Ivan Dejmal

Vyučil se zahradníkem a absolvoval střední zahradnickou školu. Z Vysoké školy zemědělské v Praze, kde byl v letech 1965–1970 studentem Agronomické fakulty – oboru zemědělské krajinářství, byl v roce 1970 vyloučen po zatčení za činnost ve studentském Hnutí revoluční mládeže (spolu s Petrem Uhlem, Petruškou Šustrovou či Jaroslavem Baštou), do kterého se zapojil již před rokem 1968.[1] V průběhu pražského jara až do zatčení v roce 1970 patřil k jeho předním aktivistům[2]. Počátkem normalizace byl dvakrát vězněn za podvracení republiky a za politické postoje v průběhu výkonu základní vojenské služby.[3]

V 70. a 80. letech 20. století se aktivně účastnil politické práce v opozici a v ekologickém hnutí. V roce 1976 se zúčastnil vzniku Charty 77 a následně vedl její ekologickou komisi. Od roku 1987 vydával a redigoval samizdatový časopis Ekologický bulletin. V roce 1988 se účastnil založení Hnutí za občanskou svobodu. V prosinci 1989 se účastnil založení Konfederace politických vězňů. Od listopadu 1989 do voleb v roce 1990 vedl ekologickou sekci programové komise Občanského fóra. Byl zakládajícím členem Společnosti pro trvale udržitelný život (1992).

V únoru 1990 nastoupil na Ministerstvo životního prostředí České republiky, byl rehabilitován a dokončil studium na VŠZ v Praze. Od února 1991 do července 1992 byl ministrem životního prostředí České republiky. Poté pracoval v Českém ekologickém ústavu. V letech 1994 až 1995 byl ředitelem Českého ústavu ochrany přírody. Od roku 1995 působil jako nezávislý projektant v oboru územního plánování a krajinářské tvorby. Podílel se na organizování výstav a konferencí Tvář naší země.[4]

V prosinci 2007 se stal místopředsedou rady Ústavu pro studium totalitních režimů.[5]

Dejmal se po roce 1989 podílel na přípravě územních limitů těžby hnědého uhlí v severních Čechách, které byly na Dejmalův návrh vyhlášeny usnesením vlády České republiky č. 444 z roku 1991.[6] Kriticky vystupoval proti jaderné energetice.[7]

Ivan Dejmal byl členem nejprve Křesťanskodemokratické strany Václava Bendy, která se v roce 1990 vydělila z Občanského fóra[8], v roce 1992 přestoupil do ODA a později do Strany zelených[9], předsedou občanského sdružení Společnost pro krajinu a členem předsednictva Společnosti pro trvale udržitelný život, kterou společně s Josefem Vavrouškem založil.

In memoriam získal Ivan Dejmal 5. června 2008 Cenu Josefa Vavrouška udělovanou Nadací Charty 77. Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR byl Ivan Dejmal in memoriam nominován k udělení medaile Za zásluhy.[10]

• Stopa Ivana Dejmala a my: aktuální reflexe témat, přístupů a kauz, jimiž žil (editoři Karel Merhaut, Eva Vavroušková, Společnost pro trvale udržitelný život 2008, ISBN 978-80-902635-8-1
• Ivan Dejmal: Prostor k úvaze, Texty z let 1987–2007, Studio JB 2009. ISBN 978-80-86512-42-6

• Územní limity těžby hnědého uhlí v severních Čechách
• Společnost pro trvale udržitelný život

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ivan Dejmal na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ivan Dejmal
• Informace o úmrtí Ivana Dejmala na idnes.cz
• Laudatio na Ivana Dejmala, in memoriam, laureáta Ceny Josefa Vavrouška za rok 2007^{[nedostupný zdroj]}
• Usnesení vlády č. 444/1991 ke zprávě o územních ekologických limitech těžby hnědého uhlí a energetiky v Severočeské hnědouhelné pánvi
• Jakub Kašpar: Zemřel Ivan Dejmal, Ekolist.cz, 7. 2. 2008
• Jiří Černý: Rytířský zápas Ivana Dejmala za čest a krajinu, Hospodářské noviny, 11. 2. 2008