Jeroným Pražský

Pocházel z Nového Města pražského. Při svých studiích na pražské univerzitě se seznámil s Janem Husem. V roce 1398 ukončil studium s titulem bakalář a odjel studovat do Oxfordu (jaro 1399 – únor 1401). Zde se naučil plynně anglicky a seznámil se blíže s učením anglického reformátora Jana Viklefa. Zajímal se o Lollardské hnutí. Po ukončení studia přivezl z Anglie Viklefovy spisy (opisy Dialogu a Trialogu).

Dne 19. března 1402 přijal v Praze jedno z nižších svěcení, tzv. akolytát. V roce 1403 využil příležitost a jako doprovod Filipa Louty z Dědic se vypravil přes Benátky, Krétu a Kypr do Palestiny a Jeruzaléma (Jeruzalém navštívil podruhé v roce 1408).

Roku 1404 nastoupil na Pařížskou Sorbonnu, jež ovšem nebyla nakloněna reformním názorům a po svých disputacích ji v zimním semestru 1405/06 raději opustil. Seznámil se zde s celým Platónovým dílem, jež silně ovlivnilo jeho filozofický realismus. Po krátkém pobytu na univerzitě v Kolíně odplul do Heidelbergu, kde byl přijat za mistra 7. 4. 1406. Zde svými výroky urazil převládající nominalisty a byl suspendován ze všech akademických aktů. Jeho protest a činnost způsobily studentské bouře a rozkol na univerzitě (byla na něj podána žaloba u wormského biskupa Matouše z Krakova) a utekl do Prahy. Z prostředí Heidelberské univerzity později vzešlo doporučení k papežské kurii k obžalobě pražských reformistů z kacířství.

Od roku 1407 působil Jeroným na pražské univerzitě (v roce 1407 pobyl i v Oxfordu). Zde se zasazoval o zvýšení vlivu českého národa jak na univerzitě samotné, kde měl český univerzitní národ jeden hlas ze čtyř (dva měly národy „německé“ – saský a bavorský a jeden „polský“) a který byl stále více vytlačován nominalistickými mistry ostatních národů do pozadí, tak i v městských radách Nového Města pražského a Starého Města pražského. Spolu s Husem měl vliv na zvrácení poměrů v městských radách ve prospěch Čechů. Jeroným, díky svým schopnostem a kontaktům na královský dvůr (pocházel z dobře postavené rodiny), měl zásadní vliv na vznik Kutnohorského dekretu, který dal českému univerzitnímu národu tři hlasy a který po vypršení ultimáta v polovině května 1409 vedl asi 800 členů akademické obce z ostatních národů k opuštění univerzity a tím také k izolaci pražských reformistů.

20. března 1410 měl Jeroným Pražský vystoupení v kapli Budínského hradu před uherským králem Zikmundem Lucemburským, kterým si ho chtěl naklonit pro politickou podporu pražských reformistů. Ten jej ale předal do rukou arcibiskupa Jana z Kaniszy, u něhož strávil 14 dní ve vězení. V roce 1410 byl obžalován pasovským arcibiskupstvím (pomocí Vídeňské univerzity) z kacířství a v domnění, že se zde bude moci na akademické půdě svobodně hájit, přijal pozvání a dobrovolně se dostavil do Vídně. Ovšem záhy se ukázalo, že jde pouze o zinscenovaný proces, který je předem rozhodnut. Odpřisáhl, že se do konce procesu z Vídně nevzdálí, ale okamžitě utekl zpátky do zemí Koruny české, kde z bezpečí Bítovského hradu napsal provokativní dopis do Vídně. Později byl v nepřítomnosti odsouzen ve všech bodech obžaloby a pro křivou přísahu (útěk) exkomunikován z církve (druhý nejtěžší trest v církvi).

Až do roku 1412 měla reformní skupina podporu krále Václava IV. Papež Jan XXIII. vyhlásil odpustky, které nebyly většinově přijímány (papežské schizma), někde dokonce zakázány. V českém království byly také odmítány, ale král k nim nezaujal stanovisko. 17. června 1412 vystoupil na univerzitě Jan Hus s extrémním odsouzením platnosti odpustkových bul a vyjádřil nesouhlas s panovníkem. Před radnicí Jeroným spolu s dalšími požadovali městské konšele o zákaz jejich prodeje. Celý měsíc Hus aktivně kritizoval odpustky ve svých veřejných vystoupeních. V ulicích Prahy docházelo ke střetům zradikalizovaných studentů s prodavači odpustků. Jeroným spolu se studenty připravil alegorický vůz, kde byl papež zobrazen jako nevěstka, oblečen do ženských šatů, a s kterým se vydali cestou kopírující každoroční procesí uctívání ostatků založené Karlem IV. Na Karlově náměstí pak manifestačně spálili papežské buly z vozu. Král měl na odpustcích finanční zájem, stejně jako na porážce krále Ladislava I. Neapolského, proti němuž byla vedena křížová výprava financovaná z odpustků. Prostřednictvím nově jmenovaných konšelů Starého Města pražského zahájil politiku vedoucí k potlačení pouličních nepokojů. 10. července 1412 byli zatčeni tři mladíci veřejně protestující proti odpustkům (Martin, Jan a Stašek) a následně byli na rohu Staroměstského náměstí a dnešní Železné ulice popraveni. Ze smutečního průvodu se stala masová demonstrace a mladíci byli pohřbeni v Betlémské kapli, kde je Jeroným prohlásil svatými mučedníky. I nadále se svými příznivci demonstroval proti odpustkům.

V březnu 1413 na pozvání polského krále Vladislava II. (po předchozích doporučeních blízkých šlechticů) navštívil královský dvůr v Krakově jako vyslanec českého krále a některých šlechticů. Měl vyjednat podporu pro České království v případě napadení (polský král předtím dostal podporu proti Řádu německých rytířů), ale jeho veřejně vyjadřované filozofické názory způsobily pohoršení, a tak jeho mise skončila neúspěchem. V dubnu na pozvání knížete Vitolda vyrazil do Litvy, kde převládalo pravoslaví. Měl přání poznat zvláštnosti bohoslužby a zdali by zde našel pochopení a podporu pro své myšlenky. Seznámil se zde s přijímáním pod obojí v praxi (možná po příjezdu inspiroval Jakoubka ze Střibra).

Přes varování se v utajení vydal na Kostnický koncil, ale v květnu 1415 jej uvrhli do žaláře a byl souzen. Byl upálen na stejném místě jako Hus necelý rok po Husově popravě.

Kostnický koncil

Věnceslav Černý (1865-1936) - Jeroným na sněmu kostnickém

Památník (Opatovice u Zbýšova)

Jeroným Pražský přijel do Kostnice 4. dubna 1415, aby podpořil Jana Husa (ač ten přes Křišťana z Prachatic do Čech vzkazoval, aby zejména Jeroným do Kostnice nejezdil, neboť mu bylo jasné, že by se ocitl ve smrtelném nebezpečí). Přijel bez pozvání a neoficiálně, o jeho identitě věděli v tu chvíli jen páni z Chlumu a z Dubé, kteří naléhali, aby ihned odjel.[2] 7. dubna však Jeroným přibil na dveře kostnických kostelů a radnice letáky v latině, němčině a češtině, kterými se ohlásil králi i koncilu a žádal o veřejné slyšení. Pak se pro jistotu ukryl, neboť si nebyl jistý reakcí koncilu. Ta nebyla příznivá, proto Jeroným město opustil a prchal do Čech. 18. dubna koncil vydal na Jeronýma zatykač. 25. dubna byl zatčen v Hiršavě, nedaleko českých hranic a 23. května byl v okovech přiveden do Kostnice.

Na základě žaloby Michala de Causis byl uvržen do těžkého žaláře. Po 11 dnech zde vážně onemocněl, věznění mu pak bylo zmírněno. Byl často vyslýchán a nucen zříct se učení Viklefova a Husova. Po naléhání kardinála Zabarelly tak Jeroným 11. září ve shromáždění čtyř národů v biskupském kostele učinil. 23. září toto prohlášení udělal před koncilem a aby doložil upřímnost odvolání, nežádal propuštění na svobodu. Vězení mu bylo nicméně od té doby velmi zlidštěno. Tím si však nezachránil život, jak doufal. Zatímco zahraničním účastníkům koncilu (kardinálové Petr z Aliaku, Zabarella, Jordán Orsini aj.) Jeronýmovo ponížení stačilo, byli to paradoxně čeští účastníci koncilu (např. Štěpán z Pálče a Michal de Causis), kteří naléhali na obnovení procesu s tím, že Jeronýmovo odvolání jistě není upřímné.[3]

Kvůli jejich tlaku tak byl proces 24. února 1416 obnoven. Bylo předloženo 107 článků, na nichž bylo dokladováno Jeronýmovo kacířství. 23. května se mu dostalo veřejného slyšení. Mezi soudci zasedl i Florenťan Poggio Bracciolini, který popsal průběh líčení v barvité zprávě. Ukazuje, že Jeroným zřejmě již pochopil, že nemá šanci na záchranu a choval se velmi statečně, filozoficky obratně, ba vtipně. Například když byl obviněn z učení remanence (učení o tom, že hostie zůstává chlebem a nestává se při rituálu mše Kristovým tělem), na výkřik „Však praví, žes ty řekl, že i po posvěcení zůstává chléb“, prý Jeroným odpověděl: „U pekaře, arci!“.

Proces trval pět dní. Na závěr Jeroným pronesl rozsáhlou řeč, v níž shrnul svou filozofii, odmítl odvolat údajné bludy a navíc se zastal i učení Husova a odsoudil jeho nespravedlivé odsouzení. Uvedl také, že klidně podstoupí jakoukoli smrt. Dostal pak dva dny na rozmyšlenou, kdy mu byly nabízeny různé kompromisy. Stejně jako Hus však odmítl.

„	A nakonec připojil, že všechny jeho hříchy nehryžou jeho svědomí tolik jako onen hřích... když ve svém odvolání nespravedlivě mluvil proti onomu dobrému a svatému muži mistru Janu Husovi a jeho učení a zvláště když souhlasil s jeho nespravedlivým odsouzením. A uzavřel, že nadobro odvolává ono odvolání, které učinil na zlořečené stolici, a pravil, že to učinil ze strachu před smrtí a pro malomyslnost svého ducha.	“
— Vavřinec z Březové[4]

Na 21. valném shromáždění koncilu byl odsouzen k trestu smrti a 30. května 1416 byl upálen na stejném místě jako Hus. Podle Braccioliniho se do posledních okamžiků života choval velice statečně.[5] Jeho popel byl vhozen do Rýna stejně jako Husův.

S čelem jasným a veselým, s tváří nadšenou šel na smrt, nezalekl se ohně, ani těch muk, ani smrti. Nikdy nikdo ze stoiků nepodstoupil smrt s duchem tak neochvějným a tak neohroženým, jako tento se zdál toužiti po ní. Když přišel na místo popravy, sám se svlékl ze šatů. Pak padl na kolena a kleče se modlil krátce před kůlem, k němuž byl přivázán. Nejprve byl ke kůlu připoután mnohými provazy, pak řetězem, nah. Potom byl obložen dřevem až po prsa, ne drobným, ale hrubým, promíchaným slámou. A když zapálili, jal se zpívati jakýsi hymnus, ten však byl přerušen dýmem a ohněm. Toto však jest nejzřetelnější známkou pevnosti jeho ducha: když chtěl kat zapáliti oheň zezadu, aby ho neviděl, pravil: „Sem přistup, a před mou tváří zapal oheň; vždyť kdybych se ho byl bál, nikdy bych byl nepřišel na toto místo, jemuž jsem mohl uniknouti.“ Tak zahynul muž, krom víry znamenitý.

—Poggio Bracciolini, Dopis o smrti mistra Jeronýma Pražského, úryvek[6]

Kostnické události vyvolaly v českých zemích hlubokou úctu nejen k mistru Janu Husovi, ale i k mistru Jeronýmovi Pražskému. Oba byli považováni za mučedníky a v husitských Čechách byli utrakvistickou církví uctíváni jako světci.[7] Jejich jména byla zařazena do kalendáře a od roku 1416 byla jejich památka slavena společně vždy 6. července, a to až do roku 1621; v některých venkovských místech přežívala i déle.[8] Již v předbělohorské době se sice Habsburkové pokusili několikrát tento svátek z kalendáře vypustit (1585, 1603),[9] k jeho definitivnímu odstranění z kalendáře však došlo z nařízení císaře Ferdinanda II. až po bitvě na Bílé hoře.[10] Aby společný svátek Husův a Jeronýmův nemohli věřící v chrámech slavit, bývaly 6. července kostely zavřeny, a to počínaje již dnem 6. 7. 1622.[11]

V moderní době považuje mistra Jeronýma Pražského za mučedníka a svědka Páně Církev československá husitská. Jeho památku si připomíná každoročně 30. května, tj. v den, kdy byl v roce 1416 upálen.[12] Za mučedníka je považován i v původnímu utrakvismu nejbližší české Starokatolické církvi.[13]