Aischylos

Byl synem bohatého statkáře Euforióna z Eleusíny, později žil v Athénách. Původním povoláním byl voják, bojoval v řecko-perských válkách – tyto zásluhy vyzdvihl v nápise na hrobě, který si sám napsal. Účastnil se bitev u Marathónu a Salamíny. Určitý čas žil v sicilských Syrakusách, kde také zemřel. Podle mýtu mu orel, který považoval jeho holou lebku za kámen, svrhl na hlavu želvu.

Je považován za zakladatele antické tragédie, zavedl druhého herce a stal se tak tvůrcem evropské dramatické tradice. Jeho náměty byly téměř vždy mytologické, jen občas historické (Peršané). Prosazoval demokratické ideály, svobodu a obětavou lásku k vlasti, zastával názor, že svět je řízen božskou spravedlností. Základním rysem tragična podle Aischyla je lidské jednání plné nebezpečí, které každou chvíli přivádí člověka do bezvýchodných situací, v nichž tentýž čin je nutností, povinností, zásluhou ale současně největším proviněním. Aischylos používal slavnostní jazyk plný básnických obratů a novotvarů. Pro zvýšení obliby her jako jeden z prvních užíval výpravné dekorace, krásné kostýmy, masky atd.

Aischylos byl zbožný člověk, takže podle něj byla moc bohů neomezená. V jeho hrách vystupuje Zeus jako spravedlivý vládce, který nesnáší lidskou domýšlivost a stíhá ji zaslepením, ve kterém se člověk dopustí hříchu a provinění a je za něj potom potrestán.

Po Aischylovi je pojmenována např. planetka 2876 Aeschylus.

Napsal 90 tragédií, avšak pouze sedm z nich se dochovalo v celém znění, mezi nimi i jeho nejslavnější hra a také jediná úplná dochovaná trilogie Oresteia. Dalších 72 tragédií známe alespoň podle názvu. Nejvíc se proslavil změnami v koncepci řeckého dramatu. Zavedením druhého herce umožnil dialog a dramatickou akci. Jeho hrdinové jsou řečtí bojovníci a vojáci. Aischylovské látky a příběhy byly velmi často zpracovávány v 19. a 20. století (O’Neill, P. B. Shelley, G. G. Byron a jiní) a jejich aktuálnost přetrvává dodnes.

• Peršané – o vítězství Řeků v bitvě u Salamíny. Podle Aischyla je perská porážka trestem za Xerxovu zpupnost.

• Prosebnice (Hiketidés) Příběh 50 dcer Danaových, které prchají z Egypta, aby se nemusely provdat za své bratrance. Pronásledované Egypťany se dostávají do Argu, kde se král rozhoduje, zda je přijme a vyvolá tak válku s Egyptem, nebo je odmítne a vyvolá tak hněv boha pohostinství Dia. Nakonec dívky přijme, ale když za několik dní dorazí i rozzuřených 50 ženichů, dohodne mezi nimi svatbu. Nicméně zapřisáhlé nevěsty slíbí svému otci, že všechny zabijí své manžely o svatební noci. 49 z nich svůj slib splní, jen jedna z Danaových dcer se do svého chotě zamiluje a nechá ho naživu. Tento pár se stal symbolem manželské lásky.

• Sedm proti Thébám (Hepta epi Thébás) z roku 467 př. n. l. O výpravě Oidipova syna Polyneika proti Thébám, aby jeho bratra zbavil vlády; příběh končí smrtí obou bratrů. Jejich sestra Antigona se nakonec i přes zákaz svého strýce vládce Théb rozhodne pohřbít Polyneika. Vnitřní konflikt pokory k tradicím a bohům a poslušnosti k vládci města nakonec vyústí ve smrt Antigony, manželky vládce Théb i jeho syna.

• Upoutaný Prométheus (Spoutaný Prométheus, Prométheus desmótés) – první část trilogie, z dalších částí dochovány jen fragmenty. Titán Prométheus dal i přes Diův zákaz lidem oheň a umožnil jim tak pokrok. Za to byl připoután ke Skythské skále, a když nechtěl prozradit, jak je možné zahubit Dia, byl svržen do nitra země.

• Oresteia, jediná úplně dochovaná antická trilogie, její části jsou Agamemnon, Oběť na hrobě a Usmířené lítice. Děj začíná tím, že král Agamemnón obětuje svoji dceru Ífigeneii, aby mohl odjet válčit a po návratu domů z trójské války je zabit svojí ženou Klytaimnéstrou a jejím milencem Aigisthem. Jeho syn Orestés ho na radu bohů pomstí (zabije vraha i svou matku), ale stane se horším vrahem, než jeho matka. Pronásledují ho božské Lítice, z čehož zešílí a hledá pomoc u bohyně Athény, která předsedá soudu a nakonec Lítice usmíří a Orestovi je odpuštěno. Pomsta patří do rukou bohů, člověk sám není schopen odhadnout, kam ho jeho čin pomsty může zavést. Dílo pochází z roku 458 př. n. l.