Jindřich Marco

Po maturitě v roce 1940 pracoval v propagaci. V roce 1944 byl kvůli svému rasovému původu umístěn do sběrného tábora, odkud se mu podařilo uprchnout za východní frontu. Počátkem roku 1945 se dostal do Košic, kde fotografoval pro novou československou vládu. V Budapešti fotografoval boje o město.

Po válce v letech 1945–1948 dokumentoval jako fotoreportér uklízení důsledků války v Evropě. Spíše než trosky měst ho zajímaly osudy obyčejných lidí, kteří znovu stavěli domy, školy a továrny a vraceli se do obyčejného života. Bezprostředně po skončení 2. světové války fotografoval v Berlíně, Drážďanech, Varšavě, Budapešti, Londýně a dalších městech. Podobně jako fotografové té doby Robert Capa, Margaret Bourke-White, Leonard McCombe, Werner Bischof, Jevgenij Chalděj také on se snažil zachytit symboly válečného barbarství bez válečného boje. Snímky ukazují osudy lidí, kteří sami válku nezavinili a nevyvolali, ale jejich životy válka změnila a sami trpěli dlouho po jejím skončení. Jeho snímky se objevily ve světových časopisech Weekly Illustrated, Life, Lilliput, Picture Post nebo francouzském týdeníku Paris Match.[1][2]

V roce 1948 fotografoval také v novém izraelském státě.[3]

V roce 1950 byl uvězněn a odsouzen ve vykonstruovaném politickém procesu.[4] Po návratu z vězení se již reportážní fotografii nevěnoval. Psal knihy o grafice, numismatice a starých zbraních a pořizoval do nich fotografickou dokumentaci.[1]