Jaromír Hořec

Stal se jedním ze zakladatelů Mladé fronty v roce 1945 a do roku 1950 byl jejím šéfredaktorem a zároveň ředitelem nakladatelství. 1950-1953 redaktor nakladatelství Mír, 1953-1965 šéfredaktor časopisu Hlas revoluce. Díla: "Sovětské slunce míru" (1950, ed.), "Takový je fašismus - K americké agresi v Koreji" (1953), "K úloze československých legií v Rusku - Politika světových imperialistů a česká buržoasie v intervenci proti SSSR" (1953), "Poslední boj Julia Fučíka" (1953, ed.), "Cesty zrady - Několik kapitol o protisovětské a protinárodní politice české buržoasie a světových imperialistů" (1955) a další. V období 1965–1969 působil na Karlově Univerzitě. Z politických důvodů ji však musel po roce 1968 opustit. V roce 1979 založil samizdatovou edici Česká expedice, dva roky poté skončil na půl roku ve vazbě za podvracení republiky a za šíření ineditní literatury[2]. Příležitostně psal texty k jazzové a taneční hudbě (Je na západ cesta dlouhá, Dva modré balónky a j.). Od roku 1989 byl členem Masarykova demokratického hnutí (MDH), později též jeho předsednictva a Nadace pro postavení pomníku T. G. Masaryka v Praze. V roce 1993 obnovil spolu s místopředsedou Masarykova demokratického hnutí (MDH) doc. Vratislavem Preclíkem vydávání Masarykovsko-Herbenovského časopisu Čas v původní úpravě a formátu. Za tuto činnost obdržel v roce 2000 od MDH čestnou medaili T. G. Masaryka za věrnost jeho odkazu. Po pádu komunismu a rozpadu SSSR spoluzaložil Společnost přátel Podkarpatské Rusi,[2] jejímž nákladem vydal řadu knih o historii země. Jeho strýcem byl spisovatel a věrný spolupracovník prezidenta Masaryka dr. Jan Herben.

Zemřel roku 2009 v Praze. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově.