Jindřich Štreit

Narodil se 5. září 1946 ve Vsetíně na Valašsku jako nejstarší z pěti dětí. Jeho otec Jindřich Štreit (1921, Krhová u Valašského Meziříčí - 1986, Praha) byl vesnický učitel a v roce 1945 se oženil s Antonií Steinhilberovou (* 1922 Praha), která pocházela z podnikatelské rodiny. Jindřichova sestra Jaroslava (* 1947) učila na stejné škole. Bratr Jiří (* 1950), lesní inženýr, je autorem mnoha patentů v oblasti lesnictví a podniká stejně jako i další bratr Miroslav v oblasti dřevařství. Nejmladší bratr Antonín (* 1957–?) se věnoval ateliérové fotografii. První roky života prožil Jindřich s rodinou ve Stříteži nad Bečvou na Valašsku. Jeho otec byl velmi aktivní člověk, stal se kulturním pracovníkem a v hostinci se mu podařilo založit kino, ve kterém se několikrát týdně promítaly filmy.[3] Matka tam prodávala vstupenky, cukroví a knížky. K Jindrovým dětským povinnostem patřily pravidelné denní cesty pro mléko k soukromníkům. Často musel chodit kolem osamělých dřevěnic v kopcích, kde bydleli staří lidé. Obrazy krajiny a života tamních lidí v ní se zapsaly hluboko do jeho podvědomí a ovlivnily jeho vnímání vztahu člověka k přírodě v budoucnu. Jednoho dne dostal otec od matky k Vánocům fotoaparát značky Etareta a zanedlouho také výbavu pro vyvolávání snímků. Malý Jindra se poprvé setkal s fotografií. Jeho otec portrétoval vesničany, ale také krajiny. Snímky pak pod červeným světlem zvětšoval dlouho do noci v ložnici. Ráno je potom pral venku u pumpy a sušil na malé leštičce. Své matce Štreit vděčí za to, že v něm probudila lásku k umění. Navštěvovali spolu divadla, koncerty i výstavy. Malířství objevoval díky malíři Josefu Hapkovi, který jezdil do sousedství a Jindra s ním chodil tvořit do plenéru. Vnímal i politické události své doby spojené s náboženským vyznáním jejich přátel, procesu s Rudolfem Slánským nebo zrušení lístkového systému a následně měnovou reformu. Dne 7. března 1956 jeho otec ve škole během vyučování připomněl narozeniny Tomáše G. Masaryka a s dětmi zazpíval písničku Ach synku, synku. Některé z dětí se zmínilo doma a začaly potíže. Vyšly články v novinách a otec dostal na vybranou buď jít pracovat do továrny nebo jít učit do pohraničí. Zvolil druhou možnost a na konci srpna ještě téhož roku se odstěhovala celá rodina do Těchanova v podhůří Jeseníků, kde se otec stal ředitelem jednotřídky.[4]

V Těchanově se Jindra stal žákem páté třídy u svého otce, který kromě výuky vedl knihovnu, kroniku a obnovil promítání filmů. Ve své knize Jindra vzpomíná také na první televizor ve vesnici, který byl umístěn v Kulturním domě, ale časem se přístroj rozšířil téměř do všech domácností. Jeho otec měl kvůli jiným povinnostem na fotografování stále méně a méně času, a když fotografoval, bylo to hlavně dění ve vesnici. Také matka se velmi aktivně zapojila do veřejného dění ve vesnici, pracovala v kulturním středisku, pořádala zájezdy do divadel a sháněla práci pro ženy, starší lidi a tělesně postižené.[4]

Jindřich vystudoval gymnázium v Rýmařově, kde v roce 1963 maturoval a jako další studium si zvolil na pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci učitelský směr pro I. stupeň a výtvarnou výchovu. Hudební výchovu jej učil profesor Jan Bukovjan, od kterého za 400 korun získal německý fotoaparát Welta se záklopným objektivem. Přispěl mu na něj jeho otec, kterému za to Jindřich musel slíbit, že deset let nebude kouřit. K tomuto historickému okamžiku došlo na jaře 1964.

Fotografování mne od prvního stisknutí spouště silně zaujalo. S nadšením jsem dělal záběry krajiny, západů slunce, mraků, zbytků rozbitých domů, kde jsem hledal stopu po lidech.

Na fakultě se přihlásil na fotokroužek a objevoval fotografie jiných autorů. Obzvláště se mu líbily fotografie Viléma Reichmana a Emily Medkové. Časem začal fotografovat různé události běžného života, bílého koně na hřbitově, hrající si kluky, křtiny a pohřby. Právě tehdy na jednom pohřbu pořídil snímek, na kterém je kráčející smuteční průvod a pod ním v protisměru jdoucí řada kačen. V roce 1966 nastoupil na praxi na gymnáziu v Rýmařově a o rok později složil státní zkoušky. Získal místo na škole v Sovinci a stal se otcovým kolegou.[4]

Podobně jako jeho otec, také Jindřich Štreit kromě výuky zastával roli knihovníka, předsedy Osvětové besedy a také promítače. V roce 1971 se oženil s Agnes, absolventkou konzervatoře v Kroměříži a ve stejném roce se jim narodila dcera Monika. Postupně začal fotografovat v okolních rodinách a za rok uskutečnil výstavu v Olomouci s názvem Člověk. Od té chvíle Štreita již fotografie neopustila a stala se nedílnou součástí jeho života. Toužil po dalším odborném vzdělání a tak se v roce 1974 přihlásil na tříletou Školu výtvarné fotografie při ústředním výboru Svazu českých fotografů. Současně s fotografií se snažili Štreitovi oživit Sovinec kulturními aktivitami. Založil zde pobočku rýmařovské Lidové školy umění, kde se hudebního vzdělání ujala jeho žena Agnes. V roce 1974 uspořádal v Sovinci výstavu později významné malířky Marie Kodovské z Rýmařova. Při hledání témat k fotografování Štreita zaujal život Cikánů v jejich kraji. Už tehdy si uvědomil, že chce ukazovat realitu bez přikrášlování, což se také stalo zásadní při vnímání skutečnosti.[4]

Uvědomil jsem si, že pro mne je nejdůležitější člověk se svou všedností i neobyčejností.

V roce 1975 byl požádán, aby vedl obecní kroniku, což mu při zjišťování informací umožňovalo navštěvovat rodiny a během návštěv fotografovat. O rok později byla škola v Sovinci zrušena a Jindřich Štreit odešel na pozici školního ředitele do Jiříkova. Mimo jiné se dostal do olomouckého velkého divadla, kde fotografoval přípravu baletu Pierot a nejen na jevišti, ale také v zákulisí. Nezůstalo jen u tohoto představení, ale nasnímal i další scény a představení.[4]

Od osmdesátých let Jindřich Štreit na hradu Sovinec pravidelně organizuje výstavy, koncerty a divadelní představení;[5] fotografovi se někdy přezdívá 'Jindra ze Sovince'.[6]

V roce 1978 začalo Štreitovo životní téma, Vesnice. Zajímal se o její specifický život, který se koncentruje na malém území. Své působení rozšířil ze Sovince i na okolní vesnice a snažil se o maximální zobecnění lidského života, čehož může dosáhnout jen dlouhodobým sledováním cíle. Od roku 1980 se jeho fotografie dostávají do širšího povědomí veřejnosti. Díky Tomáši Fassatimu z banskobystrické Galerie F se Štreit seznámil s Antonínem Dufkem, kurátorem fotografické sbírky v brněnské Moravské galerii. Po výstavě v pražském Činoherním klubu na doporučení Jaroslava Anděla dostal Štreit nabídku od Anny Fárové k účasti na výstavě 9x9 v klášteře v Plasích roku 1981. Jednalo se o výjimečnou akci, na kterou přijeli významní fotografové ze zahraničí, jako například Henri Cartier-Bresson, Martine Franck, Marc Riboud a přední teoretici a ředitelé zahraničních galerií.

Tyto výstavy zaregistrovaly státní orgány a povahu snímků chápaly jako negativní pohled na realitu. K dalšímu dění přispěla následující příhoda:

Jednoho dne jsem jel Olomoucí a spatřil sovětského vojáka zametat chodník před kasárnami. Voják s koštětem na pozadí rudé hvězdy pro mne představoval magickou scénu, a tak jsem ji vyfotografoval. Vše by probíhalo bez komplikací, kdybych nebyl přistižen velitelem sovětské posádky. Skončil jsem na Bezpečnosti a po vyšetřování jsem byl s varovným ukazováčkem propuštěn. Zdánlivě se nic nedělo...

—Jindřich Štreit

V létě roku 1982 pak přišla další událost pozvání grafičky Aleny Kučerové na výstavu současného českého umění Setkání v areálu tenisových kurtů pražské Sparty. Štreit chtěl představit sovinecké fotografie, které měl nachystané na celostátní výstavu v Olomouci, ale krátce po instalaci přijela policie, fotografie zabavila a výstavu uzavřela. Druhý den u Štreitů doma v Sovinci proběhla třináctihodinová domovní prohlídka a Štreit byl odvezen do vazební věznice v Ruzyni.

Ve vězení poznal pocit nesvobody a strachu z budoucnosti, na druhou stranu však zjistil, jak málo stačí člověku k životu a jak rychle se v mezní situaci změní priority. Nejvíc ho trápila myšlenka na jeho blízké, a jaký dopad na jejich osudy bude mít toto uvěznění. Také ve vězení bylo Štreitovi líto, že u sebe nemá fotoaparát,[3] neboť realita přinášela neuvěřitelné situace. Obrazy z jeho mysli nezmizely ani po letech a promítly se pak do jeho dalších cyklů, když pracoval v jedné z nejstarších francouzských věznic v Saint-Quentinu, nebo v ženské věznici v Pardubicích. Třetí kontakt s tímto světem se uskutečnil v sérii Cesta ke svobodě, při kterém navštívil sedm věznic a fotografoval lidi, kteří se tam dostali kvůli drogám. Poslední zkušeností byl projekt Ze tmy ke světlu o vztahu kaplanů a vězňů.[3]

Z vězení byl Štreit propuštěn téměř po čtyřech měsících,[3] byl odsouzen k trestu odnětí svobody na deset měsíců s podmínečným odkladem na dva roky. S povoláním učitele byl konec. Dne 24. října 1983 byl přijat na místo dispečera ve státním statku Ryžoviště, který působil na rozloze 8500 hektarů a měl 650 zaměstnanců v šesti vesnicích. Štreit tak získal pro svou tvorbu daleko větší rádius a prohluboval své jednotlivé cykly z vesnického života. Do doby, než to zjistila Státní bezpečnost, která jej průběžně sledovala, tak měl fotografování v pracovní náplni. Družstvo mu koupilo nový fotoaparát a měl dokumentovat pracovní činnost na jednotlivých farmách.

Kromě oficiální dispečerské práce se Štreit věnoval organizování kulturních akcí pro zaměstnance statku. Jezdili do divadel, na koncerty a navštěvovali výtvarné ateliéry (později) uznávaných výtvarníků po celé zemi. Začal organizovat výstavy a kulturní akce v Sovinci. Nejdříve v bývalé třídě školy, později výstavní prostory rozšířil i na hrad Sovinec a kostel. V roce 1983 při pravil Štreit ve spolupráci s Československou surrealistickou skupinou po dlouhém čase jejich první výstavu Sféra snu. Výstava byla ještě před zahájením zásahem orgánů státní moci uzavřena. Ale ani tato skutečnost Štreita neodradila od dalších akcí, které vyvrcholily v roce 1988, kdy mezi jiný mi vystavovali například Jiří Lindovský, Rudolf Sikora, Adriena Šimotová, Čestmír Kafka, Olga Karlíková, Václav Boštík nebo skupina Tvrdohlaví. I když Štreit na každé vernisáži cítil přítomnost Státní bezpečnosti, dařilo se mu pokračovat. Vernisáže v Sovinci se staly doslova kulturními manifestacemi, na které se sjížděli návštěvníci z celé republiky.

Svou vlastní tvorbu v roce 1988 Štreit prezentoval specifickým způsobem. Na černou lepenku vyměřenou přesně na obvod bratislavské Komorní galerie přilepil 200 fotografií. Výstavu zaštítil přední slovenský fotograf Ľubo Stacho se svou ženou Martou, která napsala text do katalogu a výstavu uvedla. V létě roku 1989 za Štreitem do Sovince přijel Fred Baldwin, ředitel fotografického festivalu v Houstonu, se svou ženou Wendy Watriss, aby Štreita pozvali v rámci české účasti na této akci do USA. Kromě toho měl výstavu v pražské Fotochemě, na které do návštěvní knihy spisovatel Bohumil Hrabal napsal:

Kanta okouzlily dvě věci: hvězdné nebe a mravní zákon. Mne okouzlili dva fotografové: Diane Arbus v New Yorku a pan Jindřich Štreit ze Sovince.

—Bohumil Hrabal

Na listopadové události 1989 navázal velký článek redaktora Sorje Chaladona ve francouzském deníku Libération doplněný mnoha fotografiemi pod názvem Sovinec neboli paměť české vesnice, který Štreita uvedl do povědomí světové fotografické veřejnosti.

Jindřich Štreit: Křivá, 1993

Jindřich Štreit: Moravice, 1993

Jindřich Štreit: Moravská Třebová, 1997

Na začátku roku 1990 dostal Štreit zpátky pas a odletěl do USA, kde jeho snímky sklízely pozitivní ohlasy. Jedna z jeho fotografií byla zařazena do výstavy On the Art of Fixing a Shadow u příležitosti 150. výročí vynálezu fotografie. Výstava putovala po galeriích v Los Angeles, Chicagu a ve Washingtonu. Společně s Antonínem Dufkem navštívili kurátora fotografického oddělení Muzea moderního umění v New Yorku Johna Szarkowského, který šest Štreitových snímků prosadil do sbírek muzea. Velkým osobním zážitkem bylo setkání s fotodokumentaristou Robertem Frankem.

Ještě v roce 1990 natočil režisér Jan Špáta o Štreitovi dokumentární film Mezi světlem a tmou, který byl roku 2009 zrestaurován a vydán nakladatelstvím Indies Records v souboru s dalšími filmy na čtyřech DVD s názvem Jan Špáta - 18 dokumentů. Od října 1990 se stal externím pedagogem na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění (FAMU) v Praze a zůstal jím až do roku 2003. Tam také v roce 2000 habilitoval a stal se docentem pro obor fotografie.

Na konci roku 1990 přijela do Sovince delegace francouzského fotografického festivalu a nabídla Štreitovi projekt v Remeši. Pro něho to byl první zahraniční. Jeho úkolem bylo během jednoho měsíce fotografovat život panelákového sídliště, kde žijí původní Francouzi vedle přistěhovaleckých Francouzů různých barev pleti a etnických kořenů. Také v tomto cyklu se Štreit snažil zobrazit obyčejný život lidí, snažil se proniknout do jejich světa, intimity jejich domovů. A výsledné snímky vystavené na festivalu Mai de la Photo v Remeši dokazují, že jsou lidé všude stejní. Přestože někteří Francouzi byli překvapeni odhalenou podobou života za zdmi jejich domovů, projekt přijali kladně a přišla další nabídka a pozvání do okresu Saint-Quentin na příští rok.

Štreit se stal zaměstnancem muzea v Bruntále a v letech 1991–1994 byl zaměstnancem okresního úřadu a posléze muzea v Bruntále. Od 1. října 1991 začal učit na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde působil až do rozdělení Československa. Současně jej oslovil Vladimír Birgus, aby učil na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, kde učí dodnes ⁽²⁰¹⁹⁾.[8] Vede seminář dokumentární publikace, dějiny výtvarného umění, české výtvarné umění 20. století, medailon osobnosti a současné výtvarné umění.[9] Podoba Štreitova pedagogického působení je dvojí. Kromě klasických teoretických přednášek je založena na vytváření příležitostí k přímé fotografické práci v terénu. Často zve studenty dokumentární fotografie do svého kraje, kde společně témata zpracovávají a studenti mají možnost vidět, jak umělec volí záběry. Hlavně se však učí, co znamená kontakt s člověkem, jak důležité je napojení a pokora v přístupu k lidem.

Od roku 1994 je fotografem „na volné noze“. Na začátku roku 1995 Štreit uzavřel soubornou výstavou Lidé olomouckého okresu 90. let XX století očima Jindřich Štreita, který byl potom mnohokrát vystavován v českých městech i v zahraničí. Ve stejnou dobu odjel Štreit do Maďarska do kraje Puszty, který ho natolik okouzlil, že se tam vracel s přestávkami pravidelně dalších pět let. Většinou staří lidé tam žijí v osamělých obydlích zvaných tanje a soubor byl o životě a smrti. Ve stejném roce absolvoval tříměsíční stipendijní pobyt v Japonsku, v male vesničce Akagi v provincii Gunma. Štreit se většinu času pohyboval bez tlumočníka a musel se přizpůsobit venkovu na opačném konci světa. Díky jazykové bariéře však mohl hlouběji vnímat lidi i krajinu.

Největší význam mají činy vykonané v tichu soukromí.

— Jindřich Štreit

Další kapitolou ve Štreitově tvorbě jsou cesty do Ruska, které vždy toužil poznat včetně národů, které tam žijí. Inspiraci hledal v Šukšinových filmech či knihách Čechova. Štreit se dostal na Sibiř do buddhistických klášterů, nebo k české menšině v Novorossijsku. Za nejinspirativnější však považuje svůj pobyt v Ingušsku a Čečně, kde pracoval na pozvání České charity v uprchlických táborech. I tam se snažil zaznamenat obyčejný život a vyhýbal se zachycení válečných hrůz. Cyklus dostal název Tak blízko, tak daleko a upozorňuje na neobyčejnou odvahu a vytrvalost lidí žijících v provizorních podmínkách táborů s mizivou naději na lepší budoucnost a také na mimořádný význam charitativní pomoci.

Všemi Štreitovými projekty se prolíná sociální problematika. Do jeho zájmu se dostává obyčejný člověk, někdy ponížený, handicapovaný nebo z jiných důvodů žijící na okraji společnosti. Ve svých snímcích nechce jen poukázat na jeho neradostný osud, ani vzbudit falešný soucit. Jejich civilním pojetím chce oslovit co nejširší veřejnost, která může přispět ke zlepšení životních podmínek těch sociálně slabších. Z těchto aktivit se vyčleňuje jeho několikaletá práce s drogovou problematikou, při které autor pochopil, jak důležité a zároveň velmi obtížné je napojení na lidi procházející těžkou životní zkouškou. Jak citlivé by mělo být sdělení výsledných fotografií, aby pouze nekáralo a nezatracovalo, ale vracelo naději na možnou cestu zpět.

Štreitovy fotografie jsou chápány jako umělecký dokument, který je založen na otevření srdce autora lidem, které zachycuje, ale také na schopnosti neztratit se v jednotlivých osudech, aby byl schopen určité objektivity. Citlivě využívá světlo, kompozici a další výtvarné prostředky, aby předal myšlenku. V souhrnu ale musí být vše tak nenápadné, aby si divák ani neuvědomoval estetickou stránku Štreitových fotografií.

Do katalogu k výstavě 9x9 ke Štreitovým fotografiím Anna Fárová napsala:

Hranice estetiky je překročena k nejtěžší bariéře etiky. A stokrát je možno se bavit o slohotvorných principech a použitých prostředcích, když tu náhle jsme znovu zaskočeni a ohromeni výpovědí, která zahání daleko všechny ostatní aspekty.

— Anna Fárová

V roce 2009 získal profesuru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Od roku 1991 pracuje na dokumentárních projektech ve Francii, Anglii, Brazílii, Moldávii, Rakousku, Německu, Japonsku, Číně, Maďarsku, Rusku (Burjatsko, Krasnodarský kraj, Ingušsko, Čečensko), ale také v České republice (Ženská věznice, Břevnovský klášter, Lidé olomouckého okresu, Lidé Mikulovska, Cesta ke svobodě, Lidé Třineckých železáren, Mezi námi, Za oponou, Spolu, Cesty života, Lidé mého kraje – Bruntálsko, Ocelový svět, Tichá nemoc, Vítkovice, Hledat anděla, Lidé Vítkovska). Na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity se od počátku podílí na vedení několika studentských projektů (Lidé Hlučínska, Náš svět, Zlín a jeho lidé, Dobrovolně, Opava na prahu 3. tisíciletí, Dopravní podnik Olomouc). Nahlíží do soukromí vězeňkyň pardubické věznice nebo zachycuje, jak se klášter proměňuje ze skladu dokumentů Státní bezpečnosti v církevní zařízení.

Já se snažím studenty naučit umění se dívat, vybrat si správné prostředí, ale hlavně - což je v dokumentární fotografii to nejdůležitější - aby komunikovali s lidmi a dokázali si je získat. Devadesát procent úspěchu je v navázání kontaktu a v procítění problémů každého člověka.[11]

—J. Š.

Ve Francii na počátku roku 1992 Štreit po čtyři měsíce dokumentoval život obyvatel 14 obcí francouzského distriktu Saint-Quentin. Z tohoto projektu uspořádala francouzská strana několik putovních výstav, vydala katalog a obrazovou publikaci. V letech 1993–1994 započal projekt Lidé olomouckého okresu, jehož cílem bylo zachytit život devadesátých let, propagovat okres mimo jeho rámec a oživit v obcích kulturu, která začala stagnovat po rozbití státní struktury osvětových zařízení. V roce 1995 fotografoval sedm týdnů v Anglii a na podzim téhož roku odjel jako stipendista Japonské nadace na tříměsíční pobyt do Japonska (po svém úspěchu na mezinárodní výstavě v Tokijském metropolitním muzeum fotografie v roce 1994). Rozhodl se k pobytu na jediném místě, vybral si vesničku Akagi vzdálenou 150 km na severozápad od Tokia. kde hledal všednodennost prostého člověka. Soubor padesáti černobílých fotografií zahrnul do knihy s názvem Japonsko – Lidé z Akagi.[9][13]

Japonci jsou lidé, kteří si něco jiného myslí, něco jiného dělají a něco jiného říkají. Člověk nikdy neví, na čem skutečně je, neví, jak se má zachovat, aby se nedostal do nepříjemných situací.[11]

—Jindřich Štreit

V Burjatsku v roce 1997, ve vesnici Kižinga, zachytil nově vybudované buddhistické kláštery, které byly rozbořeny a jejich obyvatelé v lepším případě skončili v gulagu.[11] O tom, že docházelo k nelítostnému vyvražďování buddhistických mnichů a likvidaci klášterů v Mongolsku se dozvěděl již od svých mongolských spolužáků v ČSSR.[11] Splnil se mu sen cestovat transsibiřskou magistrálou, žil a pracoval ve vesnici Kižinga, vzdálené asi 200 km od hlavního města. Unikátní materiál zachycující výjimečný ráz Sibiře, kde se po staletí prolínají východní a západní kultury představil v knize Na konci světa – Burjatsko.[9]

Cyklus a knížka Brána naděje nabízí pohled na člověka od narození ke smrti. Fotografie zabývající se náboženskou tematikou, smyslem života a skrytými touhami lidského bytí vznikly v kraji severní Moravy, v Polsku, Německu a Francii. Knižní publikace obsahuje fotografie z let 1977–1999.[9]

V roce 1996 oslovil Štreita okresní úřad v Bruntále, aby se zabýval problematikou drog. Svou práci na projektu Cesta ke svobodě (1996–1999) zahájil v resocializačním zařízení Pastor Bonus v Podlesí u Světlé Hory. Smyslem akce bylo svědectví o zápase člověka s drogou. Během práce na tomto cyklu navštívil také sedm věznic, jelikož sledoval osudy fotografovaných až za mříže, kam je přivedla drogová závislost.[9]

Uvědomil jsem si, že spousta lidí užívá drogy, aniž by jim to vadilo a aniž by tím způsobovali nějaké problémy. První část mého cyklu tvoří fotografie, které droze vlastně straní, protože ukazují její příjemnou stránku. Druhá část je o lidech, kteří to uhlídat nedokázali, a dostávají se do neřešitelných situací. Až ve třetí části jsou snímky z resocializačních zařízení.[11]

—Jindřich Štreit, 1998

V červnu 1998 (šest let před ukončením těžební činnosti) byl opět pozván na měsíc do Francie, aby zde zachytil průmyslem poznamenaného člověka a krajinu. Projekt s názvem Lidé z ledkových dolů koncipoval do dvou částí – svět práce a svět vnitřní. Soubor padesáti černobílých fotografií publikoval v knize pod stejnojmenným názvem.[9]

V maďarských pustách, kde se civilizace zastavila, vytvořil Jindřich Štreit fotografie s podobnými motivy které nacházel v Japonsku, Rakousku, Německu či na Sibiři. Během trvání projektu (1996–1999) zachytil lidi žijící tradičním zemědělským způsobem života. „Na začátku si pamatuji, že tam žili jen staří lidé. Dneska, když jsem končil, mnoho stavení bylo rozpadlých, mnoho lidí z fotografií už nežije a mnohé ty tzv. tanje se proměnily, když je jejich potomci prodali Němcům nebo Rakušanům, kteří z nich udělali luxusní vily a chaty, kam jezdí na dovolenou.“[11][14] Sérii fotografií zařadil Jindřich Štreit do knihy Fotóhomok – fotografie z kraje písku. V rozmezí let 1997–2000 zpracovával téma handicapovaných lidí. Cyklus s názvem Mezi námi volně navazuje na předcházející projekt Náš svět. „Pět let jsme se se studenty z Institutu tvůrčí fotografie a z FAMU pohybovali v ústavech pro postižené. Vznikla z toho kniha Náš svět. Můj cyklus představuje protiváhu, protože fotografie nevznikaly za zdmi ústavů. Zajímali mě lidé, kteří se navzdory postižení dokázali integrovat.“[15] Fotografie, které vypovídají o mezilidských vztazích mají výrazně filozofický přesah.[9] Jindřich Štreit během výuky na FAMU v Praze vymyslel specifický způsob výuky. Vždy do Sovince pozval dva studenty a s nimi týden pracoval. Byl tak stále mezi novými mladými lidmi, což považoval za inspirativní. Vždy totiž hrozí nebezpečí, že lektor zapadne do určitého okruhu lidí a pak se pohybuje výlučně v uzavřeném společenství.[11]

K desátému výročí Státní opery v Praze vznikl dokument Za oponou.[9] „Všechny snímky vznikaly mimo scénu: v šatně, vlásenkárně, tam kde se herci připravují...“.[16] Jindřich Štreit se snažil zachytit obyčejný život umělců, který divák nemá šanci postřehnout. „Umělec vlastně hraje pořád, i v zákulisí a mojí úlohou bylo, aby přestal hrát a já jej zastihl v situaci, kdy je normálním člověkem.“[16]

V současné době (2018–2019) se autor věnuje několika tématům. Jsou to především témata sociální, fotografuje ve věznicích vztah kaplanů a vězňů (Ze tmy ke světlu),[17] v cyklu ……s láskou se věnuje domácímu hospici, ke kterému vyšel katalog a byla realizována výstava. Stále putuje výstava Držíme spolu, která je o dětech s roztroušenou mozkovou sklerózou, souborná výstava Kde domov můj o lidech bez domova, Tichá nemoc zpracovává téma rakoviny nebo Brána naděje se zabývá sakrálním tématem. Kniha Kde domov můj získala 1. cenu v evropské soutěži a 1. cenu v soutěži Nejkrásnější kniha v roce 2017. Fotografuje téma menšin, Romové, Ukrajinci, Vietnamci, Mongolci, téma handicapovaných a autistů Ruka pro život, jehož výstava byla v Senátu.

Jindřich Štreit vstoupil v tomto fotografickém projektu do složitého, kontroverzního světa lidí bez domova. Spoluobčanů žijících na okraji a často za okrajem společnosti se týká řada aktuálních výzkumů, podpůrných projektů, odborných knih, ale současně také nespočet kolektivně sdílených mýtů. Hluboká vizuální esej zasvěceného člověka, který by intenzivně a systematicky mapoval bezdomovectví v České republice, je však stále vzácností. Z pohledu fotografa patří lidé bez domova a jejich sociální portréty mezi „přitažlivá témata“, která však tvůrci v procesu dokumentace přinášejí řadu úskalí. Fotograf se často nevědomě ocitá ve stejné situaci jako cizinec, turista, který navštíví kulturně odlišné prostředí – během několika hodin si utvoří názor, který pak veřejnosti prezentuje jako vhled do daného problému. A právě dlouhodobý projekt Jindřicha Štreita s názvem Kde domov můj? může tuto situaci zásadně změnit. Autor se ponořil do světa bezdomovců bez předsudků a s pokorou, kterou si vybudoval v předchozích fotograficko-sociálních projektech týkajících se mimo jiné drogově závislých, handicapovaných, nevidomých nebo starých lidí. Jindřich Štreit se ve svém novém cyklu nesnaží analyzovat příčiny bezdomovectví, „pouze“ přináší zasvěcenou, vizuálně silnou zprávu ze světa, do kterého se neodvažujeme dobrovolně vstoupit ani v myšlenkách.

Většina občanů evropského kulturního okruhu žije v jistotě, že zítra nebude muset opustit zabydlené místo a že se nestane nedobrovolnými nomády. V dnešním rozkolísaném a nespojitém světě nabývají pojmy domov, zakotvení, identita své původní hodnoty a stávají se důležitým tématem pro jednotlivce i celou společnost. Domov jako azyl pro tělo i duši, fragment stěny bytu jako intimní galerie pro zavěšení obrázku s důvěrným tématem, stůl pro odložení sklenice nebo knihy, postel – to vše tvoří střípky zdánlivě samozřejmých věcí, které vytvářejí zázemí pro nezbytný pocit bezpečí a prostor k usebrání, k psychické i fyzické regeneraci. Ze Štreitových bezdomoveckých fotografií se vynořují naléhavé otázky: Čím nahrazují tito lidé základní potřeby pro důstojný život – potřebu bezpečí, lásky, úcty, uznání? Z čeho budují symbolické stěny k navození pocitu jistoty a soukromí? Je jejich bezdomovectví přechodným stavem s možností návratu, nebo definitivou? A o čem po celé dny přemýšlejí lidé, kteří přišli o domov?

Štreitovy syrové, nestylizované portréty bezdomovců v jejich přirozeném prostředí skýtají atmosféru vzájemné důvěry a empatie. Kdo nedisponuje podobnou zkušeností, nemůže se vcítit do každodenní situace člověka bez domova. Z většiny Štreitových fotografií paradoxně vyzařuje individualita a sebevědomí bezdomovců – nesou si příběh minulosti i současnou situaci jako šnek ulitu. Autor portrétuje jedince s velkou úctou, s respektem k touze některých z nich žít v rámci daných možností důstojně. Osudy lidí z fotografií nepřečteme, a proto ani nemáme právo nějak posuzovat jejich situaci. Snaha bezdomovců nerezignovat na obyčejné lidství ovšem vyžaduje nepředstavitelnou energii, statečnost a vůli. Autor zobrazuje lidskou situaci vykostěnou na dřeň složité existence.

Bezdomovectví jako závažný a bolestivý fenomén současné společnosti zahrnuje tragický individuální rozměr. Příčiny ztráty domova mohou být různé, ale většinou jsme do nechtěné situace vrženi. Stále rostoucí komunita bezdomovců však není homogenní; existují lidé, kteří si zvolili bezdomovectví dobrovolně, jako způsob života. Této podobě bezdomovectví, která není zapříčiněna nepříznivou ekonomickou situací, věkem ani vzděláním, můžeme rozumět jako vypjaté touze po absolutní svobodě. Podmínkou pro její uskutečnění je celistvost člověka, názorová konzistence a pevnost, s níž zvolený alternativní životní styl může zvládnout. Bezdomovci jsou pravděpodobně jedinou komunitou lidí, která má šanci přežít kolaps této hédonistické civilizace.

To, co je díky Štreitovu projektu dobře patrné a mimořádně znepokojivé, je stále stoupající počet žen, které se ocitly na společenském dně. Nevím, proč trpíme utkvělou představou, že si ženy s jakkoliv těžkou sociální situací dovedou poradit… Současné postavení žen samoživitelek a stále výraznější feminizace chudoby jsou faktory, které zvyšují procento žen-bezdomovkyň. Ženy se snaží do poslední chvíle udržet situaci jako veřejně přijatelnou, oproti mužům více pociťují osobní selhání a následnou stigmatizaci okolní společností. Často raději setrvávají v násilnických vztazích nebo účelově navazují krátkodobé známosti, jen aby nepřišly o dítě nebo se nedostaly do ještě horšího prostředí ulice s vidinou častých fyzických, slovních a sexuálních útoků ze strany silnějších mužů. Příčinou bezdomovectví žen však nebývá jenom chudoba a násilí, ale také třeba závislost, psychiatrická diagnóza, věk nebo prožité trauma.

Z fotografií Jindřicha Štreita je cítit bezdomovectví jako reálný a ohrožující sociální jev, a zároveň jako niterný stav duše. Důvody bezdomovectví jsou individuální a pro většinovou společnost mnohdy nepochopitelné. Nepříjemného pocitu, že i my se podílíme na sociální nespravedlnosti tohoto světa, se zbavujeme opakovanou mantrou, která nás utvrzuje v přesvědčení, že si bezdomovci za stav věcí mohou sami.

Štreitovy naturalistické obrazy výtvarným pojetím silně evokují Bruegelovy malířské eseje a zasáhnou diváky svou specifickou spiritualitou, srovnatelnou s biblickými či mytologickými příběhy. Autor portrétuje bezdomovce ve všech možných podobách jejich existence bez patosu a idealizace; cítíme především shovívavost a pochopení situace.

Humanistické poselství fotografa Jindřicha Štreita o životě bezdomovců je obdařeno autorovou schopností empaticky přistupovat k lidem na okraji. Štreitovy fotografie nás zároveň motivují k přemýšlení o vratkosti, nevyzpytatelnosti a hodnotách vlastního života.[18]

Jindřich Štreit hovoří na vernisáži výstavy Cykly v Národním zemědělském muzeu, 19. září 2019

Dne 19. září 2019 zahájil v Národním zemědělském muzeu výstavu Cykly, která potrvá v NZM celý rok a potom se přesune do Ostravy. Je o zemědělství před revolucí v konfrontaci se současností.[19] Výstava obsahuje více než 170 velkoformátových snímků a patří k autorovým největším expozicím. Veškeré snímky na výstavě byly veřejnosti představeny poprvé a sledují změny za posledních více než 30 let. Změny v krajině, klimatických poměrech, společenských okolnostech, strojích a technologiích, ale sleduje i lidi, kteří se zemědělským činnostem věnují. Zobrazovaná oblast je přibližně vymezena městy Šumperk, Rýmařov, Bruntál, Šternberk, Litovel, což je prostředí, které autor důvěrně zná. Barevné snímky vznikly v průběhu roku 2018, a to opět na Bruntálsku a Olomoucku – ve farmách a družstvech jako například Tvrdkov, Ruda, Dlouhá Loučka, Paseka, Plinkout, Uničov, Babice, Krákořice, Mladějovice, Újezd u Uničova, Komárov, Řídeč, Troubelice, Medlov nebo Nové Zámky.

Za nejtěžší téma, které kdy zpracovával, považuje autor domácí hospic. Oslovila jej také olomoucká nemocnice, kde vznikl cyklus Na urgent! (2019), aby divákům fotografie ukázaly, co se skutečně na urgentním příjmu děje.[1] Výstava mapuje každodenní zodpovědnou a náročnou práci týmu Oddělení urgentního příjmu FN Olomouc. Urgent se denně věnuje asi dvěma stům pacientů. Poskytovaná péče sahá od neakutních onemocnění a zranění až po primární ošetření a zajištění životních funkcí u bezprostředního ohrožení života nebo zásah při hromadném výskytu zraněných, například v rámci mimořádné události. Zdravotníci často suplují práci praktických lékařů, protože lidem se nechce čekat na objednání. Přesto bývají terčem komentářů frustrovaných pacientů, jejich stížnosti však vycházejí z neinformovanosti. A to se snažila FN výstavou změnit.[20] Jindřich Štreit fotografoval cyklus v zařízení pro handicapované a tělesně postižené, děti s autismem a také ty, kteří se o ně starají. Po pětapadesáti letech fotografování sociální problematiky k tomu autor poznamenává, že fotograf musí být v takových situacích velmi angažovaný, ale na druhé straně zároveň trochu nad věcí,[3] aby nepodlehl emocím. Je důležité pohlídat si tuto hranici, aby fotograf nesklouzl do sentimentu, ale zároveň nikomu neuškodil. Důležité je navázat osobní vztah a hlubší kontakt. Trávit s fotografovanými čas a dlouhou dobu sledovat jejich život. V opačném případě vzniknou jen velmi povrchní fotografie.[1]

Úroveň státu se pozná podle toho, jak se stará o handicapované a staré lidi.

Při práci na cyklu Ze tmy ke světlu měl autor jedinečnou možnost navštěvovat věznice, být s vězni a kaplany, zachytit jejich trpké i šťastné okamžiky, chvíle pochyb, prozření a nalézání sebeúcty, účastnit se bohoslužeb a přinést o tom svědectví. „Život mi nabídl poznání duševního stavu, který jsem zde zachytil. Jestliže prožiji tak silné emoce, snažím se je pochopit, ztvárnit a předat.“[17]

Jindřich Štreit připravil více než 1400 autorských výstav u nás i v zahraničí a mnoha skupinových se zúčastnil. Je zastoupen v nejvýznamnějších sbírkách u nás i ve světě.

• 1967 – VŠ klub, Olomouc.
• 1974 – Divadlo hudby, Olomouc.
• 1975 – Galerie v podloubí, Olomouc.
• 1977 – Závodní klub, Uničov.
• 1979 – FOTOCHEMA, Ostrava.
• 1981 – Činoherní klub, Praha.
• 1988 – Komorní galerie fotografie HDKO, Bratislava.
• 1989 – Dům umění, Brno, Výstavní síň Fotochema, Praha.
• 1990 – Sovinec. Side Gallery, Newcastle (Anglie).[28]
• 1991 – Mai de la photo, Reims (Francie).
• 1992 – Pražský dům fotografie, Praha, Saint Quentin (Francie).
• 1993 – Špálova galerie, Praha, Studio Mehta, Michigan (USA), Galerie 4, Cheb.
• 1994 – Forum Stadtpark, Štýrský Hradec (Rakousko), Magyar Fotográfiai Muzeum, Kecskemét (Maďarsko), Tokijské muzeum fotografie, Tokio (Japonsko), Ľescale Brieux, Lorient (Francie).
• 1995 – Galerie Caesar, Olomouc, Shibukawa, Dům umění, Brno, Städtische Galerie, Wertingen (Německo), Niederösterreichisches Landesmuseum, Vídeň (Rakousko), Regionální muzeum, Mikulov.
• 1996 – Galerie Mánes, Praha. Zámek Kravaře, Galerie Sztuki, Kłodsko (Polsko). Městská galerie, Šternberk.
• 1997 – Galerie V kapli, Bruntál.
• 1998 – Lidé z Akagi. Moravská galerie v Brně, Brno.

1999

• Na konci světa. Burjatsko, Sibiř. Galerie Jiří Švestka, Praha.
• Galerie G, Olomouc – Menschen der Region. České centrum, Berlín.
• Zabavené fotografie. Pražákův palác, Moravská galerie v Brně, Brno.

2000

• Hommage á Jean Messagie. Montbéliard, Museé du Chateau.
• Cesta ke svobodě. Gerardmer, Galerie města. Vídeň, Galerie auf der Pawlatsche.
• Die Andere Stadt. Weiden, Galerie Hammer a Herzer.
• People of The Olomouc Region. New York, Soho Photo (USA). Cedar Rapids, National Czech a Slovak Museum.
• Konfiszierte Fotografie. Wolkersdorf, Schloss.
• Ľudia očami Jindřicha Štreita. Košice, Fotogaléria NOVA.
• Fotografie z kraje písku. Budapešť, Galerie Budapest.
• Fotografie. Thun, Klubschule Migros (spolu s E. Sobkem).
• Fotografie J. Štreita. Moskva, České centrum.

2001

• Brána naděje. Veenendaal, Salvatorkerk (reprízy Frankfurt nad Mohanem, Wiesbaden, Galerie Opera, Ostrava).
• Jindřich Štreit. Valangin NE Suisse, La Galerie du Moulin de la Tourelle. Photographies, Langon, Centre culturel des Carmes.
• Vesnice je svět. Haarlem, Provinciehuis. Brusel, Centre Tchéque.
• Ve znamení kruhu + Cesta ke svobodě. Mistelbach, Aktion Museum.
• Lidé olomouckého okresu. Národní zemědělské muzeum, Praha.
• Cesta ke svobodě. Galerie města Plzně, Plzeň.
• Lidé Třineckých železáren. Galerie Václava Špály, Praha.
• Mezi námi. Galerie Caesar, Olomouc. Místodržitelský palac, Moravská galerie v Brně, Brno.

2002

• Lidé z kraje písku. City Gallery, Pécs; Muvészetek Háza, Eger (oboje Maďarsko).
• Katholische Akademie, Mnichov (spolu s Adrienou Šimotovou).
• Vesnice je svět. Prospekto Fotografijos Galerija, Vilnius; Fujifilm Fotografijos Galerija, Kaunas (oboje Litva).
• Jindřich Štreit: Dans le cadre de Bohemia Magica, Le Château d'Eau, Toulouse.[29]
• Mezi námi. Cesty života. Brána naděje, Praha.
• Fotografie. Gallery Langův dům, Frýdek-Místek.
• Za oponou. Národní muzeum, Praha.
• Fotografie z kraje písku. Nová radnice, Praha.
• Jindřich Štreit – Tvorivé dielne na Slovensku. České centrum, Bratislava.

2003

• Cesta ke svobodě. Theatre Ludus, Bratislava. Czabai IFIHAZ, Békéscsaba (Maďarsko). Theatre Baj Pomorski, Toruň (Polsko).
• Lidé olomouckého okresu. Kulturplatz, Münsingen (Švýcarsko).
• Daleko od domova. Czech Centre, Novorossijsk, Moskva.
• Beziehungen. Fotogalerie Friedrichshain, Berlín.[29]
• Das Tschechische Dorf. Tschechisches Zentrum / Czechpoint, Berlín.[29]
• Interpretace. Galerie Caesar, Olomouc.
• Úcta k životu. Church of St. Cyril and Methodius, Přerov.
• Svět dětí. Galerie Auritius, Tábor.
• Cesty života. Galerie Perseus, Olomouc.
• Viděno srdcem. Olomouc.
• Lidé mého kraje. Muzeum Bruntál.

2004

• Lidé z kraje písku. Hungarian Cultural Centre, Helsinky.
• Vztahy. Czech Centre, Dresden; Palais für aktuelle Kunst, Glückstadt, Německo; Neumünster, Německo.
• Lidé ledkových dolů. Maison de l'Alsace, Paříž.
• The Village is a Global World. Side Gallery, Newcastle.[28]
• Mezi námi. Galerie Měsíc ve dne, České Budějovice.
• Život na zámku. Galerie Patro, Olomouc.
• Tak blízko, tak daleko. M.E.C.C.A., Terezín. Divadlo, Karlovy Vary.
• Tváře za zdí. Galerie Kritiků, Praha.
• Lidé mého kraje. Galerie Fiducia, Ostrava; Praha.

2005

• Jindřich Štreit. Blue Sky Gallery, Portland.[29] Photo-Forum, Bozano.[29] Gallery of the Parliament of Lithuania, Vilnius.
• Ein tschechisches Universum, Gallery Fotoforum, Innsbruck.[29]
• Čzech Universum. Photogallery, Bolzano, Itálie.
• So near and yet so far: Photographs from Chechnya and Ingushia. Gallery Vapriikki, Tampere, Finsko.[29]
• Tak blízko, tak daleko. Museum Kampa, Praha.
• Vztahy. Galerie 4, Cheb.
• Cesta k člověku. Minoritský klášter, Opava.
• Fotografie J. Štreita ze sbírky Moravské galerie. Moravská galerie v Brně, Brno.[29]

2006

• Vztahy. Gallery ZPAP Pryzmat, Krakov.
• Jindřich Štreit. Galeria BWA, Bílsko-Bělá, Polsko. Hrad Sovinec. Galerie Zdeněk Sklenář, Praha.
• Sovinec. Centrum Kultury Zamek, Galeria Fotografii PF, Poznaň.[29]
• Jindřich Štreit. European Parliament, Brusel. Slovenská národní galerie, Bratislava. House of Arts, Ostrava. Orlická galerie, Rychnov nad Kněžnou.
• Jindřich Štreit: Fotografie, které mám rád. Museum of Ostrava, Ostrava.
• Vzpomínky. Malá galerie, Kladno.

2008

• Das Dorf ist eine Welt. Fotografien. Museum Moderner Kunst Stiftung Wörlen, Pasov (Německo).[29]

2010

• Pozvání. Knihovna Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc.

2013

• Chlévská lyrika, Národní zemědělské muzeum, Praha.
• Brána naděje, Galerie Michalský dvůr, Bratislava. Dělnický dům, Odry. Horácká galerie, Nové Město na Moravě. Galerie Carrafova věznice, Prešov. Galerie Kasárna, Košice.
• People of Vitkov, The Atrium of The Hague City Hall, Haag.
• Abnormalizacija, Župnijska cerkev Marija, Mati Cerkve, Maribor. Galerija Srečišče, Hostel Celica, Ljubljana.
• Jedno světlo, Muzeum umění a designu, Benešov. Konvent, Mikulov.
• Ocelový svět, Vlastivědné muzeum, Olomouc.
• Cesta ke svobodě, Galerie H, Jablonec nad Nisou.
• Alsasko, Lidé ledkových dolů, Café au Chat noir, České Budějovice.
• Jsme ze stejné planety, Malá scéna, Ústí nad Orlicí. Kulturní dům, Mladá Boleslav.
• Skrze hříchy do nebe, Dům umění, kostel sv. Václava, Opava.
• Het leven tussen zwart en wit, Het Apeldoorns Centrum, Apeldoorn.
• Jindřich Štreit, Dom umenia, Piešťany.
• Člověk člověku člověkem, Novoměstská radnice, Praha.
• Oberon, Muzeum města, Ostrava.

2014

Jindřich Štreit, vernisáž výstavy Brána naděje, Rapotín, srpen - září 2014

• 1965 -2005, Fotografie, Terapeutické centrum, Trnava.
• Umení ducha, Jezuitská kaple Sedmibolestné P. M., Piešťany.
• Lidé Vítkovska, Červený kostel, Hlučín. Salon Maryška, Bohumín. Slezská univerzita, Karviná.
• Lidé z Podlesí, Galerie, Volyně. Kulturní dům, Dolní Újezd.
• Brána naděje, Výstavní síň Kostnice, Rožnov pod Radhoštěm.
• Divadelní svět, Divadlo Oskara Nedbala, Tábor.
• Lidé třineckých železáren, Slezská univerzita, Těšín.
• Jsme ze stejné planety, Komunitní centrum Zahrada, Praha. Festival Colour, Meeting, Polička. Galerie Adalbertinum, Hradec Králové. Baťův institut, Zlín. Katolická univerzita, Eichtadtt, Ingolstadt.
• Benediktini, galerie Auritus, Tábor.
• O posledních věcech člověka, Dům u Beránka, České Budějovice.

2015

• Rodina, Kafe Amadeus, Muzeum umění Olomouc.
• In optima forma, Turčianska galéria, Martin, Slovensko.
• Jsme ze stejné planety, Galerie Ve Věži, Mělník. Park Velká Bystřice.
• Plakáty, Vila Lucis, Šumperk.
• Domov bez domova, Piazetta u Národního divadla, Praha. Dům umění, kostel sv. Václava, Opava. Městský úřad, Tábor.
• Skrze hříchy do nebe, Výstavní síň města, Bardejov.
• Tak blízko, tak daleko, Galeria na poddaszu, Prudnik, Polsko.
• Skrze hříchy do nebe, Společenský sál DK, Stropkov, Slovensko.
• Brána naděje, kostel Povýšení sv. Kříže, Jihlava.
• Fotografie, Galerie Chodba, Lužanky, Brno.
• Foto View Czech Republic, Landskrona, Švédsko.
• Kde domov můj? Auritus, Tábor. České centrum Sofie, Bulharsko. Kostel sv. Michaela, ambity, Olomouc.
• Retrospektiva, SOIZ, Passov, Německo.
• Černá srdce, Citadela, Valašské Meziříčí.
• Držíme spolu, lázně Klimkovice.
• Romské děti, Flemichova vila, Krnov.

2016

• Kde domov můj, Galerie Mariánská, České Budějovice. Galerie Gabrovo, Bulharsko. Galerie na radnici, Vrbno pod Pradědem. Městská galerie, Otrokovice.
• Držíme spolu, Muzeum, Ostrava. Krajský úřad Moravskoslezského kraje, Ostrava. Vlastivědné muzeum, Mánesova galerie, Olomouc.
• Brána naděje, Muzeum, Napajedla.
• Jsme ze stejné planety, Americké centrum, Praha. Jedličkův ústav, Praha.
• Občané, Galerie sociální fotografie UP, Olomouc.
• Jsme ze stejné planety, Instituto Cervantes, Praha. Festival Jeden svět, Vítkovice. Nábřeží na Příkopech, Blatná.
• Ejhle, domov, Galerie města Třince, Třinec.
• Fotografie, Obecní dům, Dolní Bojanovice.
• Hledání domova, Galerie Jiřího Jílka, Šumperk.
• Ne/známé fotografie 1978 – 1989, Muzeum umění, Olomouc.
• Romské děti, Auritus, Tábor. kostel Letohrad – Orlice.
• Služebník Boží, Brána naděje, kostel a fara Šenov.
• Děti země, Stará radnice, Vsetín.
• Domov bez domova, Galerie Opera Jiřího Myrona, Ostrava. Galerie 19, Bratislava, Slovensko.
• Lidé z blízka, Oblastní muzeum v Chomutově, Chomutov.
• Jindřich Štreit, Muzeum Slaska Opolskiego, Opole, Polsko.
• Ne/známé fotografie 1978 – 1989, galerie ZPAF, Katowice, Polsko.

2017

• Kde domov můj, Městská knihovna, Bruntál. Galerie České spořitelny, Praha. Galerie umění, Becherova vila, Karovy Vary. Galerie, Mohelnice. Galerie FONS, Pardubice. Nová Karolína, Ostrava. Farní stodola, Přibyslav.
• Jsme ze stejné planety, Farní sbor, Poděbrady.
• Uzel v životě, Kavárna Betreka, Olomouc.
• Ruka v ruce, Janáčkovo divadlo, Brno. Areál zámku a zahrad, Litomyšl.
• Fotografie, Zámecká galerie a muzeum, Jičín.
• Lidem blízko, Oblastní galerie, Chomutov.
• Život na vesnici, Městské muzeum a galerie, Lomnice nad Popelkou.
• Sovinecko, Bistum Dresden, Drážďany, Německo.
• Lidé Vítkovska, Galerie pod stromem, PORG, Ostrava.
• Venuše, Palác šlechtičen, Moravské muzeum, Brno.
• Fotografie, Galerie velvyslanectví ČR Peking, Čína.
• A život jde dál, Zámek Hradec nad Moravicí.
• Industrie, Zámek Janovice.
• Tichá nemoc, Hrad Sovinec.
• Brána naděje, Galerie, Nepomuk. kostel Panny Marie Vítězné, Praha.
• V prostoru humanity, K. Gebauer, Auritus, Tábor.
• Šance pro život, Kurfurstův dům, Přibyslav.
• Omnes in magno mundo, R. Ficik Gallery, Bratislava.
• Podoby domova, Muzeum, Zábřeh.
• Ohlédnutí, Galerie, Ioannina, Řecko.

2018

Jindřich Štreit, 2019

Výstava Cykly, Národní Muzeum Zemědělstvi

Výstava Cykly, Národní Muzeum Zemědělstvi

• Kde domov můj, Městská knihovna, Vyškov. Městská knihovna, Loket. Hradní galerie, Litoměřice. Galerie Svět, Ostrava. Galerie Fr. Drtikola, Příbram.
• Jedno světlo, Galerie Pekařská, Brno.
• Cesta skutků, Galerie v radnici, Příbor.
• Ruka v ruce, Sál Břetislava Bakaly, Brno.
• Umění fotografie, Galerie na radnici, Vojnův Městec.
• Světlo víry a naděje, Galerie kritiků, Praha.
• Fotografie, Galerie Kateřiny Dostálové, Olomouc.
• Naše životy, Ekocentrum Zahrada, Mladá Boleslav.
• Křížová Cesta, Stětí sv. Jana Křtitele, Ořech, Praha.
• Jsme ze stejné planety, Teologická fakulta a Dominikánský klášter Č. Budějovice.
• Obraz normalizace, Galerie Nadacia SPP, Bratislava, společně s Vladimírem Birgusem, Petrem Procházkou a Jurajem Bartošem.
• Abnormalizace, Hviezdoslavovo náměstí a Prolaica gallery, Bratislava.
• U nás, Galerie podél cesty, Lomnice u Rýmařova.
• Život Integry, Vlastivědné muzeum, Olomouc.
• Ze tmy ke světlu, Galerie Auritus, Tábor.
• Úzká je cesta, která vede do života, Senát Parlamentu ČR, Praha.
• Ohlédnutí, Makedonské muzeum současného umění, Soluň, Řecko.
• Nechci tě ztratit, Zámek, Galerie V. Chada, Zlín.

2021

• 2021 Odchod 1991, spolu s Danou Kyndrovou, Praha 6, Dejvická ulice, 1. červen - 31. červenec 2021.[30]

• BÁRTA, Václav et al. Divoké víno 2007–2017: antologie 2007–2017. Napsal, vybral a uspořádal Ludvík HESS. [Výtvarníci a fotografové Jindřich Štreit, Pavel Jasanský, Pavel Hudec Ahasver, Oldřich Kulhánek, Milan Kuzica, Jan Reich, Tomáš Hřivnáč ad.] [Praha]: Slovart, 2017. 297 s. ISBN 978-80-7529-327-5.
• KOLÁŘ, Bohumír. Jindřich Štreit ze Sovince, aneb, Kam (ne)vstoupila noha fotografova. Moravský Beroun: Moravská expedice, 2001. [27], 50 s. (Do nitra Askiburgionu, 12–13). ISBN 80-86511-01-4.
• MOUCHA, Josef. Jindřich Štreit. In: HODEK, Eva Marlene; MOUCHA, Josef; MUSILOVÁ, Helena et al. Fotogenie identity: paměť české fotografie = The photogeny of identity: the memory of Czech photography. Praha: KANT: Pražský dům fotografie, 2006, s. 218–227. ISBN 80-86970-12-4.

• Dokumentární fotografie

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jindřich Štreit na Wikimedia Commons
• Osoba Jindřich Štreit ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jindřich Štreit
• Oficiální stránky
• Výstava obrazů
• Rozhovor s Jindřichem Štreitem na Digiaréně
• Krásný ztráty, internetové vysílání ČT
• Jindra ze Sovince, internetové vysílání ČT
• Vzkaz Jindřicha Štreita, internetové vysílání ČT
• Jindřich Štreit (rozhovor z cyklu České televize „Na plovárně“) – video on-line v archivu ČT
• YOUTUBE.COM. Sovinec 1974–1989 [online]. Sovinec: Muzeum umění Olomouc, 8. 6. 2020 [cit. 2020-08-21]. Dostupné online.
• Host: fotograf Jindřich Štreit. Dvojka [online]. 2020-10-04 [cit. 2020-10-10]. Dostupné online. (česky)
• Jindřich Štreit v informačním systému abART