Petr Uhl

Maturoval na jedenáctileté střední škole v roce 1958, roku 1963 promoval na ČVUT jako strojní inženýr^[zdroj?]. Poté pracoval jako technik, patentový úředník a od roku 1966 učil na strojní průmyslové škole. Na podzim 1968 inicioval založení levicového Hnutí revoluční mládeže (2. prosince 1968),[4][5] v jehož čele stál až do svého uvěznění o rok později.[6]

Za své aktivity po srpnu 1968 byl 15. prosince 1969 zatčen a následně odsouzen k čtyřletému trestu vězení. Šlo o první velký politický proces po začátku normalizace. Po propuštění v roce 1973 pracoval jako projektant a strojník. Roku 1974 se oženil s Annou Šabatovou. Byl spoluzakladatelem Charty 77, kterou podepsal již v prosinci 1976, a spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Po roce 1977 byl proto propuštěn ze zaměstnání a v roce 1979 odsouzen na pět let do vězení (spolu s ním byli odsouzeni i Václav Havel, Jiří Dienstbier a Václav Benda).[7] Po propuštění od roku 1984 do roku 1989 pracoval jako strojník a topič. Dále se angažoval v disentu, vydával Informace o Chartě 77 a od roku 1988 byl aktivní ve Východoevropské informační agentuře. Profiloval se jako stoupenec demokratického a samosprávného socialismu. V roce 1982 v tomto smyslu publikoval spis Program společenské samosprávy.[8][9]

Během sametové revoluce Petr Uhl jako redaktor Východoevropské informační agentury rozšířil formou telefonátu do rádia Svobodná Evropa informaci, že během zásahu proti demonstraci konané dne 17. listopadu na Národní třídě byl zabit student Martin Šmíd.[9] Tuto nepravdivou zprávu se dozvěděl přes prostředníky od Drahomíry Dražské, která si ji nejspíše sama vymyslela.[10][11] Ačkoliv na fámu ihned zareagovaly československé oficiální sdělovací prostředky a přinesly rozhovor s údajně mrtvým studentem Šmídem,[11] vzbudila ve společnosti velké rozhořčení a přispěla k pádu komunistického režimu.

Důvěryhodnost zprávy o Šmídově smrti měl potvrdit fakt, že na místě demonstrace zůstal ležet na zemi Ludvík Zifčák, agent Státní bezpečnosti.[11] Několik týdnů po zásahu na Národní třídě přišel Zifčák s tím, že na Národní simuloval mrtvolu a že celý zásah na Národní třídě byl součástí spiknutí, které mělo diskreditovat vedení KSČ a umožnit cestu k moci jiné skupině v rámci komunistické strany. Závěrečná zpráva vyšetřovací komise FS k událostem 17. listopadu v bodu III. 6 ovšem uvádí: „Zásadní skutečností, vyvracející Zifčákovo tvrzení, že jeho úlohou na Národní třídě bylo předstírat vážné zranění účastníka demonstrace, je jeho jednání v době po zásahu a následujících dnech.“ Komise za nejpravděpodobnější možnost označila to, že Zifčák byl mezi demonstranty přítomen jako příslušník StB, byl při zákroku zraněn a „v důsledku psychického i fyzického vypětí omdlel“.[12]

Petr Uhl se za rozšíření fámy omluvil na veřejném shromáždění občanů na Letenské pláni. Úloha Dražské, Uhla, Zifčáka a dalších osob na rozšíření dezinformace vedla k vytváření spikleneckých teorií o tom, že listopadový převrat byl předem naplánován a organizován. Ani jedna z poslaneckých vyšetřovacích komisí okolnosti vzniku fámy neobjasnila.[13]

Po sametové revoluci pracoval v Koordinačním centru Občanského fóra.[9] Po volbách v červnu 1990 zasedl do české části Sněmovny národů Federálního shromáždění (volební obvod Praha) za Občanské fórum. Působil i v radikálně levicové skupině Levá alternativa, na jejímž vzniku se podílel. Po rozpadu OF v roce 1991 přešel do poslaneckého klubu Občanského hnutí. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992. V parlamentu vystupoval proti lustračnímu zákonu. Členem Občanského hnutí byl do září 1992.[14][9]

V letech 1990–2000 byl expertem ženevské pracovní skupiny pro svévolná zadržování při komisi (dnes radě) OSN pro lidská práva. Od února 1990 do září 1992 vykonával funkci generálního ředitele ČTK/ČSTK,[15] do roku 1994 tam pracoval jako redaktor.[9] Poté pracoval do roku 1996 jako redaktor dvouměsíčníku Listy Jiřího Pelikána a později, v letech 1996 až 1998, byl redaktorem deníku Právo. Roku 1997 začal spolupracovat s ČSSD (jako nečlen), v letech 1998–2001 byl zmocněncem vlády pro lidská práva a zároveň předsedou Rady pro národnosti, Rady pro lidská práva a Mezirezortní komise pro záležitosti romské komunity, a také náměstkem místopředsedy vlády pro lidská práva. Protestoval proti stavbě zdi v Matiční ulici v Ústí nad Labem. Roku 2001 z důvodu očekávaného střetu zájmu rezignoval na všechny své funkce poté, co byla Anna Šabatová zvolena zástupkyní Veřejného ochránce práv.[16] Od března 2001 do dubna 2006 byl znovu redaktorem deníku Právo. Roku 2003 byl zvolen členem Rady České televize.

V roce 2002 podepsal výzvu Dejme šanci zeleným,[17] která umožnila Straně zelených překonat vnitřní spory a otevřít ji i osobnostem mimo stranické struktury.[18] Od téhož roku byl členem Strany zelených. V letech 2003–2004 se podílel na formulování programových tezí strany, ale jeho návrhy nebyly přijaty, protože zvítězila koncepce, kterou prosazoval předseda Jan Beránek a Jakub Patočka. Uhl pak společně s Ivanem Dejmalem vedl Otevřenou platformu, která byla kritická k vedení (Beránek, Patočka) a ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 vyjádřila raději podporu lídrovi Strany pro otevřenou společnost.[19] Za Stranu zelených roku 2006 kandidoval na šestém místě pražské kandidátky. V lednu 2007 ze Strany zelených vystoupil s odůvodněním že „dnešní koaliční nevětšinová vláda je produktem politické korupce, stojí na podvodu“, s čímž odmítl souhlasit, a uvedl i další politicko-ideologické důvody, jako například postoj Strany zelených k americkým základnám. Uhlův syn Michal ve straně zůstal a zastával v ní funkci vedoucího genderové odborné sekce.[20]

V dubnu 2007 podal trestní oznámení na pracovníky TV Prima pro podezření ze spáchání trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob, když nechali diváky dvakrát hlasovat pomocí krátkých textových zpráv o otázkách souvisejících s výroky Jiřího Čunka. Pracovníci televize Prima podle Uhla „věděli nebo měli a mohli vědět, že výsledek bude pro Jiřího Čunka příznivý a bude ‚potvrzovat‘ zákonnost a správnost jeho výroku“.[21]

Podepsal petici proti konání Dnů Jeruzaléma v Plzni, jejíž signatáři upozornili na politický podtext akce, která má legitimizovat izraelskou anexi Východního Jeruzaléma, která je podle Rezoluce RB OSN č. 478 porušením mezinárodního práva.[22]

Zemřel 1. prosince 2021.[23][24]

• Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 2, N–Ž. Praha: Kdo je kdo, 1991. 637–1298 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 1026.
• Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 693.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 393–394.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Petr Uhl na Wikimedia Commons
• Osoba Petr Uhl ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Petr Uhl
• Rozhovor s Petrem Uhlem u jeho činnosti před rokem 1989 a o dezinformaci o mrtvém studentovi Šmídovi^{[nedostupný zdroj]}
• Prohlášení k vystoupení ze Strany zelených
• Petr Uhl v Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století