Valašsko

Pojmenování Valach je slovanskými jazyky přejaté slovo Walhs původně germánského původu, používané starověkými Góty pro pojmenování Keltů, romanizovaných Keltů a románskými jazyky mluvících národů. Téhož původu je zastaralý výraz „Vlach“ = Ital.

Valašské osídlení na Moravě je historicky mladé[1], valašská kolonizace probíhala teprve od 14. do 17. století. Valašské pastýřské kmeny migrovaly z oblasti dnešního jižního Rumunska (původní Valašsko) podél karpatského oblouku směrem na západ. Valaši jsou někdy považováni za potomky romanizovaných (paleo-balkánských) národů jako Thrákové (vč. Dáků) a Ilyrové, nejedná se však o všeobecně přijímaný názor.^[zdroj?]

Na své migrační cestě Valaši postupně ztratili svůj původní jazyk, s výjimkou některých slov (bača, brynza, geleta, strunga, pajta, šafel, urda, kumhár, ogar apod.), která používají ve svém nářečí, ale zachovali si hodně ze své kultury (zejména folklór, hudbu a kroje) a hospodářské zvyky, zejména chov ovcí. Z etnického hlediska šlo původně o rusínsko-rumunské obyvatelstvo. V původních písemných pramenech je nazývají Coloni Valachales nebo Valach seu Ruthéni (Valaši čili Rusíni).

V současnosti je ovšem tato teorie spíše považována za překonanou. Slovo Valach bylo mnohem pravděpodobněji na obyvatele východní Moravy přeneseno jako obecné označení pastevců, horalů, nikoli jako označení etnické.[2]

Název mohl mít více kořenů. V germánském označení pro Římany a později v německém prostředí označuje obyvatele mluvící románskými jazyky i prostě skupinu lidí mluvící nesrozumitelným jazykem i skupinu lidí, která se živí specifickou činností - pastevectvím a chovem ovcí. Pravděpodobně se jednalo o románskou jazykovou skupinu původem z oblasti dnešního Rumunska, která byla ve středověku slovanizována, ale zachovala si své zvyky a povolání pastýřů.

Byli takto pojmenováni romanizovaní Romové, zejména ti, kteří několik století žili jako otroci na rumunském Valašsku a kteří si plně nebo částečně přivlastnili rumunský jazyk a kteří po osvobození v roce 1856 zemi opustili. Časté příjmení Romů Oláh je maďarský ekvivalent slovanského Valach "Rumun".

Zálesák od Vsetína a Brumova, 1786

Východ Moravy má oproti jiným jejím oblastem specifickou historii. Tradičně bylo toto neúrodné periferní území jen řídce osídleno. Ve 13. století došlo k osídlování dolin, tehdy se na kolonizaci podíleli především mnišské řády. K výraznějšímu vzestupu počtu obyvatel došlo až v souvislosti s dějinným procesem zvaným valašská kolonizace. Na sklonku středověku, ale zejména po roce 1500 přišel pastevecký lid zvaný Valaši a osídlil hospodářsky nevyužité kopcovité oblasti. Nejprve se Valaši objevili na území Hukvaldského panství. Toto území se dnes řadí do regionu Lašsko. Postupně se cílem kolonizace stala celá východní Morava.[3]

Zpočátku byli Valaši poměrně svobodným lidem a měli s vrchností dobré vztahy. Platili zvláštní valašskou daň – desátý kus dobytka – a jejich postavení zaručovalo valašské právo. Původ nově příchozích pasteveckých kolonistů není zcela jednoznačně vyjasněn. Historici vedou již od poloviny 19. století spory o to, jestli se jednalo více o lid původu rumunského či rusínského. Obecně převažuje názor, že kolonisté byli etnicky nejednotní. V Rumunsku má každopádně valašské pastevectví a salašnictví svůj původ. Z hospodářských důvodu osídlovali rumunští pastevci horské oblasti na různých slovanských územích – nejprve na Ukrajině, a později v Polsku, Slovensku i jinde. Východní Morava byla posledním regionem osídleným v souvislosti s procesem známým jako valašská kolonizace. Všude ve slovanských oblastech Rumuni etnicky splynuli s původním obyvatelstvem.

Dřevěná plastika Valacha na Soláni

V počátcích valašské kolonizace byla východní Morava osídlena dvojím lidem. Údolí obývali původní Moravané – horští zemědělci – a kopce nově příchozí pastevci – Valaši. Brzy obojí lid splynul v jeden celek. Na Valašsku se tak smísila kultura moravská a karpatská.

Pojem Valašsko se vžil pozvolna a s časovým odstupem. K jeho rozšíření přispěla také třicetiletá válka a valašské povstání.[4] Již koncem roku 1620 se Valaši vzbouřili proti Habsburkům. Valašské povstání trvalo s přestávkami až do roku 1644, kdy bylo krvavě potlačeno. Ve Vsetíně bylo 15. února 1644 popraveno na 200 Valachů a další byli popraveni v Brně.[5] V souvislosti s událostmi té doby se více vžil pojem Valašsko. V terminologii vrchnosti slovo Valach znamenalo totéž co rebel či nespokojený živel.^[zdroj?!]

6. října 1663 zahynulo dve stě Valachů při obraně Hrozenkovského průsmyku proti mnohonásobné přesile osmanských Turků a jejich krymskotatarských spojenců, kteří následně vpadli na jižní Valašsko, zpustošili území až po Uherský Brod a odvlekli tisíce lidí do otroctví.[6]

Neklidným obdobím bylo i 18. století, kdy se lid bouřil proti náboženskému a sociálnímu útlaku. Na Valašsku přežívala tajně evangelická víra. Náboženský útlak částečně odstranil toleranční patent, který vydal císař Josef II. v roce 1781.

Koncem 19. století byla na území Valašska z různých směrů přivedena železnice, roku 1885 do Vsetína (1908 protažena do Velkých Karlovic), 1899 do Vizovic a na jihu roku 1888 Vlárská dráha přes Bylnici. Valašské Meziříčí se stalo významným železničním uzlem.

Vznikem Československa se snížila odlehlost a zaostalost Valašska, které se ocitlo uprostřed nového státu. Ve Zlíně, původně nevýznamném městečku na okraji valašského regionu, probíhal od 20. let stavební a průmyslový rozmach založený na prosperitě a velkorysých plánech firmy Baťa. Byly propojeny železniční tratě v severní a jižní části Valašska (trať Hranice – Púchov, trať Horní Lideč – Bylnice), což zlepšilo jeho dopravní dostupnost a obslužnost. Významným rozvojovým počinem bylo také založení zbrojovky ve Vsetíně roku 1937.

V době druhé světové války na Valašsku působili partyzáni. Němečtí nacisté tehdy vypálili několik osad a vyvraždili tamní obyvatele. Nejznámější z těchto osad jsou Prlov a Ploština.

Po válce proběhla další industrializace a valašská města získala výrazněji průmyslový a sídlištní charakter.

Mapování dějin Valašska a života jeho lidu se od roku 1925 věnuje Valašské muzeum v přírodě [7] v Rožnově pod Radhoštěm. Toto živé muzeum pořádá každý rok i mnoho nejrůznějších akcí inspirovaných folklorem,[8] lidovými zvyky[9] a tradičními řemesly. Současně organizuje výstavy[10] a tematické vzdělávací pořady.

Cíl propagovat Valašsko jako svébytný a atraktivní turistický region měl také recesisticko-komerční projekt „Valašské království“, jehož tváří byl populární herec a komik Bolek Polívka (rodák z Vizovic). V rámci tohoto projektu byly vedle pokusu o konkrétní geografické vymezení Valašska také navrženy valašský znak a vlajka.

První mapa Valašského království (1997)

Pohled na část obce Střelná a typickou valašskou krajinu

Kostel z Větřkovic u Příbora v Dřevěném městečku, součást Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm

Soutok Rožnovské (vlevo) a Vsetínské Bečvy u Valašského Meziříčí

Územní rozsah není možné vymezit jednoznačně, kromě (jiho)východní hranice, která je dána státní hranicí se Slovenskem. Navíc existují různá hlediska, podle nichž se region vymezuje – typ krajiny, bývalý způsob života, kroje, nářečí. Dříve hrálo hlavní roli hospodářství. Valašsko bylo tam, kde se provozovalo karpatské salašnictví. Později, kdy salašnictví upadalo, se region vymezoval podle kroje a nářečí. Dnes hraje hlavní roli identita obyvatel – Valašsko je tam, kde se lidé považují za Valachy.

Dále se Valašsko rozděluje na jádro regionu, okraj a přechodné oblasti. Za jádro je obvykle považováno Horní Vsacko, Vsetínsko, Rožnovsko a oblasti kolem Valašského Meziříčí na severu, Lukovsko na jihozápadě, Vizovsko a Valašské Klobouky na jihu. Na okraji leží např. Vizovice, Slavičín. Přechodné oblasti jsou: Podřevnicko (oblast kolem Zlína) – přechod mezi Slováckem, Hanou a Valašskem, avšak s převažujícím valašským vlivem, obvykle se řadí k Valašsku; dále Luhačovské Zálesí mezi Slováckem a Valašskem (bývá střídavě řazeno k oběma regionům), Hostýnské Záhoří na západě na hranicích s Hanou a severní úpatí Beskyd na pomezí Valašska a Lašska, resp. Kravařska.

Ve Valašsku se nacházelo k 1. březnu 2001 celkem 385 627 obyvatel. Z nich 88,83 % bylo národnosti české, 7,35 % národnosti moravské, 0,03 % národnosti slezské a 1,37 % národnosti slovenské a další. Na Valašsku byl v součtu občanů české a moravské národnosti, 96,18 %, podíl větší než součet občanů české a moravské národnosti v celé republice.[11]

Valašské nářečí je nářeční podskupina, která patří do východomoravské nářeční skupiny. Dochovalo se v něm několik slov z původního jazyka Valachů, kteří přišli z Rumunska ve 13. století, většinou slova spojená se salašnictvím, jejich původní obživou (např. ogar – chlapec, brynza – ovčí, solí konzervovaný sýr, košár – ohrada pro dobytek a specifické pojmy spojené se salašnictvím, např. pajta – otevřený přístřešek pro ukrytí stáda před letním deštěm, kumhár – závěs pro kotlík nad ohništěm v kolibě, geleta – nádoba pro nadojené mléko jednouchá, šafel – dřevěná nádoba pro vodu, větší a dvouuchá, urda – syrovátka, strunga – dřevěná ohrádka pro klidné dojení ovce atd.).

Prezentace Valašska na veletrhu Regiontour 2010

Znak Valašského velvyslanectví v Karlových Varech

V abecedním pořadí:

Smolina je rodištěm Josefa Valčíka, jednoho z účastníků atentátu na Heydricha

• Antonín Bajaja, spisovatel
• Ladislav Baletka, historik
• Eliška Balzerová, herečka
• Lojza Baránek, malíř
• Milan Baroš, fotbalista
• Tomáš Baťa, podnikatel
• Tomáš Berdych, tenista
• Radoslav Brzobohatý, herec
• Arnošt Dadák, podnikatel
• Jiří Demel, vlastivědec
• Eduard Domluvil, kněz a spisovatel
• Alois Hába, skladatel
• Karel Hofman, malíř
• Markéta Irglová, hudebnice
• Metoděj Jahn, spisovatel
• Bohumír Jaroněk, výtvarník
• Vojtěch Jasný, režisér
• Záviš Kalandra, historik a novinář
• Jan Karafiát, kněz a spisovatel
• Čeněk Kramoliš, spisovatel
• Milan Kremel, jezdec motokrosu
• Jaroslav Křička, hudebník
• Jiří Křižan, spisovatel a scenárista
• Jiří Křenek, spisovatel
• Jiří Křenek, portáš
• Arnošt Kubeša, etnograf
• Amálie Kutinová, spisovatelka
• Cyril Mach, pedagog a odbojář
• Jiří Meitner, výtvarník
• František Palacký, historik a národní buditel
• Albín Polášek, sochař
• Jan Nepomuk Polášek, skladatel
• Bolek Polívka, herec
• Jiří Raška, lyžař
• Jan Rokyta, herec a hudebník
• Jan Rous, kronikář
• František Segrado, zpěvák
• Augustin Skýpala, básník
• Josef Sousedík, konstruktér
• Jaroslav Štika, etnograf
• Jarmila Šuláková, lidová zpěvačka
• Mirek Topolánek, politik
• Mojmír Trávníček, spisovatel
• Jan Ullrich (lingvista), jazykovědec
• Ludvík Vaculík, spisovatel a publicista
• Josef Valčík, odbojář
• Josef Váňa, žokej
• Bartoš Vlček, básník a překladatel
• Vilma Volková, spisovatelka
• Emil Zátopek, atlet
• Štěpán Trochta, kardinál