Martine Franck

Franck se narodila v Antverpách belgickému bankéři Louisi Franckovi a jeho britské manželce Evelyn.[1] Po jejím narození se rodina téměř okamžitě přestěhovala do Londýna.[1] O rok později se její otec připojil k britské armádě a zbytek rodiny byl evakuován do Spojených států, přičemž zbytek druhé světové války strávila na Long Islandu a v Arizoně.[2]

Její otec byl amatérským sběratelem umění, který často brával svou dceru do galerií a muzeí. Franck byla od šesti let v internátní škole a její matka jí každý den posílala pohlednici, často s vyobrazení nějakého malířského díla. Slečna Franck navštěvovala Heathfield School, internátní školu všech dívek poblíž Ascotu v Anglii, a od 14 let studovala historii umění. „Měla jsem skvělou učitelku, která mě opravdu povzbudila,“ říká. „V té době nás brávala na výlety do Londýna, což byl pro mě zážitek roku.“[3]

Martine Franck studovala dějiny umění na univerzitě v Madridu a na Ecole du Louvre v Paříži. Poté, co se probojovala se svou tezi o francouzském malíři a sochaři Henri Gaudier-Brzeska a vlivu kubismu na sochařství), prohlásila, že si uvědomila, že nemá žádný zvláštní talent na psaní, a místo toho se začala věnovat fotografii.[4]

V roce 1963 začala její fotografická kariéra cestou na Dálný východ, kde fotografovala fotoaparátem Leica svého bratrance. v roce 1964 se vrátila do Francie, nyní již s vlastním fotoaparátem, a stala se asistentkou fotografů Eliota Elisofona a Gjona Miliho v Time-Life. V roce 1969 pracovala na volné noze pro časopisy jako Vogue, Life a Sports Illustrated a byla oficiální fotografkou Théâtre du Soleil (pozice, kterou zastávala 48 let).[5] V letech 1970–1971 pracovala v Paříži ve fotografické agentuře Agence Vu a v roce 1972 spoluzaložila fotoagenturu Viva.[1]

V roce 1980 se Franck připojila k umělecké agentuře Magnum Photos jako „nominovaná“ a v roce 1983 se stala řádnou členkou. Byla jednou z velmi malého počtu žen, které byly přijaty do agentury.

V roce 1981 se v československých Plasích zúčastnila s Bressonem legendární výstavy 9×9[6], kterou zorganizovala historička fotografie Anna Fárová. Akce se mimo jiné zúčastnili Iren Stehli, Joska Skalník, Bořivoj Hořínek, Jan Malý, Jindřich Štreit a řada dalších. Mezi dalšími zahraničními návštěvníky byl také fotograf Marc Riboud.[7]

V roce 1983 dokončila projekt pro nyní zaniklé francouzské ministerstvo práv žen a v roce 1985 začala spolupracovat s neziskovou International Federation of Little Brothers of the Poor (Mezinárodní federací malých bratří chudých). V roce 1993 poprvé cestovala na irský ostrov Tory, kde dokumentovala malou galskou komunitu, která tam žila. Cestovala také do Tibetu a Nepálu a s pomocí Marilyn Silverstone fotografovala vzdělávací systém tibetských mnichů Tulkus. V letech 2003 a 2004 se vrátila do Paříže, aby zdokumentovala práci divadelního režiséra Roberta Wilsona, který představil La Fontaineovy bajky na Comédie Française.[8]

Autorka vydala devět knih fotografií a v roce 2005 jí byl udělen francouzský titul Řád čestné legie.[9]

Franck pokračovala v práci i poté, co jí byla v roce 2010 diagnostikována rakovina kostí. Její poslední výstava byla v říjnu 2011 na Maison Européenne de la Photographie. Expozici tvořilo 62 portrétů umělců „přicházejících odněkud jinud“, shromážděných od roku 1965 do roku 2010. Tentýž rok byly v New Yorku Howard Greenberg Gallery a v pařížské galerii Claude Bernard vystaveny sbírky portrétů.[10]

Franck byla známá svými dokumentárními fotografiemi významných kulturních osobností, jako je malíř Marc Chagall, filozof Michel Foucault a básník Seamus Heaney, a vzdálených či marginalizovaných komunit, jako jsou tibetští buddhističtí mniši, starší Francouzi a izolovaní gaelští řečníci. Michael Pritchard, generální ředitel Královské fotografické společnosti, poznamenal: „Martine byla schopna pracovat se svými subjekty, vyvolat jejich emoce a zaznamenat jejich projevy na filmu, což divákovi pomohlo pochopit, co osobně prožívala. Její obrazy byly vždy empatické s fotografovanými.“ V roce 1976 Frank pořídila jednu ze svých nejznámějších fotografií koupajících se u bazénu v Le Brusc v Provence. Podle jejích slov je viděla z dálky a spěchala, aby ten okamžik vyfotografovala, a v běhu měnila roličku filmu ve fotoaparátu. Rychle stiskla spoušť právě ve správný okamžik, kdy byla scéna nejintenzivnější.[10]

Uvedla, že ji ovlivnily portréty britské fotografky Julie Margaret Cameronové, díla americké fotožurnalistky Dorothey Langeové a americké dokumentární fotografky Margaret Bourke-Whiteové.[9] V roce 2010 řekla v rozhovoru pro The New York Times, že fotografie „vyhovuje mému zájmu o lidi a lidské situace“.[11]

Mimo ateliér pracovala s 35 mm kinofilmovým fotoaparátem Leica a upřednostňovala černobílý film.[1] Britská královská fotografická společnost popsala její práci jako „pevně zakořeněnou v tradici francouzské humanistické dokumentární fotografie“.[12]

Franck byla často popisována jako elegantní, důstojná a plachá.[13][14][15]

V roce 1966 se setkala s Henrim Cartier-Bressonem, o třicet let starším seniorem, když fotografovala pařížské módní přehlídky pro The New York Times. V roce 2010 řekla v rozhovoru s Charlie Rose, jeho otevírací linka byla: „Martino, chci se přijít podívat na vaše kontaktní tisky.“ Vzali se spolu v roce 1970, měli spolu dceru Mélanii, a zůstali spolu až do jeho smrti v roce 2004.[1]

Franck, která byla někdy popisována jako feministka, byla po celou dobu své kariéry ve stínu svého slavného manžela a chtěla být uznána za svou vlastní práci. V roce 1970 plánoval Institut současného umění v Londýně uspořádat první samostatnou výstavu Franckové, ale když viděla, že pozvánky obsahovaly jméno jejího manžela a slibovaly, že bude přítomen při zahájení, výstavu zrušila. Martine Franck jednou řekla, že upřednostnila kariéru svého manžela před svou vlastní. V roce 2003 Martine Franck a její dcera založily nadaci Henri Cartier-Bresson Foundation, která propaguje fotožurnalistiku Cartiera-Bressona, a v roce 2004 se Franck stala její prezidentkou.[9]

Franckové byla diagnostikována leukémie v roce 2010 a zemřela v Paříži v roce 2012 ve věku 74 let.[1]

• Martine Franck: Dun jour, l'autre. Francie: Seuil, 1998. ISBN 978-2-02-034771-6
• Tibetan Tulkus, images of continuity. London: Anna Maria Rossi & Fabio Rossi Publications, 2000. ISBN 978-0-9520992-8-4
• Tory Island Images. Wolfhound Press, 2000. ISBN 978-0-86327-561-6
• Martine Franck Photographe, Musée de la Vie romantique, Paříž, Musées / Adam Biro, 2002. ISBN 978-2-87660-346-2
• Fables de la Fontaine (production by Robert Wilson), Actes Sud. Paříž, 2004
• Martine Franck: One Day to the Next. Aperture, 2005. ISBN 978-0-89381-845-6
• Martine Franck. Louis Baring. London: Phaidon, 2007. ISBN 978-0-7148-4781-8
• Martine Franck: Photo Poche. Francie: Actes Sud, 2007. ISBN 978-2-7427-6725-0
• Women/Femmes, Steidl, 2010. ISBN 978-3-86930-149-5
• Venus d'ailleurs, Actes Sud, 2011

• La vie et la mort, Rencontres d'Arles, Arles, Francie, 1980
• Martine Franck Photographe, Musée de la Vie romantique, Paříž, 2004
• Les Rencontres, Rencontres d'Arles, Arles, Francie, 2004