Jiří Šlitr

Jiří Šlitr (15. února 1924 Zálesní Lhota u Jilemnice – 26. prosince 1969 Praha) byl český hudební skladatel, instrumentalista (virtuózní klavírista), zpěvák, herec, knižní ilustrátor a výtvarník. Významně ovlivnil českou populární hudbu; na jeho scénickou hudební tvorbu navázala řada autorů studiových scén. Spolu s Jiřím Suchým a Ferdinandem Havlíkem založil roku 1959 divadlo Semafor. Zhudebnil přes 300 písní. Roku 1966 uvedl svůj vlastní recitál Ďábel z Vinohrad a roku 1968 uvedl muzikál Poslední štace. Napsal hudbu k deseti celovečerním filmům, v některých z nich i hrál (Kdyby tisíc klarinetů (1964), Zločin v šantánu (1968)). V letech 1996–2001 vyšlo osm CD Písničky ze Semaforu.

busta Jiřího Šlitra u gymnázia v Rychnově nad Kněžnou
JUDr. Jiří Šlitr
portrét Jiřího Šlitra
Základní informace
PřezdívkyĎábel z Vinohrad, Doktor klavír
Narození15. února 1924
Zálesní Lhota, Československo Československo
Úmrtí26. prosince 1969 (ve věku 45 let)
Praha, Československo Československo
Příčina úmrtíOtrava oxidem uhelnatým
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
Povoláníhudební skladatel, klavírista, zpěvák, herec, malíř
Aktivní roky1957 - 1969
Příbuzná témataJiří Suchý, Semafor
Oceněnímedaile Za zásluhy 1. stupeň in memoriam (2005)
DětiDominika Křesťanová
RodičeJosef Šlitr a Pavla Šlitrová
Podpis
Významný nástroj
klavír
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Mládí

Studoval na Gymnáziu v Jilemnici a později přestoupil na Gymnázium F. M. Pelcla v Rychnově nad Kněžnou, kde maturoval v roce 1943. Spoluzaložil Rychnovský dixieland, hrající v Praze pod názvem Czechoslovak Dixieland Jazz Band, hrával s Akord clubem, kde se seznámil s Jiřím Suchým; nejvýznamnější je však jeho působení v divadle Semafor. Byl vystudovaný právník (Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 1945–1949, titul JUDr. [1]), svému právnickému povolání se však nikdy nevěnoval, snad ale proto se mu také občas hezky přezdívalo Doktor klavír (odtud pak patrně pochází i název Dr. Matrace). Byl i velmi dobrý kreslíř a grafik.

V letech 1949–1951 absolvoval povinnou vojenskou službu v Milovicích. Poslední rok vojenské služby pracoval jako výtvarník Ústředního domu armády[1].

Spolupráce s Jiřím Suchým

V roce 1957 jej Miroslav Horníček seznámil s Jiřím Suchým.[1] Spolu s Jiřím Suchým pak vytvořil tvůrčí a hereckou dvojici, která svými písničkami a hrami významně ovlivnila hudbu a divadlo 60. let 20. století a zahájila éru divadel malých scén. Jiří Šlitr se ale oficiálně nikdy členem divadla Semafor nestal.[2][3]

Po studiu práv se vedle výtvarné činnosti věnoval hudbě. Skládal písně, vystupoval v kabaretech, jako pianista působil v Laterně magice (na Expu 1958). V roce 1959 založil společně s Jiřím Suchým divadlo Semafor, pro které skládal písně, scénickou hudbu (Člověk z půdy, Zuzana je sama doma, Šest žen Jindřicha VIII.) i muzikál (Dobře placená procházka). Úspěšně využíval svou schopnost komediální stylizace herce–amatéra (Jonáš a tingltangl, Ďábel z Vinohrad aj.). Autorsky a herecky se podílel na filmech (Bylo nás deset, Kdyby tisíc klarinetů, Zločin v šantánu). Z hudebních nahrávek vyniká album Jonáš a dr. Matrace.

Předčasná smrt
Rodný dům J. Šlitra v Zálesní Lhotě
Hrob Jiřího Šlitra na Vinohradském hřbitově v Praze

Šlitr zemřel ve věku 45 let, se svou milenkou Jitkou Maxovou (18 let) 26. prosince 1969 za nevyjasněných okolností ve svém ateliéru na Václavském náměstí. 26. prosince pozval Jiří Šlitr svou rodinu na sváteční oběd. Když dojedli, Jiří Šlitr odešel se slovy, že si ještě musí něco zařídit. Než odcházel, pustil příbuzným svou desku Jó, to jsem ještě žil.[p 1] [4]

Když se Šlitr dlouho nevracel, příbuzní ho začali hledat. Při průjezdu Václavským náměstím si Šlitrův švagr všiml Šlitrova auta, které bylo na náměstí zaparkováno. Po několika minutách se Šlitrova sestra s jejím mužem dozvěděli, kde se ateliér nachází. Dveře do Šlitrova ateliéru byly zamknuty a plynoměr běžel. Policie nalezla Šlitra ležícího v posteli s Maxovou. Ani jeden z nich nebyl naživu, byli otráveni svítiplynem, který unikal z plynového topidla, kterým si v ateliéru přitápěl.

Dosud není jasné, zda se jednalo o náhodu nebo sebevraždu.[5] Za nejpravděpodobnější se považuje nešťastná náhoda způsobená poklesem tlaku plynu v zastaralém topidle. Pokles mohl způsobit zhasnutí plamene a kvůli nefunkční či chybějící pojistce plamene do místnosti vnikal jedovatý svítiplyn. [6]

Jiří Šlitr je pohřben (se svými rodiči), blízko od svého přítele a kolegy Jiřího Grossmanna, který zemřel dva roky po Šlitrovi, na Vinohradském hřbitově v Praze. Na náhrobku jsou napsány noty části písně Jó, to jsem ještě žil.

Citát
A já sám mám od něho obrázek, který jsem dostal poštou loni k vánocům. Bylo to den po tom, kdy jsem se dozvěděl, že Šlitr umřel. Otevíral jsem vánoční poštu a mezi ní jsem našel od Šlitra obrázek takového vousatého pána v buřince, vousy mu jdou až na podlahu, sedí na kanapíčku, a pod tím bylo napsáno a stále je napsáno: Všecko nejlepší, pane Wérich (s dlouhým é). Šlitr. A tu už byl... to už tady nebyl, když jsem tohle otvíral. Bylo mně moc smutno, protože jsem byl na Šlitra fanda, když hrál, tak jsem se mu vždycky smál, tomu jeho nehybnému obličeji.

—Jan Werich [7]

Seznam písňové tvorby
Související informace naleznete také v článku Seznam písní Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra.

Výstavy kreseb a obrazů (výběr)

Odkazy

Poznámky
  1. Z toho usuzují zastánci teorie sebevraždy, že Jiří Šlitr svou smrt plánoval a tato píseň byla jakousi formou posledního rozloučení.

Reference
  1. Jiří Suchý: Jiří Šlitr, Supraphon, Praha–Bratislava, 1970, str. 105
  2. http://www.ceskatelevize.cz/lide/jiri-slitr/
  3. BALUŠÍKOVÁ, Eva. Český spolek v Košicích: Už vím co číst a poslouchat. Rozhlas.cz [online]. 2014-03-30 [cit. 2016-09-30]. Dostupné online.
  4. ČT24: Jó, to jsem ještě žil: podivuhodná smrt Jiřího Šlitra
  5. BOJČEV, Nikola. Nad smrtí skladatele Jiřího Šlitra visí otazníky i 40 let poté. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 16. 10. 2009. Dostupné online.
  6. PAVLIŠ, Dominik. Jiří Šlitr - Workoholik a milovník žen, který ovlivnil směřování populární hudby i divadla. iReport.cz. 5. 1. 2019. [Jiří Šlitr - Workoholik a milovník žen, který ovlivnil směřování populární hudby i divadla Dostupné online].
  7. Jan Werich: Měli jsme ho rádi, In: Jiří Suchý: Jiří Šlitr, Supraphon, Praha–Bratislava, 1970, str. 55-6

Literatura
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 394, 450, ISBN 978-80-200-1502-0.
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 234, 386, 425–427.
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 361–363.
  • Alan Levy: Pražské peřeje, Primus, Praha, 1991 (zápisky z Levyho pobytu v Praze v letech 1967–1970).
  • Jiří Datel Novotný. Ďábel z Vinohrad : vzpomínka na Jiřího Šlitra. Praha : Regia, 2002. 205 s. ISBN 80-86367-27-4.
  • Miloš Smetana: Jan Tříska, nakl. XYZ, Praha, 2004, str. 32, 171, ISBN 80-903399-5-6.
  • Jiří Suchý: Jiří Šlitr, Supraphon, Praha–Bratislava, 1970.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 278–279.
  • VYKOUPIL, Libor. Ecce homo : z rozhlasových fejetonů. Brno: Julius Zirkus, 2004. 312 s. ISBN 80-903377-0-8.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.