Okounov

Název vesnice byl utvořen ze jméno Okún (Okoun) ve významu Okounův dvůr. V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech: de Oknaw (1358 a 1369), Oknow (1384), de Kamow (1386), de Okunow (1394), v Okunowie (1543), pod Vokonovem (1499), z Vokonova (1540), v Oknow (1542), Okonow (1543), Ockenau (1787) a Okenau (1846).[3]

První písemná zmínka o Okounovu pochází z roku 1358, ale vesnice existovala pravděpodobně mnohem dříve, protože v roce 1363 uváděl úhošťanský farář nového faráře k okounovskému farnímu kostelu.[4] Nejstaršími známými majiteli Okounova byli v letech 1359–1368 Ondřej a v letech 1386–1410 Erhart Doupovcové z Doupova. V roce 1475 je jako majitel uváděn Mikuláš ze Žďáru, ale pravděpodobně se o ves dělil s Vilémem z Doupova. Když Vilém začal v roce 1499 vybírat clo u mlýna pod Okounovem, patřila mu jistě celá vesnice.[5]

Po Vilémovi vesnici v šestnáctém století získali Fictumové, kteří Okounov připojili k Šumburku. Po odsouzení Opla z Fictumu za padělání peněz a jeho útěku ze země dostali Okounov se čtyřmi vesnicemi od krále Ferdinanda v roce 1533 Hanuš a Volfdrych z Fictumu.[5] V Okounově do té doby stávala panská tvrz, ale za Fictumů byla opuštěna a poslední zmínka o ní pochází z roku 1540.[5] Stávala pravděpodobně v blízkosti kostela, ale nic se z ní nedochovalo.[6] Podle obecní kroniky však stála nad rybníkem.[7]

V roce 1540 došlo k rozdělení šumburského majetku na třetiny. Menší část tvořilo klášterecké panství, zatímco zbývající dvě třetiny patřily postupně Šumburkům (1543), Petru Boryňovi ze Lhoty a na Nezabylicích a po něm jeho dceři Markétě. Markéta Okounov nejpozději roku 1604 prodala i s vesnicemi Hora, Tunkov a Telcov bratrům Steinsdorfům ze Steinsdorfu na Hlubanech.[7] Od roku 1605 už Okounov zůstal součástí kláštereckého panství až do zrušení poddanství.[5][6] To patřilo Fictumům do stavovského povstání, jehož se jako jeden z direktorů zúčastnil Kryštof z Fictumu, za což byl posmrtně odsouzen ke ztrátě majetku. Zkonfiskovaný Klášterec potom od královské komory koupil 2. června 1623 Kryštof Šimon Thun.[7]

Na počátku třicetileté války, v roce 1621, vesnici vydrancoval vojenský oddíl, který ukořistil 120 kop grošů výpalného, a navíc odvedl devět koní a většinu dobytka. Velká část obyvatel vesnice někdy v té době vymřela na mor a přeživší odešli jinam. Ještě před koncem války ale lidé vesnici znovu osídlili a v roce 1649 zde žilo 26 rodin. Podle berní ruly z roku 1654 v Okounově žilo třináct chalupníků a osm poddaných bez pozemků. Celkem chovali 39 krav, 31 jalovic a dvacet koz. Kromě nich ve vsi bydlel také jeden sedlák, který patřil k doupovskému panství a který choval tři krávy, čtyři jalovice a jednu kozu. Na neúrodných kopcovitých polích se v té době pěstovalo žito, ale hlavním zdrojem obživy byl chov dobytka a práce v lese. Jeden z chalupníků provozoval šenk.[8]

V osmnáctém století Okounov postihly válečné události i živelné pohromy. V roce 1742 vesnici vydrancovali vojáci během válek o rakouské dědictví a roku 1778 znovu ve válce o bavorské dědictví. Opakované krupobití ve stejném roce navíc způsobilo hladomor.[8]

Podle díla Johanna Gottfrieda Sommera z roku 1846 stálo v Okounově 38 domů, v nichž žilo 194 obyvatel.[8] Roku 1863 vesnici postihl velký požár, při kterém shořel kostel i s farou, škola, pět obytných domů a řadou hospodářských budov. Nově postavený kostel byl vysvěcen roku 1866.[9]

Zemědělství představovalo až do konce devatenáctého století hlavní zdroj obživy okounovských obyvatel. Významný byl chov dobytka, ale pěstovalo se také obilí, okopaniny a ovocné stromy.[9] Od počátku dvacátého století se začal rozvíjet také průmysl, přestože elektřina byla do vsi zavedena až v letech 1920–1921 z kadaňské elektrárny. Nejstarším podnikem bývala cihelna založená už v roce 1888, ale roku 1917 do Okounova z Perštejna přesídlila firma Erste Pürsteiner Sägen – und Werkzaugfabrik v majetku Hermanna Pickarta, ve které se vyráběly nástroje pro dřevařský a kovodělný průmysl (pily, hoblovací nože, kružce, vrtáky, nebozezy ad.). Její produkty se vyvážely i do Ameriky. Tovární budova byla postavena na břehu Ohře a patřil k ní hotel Remscheider Hof, později přestavěný na firemní kanceláře a byt majitele. Ochrannou známkou známkou společnosti byl jelen svatého Huberta.[10]

Dalšími podniky v Okounově byly roku 1924 thunská vápenka a mlýn na tříslo postavený západně od vesnice. Kromě nich ve vsi fungovaly čtyři hostince, obchod se smíšeným zbožím, obchod s uhlím, dvě trafiky a živnost provozovala řada řemeslníků.[10] Od roku 1904 měl Okounov vlastní vodovod se zdrojem vody vzdáleným 200 metrů jižně od vesnice,[9] ale s přibývajícím počtem domů musel být v roce 1921 doplněn o nové přívody vody.

Po druhé světové válce byli vysídleni němečtí obyvatelé, což vedlo k nedostatku pracovníků v regionu. Roku 1946 bylo proto navrženo sloučení firmy Pickart s perštejnskou Altenou, ale není jisté, zda k němu nakonec došlo. O rok později v Pickartově továrně pracovalo 140 lidí. Nakonec byly obě firmy začleněny 13. dubna 1948 do národního podniku Pilana Hulín a roku 1953 byl okounovský provoz uzavřen. V roce 1951 v Okounově vzniklo jednotné zemědělské družstvo.[11]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 444 obyvatel (z toho 227 mužů), z nichž byli tři Čechoslováci, 438 Němců a tři cizinci. Kromě osmi evangelíků patřili k římskokatolické církvi.[12] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 544 obyvatel: 37 Čechoslováků, 495 Němců a dvanáct cizinců. Převažovala římskokatolická většina, ale žilo zde také čtrnáct evangelíků, čtyři členové církve československé a šestnáct lidí bez vyznání.[13]

Od zrušení poddanství je Okounov samostatnou obcí v okrese Kadaň. Od sčítání lidu v roce 1869 jsou u něj uváděny osady Krupice, Oslovice a do roku 1890 také Korunní. V letech 1869–1953 k Okounovu patřila osada Hora, která zanikla při zřizování Vojenského újezdu Hradiště a spolu s Korunní připadla do okresu Karlovy Vary. Od reformy územní správy v roce 1960 obec patří do okresu Chomutov a má čtyři části obce:[10]

• Okounov (k. ú. Okounov)
• Kotvina (k. ú. Kotvina)
• Krupice (k. ú. Krupice a Okounov u Hradiště)
• Oslovice (k. ú. Oslovice)

V areálu bývalé Pickartovy továrny sídlí firma Stavební společnost Jaroslav Oršuliak,[16] která se mimo jiné podílela na stavbě vilové čtvrti u kadaňské nemocnice. Mezi Okounovem, Krupicí a Oslovicemi se nachází obora Javor zaměřená na chov muflonů.[11]

Koncem devatenáctého století v Okounově působili tři spolky a sbor dobrovolných hasičů založený v roce 1875.[10]

Na západním okraji vesnice stojí novogotický kostel svatého Vavřince z roku 1866 a nedaleko od něj se nachází barokní sousoší Panny Marie, svatého Štěpána a svatého Vavřince.[17] K drobným památkám patří malá dřevěná zvonička na pozemku domu čp. 45.[18] Nad jižní částí vesnice se zdvihá návrší Holý kopec s přírodní památkou Pastviště u Okounova.