Jiří Gruntorád

Za socialistické diktatury byl nucen pracovat v dělnických profesích, například jako topič či zedník. Od roku 1978 se začal věnovat vydávání samizdatové literatury a v jeho edici Popelnice postupně vyšlo na 130 režimem zakázaných knih. První jím vydaná knížka byl Seifertův Morový sloup.[1] Právě na základě knih z edice Popelnice po sametové revoluci vybudoval knihovnu Libri prohibiti, ochraňující a zpřístupňující největší sbírku zakázaných a exilových knih, dokumentů, časopisů a dalších materiálů v Česku. Knihovna byla veřejnosti otevřena v roce 1990.[2]

Poté, co se stal signatářem Charty 77, následovalo dvojnásobné věznění. Nejprve byl odsouzen na tři měsíce za nedovolené držení zbraně (v roce 1990 byl rehabilitován) a nedlouho po propuštění ho čekalo druhé uvěznění, tentokrát na čtyři roky za podvracení republiky (1980–1984),[2][1] kterého se údajně dopustil tak, že rozšiřoval hudební nahrávky a opisy literárních textů (mimo jiné i Jaroslava Seiferta a Bohuslava Reynka).[3] Roky 1981–1983 tak strávil ve věznici v Minkovicích, kde vězni v těžkých podmínkách pracovali pro výrobce bižuterie Preciosa. V průběhu výkonu trestu byl dozorci bit; když si na to stěžoval, přidali mu k trestu čtrnáct měsíců s tím, že se dle tvrzení dozorců sám zranil, aby mohl neprávem obvinit dozorce.[3] Po tomto incidentu byl soudně přeřazen do 3. NVS a následujících čtrnáct měsíců byl vězněn ve Valdicích. Tento dodatečný trest mu byl v roce 1985 soudem zrušen.[3] Po propuštění žil další tři roky (což byla maximální sazba[3]) v režimu tzv. ochranného dohledu,[1] v rámci kterého nesměl mimo jiné v nočních hodinách opustit Prahu 2.[3] Pracoval jako topič, ale i z této práce byl náhle z politických důvodů propuštěn.[3]

Po vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů byl jmenován členem jeho vědecké rady. Vědeckou radu opustil nedlouho poté, co byl novým ředitelem ústavu jmenován Jiří Pernes (jako další radu opustili Jan Kuklík, Jiří Gruša a Eduard Stehlík).[4] Dne 22. listopadu 2010 byl ředitelem Danielem Hermanem jmenován členem nového Poradního kolegia ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.[5]

V roce 2011, společně s dalšími minkovickými vězni – Vladimírem Hučínem a Jiřím Wolfem, vypovídal u soudu s bývalým dozorcem a pozdějším komunistickým poslancem Josefem Vondruškou, že je Vondruška nepřiměřeně agresivně trestal.[6] Vondruška nakonec nebyl odsouzen.

• 2002 – Medaile Za zásluhy 1. stupně
• 2002 – Magnesia Litera za přínos české literatuře.[7][2]
• 2010 – Cena 1. června města Plzně za odvahu při rozšiřování zakázané literatury v totalitním režimu a za založení knihovny Libri prohibiti.[2]

• Informace o Chartě 77 (Doplněk 1998)
• Exilová periodika. Katalog periodik českého a slovenského exilu a krajanských tisků vydávaných po roce 1945. (Ježek 2000, spoluautor)
• Kritický sborník 1981–1989. Kritický sborník 1981–1989. Výbor ze samizdatových ročníků. (Triáda 2009, spoluautor)