Chotěboř

Město se rozkládá na západním okraji Českomoravské vrchoviny v oblasti s výskytem stříbrné a uranové rudy. V těchto místech byla odbočka z Libické stezky (Čáslav–Žďár nad Sázavou) směrem na Smilův Brod. Původní osada s kostelíkem stála podle dochovaných nálezů už ve 12. století. Název obce se odvozuje od Chotěborova dvorce, pravděpodobně šlo o Chotěbora ze Vchynic.

První doložená písemná zmínka je z roku 1265, kdy majitel panství Smil z Lichtenburka věnoval kapli sv. Jakuba Většího klášteru ve Žďáru nad Sázavou. Úspěšná těžba vedla k rozvoji osady a posléze i povýšení na městečko Chotebors civitas v roce 1278 za vlády krále Přemysla Otakara II. Český král Jan Lucemburský městečko roku 1329 koupil a v roce 1331 ho udělením jihlavského městského práva povýšil na město. Za vlády jeho následovníka Karla IV. byl v roce 1350 Chotěboři udělen městský znak (znak zemí Koruny české) a v roce 1356 povolení vybudovat hradby. Jako věnné město českých královen^[zdroj?] byla Chotěboř v majetku královského rodu až do roku 1393.

Pohnutou historii zažili místní občané za husitských válek. Nejprve město v lednu 1421 dobyl a poškodil táborský kněz Petr Hromádka z Jistebnice. Brzy ale město oblehlo katolické vojsko a místní husitská posádka se 2. února 1421 vzdala za příslib volného odchodu. Obléhatelé ale slovo nedodrželi a 300 zajatců upálili ve stodole. Tragickou událost připomíná malý pomníček.

Rozkvět města nastal za vlády Trčků z Lípy, kteří město vlastnili v letech 1497–1634, kdy za třicetileté války upadli u císaře Ferdinanda II. v nemilost a panství jim bylo zabaveno. Chotěboř byla poté darována Jaroslavu Sezimovi Rašínovi z Rýzmburka, když ochotně vyzradil jednání Albrechta z Valdštejna se Švédy. Sezima byl dokonce v roce 1638 povýšen do panského stavu. V témže roce zemřel a chotěbořského panství se ujal jeho syn Rudolf Karel Rašín, který se snažil z města vyždímat co nejvíce. Do té doby dávala Chotěboř ročně své vrchnosti 73 kop míšeňských, ale to mu bylo málo. Nespokojenost měšťanů, ale i poddaných vůbec, nevznikala pro již dříve stanovené platby a povinnosti, ale pro jejich neúměrné a nebo lstí provedené zvýšení. Chotěbořští proto vstoupili s Rašínem „ve spor“. Rudolf Karel Rašín však zvýšil své požadavky v jiném směru – nutil měšťany odebírat pivo jen z jeho pivovaru. Rašín také zabíral pozemky měšťanům a vyměňoval je za horší a méně výnosné. Stížnosti z Chotěboře došly až na místodržitelství a usmíření měli vyjednat v roce 1657 dva královští komisaři, pochopitelně šlechtici. Kompromis nebyl tak pro Chotěboř příliš výhodný, město se muselo nakonec přece jen zavázat, že z panského pivovaru odebere 150 sudů piva, tj. asi 340 hektolitrů. Z každého vyšenkovaného vědra vína (56,6 litrů) muselo zaplatit 20 krejcarů. Rudolf Karel Rašín žil na zámku v přepychu, vydržoval si dokonce osm děvčat, dva kuchaře, celkem 15 sluhů. Vizitační komise v roce 1654 zjistila, že Chotěboř má 700 obyvatel, kteří svým dílem přispívali k blahobytu zámeckého aristokrata. Zámek - viz níže.

Exulanti: Stejně jako z okolních obcí (Skryje, Podmoky aj.) odcházeli do exilu v době pobělohorské i tajní nekatolíci z Chotěboře. Do pruského Slezska prokazatelně uprchl Matěj Sequens, soukenický tovaryš. Dne 11.2.1776 se oženil v Münsterbergu, kde se později stal měšťanem, soukeníkem a starším českého sboru.[3] O nekatolících Martinovi a Ondřejovi Sequensovi z Chotěboře (rok 1757, bratři) se zmiňuje i Ferdinand Hrejsa.

Rozvoj města v 19. století ovlivnily i požáry v roce 1800 a zejména v roce 1832, kdy byla zničena většina domů na náměstí, vnitřní město i předměstích. Nové kamenné domy už neměly podloubí a byly také pobořeny i zbylé brány, poslední pozůstatky středověkého opevnění. Po bouřlivých událostech v polovině 19. století a následných reorganizacích byl v roce 1849 zřízen Okresní soud v Chotěboři, spadající pod Krajský soud v Kutné Hoře. V roce 1850 pak vzniklo i Okresní hejtmanství pro soudní okresy Chotěboř a Habry.

Bohatý byl i kulturní a společenský život té doby. Nevyhovující dvojtřídní a později čtyřtřídní škola byla přemístěna do nové budovy (základní kámen položen 1865, výuka od roku 1869), později je následovala chlapecká (1876) a dívčí (1890) měšťanská škola, gymnázium (založeno roku 1913, ve vlastní budově od roku 1920)[4], střední zemědělská technická škola (1960) – dnes obchodní akademie a vyšší odborná škola. Postupně vznikaly i různé spolky – dodnes existující Smíšený pěvecký sbor Doubravan (1862), divadelní spolek Palacký (1869–1914), sbor dobrovolných hasičů (1878), sokolská jednota (1882), městské vlastivědné muzeum (1885) aj.

Po hospodářské stránce byla Chotěboř po dlouhou dobu zemědělským městem. Postupnému rozvoji průmyslu (především textilní a dřevozpracující) napomáhalo mj. i založení pošty (1850), která zajišťovala přepravu cestujících i zásilek koňskými potahy (do Golčova Jeníkova a Hlinska), vybudování silnice do Německého Brodu (1868), dokončení železniční trati Německý Brod–Rosice nad Labem (1871), zprovoznění městské elektrárny (1911) a zavedení autobusových linek (1923).

Největší textilní továrna byla továrna Antonína Klazare, kde se vyráběly koberce. V roce 1936 tuto továrnu koupil Vilém Eckhard, který z Prahy do Chotěboře přestěhoval výrobu filtrů pro plynové masky. Spolu s ním do Chotěboře přešlo padesát dělníků. Firma prosperovala, exportoval do Francie a Jugoslávie. V roce 1939 ve firmě již pracovalo 732 zaměstnanců. Během druhé světové války zde pracovalo 2515 dělníků, kteří převáženě vyráběli plynové masky.[5]

Po válce byla továrna znárodněna a přejmenována na Chotěbořské kovodělné závody, ale pan Eckhard zůstal ve vedení firmy až do roku 1949, kdy byl zatčen. Poté emigroval.[6]

Od padesátých let továrna vyráběla stroje pro potravinářský průmysl (např. pro mlékárny a pivovary). Od roku 1968 se továrna nazývala Chotěbořské strojírny.[5]

Z novodobých průmyslových podniků stojí za zmínku Závody elektrotepelných zařízení (ZEZ) Praha, jejichž pobočný závod se v Chotěboři zabýval výzkumem a vývojem středofrekvenčních indukčních ohřívačů pro kovárny a průmyslových manipulačních robotů (dnes Roboterm). V letech 1955–1959 probíhala v okolí nedalekého Horního mlýna těžba uranových rud. Pozdější geologické průzkumy v 90. letech 20. století potvrdily nerentabilnost a k obnovení těžby nedošlo. V roce 2009 zahájil provoz nově vybudovaný Pivovar Chotěboř.[7]

Poslední smutnou kapitolou v historii města byl konec druhé světové války. Dne 5. května 1945 obsadili povstalci město, odzbrojili místní německý oddíl a následně pak převzali i muniční sklad v nedalekém Bílku. Odtud pak byla vypravena dvě auta s mužstvem proti německým oddílům v oblasti Ždírce a Krucemburku. Nedaleko Sobíňova ale narazili na velký německý transport. Došlo k přestřelce s tragickými následky – 29 padlých Čechů a 7 raněných. Německé jednotky pak obsadily město a krutě se mstily až do 9. května, kdy se začaly přesouvat směrem na Čáslav.

Od roku 1961 sem jako místní část přísluší Bílek.[8]

• Bílek
• Dobkov
• Chotěboř
• Klouzovy
• Počátky
• Příjemky a jejich součást Marieves
• Rankov
• Střížov
• Svinný

Chotěboř na císařských otiscích stabilního katastru 1838

Chotěboř vznikla jako křižovatka cest a ze své výhodné polohy těžila od 13. - 18. století, v 19. století byla Chotěboř správním střediskem a okresní soud zde sídlí až do roku 1960, kdy je chotěbořský okres zrušen. V té době je již Chotěboř významným průmyslovým městem regionu. V posledních letech v Chotěboři dominuje výstavba rodinných domů v přilehlých lokalitách, buduje se občanská vybavenost, stavební povolení získal projekt Domu s pečovatelskou službou, zpracovány byly studie na úpravu několika veřejných prostranství a v dubnu 2019 byl s nadšeným očekáváním zřízen úřad městského architekta.

V roce 2014 došlo ke sloučení 2 škol s podobným zaměřením v Chotěboři a to Vyšší odborné školy a Obchodní akademie Chotěboř a Středního odborného učiliště technického, Chotěboř. Nově sloučené školy používají název Vyšší odborná škola, Obchodní akademie a Střední odborné učiliště technické Chotěboř.[10]

• Mateřská škola Chotěboř (skládá se ze tří zařízení: na ul. Březová, Svojsíkova a Na Chmelnici)[11]
• Základní škola Chotěboř Buttulova[11]
• Základní škola Chotěboř Smetanova[11]
• Základní umělecká škola Chotěboř[11]
• Základní škola a Praktická škola Chotěboř[11]
• Gymnázium Chotěboř[11]
• Základní umělecká škola[11]
• Vyšší odborná škola a Obchodní akademie Chotěboř – zanikla sloučení se Středním odborným učilištěm technickým, Chotěboř v roce 2014[10]
• Střední odborné učiliště technické, Chotěboř – zanikla sloučením s Vyšší odbornou školou a Obchodní akademií Chotěboř v roce 2014[10]
• Vyšší odborná škola, Obchodní akademie a Střední odborné učiliště technické Chotěboř

• Tiszafüred, Maďarsko
• Tjačiv, Ukrajina

• Jan Daniel Bláha (* 1981), kulturní geograf, antropolog a kartograf
• František Xaver Boštík (1883–1964), básník, spisovatel, fotograf
• František Buttula (1820–1886), violoncellista, sbormistr a hudební pedagog, Buttulův rodný dům č.p. 194 je kulturní památkou
• Jiří Ceral, kardiolog působící na Lékařské fakultě v Hradci Králové (UK)
• Ignát Herrmann (1854–1935), český spisovatel, humorista a redaktor
• Josef Hubáček (1850–1900), český novinář a satirický básník
• Antonín Krajina (* 1958), lékař, odborník v oboru radiodiagnostika a intervenční neuroradiologie působící na Lékařské fakultě v Hradci Králové (UK)
• Pavel Křivský (1912–1989), archivář, historik, skaut, kněz, řeholník
• Gabriela Lašková, roz. Kratochvílová (* 1990), modelka a Česká Miss roku 2013, moderátorka TV Prima
• Jan Antonín Mareš (1719–1794), český hudebník, konstruktér, vynálezce, violoncellista a hornista
• Petr Musílek (1945–2020), spisovatel
• Miroslav Parák (1940–2003), malíř, žil a tvořil na Chotěbořsku a v Železných horách
• Stanislav Pavlíček (1974), historik, překladatel z angličtiny, učitel angličtiny a člen zastupitelstva (od roku 2010)
• Jindřich Prucha (1886–1914), malíř
• Zdenek Rykr (1900–1940), malíř, ilustrátor, žurnalista
• František Sláma (1850–1917), slezský buditel, spisovatel a politik
• Bohuslav Šťastný (* 1949), hokejista
• Josef Toufar (1902–1950), umučený kněz, maturoval na chotěbořském gymnáziu
• Matěj Vydra (* 1992), fotbalista
• Miloslav Zatřepálek (1908–1956), zpravodajský důstojník čs. armády; za protektorátu zapojen do domácího odboje v Obraně národa
• Tomáš Zohorna (* 1988), hokejista
• Hynek Zohorna (* 1990), hokejista
• Karel Vykoukal (1916–1942), válečný letec[14]
• Jaroslav Steigerwald (?–1959), významný český židovský entomolog, preparátor a rodák z Chotěboře. Narozen v Rakousku-Uhersku, jeho dědeček byl vážený pražský radní. Jeho úspěšným žákem se stal Vilém Borůvka (18. 12. 1932 – 18. 8. 2014), který se od něho naučil umění preparátorství nejen cizokrajných zvířat.^[zdroj?]
• Jan Doležal (1923–1981), analytický chemik. Od roku 1949 působil na Přírodovědecké fakultě University Karlovy v Praze, v roce 1968 byl jmenován profesorem.[15][16] Pan Jaroslav Steigerwald byl jeho strýc. Ojedinělou sbírku preparovaných kolibříků po strýci věnoval pan profesor archívu Národního muzea v Praze.^[zdroj?]

• Lyžařský areál „Svatá Anna“
• Zimní a letní stadion

Již od roku 1996 je Chotěboř hostitelem festivalu sci-fi, fantasy a her s názvem Festival fantazie, který začátkem července přiláká do Chotěboře na tři tisícovky fanoušků z celé České republiky i okolí.

• Zrádce národa v Chotěboři – filmový dokument natočený v roce 1993 v Krátkém filmu Praha (režie Jaroslav Hovorka). Zachycuje neznámou epizodu ze života Jaroslava Haška a vzpomínky bratří Kubánků posledních žijících pamětníků této události. Zážitky z této návštěvy byly Haškovi inspirací k sepsání čtyř povídek, které ve filmu inscenovali chotěbořští ochotníci.[18]