Mory

Mory jsou malá vesnice, část města Podbořany v okrese Louny. Nachází se asi šest kilometrů severně od Podbořan.

Mory
Domy na východní straně návsi
Lokalita
Charaktermalá vesnice
ObecPodbořany
OkresLouny
KrajÚstecký kraj
Historická zeměČechy
Zeměpisné souřadnice50°16′52″ s. š., 13°24′45″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel38 (2011)[1]
Katastrální územíKněžice u Podbořan (12,03 km²)
Nadmořská výška250 m n. m.
PSČ438 01
Počet domů34 (2011)[1]
Mory
Další údaje
Kód části obce66958
multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mory leží v katastrálním území Kněžice u Podbořan o výměře 12,03 km².[2] Vesnicí protéká potok Leska.

Mory

Název vesnice je odvozen z příjmení Mora ve významu osada Morů (Morovy rodiny). V historických pramenech se jméno objevuje ve tvarech: Mor (1358, 1639 až okolo 1405), „in Mor“ (1412), Mory (1573), „na… Morách“ (1615) a Mohr (1787 a 1846).[3]

Historie

První písemná zmínka o Morech pochází z roku 1358 a vztahuje se ke zdejší plebánii.[4] Patronátní právo ke kostelu Narození Panny Marie měli v roce 1363 Bušek a v letech 1365–1393 Beneš z Buškovic. Po jeho smrti za nezletilé děti majetek spravoval Petr z Buškovic. Benešův syn Petr v roce 1414 sídlil v Chrašťanech.[5]

V patnáctém století vesnici vlastnili příslušníci lounské rodiny Sokolů z Mor, ke kterým patřili Vaněk (1435–1471), jeho syn Jan (1466–1496), Janovi synové Václav a Jiří a nakonec Václavův syn Jan (1507–1535). Většinu šestnáctého století byly Mory částí krásnobrodského panství, dokud je roku 1573 Jan Mašťovský z Kolovrat neprodal majitelům panství panství petrohradského. Jeho součástí zůstaly deset let a v roce 1583 je koupili bratři Kryštof a Bohuslav Felix Fictumové.[5] Část vsi ve stejné době vlastnil Bedřich Šlik, který ji vzhledem k velkým dluhům musel prodat Adamovi ze Šteinsdorfu.[4] Kryštof a Bohuslav Felix se roku 1590 o majetek rozdělili, takže Mory s dalším příslušenstvím připadly Bohuslavovi.[5] Ten v roce 1605[4] přikoupil šteinsdorfský podíl a celou vesnici spravoval ze svého prunéřovského panství.[5]

Bohuslav Fictum se zúčastnil stavovského povstání, a po bitvě na Bílé hoře mu byl zkonfiskován majetek. Roku 1623 panství koupil Jaroslav Bořita z Martinic.[4] Jeho syn, hrabě Maxmilián Valentin z Martinic, prodal roku 1655 Mory a Kněžice Sylvii Kateřině Černínové. Díky ní se vesnice dostala do majetku rodu Bádenských a v roce 1783 ji získali Schwarzenbergové.[5]

Panským sídlem ve vesnici bývala tvrz, která stála v areálu zemědělského dvora. Od sedmnáctého století sloužila jen hospodářským účelům a od osmnáctého století v ní bydlel správce. Budova tvrze byla spolu s bránou do dvora zbořena v roce 1968 a z původní zástavby dvora se dochovala jen velká třípatrová sýpka z osmnáctého století.[4]

Vesnice se nachází na okraji malé velikoveské hnědouhelné pánve. V devatenáctém století se zdejší nekvalitní uhlí těžilo v dolech Karel a Louisa v majetku L. Körbla.[6]

Obyvatelstvo

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 374 obyvatel (z toho 192 mužů), z nichž bylo 84 Čechoslováků a 290 Němců. S výjimkou jednoho evangelíka a jedenácti židů se hlásili k římskokatolické církvi.[7] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 315 obyvatel: devadesát Čechoslováků a 225 Němců. Kromě jednoho člena církve československé a šesti židů byli římskými katolíky.[8]

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[9][10]
18691880189019001910192119301950196119701980199120012011
Obyvatelé 38341539539440037431516215110360383238
Domy 4852565958586449.2920283034
Počet domů z roku 1961 je zahrnut v celkovém počtu domů místní části Kněžice.

Pamětihodnosti

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Podbořanech.
  • Kostel Narození Panny Marie
  • Socha svatého Jana Nepomuckého v severním okraji obce
  • Venkovský dům – původní čp. 22 v severní části obce
  • Sýpka
  • Venkovská usedlost čp. 19
  • Venkovská usedlost čp. 28

Osobnosti

Mory mají i své dva významné rodáky. Pedagog Ferdinand Bachmann (1817–1891), byl ředitelem vzdělávacího ústavu v Praze. Emil Merker (1888–1972) vystudoval v Praze přírodní vědy a filozofii, v letech 1915–1935 byl profesorem na lesnické škole v německém Reichstadtu, byl autorem několika románů a básnických sbírek, za které obdržel německou Státní cenu za literaturu. V Morech v roce 1899 zemřel František Josef Dobicer, který byl od roku 1865 místním farářem. Psal vlastenecky laděné články do Časopisu českého muzea a dalších periodik.

Galerie

Reference

  1. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-31.
  3. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek III. M–Ř. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1951. 632 s. Heslo Mory, Mohr, s. 135.
  4. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Rudolf Anděl. Svazek III. Severní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Mory – tvrz, s. 331.
  5. SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XIV. Litoměřicko a Žatecko. Praha: Šolc a Šimáček, 1923. 502 s. Dostupné online. Kapitola Tvrze v okolí Mašťova, s. 383.
  6. BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 156, 185.
  7. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 254.
  8. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 264.
  9. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 400, 401.
  10. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 306.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.