Horní Slavkov

Porcelánka Haas & Czjzek

Ve zdejší krajině se zrodila vůbec první porcelánka na českém území. Tajemství čínské výroby porcelánu nedalo Evropanům dlouho spát a pokusů o jeho napodobení byla celá řada. Snahy najít cestu k domácí výrobě tohoto exkluzivního zboží se nevyhnuly ani českým zemím. Vůbec první historicky doložený úspěšný pokus o výrobu porcelánu v tomto kraji pochází z vesničky Háje, původně zvané Rabensgrün, ležící čtyři kilometry jižně od Horního Slavkova. Na svědomí ho měl zdejší povozník Franz Anton Habertitzl, který ve vsi zahájil první pokusy s výrobou porcelánu již v roce 1789. Kvůli finanční nákladnosti výroby ale založil následně družstvo, ve kterém měli podíl také okolní statkáři. Když ale Habertitzl v roce 1792 zemřel, družstvo se pokouší místo primitivní výroby v Hájích založit novou porcelánku v Bečově. Nepodařilo se mu ale uspět s žádostí o udělení zemského privilegia a tak se někdy kolem roku 1793 rozpadá a s ním definitivně končí i výroba v Hájích. Nicméně z produkce této firmy se nezachovaly žádné artefakty, takže o její výrobě dnes nelze uvést nic bližšího.

Za první skutečnou porcelánku tak je považována až manufaktura v Horním Slavkově, která vznikla v roce 1792 z iniciativy důlmistra císařských dolů na stříbro a cín na penzi Johanna Georga Pauluse, nicméně z počátku i jeho žádost o privilegium na výrobu porcelánu dvorní komerční rada ve Vídni zamítla. Střep byl totiž nekvalitní a více než porcelán připomínal kameninu.

Po několika letech nakonec Paulus s podnikáním končí a firmu prodává. Zásadní změnou se pro ni stává až v roce 1803, když se do rodiny majitelky firmy přižení slavkovský lékař Johann Georg Lippert. Ten totiž po smrti majitelky odkupuje od ostatních členů rodiny jejich podíly, a k podnikání si přizval důlmistra Wenzela Haase. Společně pak dosahují zásadního zvýšení kvality výroby a již roku 1812 tak firma získala potřebné privilegium pro výrobu porcelánu. Již o několik let později pak za své výrobky sklízí řadu ocenění na různých výstavách.

Po smrti Georga Lipperta ale dochází k řadě neshod mezi dědici a Haasem. Wenzelův syn August Haas nakonec odkoupil od Lippertových dědiců jeho podíl, a stal se jediným majitelem firmy. V roce 1857 v ní zaměstnal Johanna Czjzka z Vídně, který později s Augustovým synem Georgem vybudoval později slavnou firmu Haas & Czjzek. Roku 1871 už v Horním Slavkově a Chodově zaměstnávali asi tisíc dělníků. V meziválečném Československu patřila firma k největším výrobcům porcelánu.[6]

Až do znárodnění po roce 1945 firma fungovala pod názvem Haas & Czjzek, který se jí znovu vrátil po privatizaci v roce 1992. U příležitosti 200 let od založení firmy byla porcelánka, nacházející se dva kilometry severozápadně od města při silnici na Loket, prohlášena kulturní památkou. V roce 2009 ji koupil ruský oligarch s cílem vyvážet luxusní porcelán do Ruska. V lednu roku 2011 však byla fabrika uzavřena.[7] Oživit se ji pak pokusila neznáma pražská firma Sideline, v únoru 2014 však stála před exekucí a její majetek se nakonec rozprodal v dražbě.[8]

Hubský peň

Pozůstatky zavalených středověkých dolů zdejšího cínového a stříbrného revíru ve formě propadu, takzvaný Hubský peň uvidíme na cestě z Horního Slavkova směrem na Bečov.

Ložiska cínu jsou součástí západního žulového pásma a vyskytovala se v takzvaných čtyřech pních. Z nich nejvýznamnější byl právě Hubský a Schnödův peň, menší pak Klinger a Vysoký kámen. Pně jsou kuželovité útvary cínonosné horniny, které se s postupující hloubkou rozšiřují. Hubský má průměr kolem 190 metrů a v 16. století byl dobýván až do hloubky 180 metrů. V rámci revíru byly stovky šachtic, chodeb a dalších důlních děl.

Důsledkem tak rozsáhlé těžby byl obrovský objem vytěženého materiálu, v revíru Horní Slavkov – Krásno se jen mezi lety 1500 a 1650 vytěžilo téměř 34 tisíc tun cínu. Hrubým odhadem mohlo jít o objem kolem 3,4 milionu tun rudniny.

V podzemí tak vznikaly obrovské vyrubané prostory, které místy dosahovaly i výše několikapatrových domů. Zcela běžně se ložisko otevíralo velkým množstvím šachtic i štol, které se následně podle potřeby propojovaly. Nezanechávaly se tak potřebné opěrné pilíře a docházelo k narušení statiky. Důsledkem toho všeho byly často rozsáhlé závaly a propady. A jedním z nich je zmiňovaná jáma poblíž Horního Slavkova. Za svoji současnou podobu tato oblast vděčí moderní těžbě, která závalové zásoby odtěžila povrchovým způsobem, dále hlubinným způsobem těžil důl Stannum. Svou činnost Stannum definitivně ukončil v roce 1991.[9]

Pozůstatky budov uranového dolu Svatopluk

V padesátých letech 20. století se nedaleko Horního Slavkova nacházely uranové doly, které sloužily také jako pracovní tábory pro vězně komunistického režimu. V noci ze 14. na 15. října 1951 došlo nedaleko Horního Slavkova k hromadnému útěku z komunistických táborů v Československu. (Mylně je tento útěk vydáván za největší útěk z „uranového pekla“, ten však podle dostupných informací byl proveden dne 29. listopadu 1952 z šachty Kamenná na Příbramsku – útěku se účastnilo 20 odsouzených.) Jedenácti vězňům se podařilo uprchnout z šachty č. 14 tábora číslo XII. Útěk se skupině nezdařil, druhý den byla většina uprchlých vězňů chycena či zastřelena u vsi Stanovice. Z obklíčení se podařilo uniknout jen Františku Čermákovi, který byl později zastřelen při přechodu státních hranic u Malacek, a Miroslavu Hasilovi, který se dostal až do Dolních Bojanovic, kde byl později prozrazen Státní bezpečnosti. Není jasné, zda se zastřelil sám, nebo ho zastřelil příslušník StB. Z jedenácti útěkářů přežili jen Karel Kukal a Zdeněk Štich, ostatní byli buď zastřeleni na útěku či odsouzeni k trestu smrti. K trestu nejvyššímu byli odsouzeni Boris Volek a Ladislav Plšek.[10]

Věznice Horní Slavkov leží na okraji katastru města. Byla založena v roce 1958. Vězni původně pracovali na stavbách v okolí, později ve dvou výrobních zónách v bezprostřední blízkosti objektu, dále ve strojírenských dílnách a na vnitřních pracovištích. Věznice je profilována pro výkon trestu odnětí svobody dospělých mužů, kteří spáchali závažnou trestnou činnost, a recidivistů zařazených do výkonu trestu s ostrahou s délkou do 15 let.

Kostel svatého Jiří

Zřejmě nejcennější památkou města Horní Slavkov je gotický pevnostní kostel sv. Jiří. Kostel je v historických pramenech připomínán již kolem roku 1380, ve starší literatuře se dokonce uvádí i rok 1242. Současná pozdně gotická jednolodní podoba stavby ale pochází až z přestavby v letech 1517 až 1520. Jejím iniciátorem stavby kostela byl, podle dobových kronik tehdejší majitel panství Jan Pluh z Rabštejna, o staviteli však není nic bližšího známo. Kroniky zmiňují pouze mistra Hanse s tovaryši. Tato stavba prošla ještě v 18. století další barokní úpravou, která však již nijak zásadně nezasahovala do základní hmoty stavby.

Kostel měl původně tři věže vybavené zesíleným zdivem. Spolu s masivní hřbitovní zdí nahrazoval městu ve válečných konfliktech chybějící městské hradby. Jedna z věží ale byla, kvůli nestabilitě podloží, opakovaně už od 16. století opravována. V roce 1739 pak ubourána a dnes její zbytky tvoří sakristii.

Věž kostela svatého Jiří

Střílnami, utvářející typický vzhled hornoslavkovského kostela, byla ale stavba vybavena zřejmě až v pozdějších letech. V období vrcholného středověku totiž církevní předpisy bránily vybavování kostelů prvky aktivní obrany. Jejich instalace tak nejspíše souvisí s obdobím husitských válek, kdy se zásadně změnilo nahlížení na posvátnost a nezadatelnost kostelních staveb.

Nezodpovězenou otázkou zůstává, proč byl kostel vybudován na místě ze strategického hlediska tak nevýhodném. Starší badatelé tuto skutečnost dávali do souvislosti se starší sakrální stavbou v místě.

V areálu přilehlého hřbitova pak lze najít i některé další památky, mezi něž patří renesanční zvonice vybudovaná kolem roku 1540 nebo hroby významných obyvatel města. Z nich je zřejmě nejvýraznější hrobka Wenzela Haase a rodiny Lippertů, zakladatelů hornoslavkovské porcelánky. V horní části pak hřbitovu dominují tři pomníky, které výmluvně ilustrují novodobé dějiny města. První je věnován sovětským občanům, kteří ve městě zahynuli při otrockých pracích během druhé světové války. Druhý je kříž na památku politických vězňů, kteří byli v roce 1951 zastřeleni na útěku z jednoho ze zdejších komunistických lágrů. Třetí kříž je pak křížem porozumění a byl vztyčen v roce 1992 jako symbol narovnání česko-německých vztahů.

Z opačné strany ke hřbitovní zdi přiléhá barokní budova děkanství postavená v letech 1755–1756 stavitelem J. Pöpperlem. Před ním pak stojí vzácná pozdně gotická zádušní svítilna, která původně stála na hřbitově a na současné místo byla přemístěna někdy kolem roku 1685. V sousední Kostelní ulici se nachází ještě dvě menší památky, nenápadná kaple Božího Těla, z roku 1736 významná především vnitřní výzdobou malíře Mathiase Mathiowicze[pozn. 1] a Trojiční sloup vybudovaný kolem roku 1685.

Kostel svaté Anny

Kostel svaté Anny stojí u příjezdu do města ve směru od Lokte. Vznikl kolem roku 1500 spolu s výstavbou městského špitálu. Původní stavbu ale zničil požár v roce 1713. Jeho současná podoba pochází z roku 1728. Jednolodní kostel s nízkou věží je významný především svým interiérem. Vnitřní zaklenutí valenou klenbou vyzdobil významný regionální barokní malíř a purkmistr Horního Slavkova Eliáš Dollhopf (1703–1773). Stavební zajímavostí pak je propojení kostela ve výši prvního patra se sousední budovou bývalého špitálu, dnes sloužící jako bytový dům. Kostel je přístupný v rámci pravidelných bohoslužeb, případně po dohodě s farností v Lokti.

Pluhův dům

Nejvýznamnější renesanční stavbou ve městě je takzvaný Pluhův dům. Tento původně panský dům majitelů města, šlechtického rodu Pluhů z Rabštejna, byl vybudován v letech 1510 až 1512. Stavba se zajímavá především tím, že se na zachovala celá řada dobových prvků, počínaje ostěními oken, přes klenby interiérů a honosný vstupní portál až k otevřené lodžii nebo některým prvkům vnitřní výzdoby. Po dlouhých letech nákladné rekonstrukce města Horní Slavkov se objekt stal zázemím pro výuku hudebního oboru Základní umělecké školy.

Muzeum

Stavebně na budovu Pluhova domu navazuje goticko-renesanční dům čp. 211. Ten v minulosti pravděpodobně sloužil jako hospodářské zázemí sousedního panského domu. Dnes zde sídlí městské muzeum. Zajímavou architektonickou částí domu je dochovaný dýmník černé kuchyně včetně původního komína. V kuchyni, která je dominantou vstupního vestibulu muzea, je dnes nainstalován inventář přibližující její dobový provoz.

Samotné muzeum pak prezentuje hlavní historické mezníky ve vývoji města počínaje hornictvím, přes výrobu cínu a porcelánu až po obecnou historii a vývoj města.

Seidlhaus

Objektem, který výrazně vybočuje z ostatních památek v centru historické části Horního Slavkova je takzvaný Seidelhaus. Jde o mohutnou, částečně hrázděnou budovu, která je vzácně zachovaným rudním mlýnem z 16. století. Objekt zároveň plnil také roli obytného měšťanského domu a vedle původních sklepů tesaných do skály se zde dochovala také dobová černá kuchyně. Budova před časem prošla rozsáhlou rekonstrukcí. Je v soukromém vlastnictví a není veřejně přístupná.

Podle nalezených zařízení na drcení obilí panuje i názor, že se nejednalo o rudní mlýn, nýbrž o sladovnu.[11]

Jako významné královské horní město měl Horní Slavkov, vedle mnoha dalších privilegií, také právo hrdelní. A ačkoliv nikdy neměl vlastního kata, a musel si ho půjčovat z Chebu nebo Jáchymova, hrdelního práva zdejší justice hojně využívala. Připomínkou této neveselé části historie je dodnes stojící městské popraviště ležící přibližně kilometr od historické části Horního Slavkova při silnici na Bošířany.

Popraviště

Původní kruhové popraviště se třemi pilíři, původně šest metrů vysokými, bylo postaveno na Šibeničním vrchu někdy kolem roku 1500 a během svého fungování prošlo třemi rozsáhlejšími stavebními úpravami. Nicméně v roce 1750 byla soudní pravomoc z města přenesena do Chebu a tak posledním zdejším popraveným byla 10. září 1751 Marie Alžběta Früchtlová z Radošova za vraždu svého manžela a služebné.

Od té doby popraviště chátralo a nebylo užíváno. Na počátku 19. století se pak dočkalo romantické úpravy a při další rekonstrukci v roce 1936 byla nad vstup na popraviště dodatečně umístěna kopie znaku města s letopočtem 1598. Ten se původně nacházel na renesanční zvonici u kostela sv. Jiří a je doplněn latinským nápisem Hodie mihi, cras tibi, což v překladu znamená Dnes mně, zítra tobě.

• Kaple Božího Těla
• Kaple svatého Jana Nepomuckého
• Gotická zádušní svítilna před děkanstvím
• Socha svatého Floriána na náměstí Republiky
• Socha svatého Jana Nepomuckého s mostkem
• Sloup Nejsvětější Trojice na Kostelním náměstí
• Dvojice kašen na náměstí Republiky – obě zbořeny v 60. až 70. letech
• Latinská škola – zbořena v 60. letech
• Děkanství
• Měšťanský dům Pflughaus
• Keramická továrna[12]
• Dědičná štola Kašpara Pluha
• Porcelánka

• BYSTRICKÝ, Vladimír. Stříbrská měšťanka a zásobování Horního Slavkova v polovině 16. století. In: Dějepis XXII: sborník katedry historie. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta pedagogická, Katedra historie, 2006. Dostupné online. S. 114–131.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Horní Slavkov na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky
• Horní Slavkov v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)