Černýš (Perštejn)

Název vesnice je odvozen z příjmení, které znamenalo černoch, mouřenín, nebo pravděpodobněji bylo odvozeno od rostlinného druhu černýš (staročesky črnýš). V historických listinách se jméno vyskytuje ve tvarech: Czerniss (1431), in Czernyssy (1445), Czernyzž (1445), Czernyss (1460), Czerniz (1508), Czernicz (1545), ve vsi Cžernotczy (1612), Czirnicze (1654), Cžernicz (1787) nebo Tschirnitz a Černitz (1846).[5]

Nejstarší dějiny vesnice jsou nejasné. Jako rok první písemné zmínky se často uvádí rok 1431,[5][6] ale podle Theodora Schütze se v Reliquiae tabularum terrae nachází starší zmínky z let 1336 a 1392.[7] Podle Rudolfa Anděla vesnice patřila až do roku 1604 k panství hradu Perštejn.[6] V roce 1431 si však bratři Aleš a Vilém ze Šumburka rozdělili perštejnské panství a Černýš zůstal v Alešově části u Perštejna. Aleš vesnici roku 1445 prodal bratru Vilémovi, který ji připojil k šumburskému panství.[7] Vilém ze Šumburka své panství v roce 1449[8] prodal Vilémovi z Ilburka, který je vlastnil přibližně čtyři roky. Pro vysoké dluhy musel i on rozprodat majetek a Šumburk a Klášterec od něj získali bratři Fictumové, kteří se s ostatními věřiteli vyrovnali.[7]

Ještě roku 1512 Černýš patřil k Šumburku, ale po smrti Opla z Fictumu si jeho dědicové majetek rozdělili na díly, a Černýš patřil mezi vesnice, které roku 1559 koupil Petr Boryně ze Lhoty. O rok později byl zabit na cestě mezi Kláštercem a Šumburkem a o dědictví po něm se podělily dcery Markéta a Benigna.[9] Černýš připadl Markétě, která po smrti druhého manžela prodala roku 1604 Černýš s Okounovem, Horou, Telcovem a Tunkovem bratrům Steinsdorfům ze Steinsdorfu na Hlubanech. Ještě v témže roce tento majetek koupil Kryštof z Fictumu a připojil jej ke kláštereckému panství. V kupní smlouvě je poprvé zmíněna tvrz. Poslední zmínka o ní pochází z roku 1623, kdy klášterecké panství zkonfiskované posmrtně Kryštofovi z Fictumu za účast na stavovském povstání koupil Kryštof Šimon Thun. Místo, kde tvrz stávala, je neznámé.[6]

Během třicetileté války v Černýši často tábořily vojenské oddíly, jejichž přítomnost vedla ke zchudnutí vesnice. Podle berní ruly z roku 1654 byly domy ve špatném stavu a žilo v nich jedenáct chalupníků, tři zahradníci a pět rodin bez pozemků. Celkem chovali 26 krav, 42 jalovic, čtyři ovce, čtyři prasata a čtrnáct koz. Ve vsi byl poplužní dvůr, u kterého robotovali obyvatelé Smilova, Ondřejova, Okounova a Hory. Obilí se mlelo v panském mlýně v Lužném a při nedostatku vody v Perštejně.[9]

Ve druhé polovině devatenáctého století se u Černýše začal rozvíjet průmysl. Po roce 1860 byla asi půl kilometru od vesnice postavena tkalcovna, jejíž provoz ukončil požár v roce 1893. Ztráta zaměstnání přiměla asi sto lidí, aby se z Černýše odstěhovali. Ještě před koncem devatenáctého století byla na stejném místě vybudována nová přádelna bavlny, ve které pracovalo 270 dělníků. Roku 1913 továrnu koupili noví majitelé a upravili ji na výrobu volnoběžek do jízdních kol. Podnik Fahrradteile Fabrik potom fungoval do roku 1925, kdy se výroba zaměřila na kuličky a později celá kuličková ložiska.[10] O tři roky se závod stal částí švédské firmy Schwedisch Kugelager Fabrik (SKF) se sídlem v Göteborgu, a část zaměstnanců byla propuštěna.[11] Menšími podniky v Černýši byly dvě pily, cihelna, výrobna žitné a sladové kávy a od roku 1939 výrobna prýmků, ve které se údajně vyráběly i dřevěné hračky. V roce 1943 zaměstnávala 50 dělníků a její provoz byl ukončen roku 1948.[12]

Výroba v továrně SKF pokračovala i během druhé světové války, kdy se na ní podíleli váleční zajatci z přilehlého zajateckého tábora. V táboře bývalo internováno kolem sta zajatců, ale celkem jím prošlo asi 400 lidí z Belgie, Francie, Itálie a Sovětského svazu. Na začátku roku 1945 spadlo v blízkosti hájovny (tzv. zámečku) několik bomb z poškozeného letadla, které se pilot snažil odlehčit. Roku 1948 byla továrna SKF od Švédů odkoupena, ale její provoz přetrval až do roku 1970, kdy byla výroba přestěhována do podniku ZKL v Klášterci nad Ohří.[12]

V první polovině dvacátého století se výrazně změnil ráz vesnice. Elektrifikace proběhla už na počátku století.[13] Původně převažující hrázděné domy byly nahrazeny zděnými.[11] Po druhé světové válce byly vybudovány dva spádové vodovody, které nahradily staré dřevěné roury, jež přiváděly vodu z vrchu Hradiště do otevřených koryt ve vsi.[12] V roce 1947 bylo založeno zemědělské strojní družstvo. V sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století vznikala rozsáhlá rekreační chatová oblast, do které byla elektřina zavedena až v roce 1985. V roce 1993 byl ve vsi otevřen obchod se smíšeným zbožím, který svou pojízdnou prodejnou zásoboval také Údolíčko a Vykmanov.[13]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 422 obyvatel (z toho 205 mužů), z nichž byli dva Čechoslováci, 384 Němců a 36 cizinců. Kromě 25 evangelíků patřili k římskokatolické církvi.[14] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 539 obyvatel: devět Čechoslováků, 518 Němců a dvanáct cizinců. S výjimkou čtrnácti evangelíků a jednoho člověka bez vyznání se hlásili k římskokatolické církvi.[15]

Údolí Ohře pod vesnicí, v pozadí Doupovské hory

• Ve středu vesnice stojí kaple Zmrtvýchvstání Ježíše Krista postavená v letech 1833–1834.[9]
• V katastrálním území Černýše se dochovaly dva smírčí kříže. Jeden stojí u cesty do Lužného.[17] Pochází přibližně z poloviny sedmnáctého století,[18] je vytesán z pískovce, měří 90 × 34 centimetrů[17] a je chráněn jako kulturní památka.[18] Druhý kříž stojí na severovýchodním okraji vesnice, měří 130 × 77 centimetrů a v roce 1998 byl zrekonstruován.[17]
• Poblíž vesnice rostou dva památné stromy. Jedním je dub u osady Černýš (dub letní) po pravé straně údolí Šumburského potoka, asi tři čtvrtě kilometru východně od vesnice. Dub s obvodem kmene přes tři metry měří na výšku 25 metrů.[19] Druhým památným stromem je lípa v Černýši (lípa malolistá) na jihovýchodním úpatí vrchu Hradiště, asi jeden kilometr severně od vesnice. Je vysoká dvacet metrů a obvod kmene měří 450 centimetrů.[20]