Čestmír Kafka

Po studiu na reálném gymnáziu v Jihlavě a maturitě v Prostějově studoval v letech 1940 - 45 na Baťově Škole umění ve Zlíně. V letech 1942-43 musel studium přerušit a byl nuceně nasazen ve Štýrsku. Jeho blízkým přítelem byl malíř Václav Chad, který byl koncem války zatčen gestapem pro odbojovou činnost a tragicky zahynul. Další osobností válečného Zlína, se kterou se stýkal byla malířka Milada Schmidtová.

Roku 1946 byl Kafka přijat ke studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze do ateliéru profesora Emila Filly. Zde se podrobně obeznámil s kubismem, konstruktivismem i Malevičovým suprematismem, volný čas věnoval studiu literatury a vlastní tvorbě. Za studií se seznámil s grafičkou Olgou Čechovou, která se později stala jeho ženou. Jejich syn Ivan Kafka je výtvarník.

Po dokončení studia (1949) byl Čestmír Kafka označován za formalistu a trockistu a vyřazen z veřejné činnosti.[1] Byl zakládajícím členem skupiny Trasa 54, se kterou potom vystavoval od roku 1957 do poslední výstavy skupiny v Mánesu a Bratislavě roku 1969.

Svou první autorskou výstavu měl až roku 1963, výstava připravená k jeho padesátinám v Jihlavě (1972) už nebyla povolena. Do roku 1970 měl samostatné výstavy v Lecce a Bernu a podnikl několik zahraničních cest do Polska a Itálie. Pozdější návštěvy v Rusku a zejména v Japonsku, kde se podílel na Expo 70 v Ósace, silně ovlivnily jeho tvorbu. V době přechodného politického uvolnění v 60. letech se Čestmír Kafka zasazoval za demokratické principy a větší svobodu projevu jako člen Koordinačního výboru uměleckých svazů, ale po okupaci roku 1968 a vyloučení ze Svazu ČSU (1970–1988) ztratil na téměř dvacet let možnost vystavovat v galeriích v Československu (s několika výjimkami v menších mimopražských nebo neoficiálních výstavních prostorech).

Čestmír Kafka zemřel v Praze 21. května 1988.

Souborné výstavy jeho díla v Nové síni, Galerii B. Rejta (1989) i retrospektivní výstava v Jízdárně pražského Hradu (1994) se uskutečnily až posmrtně.

Kafkovy rané kresby ze 40. let vycházejí ze surrealismu, ale ten měl během války a krátce po ní daleko k lyrickým snovým vizím jeho předválečných protagonistů a mnohem silněji v něm zaznívaly existenciální pocity a prvky absurdity. (cyklus Internáty, 1942-45) Kafkovo drsné a nesentimentální vidění světa, pocit marnosti, deziluze a bezvýchodnosti reflektuje obecné pocity generace 50. let.[2]

Od středoškolských studií se Kafka intenzivně zajímal o literaturu, historii a filosofii, naučil se skepticky pochybovat o hodnotě obecně přijímaných tvrzení a velmi kriticky přistupoval i k vlastní práci, kterou se opakovaně vymezoval vůči výtvarné manýře, harmonizaci protikladů a estetizaci výtvarných prostředků.

Surrealistická východiska se v některých pozdějších fázích jeho tvorby projeví užitím nejrůznějších přírodních a opotřebovaných materiálů v asamblážích a instalacích, ale intelektuální korekce a racionalizace výtvarného projevu i architektonické vnímání prostoru zůstanou trvale přítomny jako výraz duality jeho vnitřního světa.[3]

Krátce po absolvování VŠUP pracoval jako grafik pro výstavnictví (Památník národního písemnictví) a k vlastní tvorbě se vrátil až v druhé polovině 50. let sérií obrazů v nichž dominuje snaha o konstrukci tvaru s využitím úsporné škály barev. Na počátku své malířské tvorby ještě přehodnocoval podněty kubismu a maloval zátiší a figurální náměty (Milenci, 1960, OGV). Záměrně se bránil lyrismu v zobrazení reality použitím antiestetických prostředků, jako je míchání písku a dalších materiálů do barvy a reliéfním zpracováním povrchu pomocí syntetického pojidla akronexu, vrypy a drásáním. Obrazy z počátku 60. let jsou městské krajiny (Italská krajina, 1962) a abstraktní figury (Chodec, 1967, GVUO). Kafkova malba se vyvíjela směrem ke geometrizující abstrakci (série monotypů z 60. let), ale racionální složku v ní postupně nahrazuje výtvarná hra s nahodilým uskupením barevných skvrn a zakomponováním reálných předmětů v překvapivých souvislostech, které navozují sled asociací (Zpráva, 1968, cyklus Zaplňující se čtverce, 1970).

V 70. letech vytvořil sérii koláží, v nichž skládal útržky papíru, textilu nebo nalezených materiálů do symetrických plošných kompozic a kresebnou osnovu nahradil svorkami, nitěmi nebo jinými spojujícími prvky (cyklus O spojování dvou věcí, 1973-79), nebo vytvářel z nalezených předmětů magicko-realistické asambláže (cyklus Měsíce, ramínková asambláž, 1978).

Na přelomu 60. a 70. let, v období hluboké deziluze, Kafku oslovila skeptická filosofická reflexe dějin v díle švýcarského filosofa a historika umění Jacoba Burckhardta Weltgeschichtliche Betrachtungen (1905).

Koncem 70. let vznikla série rozměrných maleb bílých krajin ohraničených tmavým horizontem, kde minimalistické lineární konstrukce a jimi vržené stíny vytvářejí iluzivní prostor a představují snové a odlidštěné krajiny a zároveň symbolizují bezčasí doby normalizace (Bílé pole, 1977, GMUR, Velká bílá krajina, triptych (1979-80). Jeden diptych je dedikován oblíbenému teoretikovi umění (Pocta Jacobu Burckhardtovi, 1976-80).

V osmdesátých letech Čestmír Kafka zpracoval osobitým způsobem zkušenost z návštěvy Japonska (1970) a atmosféru jeho zenových zahrad. Vedle jejich kultovního významu vnímal i sebezáchovnou potřebu sebeohrazení proti okolní přírodní entropii a vymezení svého vlastního uspořádání koutu.[4] Tvořil asambláže, nazvané souhrnně Hmoty, v nichž ukládal kořeny, trávu, listí nebo popel na podklad ze skládané vaty a uzavíral je do zasklených boxů. Svou jednoduchostí, která je vědomá a cílená, byly prostředkem pro jeho osobní intelektuální interpretací světa i odkazem na stálé spojení se zemí, reprezentovanou syrovým přírodním materiálem.[5]

Citát (březen 1981) …stojíme zřejmě na prahu nejvážnější dějinné krize…současní filosofové nemají po ruce žádnou snadnou alternativu ani radu. Je-li tomu skutečně tak, pak nevidím jinou možnost než odvahu zabloudit sám v sobě. Není to nic okázalého….Řekl bych, že doba přímo vyžaduje vlastnosti přespolních běžců - vytrvalost a osamělost. Obrazně i doslovně.[6]