Jakoubek z Vřesovic

Oltářík

Nevděk

Kostomlaty

Přesné datum jeho narození není známo, ale nejspíš se narodil kolem roku 1390. Tento zchudlý šlechtic pocházel z jižní Moravy z Vřesovic. Vlastním jménem se jmenoval Jakub, ve své době byl však známější pod přezdívkou Jakoubek, zřejmě proto, že byl malé postavy. První zmínky o něm pochází až z roku 1426, kdy je doložen jako hejtman v Bílině.[6]

Zúčastnil se mimo jiné bitvy u Ústí nad Labem roku 1426, přičemž po husitském vítězství získal pod svou správu Ústí, které ovládal pravděpodobně až do roku 1436.[7][8] Po bitvě husitští velitelé zakázali brát zajatce, přesto se údajně pokusil zachránit saského šlechtice Walkenberga z Wolsteinu, aby za něj mohl získat výkupné.[9]

Od roku 1427 sídlil ve Žluticích,[7] kde si později nechal vybudovat hrady Nevděk a Mazanec.[10] Roku 1432 se v Chebu zúčastnil jednání husitů se zástupci Basilejského koncilu.[11] Roku 1434 na českém provinciálovi Řádu německých rytířů Albrechtu z Dubé a Lipé obléhal hrad Kostomlaty. Obléháním se vyhnul podpoře táboritů a sirotků Prokopa Holého v bitvě u Lipan a zároveň vázal vojenské oddíly severočeské katolické šlechty, které tak nemohly zasáhnout do bitvy.[12]

Zachoval si bojeschopné vojsko, s nímž posléze vlivně zasahoval do českých vnitřních poměrů. Byl sice od obléhaného hradu vylákán vojsky plzeňského landfrýdu, Aleše Holického ze Šternberka a karlštejnskou posádkou a střetl se s nimi v bitvě u Řevničova, ve které byl poražen. Přesto se vrátil ke Kostomlatům, které nakonec dobyl.[3] Po skončení husitské revoluce hrad formálně koupil od dědiců, a tak svou držbu legalizoval.

V létě 1434 bojoval za Bavorským lesem, kde vypálil klášter ve Waldsassenu.[13] Nedlouho poté neváhal přijmout Zikmunda Lucemburského za českého krále, protože věděl, že mu panovník potvrdí jeho majetky z dob revoluce.[3] Tento záměr mu vyšel, navíc Zikmund mu věnoval majetky bývalého teplického kláštera, dále Chomutov, Toužim,[14] Ploskovice a Pátek. Zikmund jej roku 1437 krátce před svou smrtí jmenoval hejtmanem žateckého kraje.[3]

Po smrti Zikmunda Lucemburského vypukly v Českém království spory o osobu jeho nástupce. Zatímco Jakoubek podporoval rakouskou kandidaturu Albrechta Habsburského, severočeští husité žádali trůn pro polského krále Kazimíra Jagellonského. Roku 1438 se v rakouském vojsku zúčastnil obléhání Tábora. Král Albrecht Jakoubka pověřil doprovodem jeho saských a durynských spojenců za hranice. Nedaleko Bíliny byl Jakoubek napaden Lounsko-žateckým svazem a v bitvě u Želenic 23. září 1438 jej na hlavu porazil.[3] Za svou věrnost byl odměněn, když získal důležitý post hejtmana litoměřického kraje. V roce 1440 byl jedním ze signatářů listu mírného.[4] V dalších letech pak byl pověřován důležitými úkoly především diplomatického charakteru (významná poselstva do zahraničí vedl např. v letech 1441 a 1443). Rovněž se nadále prosazoval jako válečník a kondotiér.[4] Účastnil se bojů se saskými knížaty a obléhání hradů Děčín,[15] Jivník[16] a Perštejn.[17] Poloha hradu Jivník není známá, ale je možné, že byl jedním z bezejmenných hradů v Českosaském Švýcarsku.[18]

Za vlády Ladislava Pohrobka a Jiřího z Poděbrad se Jakoubek často soudil s předchozími majiteli statků, které držel. Během padesátých let patnáctého století o některé ze svých majetků přišel (např. hrad Egerberk nebo město Chomutov).[4] Na počátku roku 1452 se účastnil sněmu na Staroměstské radnici v Praze a byl jedním z volitelů Jiřího z Poděbrad zemským správcem. Přesné datum jeho úmrtí není známo, ale s největší pravděpodobností zemřel mezi 1. říjnem a 18. prosincem 1462.[19]