Skoky (Žlutice)

Obec Skoky na mapě stabilního katastru z roku 1841

První písemné zmínky o Skocích se objevují v roce 1513,^[zdroj?] kdy Egedius ze Štampachu daroval ves Skoky a tři selské dvory v Teleči své manželce Uršule, roz. z Reitenbachu, s tím, že po její smrti připadnou do vlastnictví faře v Lukách. V roce 1557 získal Skoky hrabě Šlik a to jako součást nedalekého statku Údrč. Hrabě Šlik tento majetek rozdělil na dvě části. Ta část, která obsahovala Skoky, byla společně s Údrčí následně prodána Jáchymu Libštejnskému z Kolovrat. V té době patřily Skoky k údrčské faře, která byla protestantská a tím byla ovlivněna i víra poddaných.

V roce 1623 však koupil statek Údrč horlivý katolík a protireformní komisař Severin Thalo z Horštejna,který své poddané opět rekatolizoval. 16. června 1629 byl statek prodán Juliovi Jindřichovi, vévodovi sasko-lauenburskému, který je připojil ke svému toužimskému panství. V této době (roku 1652) žilo ve vsi 52 poddaných. V letech 1689–1789 patřilo panství markrabatům z Baden-Badenu. Poté panství jako odúmrť připadlo královské komoře, která je roku 1791 rozparcelovala a propachtovala. Zbytek údrčského statku s patronátním právem ke skokovskému kostelu tady následně vlastnilo postupně mnoho majitelů. Počet obyvatel Skoků začal vzrůstat. V roce 1869 obec měla 23 domů a 126 obyvatel. V roce 1900 měla již 27 domů a 144 obyvatel a v roce 1945 28 domů se 134 obyvateli.[3] V obci byly také dva hostince, fara, škola a obchod. Dokonce zde působil spolek dobrovolných hasičů a Svaz venkovské mládeže.

Skoky po odsunu německých obyvatel

Místní studna, ve které tragicky zahynula poslední obyvatelka Skoků

Po roce 1945 však nastal odsun německé většiny obyvatel a část zdejších statků obsadili dosídlenci ze Slovenska. Ve Skocích zůstalo pouze 18 obydlených domů a 43 obyvatel. Někteří z nich však Skoky opustili poté, co odmítli vstoupit do JZD. Jejich majetky a později i majetek krachujícího JZD převzaly státní statky. Obec se již nepodařilo znovu plně osídlit, opuštěné domy pak byly postupně rabovány a strženy. V roce 1950 byla po internaci premonstrátských řeholníků opuštěna i zdejší fara. Farnost s kostelem pak spravoval žlutický římskokatolický farní úřad. Pro velmi nízký počet obyvatel byla obec 1. června 1957 zrušena a připojena k Ratiboři, s kterou následně byla v roce 1960 připojena ke Žluticím, jejichž místní částí je dodnes. V roce 1961 žilo ve Skocích již jen posledních 16 obyvatel. Definitivním koncem pro Skoky byl rok 1965, kdy byla zahájena výstavba žlutické přehradní nádrže na pitnou vodu. Skoky tím byly zcela odříznuty od okolního světa a zbylí obyvatelé, kromě jedné paní, byli vystěhováni do okolních obcí. Zbytek vesnice kromě hostince (čp. 21), jedné stodoly, hřbitova, kapličky a kostela byl po roce 1970 srovnán se zemí. Poté, co roku 1982 zemřela i poslední obyvatelka, byl osud Skoků zpečetěn. Zbylé budovy ve vesnici začaly chátrat a začala je pohlcovat okolní příroda.

Pohled na přední část interiéru

V roce 1717 byla ve Skocích na popud žlutického děkana a tepelského premonstráta P. Johannese Ricka, OPraem., místním sedlákem Adamem Lienertem postavena kaple Panny Marie Pomocnice, do níž byl umístěna kopie milostného pasovského obrazu, zhotovená v témže roce toužimským malířem Johannem Wolfgangem Richterem. Kaple s obrazem se záhy stala mariánským poutním místem, které navštěvovalo až 40 000 poutníků ročně. Se stavbou kostela souvisel vleklý spor o patronátní práva mezi majiteli panství a patrony žlutické fary, do něhož zasáhl papež i panovník. V roce 1748 zřídili tepelští premonstráti u kostela svůj superiorát. V roce 1749 se Skoky staly lokálií a od roku 1857 samostatnou farností. K útlumu poutí došlo za vlády císaře Josefa II., během světových válek a po roce 1950. Po roce 1990 však dochází ke znovuoživování poutní tradice.

Současný stav Skoků

O obnovu a oživení tohoto poutního místa se v současnosti stará spolek Pod střechou za podpory dobrovolníků a finančních dárců. V letech 2006 a 2010 byla díky darům a dotacím Karlovarského kraje a Ministerstva kultury provedena nejnutnější oprava věžních bání, které byly poničeny zloději, a sanktusníku. V roce 2010 byla k podpoře poutního místa otevřena 58 km dlouhá mariánská poutní trasa Skokovská stezka z kláštera v Teplé. V průběhu roku je kostel nepravidelně zpřístupňován, během poutní sezóny v červenci a srpnu zpravidla denně. Zejména během léta se zde pořádají církevní a kulturní akce.

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 159 obyvatel (z toho 74 mužů) německé národnosti a římskokatolického vyznání.[4] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 158 obyvatel: 157 Němců a jednoho cizince. Kromě dvou evagelíků byli členy římskokatolické církve.[5]

Pohlednice skoků kolem roku 1930

Slávu poutního místa dokládá zlidovělé úsloví Panenko Skákavá!. V 18. a 19. století vznikala řada kopií zdejšího zázračného obrazu a Skoky byly zobrazovány na devoční grafice. Kostel ve Skocích se stal inspirací Petru Linhartovi pro jeho píseň Maria Stock. Miroslav Dědič ve své knize z roku 2003 Kantor z Mářina dvora popisuje život v poválečných Skocích. Režisér Jan Březina ve Skocích v roce 2013 natočil svůj absolvenstský film Maria Stock.