Štuk

Na historických stavbách je štuk směs sádry, hašeného vápna, jemného písku, najemno drcených cihel či mramoru a vody. Jedná se tedy o speciální, velmi jemnou a přilnavou maltovou směs, která umožňuje vytvářet pomocí modelačních nástrojů nejrůznější plastické ornamenty. Vedle modelování z volné ruky je časté také formování, tzv. „vytahování“ štukových říms a profilů pomocí kovové římsové šablony, která se pohybuje po přiložených vodicích lištách.

Tato technika byla oblíbena především v baroku, používala se však už v antickém Římě. Objevila se znovu v renesanci a byla používána ještě na počátku dvacátého století v secesní architektuře. Od poloviny devatenáctého století však byly štukové ornamenty v drtivé většině tvořeny odléváním do forem, což nakonec vedlo k naprosté devalvaci této techniky a jejímu postupnému opuštění ve prospěch architektury zcela bez štukového ornamentu v purismu, konstruktivismu a funkcionalismu.

V posledních staletích, asi až do roku 1995,^[zdroj?!] se štuková nebo také jemná (fajnová) malta připravovala na stavbách tak, že se namíchala hodně řídká malta z jemného písku a vápna v poměru 1 : 1. Ta se pak přelévala přes jemné síto do kádí a nechala se ustát do dalšího dne, kdy voda vystoupila na povrch a malta klesla ke dnu. Voda se z povrchu odebírala a malta postupně houstla, až byla jako „máslo“, a pěkně a vláčně se táhla. To trvalo i tři dny. Pak se používala k natažení na hrubou maltu a zpracovala se filcovým hladítkem. Těsně před zpracováním se do ní eventuálně přidávala sádra, později i cement.

V současném stavebnictví je slovem štuk označována jemná maltová směs zrnitosti max. do 1,5 mm, která se v tenké vrstvě nanáší na jádrovou omítku. Jedná se tak o povrchovou vrstvu – finální úpravu omítky. Složení této směsi a způsob nanášení se však od historického štuku poněkud liší.

Štuková omítka se v dnešní době provádí zásadně filcováním a jedná se o velmi oblíbenou povrchovou úpravu omítek v Českých zemích. Nejčastěji je používán vápenný štuk. Takový štuk se dělá cca z 1/3 vápenného hydrátu a 2/3 jemně mletého vápence nebo jemného křemičitého písku. Pokud by velikost zrna přesáhla cca 1,5 mm, je velmi obtížné takový materiál již filcovat a jednalo by se už o omítku jádrovou.

Z historie: Začátkem let devadesátých minulého století hotová jemná omítka v pytlích postupně zcela vytlačila maltu vyráběnou na stavbě. Pro tyto nové, hotové malty k nám ze Západu přišla hladítka z pěnové gumy – a téměř vytlačila hladítka filcová. Tato jsou však stále výborná pro klasickou vápennou maltu, a proto je nadále používají štukatéři a památkářští zedníci.

V moderní době se rozmohla metoda tzv. "nahazovací", při které se jedná o systematické nahazování štukové hmoty s následným precizním roztočením na potřebném místě, průkopníci této metody jsou především liberečtí zedničtí profesionálové. Dle jejich slov je při této metodě důležitý silný a rychlý pohyb zápěstí při nahození, k nahazování se používají různé pracovní pomůcky od lopatiček po krumpáče.

V závislosti na metodě nahazovací se odvodila i metoda tzv. "pokládací", touto kontroverzní metodou rozumíme nahození většího množství štuku na zeď nad potřebným místem, při nahození dostatečného množství musíme počkat na vyschnutí látky, která následně padá neboli se pokládá na požadované místo. Opět se jedná o moderní zednickou metodu ze severního kraje naší zednařské komunity.