Manětín

Název města je odvozen přivlastňovací příponou z osobního jména Maňata či Maněta ve významu Maňatův dvůr nebo potok. Od čtrnáctého století se začal objevovat v ženském rodě (Maňatova Ves – Manětina) a později také ve středním rodě (Manětino) a allegrovém tvaru (Mantina, Manětina).[3]

V historických pramenech se název vyskytuje ve tvarech: Manetin (1169, 1182), Manetim (1191), Manetin (1235), Maneting (1325), Manetyn (1355), Manetin (1369), Manyetyn (1384–1399), Manyetyna (1395), in Manitina (1401), in Manyetyn (1407), z Manetyney (1411), in Manyetyna (1425), z Manětiny (1523), Manietina (1541), Manjetino (1546), Manietinij (1557), na Mantiný (1587), Manetiny (1597), na Manětině (1615), v městě Manetiny (1651), Manetino (1654), Manetin a Manietin nebo Mantin (1788) a Manetin (1838).[3]

Manětín, městečko na tehdejší zemské stezce z Prahy do Chebu, je poprvé připomínán v roce 1169, kdy zdejší újezd daroval král Vladislav II. řádu pražských johanitů. Ti si v roce 1235 na králi vymohli udělení práva soudu a hradeb. V té době byla v prostoru západní části dnešního zámku vystavěna tvrz a klášter.

V roce 1420 dal král Zikmund Lucemburský manětínské panství do zástavy Bohuslavu ze Švamberka. Ten se nejprve stavěl proti husitům, ale poté, co ho v roce 1422 zajali, se nakonec přiklonil na jejich stranu. Panství později převzal jeho bratr Hynek Krušina ze Švamberka. Na manětínské tvrzi sídlil purkrabí.

Manětínské náměstí s barokním kostelem

Když Krušina v roce 1455 zemřel, panství po něm převzal jeho syn Bohuslav, který se ostře stavěl proti tehdejšímu králi Jiřímu z Poděbrad. S dalšími českými pány založil v roce 1465 tzv. jednotu zelenohorskou. O tři roky později se spojil s křižáky a podnikal s nimi ničivé výpady na území západních Čech. V roce 1483 Bohuslav od řádu johanitů dědičně odkoupil celé panství (do té doby ho měl pouze v zástavě).

Rod Švamberků panství prodal v roce 1544. V pozdějších letech se majitelé střídali častěji. Za zmínku stojí rod Hrobčických, kteří panství vlastnili mezi léty 1560–1617 a za jejichž vlády vyrostl na místě původní tvrze renesanční zámek.

V průběhu třicetileté války získala panství Ester Lažanská s manželem Jiřím Mitrovským z Nemyšle. Ten se „zasloužil“ o násilnou rekatolizaci obyvatelstva – odvolal dosavadního faráře a dosadil na jeho místo jezuitu. V roce 1625 se proti němu vzbouřili poddaní a obléhali zámek. Mitrovského osvobodilo až přivolané vojsko z Plzně. Před svou smrtí odkázala majitelka Ester Lažanská panství svému bratrovi.

Zchátralý kostel sv. Barbory ve východní části obce

18. století bylo pro Manětín ve znamení stavebního rozkvětu, který paradoxně zahájil velký požár města v roce 1712, při kterém lehl popelem zámek, kostel, škola a polovina města. Bezprostředně po požáru nechal tehdejší majitel Václav Josef Lažanský vyhořelý zámek barokně přestavět podle plánů architekta Tomáše Haffeneckra. O rozvoj barokní kultury ve městě se po smrti Václava Josefa zasloužila i jeho manželka Marie Gabriela Lažanská z Bukové a jeho syn. V Manětíně tehdy tvořili malíři Petr Brandl a Filip Kristián Bentum, architekti Jan Blažej Santini-Aichel a Jan Jiří Hess, sochaři Štěpán Borovec a Josef Herscher a hudební skladatel Jan Josef Brixi.

V roce 1809 byl u zámku založen anglický park. Od roku 1830 sílily protesty proti robotě. Po jejím zrušení, v roce 1850, vzniká nový soudní okres Manětín. V roce 1857 byla vystavěna silnice do Žlutic, současně byla projektována i železniční trať Plzeň – Žlutice – Karlovy Vary. V roce 1869 byla zahájena činnost sboru dobrovolných hasičů. V sedmdesátých letech 19. století pokračovala výstavba silnic do Nečtin, Dolní Bělé a do Kaznějova, později do Mladotic a do Rabštejna nad Střelou.

Jedna ze soch zdobících manětínské náměstí

Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 vyvěsila většina občanů města české prapory, pouze na zámku visel černo-žlutý prapor, který byl následně místními Čechy odstraněn. Manětín ležel na česko-německé jazykové hranici a ze severu a západu byl obklopen německými sídly (Rabštejn nad Střelou, Nečtiny, Pšov, Bezvěrov). Při sčítání lidu 1921 bylo napočítáno 1 017 Čechů a 242 Němců, tj. podíl Čechů 80 %.

V roce 1923 definitivně padly plány na výstavbu lokální železniční tratě z Plzně do Manětína. Železniční zastávka s názvem Manětín sice vznikla na trati Plzeň–Žatec někdy ve třicátých letech dvacátého století, ale byla vzdálena 10 km a později označena novým názvem Mladotice zastávka. Dne 15. srpna 1924 byla zahájena pravidelná autobusová doprava mezi Plzní a Manětínem.

Po Mnichovské dohodě, 30. září 1938, bylo území ležící severně a západně od města (s výjimkou Újezda) připojeno k Nacistickému Německu. Manětín byl 7. května 1945 osvobozen americkou armádou. Zámek byl zkonfiskován rodu Lažanských, zestátněn a využíván jako kanceláře různých organizací. Odsun Němců Manětín nezasáhl tolik jako většinu okolních vesnic. Vysídlena byla pouze dřívější německojazyčná sídla v okolí, z nichž velká část se později stala administrativní součástí města Manětína – například Rabštejn nad Střelou, Stvolny nebo Zhořec.

Nástup komunismu po roce 1948 přinesl také správní reformu, kdy se Manětín postupně stal součástí okresu Plasy (od roku 1949) a Plzeň-sever (od roku 1960).

Teprve 22. srpna 1957 se v Manětíně podařilo ustavit jednotné zemědělské družstvo. V letech 1973–1974 byly ve svahu Chlumské hory vystavěny nové bytovky. Postupně se součástí města staly okolní obce, maximálního územního rozsahu (rozloha 96 km²) dosáhlo město v roce 1980. V roce 1988 převzalo zámek od Československých státních lesů a statků Muzeum a galerie severního Plzeňska a provedlo rozsáhlou rekonstrukci. Zámek je dnes ve správě Národního památkového ústavu a v roce 2001 byl prohlášen národní kulturní památkou. Historické jádro Manětína je od roku 1992 městskou památkovou zónou.

Manětínské barokní památky, přilehlé lesy, údolí Manětínského potoka a Střely a zajímavá sídla v okolí (zejména Rabštejn nad Střelou, Luková a Nečtiny) jsou lákadlem pro turisty. Ve městě je mateřská škola a úplná základní škola, pošta, zdravotní středisko, lékárna, obchody, informační centrum, policejní stanice, výjezdové stanoviště zdravotnické záchranné služby, kulturní dům, bankomat, benzinová čerpací stanice, koupaliště, víceúčelové hřiště a několik restaurací a penzionů.

Manětín je také oblíbenou lokací českých i zahraničních filmových štábů. Byly zde natáčeny například filmy Tichá myš, Cesta z města, Cesta do lesa, Zakleté pírko a Božena.

Výhled na Manětín ze svahů Chlumské hory. V pozadí velmi rozsáhlé lesní pásmo zabírající skoro 8 % rozlohy severního Plzeňska^[zdroj?!]

Na území města leží přírodní parky Manětínská a Horní Střela a přírodní rezervace Kozelka a Střela. Byly zde vyhlášeny památné stromy Nučická lípa a Libenovský dub.

V okolí města se vyskytují sekundární ložiska zlata vázaná na polohy slepenců tvořících čočky s mocností jeden až třicet metrů. Zlato s vysokou ryzostí a příměsí rtuti se v nich vyskytuje ve zlatinkách o hmotnosti přibližně jedné desetitisícíny gramu. Zlato se zde těžilo pravděpodobně už v pozdní době halštatské a celkové množství získaného zlata se odhaduje na desítky kilogramů. Stopy po těžba jsou patrné například v okolí potoka Kačina, Malého potoka a Manětínského potoka přibližně mezi Manětínem, Nečtinami a Mezím.[4]

Severozápadně od města se nachází rozsáhlá Chlumská hora, na jejímž jihozápadním úbočí leží přírodní rezervace Chlum. Mimo chráněné území na hoře roste populace endemického jeřábu manětínského. Oblast přibližně mezi Manětínem, Bezvěrovem a Toužimí byla v roce 2014 vyhlášena jako Manětínská oblast tmavé oblohy.

Budova knihovny a informačního centra na náměstí (dříve radnice)

Na území města leží tři památkové zóny (Manětín, Rabštejn nad Střelou a Radějov). Pro množství barokních památek a soch bývá Manětín označován jako barokní perla západních Čech.[22][23]

• zámek Manětín
• soubor barokních soch
• poutní kostel svaté Barbory
• kostel svatého Jana Křtitele
• barokní domy na náměstí
• manětínská radnice
• most přes Manětínský potok

• Jeroným Brixi (1738–1803) – plaský cisterciák a varhaník
• Karel Čurda (1911–1947) – československý voják a spolupracovník gestapa
• Jan František Händl (1691–1751) – římskokatolický kněz a malíř
• Josef Herscher (1688–1756) – sochař a řezbář
• Karel Kupka (1905–1971) – malíř a krajinář
• Marie Gabriela Lažanská z Bukové (1691–1758) – šlechtična a mecenáška umění
• Jan Lažanský (1857–1932) – šlechtic, velkostatkář a politik
• Prokop Maxa (1883–1961) – politik a diplomat
• Stanislav Muž (1896–1955) – operní pěvec [24]
• Milan Pavlík (* 1930) – architekt a památkář
• Josef Antonín Plánický (1691–1732) – hudební skladatel
• Alois Sopr (1913–1993) – sochař a rytec
• Mauritius Vogt (1669–1730) – plaský cisterciák, hudebník a kartograf
• František Wonka (1900–1967) – římskokatolický kněz a manětínský děkan