Klášterec nad Ohří (zámek)

Kryštof Šimon Thun vlastnil kromě dalších statků také Děčín, Bynov, Pětipsy nebo Jílové, a patřil tak k nejbohatším šlechticům v zemi. V roce 1629 byl povýšen do stavu říšských hrabat a začal používat přídomek z Hohensteina.[6] Ještě před Kryštofovou smrtí v roce 1635 získal veškerý majetek jeho synovec Jan Zikmund Thun-Hohenstein († 1646).[4] Za něj byl během třicetileté války v roce 1639 zámek i s městem vypálen švédským vojskem.[6]

Sala terrena

Jan Zikmund Thun zemřel roku 1646. Zanechal po sobě osm synů, kteří si rozsáhlý rodový majetek rozdělili na osm dílů. Klášterecký díl připadl nejprve Quidobaldu Thun-Hohensteinovi. Významnějším majitelem se stal jeho bratr Michael Osvald Thun-Hohenstein, který roku 1655 dostal Felixburg, ale později získal i Klášterec a Pětipsy.[4] Po matce zdědil Benešov nad Ploučnicí, Markvartice a Minice.[6] Tento majetek, navíc s Žehušicemi přikoupenými v roce 1671,[6] prohlásil za svěřenství a vytvořil z něj tzv. první majorát.[4] Jádrem druhého majorátu se stal Děčín a třetí tvořily majekty v Horních Rakousích.[6]

Jedna z alegorií kontinentů od Jana Brokoffa

Michael Osvald si za hlavní sídlo zvolil klášterecký zámek.[6] Na počátku padesátých let sedmnáctého století sice proběhla oprava válečných škod,[7] ale na počátku šedesátých let zahájil Michael Osvald razantní přestavbu celého zámeckého areálu. Plány pravděpodobně navrhl architekt Carlo Lurago. Jako stavitel, a snad i autor plánů, byl roku 1666 uveden Ital Rossi de Luca. Stavební aktivity probíhaly až do osmdesátých let. V parku byla postavena lodžie, doplněná později o sala terrenu, a letohrádek navržený nejspíše Janem Baptistou Matheyem. Od roku 1685 v Klášterci po dobu dvou let působil sochař Jan Brokoff.[6]

Michael Osvald měl pouze dcery Eleonoru Barboru a Marii Magdalenu, a proto klášterecký majorát zdědil roku 1694 Michaelův bratr Maxmilián Thun-Hohenstein († 1701). Jeho syn Jan František Josef Thun-Hohenstein za svého života všechny tři majoráty sloučil a odkázal je jedinému synovi Janu Josefovi.[8]

Potomci Michaela Osvalda klášterecký zámek pouze udržovali. V roce 1784 ve městě vypukl požár, který se rozšířil i na zámek, a ten vyhořel. Vrchnost i úředníci správy panství se odstěhovali na blízký Felixburg. Jan Josef v roce 1785 postoupil správu majetku svým dětem.[6] Klášterecký majorát dostal František Josef Thun-Hohenstein,[8] a v roce 1786 zahájil kadaňský stavitel J. Däubling obnovu zámku. Během let 1786–1796 byly provedeny zajišťovací práce a opravy zachovalejších částí.[6]

Alianční erb Thun-Hohensteinů a Salm-Reifferscheidtů

Na začátku devatenáctého století se kláštereckým pánem stal Josef Jan Thun-Hohenstein a v roce 1810 jej vystřídal Josef Matyáš Thun-Hohenstein.[8] Po něm zámek zdědil syn Josef Osvald I. Thun-Hohenstein a jeho stejnojmenní potomci: nejprve syn Josef Osvald II.[8] a poté vnuk Josef Osvald III. Josef Osvald III. zemřel v roce 1942 a zámek po něm zdědil adoptovaný synovec Matyáš Osvald Thun-Hohenstein. Jemu byl Klášterec o tři roky později zkonfiskován podle Benešových dekretů.[9] Po vzniku Československa se rozsáhlé panství v důsledku pozemkové reformy zmenšilo. K zámku od té doby patřil jen velkostatek Klášterec, zbytkový statek Benešov nad Ploučnicí, klášterecká porcelánka a pivovar v Lipové.

Josef Osvald II. Thun-Hohenstein

Významnější úpravy zámku proběhly zejména v roce 1818 podle plánů Augustina Grubera a K. Pollaka. Byla při nich postavena terasa u západního křídla a obnovena fasáda. S výjimkou barokního hlavního průčelí si zámek stále uchovával renesanční charakter.[6] V letech 1846–1847 byly přestavěny interiéry.[10]

V noci z 30. na 31. května 1856 zámek znovu vyhořel, ale už na podzim téhož roku vedl architekt Václav Hagenauer jeho rekonstrukci v novogotickém slohu. Zvýšil vnější fasády o římsu s lichou arkádou a vikýři. V západním a jižním rohu nádvoří byly postaveny arkýře. V sedmdesátých letech devatenáctého století nechal Josef Osvald II. pod vedením vrchního zahradníka Čeňka Stibala rozšířit zámecký park v anglickém stylu. Poslední úpravy a opravy renesančních sálů a pokojů v patře provedl v letech 1920–1921 klášterecký stavitel Josef Chmelirsch. Ten také zhotovil nový průjezd v hlavním průčelí a fasády natřel červenou barvou.[10]

Po roce 1945 přešel zámek do majetku státu a v letech 1950–1952 byly zrestaurovány cenné renesanční interiéry.[10] V těchto letech byla také v zámku instalována expozice porcelánu ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, jež zachycuje vývoj českého a zahraničního porcelánu a také existenci klášterecké porcelánky.[11]

V interiérech i exteriérech zámku byly v roce 1983 natáčeny některé scény českého filmu Až do konce.[12]

Zámecký park

Přilehlý park s rozlohou 9,5 hektaru pochází z druhé poloviny sedmnáctého století. Jako francouzskou zahradu jej založil Michael Osvald Thun. Z vnější strany jej chrání masivní ohradní zeď. Ve východní části zámecké zahrady se nachází unikátní soubor kaplí Sedmi bolestí Panny Marie z roku 1691. Po roce 1784 nebyl park příliš udržován a k větším úpravám došlo až po roce 1856. Tehdy byly zbořeny letohrádek s částí lodžie a kašna se sochami přemístěny do města. Jan Osvald I. nechal zbořit hospodářské budovy a park rozšířil o místa podél řeky. Od druhé poloviny devatenáctého se v parku pěstují sadovnicky cenné dřeviny jako je jinan dvoulaločný, korkovník amurský, lapina jasanolistá, šácholan zašpičatělý, platan javorolistý, pamodřín Kaempferův nebo bříza Maximovičova.[13]