zimě je 5 až 6 °C, na jihovýchodě se ochlazuje studenými pevninskými vodami na 2 °C. V létě je to 12 °C na severu, 16 až 17 °C ve střední části a 18 až 19 °C na jihovýchodě. Salinita je nejvyšší na severozápadě a jihozápadě 34,7 až 35,3 ‰ a ve střední části 34,5 až 34,7 ‰. Na severovýchodě klesá na 31 až 32 ‰ a na jihovýchodě na 29 až 31 ‰. Hloubkové teploty a slanost se jen málo odlišují od povrchové. Přílivy jsou dvanáctihodinové a jejich velikost je různá od 0,6 do 7,6 m. Větrný příboj v jižní části může dosahovat až 3 m a naopak při poklesu dosahují až 2,1 m. Při spojení přílivu a příboje může dojít ke katastrofálním záplavám, kdy je zatopena významná část nízkých pobřeží Nizozemska, Belgie, Velké Británie a Dánska. Větrem vytvářené vlny dosahují 8 až 10 m na severu a 6 až 7 m na jihu. Led se objevuje u břehů od prosince do března. V silných zimách může led na zhruba měsíc pokrýt i větší plochy. Voda je znečištěná průmyslovými odpady, zbytky ropných produktů a ropou.

Oceánské proudy vstupují hlavně přes severní vstup a vystupují podél norského pobřeží

Hydrologické podmínky odpovídají geologické skladbě, klimatickým podmínkám, vodní výměně s Atlantským oceánem a Baltským mořem a přítoku z pevniny. Hlavní roli hraje teplá a slaná atlantická voda, která přitéká ze dvou směrů. Jeden proud přitéká mezi Shetlandami a severním koncem Britských ostrovů a druhý přes Calaiskou úžinu. Způsobují zvýšenou slanost v přilehlých oblastech Severního moře. Naopak méně slaná baltská voda postupuje do severovýchodní části přes průliv Skagerrak. Přítok z pevniny má vliv především na jihovýchodní část moře (Labe, Vezera, Emže, Rýn, Máza, Šelda, Temže). Přitékající voda vytváří v moři celkovou cyklonální cirkulaci, na kterou navazují místní cirkulace stejného směru. Voda odtéká do Norského moře mezi Skandinávským poloostrovem a Shetlandami. Rychlost povrchových proudů obvykle nepřevyšuje 0,3 m/s, ale vlivem větrů se jejich směr a rychlost může značně měnit. Hlavní roli hrají přílivové proudy, které přicházejí s dvanáctihodinovou periodou. Hlavní vlna přitéká ze severu a za 6 hodin dosahuje jižního pobřeží. Tady se potkává se slabší vlnou přicházející z průlivu La Manche. Rychlost vlny u Shetland dosahuje 18 km/hod. Přílivové vlny, které zasahují celou hloubku moře, mají velký vliv na promíchávání vody a vertikální vyrovnávání slanosti. Promíchávání vody větrem probíhá především v jižní mělké části moře.

Slávky a další škleble ve Waddenském moři v Holandsku

Organický život je charakteristický pro Severoatlantickou zoogeografickou oblast. Je podobný Barentsovu moři, ale bohatší na teplomilné druhy. Pronikají sem také některé arktické druhy (až 20 %). V moři žije přibližně 300 druhů rostlin a 1500 druhů živočichů. Jsou to v moři obvyklé rozsivky (převážně na severu), plankton ale i větší zelené, hnědé a červené rostliny. Z živočichů jsou to korýši (asi 600 druhů), červi, měkkýši (asi 300 druhů), láčkovci a ryby (asi 100 druhů). Z mořských ptáků to jsou terejovití, rackovití, alkouni úzkozobí a tlustozobí. Pro litorály jsou charakteristické porosty fukoidů, velké kolonie slávek, svijonožců, pískovníků rybářských, blešivců. Hlouběji roste vocha mořská a žijí zde větší měkkýši (slávička obecná, hřebenatkovití, ústřice). Hustota biomasy je průměrně 350 g/m². V roce 1912 sem lodě zavlekly z Číny kraba říčního, který se rozmnožil zvláště na jihu a rozrušuje tam břehy. Z ryb se loví především platýs, treska obecná, treska jednoskvrnná, treska tmavá, makrely, sleď obecný, šprot obecný a některé druhy rejnoků a žraloků.

Těžba ropy v Severním moří

V Severním moři probíhá již několik desetiletí rozsáhlá těžba ropy. V 90. letech 20. století se vedl spor o osud vysloužilé ropné plošiny Brent Spar, která byla provozována ropnou firmou Shell a původně měla být potopena na mořské dno. V roce 1995 komise úmluvy OSPAR vyhlásila moratorium na potápění ropných plošin nebo jejich ukládání na mořské dno. V roce 1998 byl členskými státy OSPAR jednomyslně odhlasován zákaz potápění takových zařízení v Severním moři. V roce 1999 nastal pro naleziště v Severním moři ropný vrchol a množství vytěžené ropy klesá přibližně o 1/10 za rok.

Nejvýznamnější přístavy jsou Rotterdam, Londýn, Antverpy, Hamburk, Edinburgh, Bergen a Oslo. Od roku 1895 je Severní moře propojeno s Baltským mořem Kielským průplavem.