Lenka Marečková

Lenka Marečková (* 3. června 1963 Počátky),[1] česká básnířka, spisovatelka, disidentka, právnička. Během komunistického režimu byla v letech 1983 a 1985 vězněna za veřejné předčítání svých básní, kritických k tehdejšímu státnímu zřízení.

Mgr. Lenka Marečková
Narození3. června 1963 (58 let)
Počátky
Československo Československo
Alma materPrávnická fakulta Univerzity Karlovy
Povoláníprávnička
Partner(ka)PaedDr. Pavel Štursa
Citát
„Kompromisy lze dělat jakékoli, ale nikdy ne s pravdou. Tu nemusíme být vždy schopni nalézat a uvědomovat si ve všech aspektech, ale máme povinnost o to usilovat, podobně jako usilovat o spravedlnost. Nespravedlnost destruuje, ať se jí dopouští kdokoli, a za jakýmkoli účelem, tím spíše, pokud se jí dopouští sám stát nebo jeho orgány. Jakýkoli stát. Zneužívání moci je obludné a zločinné v každém režimu, ať se nazývá jakkoli.“
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Vyrůstala v Kamenici nad Lipou. Maturovala na gymnáziu v Pelhřimově v roce 1981. Její matka byla úřednice, otec byl středoškolský učitel. Od šestnácti let psala básně a účastnila se i různých soutěží s lyrickými básněmi. Dne 21. prosince 1982 se jako host zúčastnila autorského večera poezie v Písku, kde recitovala básně ze své sbírky Ať žije společnost. Po prvním otevřeně protestním vystoupení odešla z domova a ze školy. Krátce pracovala v Praze v Úřadu důchodového zabezpečení, kde byla dne 7. září 1983 zatčena příslušníky státní bezpečnosti.[2] Po domovních prohlídkách na pracovišti, v jejím bytě i u rodičů v Pelhřimově byla obviněna z trestného činu pobuřování podle § 100 odst. 1 trestního řádu a vzata do vazby.

Disent

Po propuštění z vazby podepsala prohlášení Charty 77.[1] Od roku 1984 začala aktivně působit v disentu. Na jaře 1985 se stala členkou ediční komise Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Aktivní byla rovněž v Nezávislém mírovém sdružení, především jeho ekologické skupině (organizace ekologicky zaměřených demonstrací a petic). Podílela se na vydávání řady samizdatů a prácí dalších nezávislých iniciativ. Byla i členkou Československo-polské solidarity a Hnutí občanskou svobodu.[2] V roce 1987 iniciovala vznik Ekologického bulletinu, na jehož vydávání se jako člen redakce podílela, až do doby, kdy iniciovala založení Nezávislé ekologické společnosti. S tím nesouhlasil Ivan Dejmal, další protagonista redakce Ekologického bulletinu, z důvodu obavy z tříštění sil. Ultimativnímu požadavku „buď členství v Ekologickém bulletinu nebo založení Ekologické společnosti“ nevyhověla. V rámci ekologické společnosti pak participovala na vydávání Ekomonitoru, vedla ekologickou skupinu uvnitř Nezávislého mírového hnutí. V Praze 3, v ulici Řipské 13, kde tehdy bydlela, uchovávala až do listopadu 1989 archiv VONS a archiv samizdatových informací o Chartě 77, který se uchoval v nejúplnější podobě. V roce 1988 a 1989 a částečně i v roce 1990 se zde také převážně scházela ediční komise VONS. Při různých příležitostech (kolektiv mluvčích Charty 77, demonstrace, preventivně u příležitosti 70. výročí vzniku samostatného Československa aj.) byla zadržena, vyslýchána a vězněna v celách předběžného zadržení. Spolupráci, k níž ji státní bezpečnost nutila vyhrožováním dalším vězněním i persekucemi vůči blízkým osobám, odmítla, stejně jako jakýkoli ústupek od aktivního působení v disentu.

Pozdější léta

V 90. letech vystudovala práva.[2] Usilovala o zásadní transformaci vězeňství. Profesně vedle vlastních občanských aktivit působila na počátku roku 1990 v KC OF pro VONS. Od prosince 1990 působila ve státní správě (na Ministerstvu spravedlnosti; ředitelství Vězeňské služby jako vedoucí oddělení trestněprávního a milostí v Kanceláři prezidenta republiky Václava Havla; na Ministerstvu obrany a Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy v oblasti ochrany práv dětí v institucionální výchově), vždy v oblasti týkající se ochrany lidských práv a spravedlnosti.

V období nepokojů ve věznicích byla členkou smíšených komisí za odbornou a občanskou veřejnost (návštěvy vězení, komunikace s vězni i personálem, vyjednávání), členkou komise ČNR pro vězeňství a později členkou výboru pro zabránění mučení, nelidskému a jinému ponižujícímu zacházení a trestání při radě vlády pro lidská práva. Je autorkou nebo spoluautorkou nejméně patnácti legislativních podnětů výboru, týkajících se práce policie, kontrolních mechanismů, detence, podmínek ve výkonu vazby a trestu včetně výkonu vazby a trestu matek s malými dětmi a výboru pro práva dětí (odebírání dětí z rodin, exekuce, procesní práva dětí, institucionální výchovy, systému péče o ohrožené děti) a lidských práv a biomedicíny. Řadu let věnovala sociální práci, zejména v romském ghettu Slaný, kde se jí po vyhlášení nulové tolerance, vystěhování neplatičů z ubytovny „Mexiko“ a vyhrocení situace do otevřeného konfliktu, podařilo komunikací se všemi zúčastněnými, pomocí mediace dosáhnout uklidnění situace i nalezení řešení. Stálý zástupce člena rady vlády pro lidská práva – v letech 2000–2005 za občanskou a odbornou veřejnost, v letech 2012 - 2013 a 2015 - 2020 členka Rady vlády pro lidská práva, od roku 2021 stálý zástupce. V letech 2012–2013 a 2015–2020 ombudsmanka ozbrojených sil.

V průběhu života se kromě praktické ochrany základních práv a svobod zabývá zejména otázkami spravedlnosti, zejména bezpráví odůvodňovaného právem. Dlouhodobě působí v oblasti ochrany lidských práv a občanských aktivit.

Nominace

V r. 2000 nucena odmítnout nabídku prezidenta republiky Václava Havla na nominaci na funkci veřejného ochránce práv, pro nesplnění podmínky věku. V r. 2019 společně s Monikou Šimůnkovou nominována na zástupkyni veřejného ochránce práv.[3] V parlamentní volbě byla zvolena druhá kandidátka, podpořená z rozhodnutí Andreje Babiše hlasy poslanců hnutí ANO.

Dílo
  • Sbírky básní: Ať žije společnost (1982), za jejíž recitaci vězněna, vydána společně s dalším dvěma Mrtvej underground (1986) a Soukromé neshody (1987) – společně nakladatelství Kalich 2018, pouze samizdatové sbírky básní 80. let Súra, Kena – blesk ze Slunce, Padlí andělé, Inspirované verše (2006), a mnoho nevydaných a neuspořádaných básní (některé ze samizdatových básní zahrnuty do sborníku poezie zakázaných českých básníků Na střepech volnosti (Mnichov: Obrys/Kontur – PmD 1989, Praha: Čs. spisovatel 1991) a pouze samizdatově vydaného sborník básní Narozeni v šedesátých letech,
  • samizdatově časopisecky (ekologické eseje a informace – Ekologický bulletin, Ekomonitor, vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa, básně v samizdatovém časopisu Vokno)
  • příspěvky do samizdatového sborníku Charty 77 O československém vězeňství (Praha: Charta 77 1987, tiskem Praha: Orbis 1990, německy Der ČSSR Gulag (Frankfurt: IGFM 1988), a do samizdatového sborníku Nezabiješ! Neublížíš! Porozumíš…! (Praha: MKJL 1989), a
  • monografie Milosti – ohnisko lidství v trestním právu (Academia, 2007)
  • odborné články: časopisecky, denní tisk (zejména v období působení v KPR – trestní spravedlnost, milosti, vězeňství), „Právní rozhledy“, „AReport“, příspěvek ve sborníku z odborného semináře Poslanecké sněmovny institutu milosti prezidenta republiky (2017)
  • Amnestie (Slovart, 2019) – autorská kapitola „Vykročení do svobody"

Odkazy

Reference
  1. Lenka Marečková (1963). www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2020-03-04]. Dostupné online. (česky)
  2. Můj konec starých časů: Zažila jsem v životě neuvěřitelné zázraky, vzpomíná Lenka Marečková [online]. Český rozhlas, 2020-2-5 [cit. 2021-11-23]. Dostupné online.
  3. Na zástupkyni ombudsmanky navrhl prezident chartistku Marečkovou a právničku Šimůnkovou [online]. Český rozhlas, 2019-9-28 [cit. 2021-11-23]. Dostupné online.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.