Adriena Šimotová

Pocházela z evangelické rodiny, která patřila k pražské střední vrstvě. Její otec byl technický úředník původem z chudé rolnické rodiny. Matka vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, avšak celý život byla ženou v domácnosti. Její tvorbu ze všech členů rodiny nejvíce ovlivnila její babička, švýcarská Francouzka, která vytvářela rodinné intelektuální zázemí.

Její dětství i následnou tvorbu silně poznamenala druhá světová válka. Po okupaci Sudet přišli do její třídy noví žáci, vyhnaní z pohraničí, naopak ze třídy odešli její židovští spolužáci a spolužačky, kteří byli i se svými rodinami posláni do Terezína. Velmi se bála náletů. Vzpomínala, že během prvního náletu, který zažila, hrála zrovna kamarádkám na klavír Beethovenovu Patetickou, druhou větu. Poté, co začaly padat bomby, se její kamarádky schovaly pod koberec, ale ona se nemohla hnout od klavíru, ruce jí zamrzly na klávesách. Za oknem viděla, jak se hroutí věže a umírají lidé. Bylo to poprvé, co viděla mrtvého člověka. Od té doby už nikdy Patetickou nedokázala zahrát. Během každého náletu prožívala pocity mezního ohrožení. Ačkoli se náletů bála, přesto při nich dokázala malovat. Její touha po pocitu setkávání (se vznikajícím dílem, s jeho doposud neodhaleným tajemstvím, pozn. autorek) tak byla silnější než strach z bombardování.

V dětství výborně hrávala na klavír, dokonce váhala nad tím, zda půjde studovat hudbu, či malování. Zasáhla však její maminka, která prohlásila: „Kreslení je lepší, protože i s menším talentem se můžeš tvořivě uplatnit.“

V letech 1940 až 1941 navštěvovala soukromou grafickou školu v Praze. V letech 1942 až 1945 studovala na Střední grafické škole v Praze, kde byl její profesorem i Zdeněk Balaš, který ji dle jejích slov naučil vše, co mohla vědět o barvě. Rovněž ji vytrvale podporoval v její práci, což pro ni bylo tehdy velmi důležité.

V letech 1945 až 1950 studovala VŠUP v Praze pod vedením profesora Josefa Kaplického, u něhož v letech 1950 až 1953 pokračovala postgraduální aspiranturou. Považovala ho za nejosvícenějšího ze všech jejích kantorů. Na konci aspirantury se společně s Kaplickým a několika kolegy podílela na reliéfu pro Expo 58 v Bruselu.

V roce 1953 si vzala malíře, ilustrátora a grafika Jiřího Johna, jenž byl rovněž členem skupiny UB 12 a žákem Balaše a Kaplického. Zemřel v roce 1972 po dlouhé těžké nemoci. Jeho smrt ji hluboce zasáhla a silně ovlivnila i její tvorbu, zejména co se týče použití barev. Stejně tak ji poznamenala i smrt jejího syna, který zemřel v roce 1994. V letech 1991–1998 a v roce 2003 vyučovala na Mezinárodní letní umělecké akademii v Salcburku.

Stala se rovněž básnířkou – v roce 1997 vyšla pod názvem Hlava k listování kniha jejích textů a básní z let 1945–1997, kterou připravila Milena Slavická. Režisér Jaroslav Brabec o ní natočil dokument v cyklu GENUS (1996). Je jednou ze tří umělkyň vystupujících v dokumentu Moje 20. století (2005) režisérky Olgy Sommerové.

Zemřela 19. května 2014.

V encyklopediích bývá zařazována jako výrazná představitelka generace šedesátých let. O její tvorbě se hovoří jako o meditativní – zabývá se tělem a jeho prostřednictvím se dotýká světa. Nesnaží se zpodobnit člověka, ale cosi pro ni důležitého z jeho duše. Z jejího díla sálá klid a jistá přesná a vyvážená jemnost.

Dle jejích vlastních slov: „Díky svému původu jsem měla tedy možnost poznat různá prostředí: zemědělský proletariát, intelektuální pražskou vrstvu a z manželovy strany dělnický proletariát. To mi umožnilo se celý život pohybovat všude dost svobodně, a to je další velký dar, který jsem dostala.“

Typickými materiály, se kterými pracovala, byly bílý ruční papír, pauzák a japan, jež vrstvila, trhala, mačkala a vytvářela z nich reliéfy a frotáže, tedy otisky.

Od roku 1960 byla členkou skupiny UB 12, která byla obdobou euroamerického hnutí Nová figurace. Do této skupiny přivedla i svou blízkou přítelkyni A. Kučerovou. Dle jejích slov ji však se členy skupiny UB 12 pojilo spíše přátelství než spojenectví. Toto přátelství výrazně ovlivnilo její život i tvorbu.

Později ji ovlivnil pop-art. Silně na ni dle jejích slov zapůsobilo setkání s knihou M. Bubera Já a ty – ve své práci se pak snažila zkoumat dvojí postoj a dvě základní slova, která pro ni byla: Já-Ty. S její emotivní ženskou tvorbou byl vždycky spojován hluboký etický kredit – ani v nejtěžších dobách nepřijímala zakázky, se kterými se vnitřně neztotožňovala.

Do začátku 70. let stavěla její díla na zářivých barvách, nejednalo se však jen o figurální a temperové obrazy (Balkony, 1959; Zrcadlo, 1962), ale objevovaly se i první grafiky a koláže (Očista, 1967; Žízeň II, 1976). Avšak po okupaci Československa a zejména smrti manžela začaly její barvy blednout, opouštěla malbu, neboť se jí zdála příliš plytká, začala v tvorbě využívat textil a expandovala do prostoru. Po nástupu normalizace mohla vystavovat pouze neoficiálně. Oporou v tomto těžkém období jí byli přátelé a přítelkyně a rovněž zájem ze zahraničí: V roce 1970 dostala zlatou medaili na bienále ve Florencii, roku 1979 velkou cenu na bienále v Lublani a v roce 1991 byla vyznamenána Rytířským řádem za literaturu a umění ve Francii, kde poté často nejen vystavovala, ale i pracovala.

V 80. letech se jejím hlavním médiem stal papír, který různě perforovala (Návrat ztraceného syna II, 1985), promačkávala (Důlek, 1986), vrstvila a prořezávala (Podpírání, 1984) nebo z něj vytvářela celé papírové objekty (Mrtvá hlava, 1984).

V první polovině 90. let se v její tvorbě prolínaly motivy melancholie, strachu, samoty, opuštění a míjení se s objevováním magie běžných každodenních věcí a událostí (Stůl II, Židle - Pašije, 1991, Ruka I-II, 1992, Vytrácení podob, 1997). Po smrti syna navíc ve svých dílech začala vyvolávat podoby lidí jí blízkých, kteří již zemřeli – nejprve členů rodiny, následně přátel a některých spolužáků.

V roce 2004 bylo její dílo Extatická postava součástí oltáře gotického kostela sv. Anny na Starém Městě v Praze.

Sama ke svým dílům uváděla: „Nepřála bych si, aby někdo hledal v mém díle patetické poselství. To určitě ne. Ale přesto jsem ráda, když někdo tu flašku se vzkazem vytáhne. Vzkaz, to je to správné slovo. Vzkaz v mé tvorbě je možné najít. Na něj si troufám, a pak ho také každý nemusí vytáhnout. Je to věc svobodné volby. Na nikoho nenaléhám.“

I v pokročilém věku a přes určitá zdravotní omezení se nevzdávala uměleckých ambicí. Důkazem toho byla i její výstava Vyjevování, pořádaná v pražské galerii Rudolfinum, která obsahovala její práce vzniklé v letech 2008–2010.

Byť je její umělecký projev považován za feministický, ona sama se k feminismu nikdy nehlásila. Stejně jako Kmentová a další umělkyně 50. a 60. let byl pro ni zásadní spíše odpor vůči totalitnímu režimu. Dle svých vlastních slov nikdy nepociťovala diskriminaci. Nicméně umění mužů a žen považuje za rozdílné, neboť „když jde muž po lávce k cíli, nevidí nic než ten cíl a nevnímá, na co šlape. Zatímco žena vnímá všechno kolem - co se kde děje, tu šlápne vedle, tu odbočí a zase se vrátí. Možná toho cíle později dosáhne, ale jiným způsobem.“

Problematikou, jakou úlohu sehrály ženy v moderní vizuální kultuře, nejen jako umělkyně a intelektuálky, ale také jako objekty a konzumentky vizuálních obrazů „ženství“, které spoluutvářely nové, moderní formy genderové identity, se zabývá projekt Mgr. Martiny Pachmanové, Ph.D.

• 1942–1945 Střední grafická škola Praha, prof. Zdeněk Balaš
• 1945–1950 VŠUP v Praze, prof. Josef Kaplický
• 1950–1953 aspirantura na VŠUP v Praze