Vladimír Franz

Narodil se v Praze jako jediné dítě v rodině elektroinženýra, vedoucího projektanta v podniku TESLA, a zdravotní sestry, která po jeho narození zůstala v domácnosti.[5] Předci Vladimíra Franze pocházejí ze dvou základních větví – jedné z Plzně a druhé z Moravy.[6]

Pokud jde o větev moravskou, jeden z jeho pradědečků byl advokátem v Kroměříži, zakládal v tehdy německém Novém Jičíně první českou reálku a první české gymnázium a připravoval Valašsko jako volební obvod pro T. G. Masaryka při parlamentních volbách.[7] Druhý pradědeček z této rodinné větve byl správcem rosického panství[8] údajně jeho rodinu navštěvoval z Ostrovačic Vilém Mrštík a jedna z Franzových pratetiček se stala inspirací pro slečnu z pošty v Mrštíkově knize Pohádka máje. Prastrýc Karel Franz byl sanitní generál rakouské a posléze československé armády[9] a osobní lékař Dvořákovy rodiny (údajně příležitostně hrával s Českým kvartetem[9][10]), který se po roce 1918 stal profesorem na Karlově universitě[11]. Franzův dědeček z této větve byl prvním českým inženýrem ve Vítkovicích.[6][12][13]

Pokud jde o větev českou, Franzův pradědeček byl strojvůdce, Němec z Českého Krumlova, který se po svatbě přestěhoval do Plzně.[6] Jeho žena pocházela z obce Březí u Žinkov, kde se podílela na založení výroby barvených hraček v nedalekém Skašově; jejím vnukem byl Jiří Trnka (Trnkova matka byla sestrou Franzova dědečka Otty).[14] Druhý pradědeček byl kotlářem v plzeňské Škodovce a jeho bratrancem byl bývalý president ČR Edvard Beneš.[6]

Na dětství u prarodičů v Ostravě vzpomíná Franz jako na období, kdy byl v patricijském bytě obklopen obrazy Václava Jansy, Alfonse Muchy či Vlastimila Hofmana, biedermeierovskými hracími hodiny s pastýřem, jež hrály árie z Normy či z Traviaty nebo bronzovými hodinami s Napoleonem, kdy se po obědě, servírovaném na rosenthalu, poslouchala na klikovém gramofonu vážná hudba, například Dvořák, Schubert nebo Mahler [9] a kdy si jeho dědeček přehrával na cello Bachovu suitu. Podle Franze nebyl podobný způsob života „žádná snobárna“, ale velmi organická forma kultury, která se v současnosti nenávratně vytrácí, protože dotyčná generace „ztratila potřebu předávat ji dál a naše generace a možná i generace našich rodičů schopnost ji přijímat“.[6]

Do dvou let svého věku bydlel Vladimír Franz s rodiči na Malé Straně,[9] ve druhém patře rohového domu v Mostecké ulici s výhledem na Malostranské náměstí. Později se rodina přestěhovala do bytu na pražském Smíchově, kde Vladimír Franz žije dosud.[5] V době svých vysokoškolských studií bydlel v Praze–Vysočanech.[9]

Vladimír Franz absolvoval gymnázium v Praze-Košířích s přírodovědným zaměřením.[15] Od té doby se datuje jeho hluboký a soustavný zájem o botaniku a mineralogii.[9]

V tomto věku se také intenzivně věnoval lehké atletice a gymnastice (cvičení na bradlech a hrazdě) a údajně získal i několik medailí z blíže nespecifikovaných „přeborů“.[15]

Po střední škole hodlal studovat hudební a výtvarnou kunsthistorii, ovšem proto, že se v daném roce studenti do prvního ročníku tohoto oboru nepřijímali, na většinu uměleckých škol se tehdy bylo možno dostat až po opakovaných pokusech a Franz navíc neměl bezchybné „kádrové zázemí“, volil mezi právnickou fakultou (a volným časem mezi zkouškovými obdobími) a studiem korejštiny.[9]

V letech 1978–1982 studoval na Právnické fakultě University Karlovy a získal doktorát práv. Již během studií práv studoval soukromě malbu u Karla Součka a Andreje Bělocvětova (s jehož manželkou se seznámil, když pracoval jako uklízeč v Dětském domě[5]), skladbu u Miroslava Raichla a Vladimíra Sommera, dějiny umění u Jaromíra Homolky a dějiny hudby u Jaromíra Kincla.

Vladimír Franz se nikdy nevěnoval právnické profesi, protože jej údajně v podmínkách totalitního práva nelákala. Rozhodl se věnovat umění, ale, podle jeho pozdějších slov, to bez oficiálního vzdělání a stranické příslušnosti bylo v tehdejších dobách složité. Proto po absolvování vysoké školy volil zaměstnání, která, podle něj, nezatížila mozek nesmysly, přitom mu umožnila být na zdravém vzduchu a současně se zabývat tím, co jej zajímalo nejvíc, tedy kontinuálně hudbou a malováním[9] – jednalo se tedy téměř výhradně o dělnické profese, a podle Franze by z toho seznamu byl „docela dobrý kádrový posudek pro účast v disidentském hnutí“.[16] V tomto období jezdil například se sypačem, se sanitkou, rouboval stromy, vykládal vagony, uklízel v obchodním domě Dětský dům, dělal referenta v knižním Avicenu.[5][17][18][19] Současně se snažil ucházet o zaměstnání v nejrůznějších, jak s odstupem času říká, kvazikulturních institucích, které podle něj žádnou kulturu nevytvářejí, jako byla například Československá televize. Franz vzpomíná, že si z něj v těchto institucích dělali jen legraci, a že se pro něj jednalo o velmi pracné období, kdy byl bez razítka v občanském průkazu neustále „jednou nohou mimo zákon“.[9]

Ve druhé polovině 80. let (od konce roku 1985[9]) působil jako vychovatel na středním učilišti spojů,[20][21] kde mimo jiné vedl zájmovou uměleckou činnost.[5] Jak později uváděl, mimo jiné se zde snažil pozitivně působit na tzv. problémovou a sociálně neukotvenou mládež.

Se svojí budoucí ženou Markétou[5] se seznámil v počátcích svého studia na Právnické fakultě UK, kde byla jeho spolužačkou a později i členkou jím spoluzaloženého divadelního souboru Kytka.[9][22] Mají spolu dceru Kristýnu.[23] Rozvedli se v roce 1997, údajně z důvodu oboustranného pracovního vytížení.[24] Od roku 2001[5] je Franzovou partnerkou fotografka Ida Saudková bývalá manželka Samuela Saudka a Jiřího X. Doležala.

Vladimír Franz vlastní třípokojový byt v Praze-Smíchově, který získal v rámci porozvodového majetkoprávního vypořádání; bývalý hostinec na Šumavě, který mu sloužil jako ateliér, připadl jeho bývalé ženě.[23] V roce 2004 zakoupil zchátralou bývalou hospodu ve vesničce Dožice u Nepomuku,[25] kterou využívá jako letní ateliér.[23] S partnerkou se starají o dva psy, křížence Milana a Tomáše.[22]

Nebyl a není členem žádné politické strany.^[zdroj?]

V letech 1981–84 byl spoluzakladatelem, scénografem, výtvarníkem a skladatelem studentského autorského divadla Kytka, vzniklého roku 1980 na půdě Právnické fakulty UK.[26] V rámci divadla Kytka vzniklo celkem šest her – Opera ještě nezemřela, Jídelní lístek, Tajemný listonoš, Jeníček a Mařenka, Harudel a Žába. Součástí ansámblu tohoto divadla byla, mimo jiné, například Franzova budoucí žena Markéta, básník, textař, dramatik, sociolog a učitel na Katedře politologie a sociologie Právnické fakulty v Praze Jan Kosek, dramatik, pedagog, budoucí ředitel Národního divadla a také ředitel agentury Dilia Jiří Srstka[9], a další bývalí studenti Právnické fakulty UK Petr Borka, Otokar Marek, Eliška Lachoutová či Jana Švenková.[27] Po téměř třiceti letech byly v rámci 9. ročníku festivalu Opera 2009 provedeny v obnovené premiéře a v původním obsazení (nově v režii Petra Chmely) dvě hry divadla Kytka, Opera ještě nezemřela a Tajemný listonoš.[28]

Franzovým prvním profesionálním uměleckým angažmá bylo zaměstnaní v Divadle pracujících v Mostě, kam nastoupil jako korepetitor a autor hudby spolu se skupinou absolventů DAMU v čele s režisérem Zbyňkem Srbou.

Od roku 1991[29] působí jako pedagog Divadelní fakulty AMU (první rok zde učil externě)[30], kde vytvořil Kabinet scénické hudby a hudebně-výtvarné interakce[30]; přednáší rovněž na Filmové fakultě AMU. Od března 2016 působí na katedře výtvarné kultury Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. V letech 1996–2000 stál v čele Akademického senátu AMU. V roce 1998 se stal docentem AMU v oboru dramaturgie se zaměřením na scénickou hudbu, a to za habilitační práci O hudbě scénické a uměleckou činnost. Ke dni 15. října 2004 byl jmenován profesorem AMU pro obor dramatická umění – dramaturgie činoherního divadla.[29]

Jako pedagog působil i na brněnské FAVU, a to přibližně v letech 2005–2007.

Svým rozsáhlým dílem na poli scénické hudby ovlivnil Vladimír Franz tvorbu nejvýznamnějších představitelů nové generace české divadelní režie. Ve svých scénických skladbách uplatňuje principy vlastní teoretické koncepce autonomní role hudby jakožto jedné z určujících složek dramatu; základy této koncepce popsal a vysvětlil ve své docentské práci „O hudbě scénické“, v přednášce „Incidental Music as a Dramatic Character“ (otištěno v časopise Theatre Design&Technology v létě 2000[31]), v přednášce „The way of incidental music from the semantic sign to a dramatic character: Incidental music as a simultaneous dramaturgy“ (přednesené na kolokviu OISTAT „Theatre&Sound Colloquium“ v Londýně v červnu 2002), v přednášce „Hercules: The concept of a stage oratorio“ (prezentované v rámci Prague Quadrennial OISTAT Scenofest Sound v červnu 2003) a v profesorské přednášce „Hudební dramaturgie“ (únor 2004). (Texty všech uvedených prací jsou dostupné na internetu.[32])

Vladimír Franz dosud zkomponoval hudbu k více než 150 divadelním představením (některé z jeho scénických kompozic se dočkaly vydání na CD), scénická oratoria Júdit (r.Věra Herajtová, MD Zlín, 1999), Rút (r.Věra Herajtová, Západočeské divadlo, Cheb, 2000) a Hérakles (r. Miroslav Bambušek, Multiprostor Louny, 2002), hudbu k rozhlasovým hrám Hamlet (Český rozhlas, r.: Markéta Jahodová, 2001) a Bouře (Český rozhlas, r.: Markéta Jahodová, 2002), a k rozhlasovému mytologickému seriálu Jana Vedrala Achájové (Český rozhlas, r.: Aleš Vrzák, 2007), dále 150 písní a písniček, lidové suity Láska a smrt (premiéra v Praze v r.1985) a Masopust (premiéra v Praze v r. 1984), hudbu k performancím Stavba Babylónské věže (Ústí n/L, 1994) a Republika slaví narozeniny (Praha, 2006), hudbu k multimediálnímu projektu Ikarův vzestup (Most, 1995), komorní kantátu Křik strašidel (na text básně Jaroslava Seiferta) a kantátu pro smíšený sbor Tractatus Pacis (na texty návrhu mírové smlouvy Jiřího z Poděbrad a novozákonní Apokalypsy), hudbu k televizní inscenaci Dějinné události (r.: Jiří Pokorný), cyklu televizních povídek 3× s… Miroslavem Donutilem (O návratech), dokumentárním filmům Cesta do Šambhaly a Varga (r.: Z.Novotný), k celovečernímu hranému filmu Tomáše Vorla Kamenný most (vydáno na CD v r. 1996 a v r. 1997), jedné z povídek filmu Víta Olmera Waterloo po česku (2002), středometrážnímu hranému filmu Jakuba Hussara Skeletoni (prem. 2007), zpěvohru-muzikál Pokušení sv.Antonína (r.Petr Novotný, Divadlo Semafor, Praha, 2001), symfonickou předehru Měšťák šlechticem (prem. 2007), Pražské divertimento (prem. 2016), kapesní oratorium Mládenci v peci ohnivé (prem. v rámci hudebního festivalu Bohemia Cantat 2007), kapesní oratorium Prezidentská volba (prem. v rámci hudebního festivalu Bohemia Cantat 2014), symfonické básně Radobÿl a Morava, symfonii pro baryton, dětský hlas, sólo vypravěče, dětský a smíšený sbor, varhany a velký orchestr Písně o Samotách, oratorium Ludus Danielis, operu Ludus Danielis, operu Válka s mloky (Státní opera, 2013), operu-oratorium Údolí suchých kostí (prem. 2009) a hudbu k baletu Zlatovláska (Národní divadlo, 2006).[33]

Vladimír Franz je také autorem varhanních Variací k poctě Jana IV. z Dražic (skladba provedena autorem samým u příležitosti odhalení pomníku – kašny Janovi z Dražic ak. soch. Stanislava Hanzíka v r. 1999), varhanních Variací k poctě sv.Jiří (provedeno při odhalení krucifixu ak.soch.St. Hanzíka na Řípu o Velikonocích 2000), varhanní Pocty hoře Vítkov (provedeno v rámci projektu „Act on Vítkov“ zrealizovaného Teatrem Novogo Fronta dne 11. 4. 2004 v Národním památníku na Vítkově), varhanních Variací k poctě sv. Václava (skladba provedena autorem samým u příležitosti vernisáže jeho výstavy v Lokti v březnu 2008), Variací k poctě sv. Jana Nepomuckého (skladba provedena autorem samým u příležitosti vernisáže jeho výstavy v Nepomuku v červnu 2008), Variací k putování sv. Vojtěcha (skladba provedena autorem samým u příležitosti vernisáže jeho výstavy ve Vrčni v červnu 2009) a spoluautorem skladby Dialogy – variace pro varhany a bicí (druhým autorem je hráč na bicí nástroje Radek Němejc), provedenou již mnohokrát v různém obsazení v Čechách i zahraničí.[33]

Vladimír Franz je dále autorem hudby k projektům Tryptych – Poesie Emila Juliše (provedeno v rámci festivalu Next Wave v Divadle Na zábradlí v říjnu 2000) a Srdce svého nejez/Tanec smrti – Dialogy s Karlem Šiktancem (poesii EJ a KŠ recitoval Miloš Mejzlík) a autorem cyklů Sbory z Krále Oidipa, Divadelní madrigaly a Zářící noc. Pro Jiřího Suchého a Jitku Molavcovou zkomponoval symfonické variace na téma písně Jiřího Šlitra Co jsem měl dnes k obědu. Složil také Slavnostní festivalovou introdukci pro Hudební festival Znojmo (premiéra v r. 2007).[33]

• Opera ještě nezemřela, r.Jan Kosek, divadlo Kytka, Praha, 1981
• Jídelní lístek, r.Jan Kosek, divadlo Kytka, Praha, 1981
• Tajemný listonoš, r.Jan Kosek, divadlo Kytka, Praha, 1981
• Král jelenem, r.Zbyněk Srba, Disk, Praha, 1985
• Filosofská historie, r.Zbyněk Srba, MD Most, 1986
• Cirkus Humberto, r.Zbyněk Srba, MD Most, 1987
• Nová komedyje o Libuši, r.Josef Henke, MD Most, 1987
• Lucerna, r.P.Pecháček, MD Most, 1987
• Babička, r.P.Pecháček, MD Most, 1988
• Hodina mezi psem a vlkem, r.Jakub Špalek, Divadlo v Řeznické (resp. Spolek Kašpar), Praha, 1989
• Ptačí hlava a srdce, r.Josef Henke, Divadlo v Dlouhé, Praha, 1989
• Lidé z maringotek, r.Zbyněk Srba, MD Most, 1990
• Její pastorkyňa, r.Jiří Pokorný, Disk, Praha, 1991
• Král jelenem, r.Zbyněk Srba, Divadlo ABC, Praha, 1992
• Cyrano, r.Jakub Špalek, Spolek Kašpar, Praha, 1992
• Idiot, r.O.Zajíc a L.Vymětal, Disk, Praha, 1994
• Procitnutí jara, r.Jiří Pokorný, Činoherní studio Ústí n/L, 1994
• Osm a půl (a půl), r.J.A.Pitínský, Městské divadlo Zlín, 1995
• Poslední šantán, r.Zbyněk Srba, MD Most, 1995
• Krvavá svatba, r.Z.Novotný, Disk, Praha, 1995
• Její pastorkyňa, r.J.A.Pitínský, MD Zlín, 1996
• Cymbelín, r.Ivan Balaďa, MD Zlín, 1996
• Krvavá svatba, r.V.Herajtová, MD Zlín, 1996
• Faust, r.Zbyněk Srba, Národní divadlo Brno, 1997
• Romeo a Julie, r.Karel Kříž, Labyrint, Praha, 1997
• Baladyna, r.P.Pecháček, Brno, 1997
• Kočičí hra, r.J.Deák, Ostrava, 1997
• Zkrocení zlé ženy, r.Michal Lang, Činoherní klub Praha, 1997
• Scény z manželského života, r.Karel Kříž, Vinohradské divadlo, Praha, 1998
• Bloudění, r.J.A.Pitínský, Národní divadlo Praha, 1998
• Pašije, r.Zbyněk Srba, Národní divadlo Praha, 1998
• Radůz a Mahulena, r.Michael Tarant, Městské divadlo Olomouc, 1998
• Mistr a Markétka, r.Sergej Fedotov, Klicperovo divadlo v Hradci
• Strakonický dudák, r.Miroslav Hruška, Disk, Praha, 1998
• Evžen Oněgin, r.Jaromír Janeček, MD Šumperk, 1999
• Královský hon na slunce, r.Juraj Deák, Vinohradské divadlo, Praha, 1999
• Lidumor, r.Dušan Pařízek, Vinohradské divadlo, Praha, 1999
• Ten, který dostává políčky, r.Michael Tarant, Městské divadlo Olomouc, 1999
• Jak se vám líbí, r.Michal Lang, Letní Shakespearovské slavnosti, Pražský hrad, 1999
• Maryša, r.J.A.Pitínský, Národní divadlo Praha, 1999
• Hráči, r.Sergej Fedotov, Divadlo bez zábradlí, Praha, 1999
• Gazdina roba, r.J.A.Pitínský, Slovácké divadlo, Uherské Hradiště, 2000
• Hamlet, r.Vladimír Morávek, Klicperovo divadlo v Hradci Králové, 2000
• Othello, r.Ivan Balaďa, Městské divadlo Zlín, 2000
• Nápadníci trůnu, r.Michael Tarant, Východočeské divadlo, Pardubice, 2000
• Úklady a láska, r.J.A.Pitínský, Divadlo Na zábradlí, Praha, 2000
• Ondina, r.Petr Svojtka, Divadlo F.X.Šaldy, Liberec, 2000
• Tramvaj do stanice Touha, r. Věra Herajtová, Národní divadlo moravsko-slezské, Ostrava, 2001
• Kráska a zvíře, r. Zbyněk Srba, Národní divadlo Brno, 2002
• Markéta Lazarová, r. J.A.Pitínský, Národní divadlo Praha, 2002
• Běsi, r. Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé, Praha, 2002
• Vichřice, r. Věra Herajtová, Zapadočeské divadlo, Cheb, 2002
• Strýček Solený, r. Vladimír Morávek, Klicperovo divadlo, Hradec Králové, 2002
• Jak se vám líbí, r. Karel Kříž, Středočeské divadlo, Kladno, 2002
• Trojanky, r. Věra Herajtová, Západočeské divadlo, Cheb, 2003
• Don Carlos, infant španělský, r. Zbyněk Srba, Národní divadlo Brno, 2003
• Don Juan a Faust, r. Věra Herajtová, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava, 2003
• Povídky z vídeňského lesa, r. Arnošt Goldflam, Klicperovo divadlo, Hradec Králové, 2004
• Equus, r. Karel Kříž, Horácké divadlo, Jihlava, 2004
• Macbeth, r. Hana Burešová, Vinohradské divadlo, Praha, 2004
• Bouře, r. Peter Gábor, Západočeské divadlo, Cheb, 2005
• Věc Makropulos, r. Věra Herajtová, Západočeské divadlo, Cheb, 2005
• Znamení kříže, r. Hana Burešová, Městské divadlo, Brno, 2005
• Porta Apostolorum, r. Miroslav Bambušek, La Fabrica, Praha, 2005
• Terorismus, r. Peter Chmela, Disk, Praha, 2005
• Zločin a trest, r. Věra Herajtová, Národní divadlo moravskoslezské (Divadlo Antonína Dvořáka), 2006
• Kráska a zvíře, r. Jiří Šesták, Jihočeské divadlo, České Budějovice (otáčivé hlediště v Českém Krumlově), 2006
• Manon Lescaut, r. Zbyněk Srba, Národní divadlo, Brno, 2006
• Moliere, r. Sergej Fedotov, Divadlo v Dlouhé, Praha, 2006
• Amfitryon, r. Hana Burešová, Městské divadlo, Brno, 2006
• Marie Stuartovna, r.Jaromír Janeček, Divadlo Šumperk, 2006
• Médeia, r.Věra Herajtová, Divadlo F.X.Šaldy, Liberec, 2006
• Švanda Dudák, r.Zbyněk Srba, Mahenovo divadlo, Brno, 2006
• Bláznivá z Chaillot, r. Karel Kříž, Vinohradské divadlo, Praha, 2007
• Manon Lescaut, r. Michael Tarant, Divadlo F.X.Šaldy, Liberec, 2007
• Smrt Pavla I., r. Hana Burešová, Městské divadlo, Brno, 2007
• Babička, r. J.A.Pitínský, Národní divadlo, Praha, 2007
• Marketa Lazarova, r. Věra Herajtová, Horácké divadlo, Jihlava, 2008
• Paní Urbanová, r. Martin Františák, Klicperovo divadlo, Hradec Králové, 2008
• Radůz a Mahulena, r. Michael Tarant, Východočeské divadlo Pardubice, 2008
• Věc Makropulos, r. Věra Herajtová, Klicperovo divadlo, Hradec Králové, 2009
• Lékař své cti, r. Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé, Praha, 2009
• Mariša, r. J. A. Pitínský, Slovenské národní divadlo, Bratislava, Slovenská republika, 2009
• Zdař Bůh!, r. Ewan McLaren, Důl Michal, Ostrava-Michálkovice, 2009
• Nebezpečné vztahy, r. Věra Herajtová, Klicperovo divadlo, Hradec Králové, 2010
• Radúz a Mahuliena, r. Peter Gábor, Komorné divadlo, Martin, Slovenská republika, 2010
• Nevěsta, r. Martin Františák, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava, 2010
• Poslední chvíle lidstva (2. část), r. Thomas Zelinski, Divadlo Komedie, Praha, 2011
• Konec masupustu, r. J.A.Pitínský, Národní divadlo, Praha, 2011
• Sto roků samoty, Peter Gábor, Divadlo ABC, Praha, 2011
• Stavitel Solness, Michael Tarant, Moravské divadlo, Olomouc, 2012
• Vyučování Dony Margaridy, Karel Kříž, Pidivadlo VOŠH, Praha, 2012
• Buzní kříž, Miroslav Bambušek, MeetFactory, Praha, 2012
• Slečna Jairová, Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé, Praha, 2013
• Smrtihlav, r. Peter Gábor, Národní divadlo Moravskoslezské, Ostrava, 2013
• Sen noci svatojánské, r. Peter Gábor, Národní divadlo Moravskoslezské, Ostrava, 2013

• Podle Svatavy Barančicové (Opera Plus) je Franzova partitura náročná a ne vždy přehledná. Autorka tvrdí, že nejpřesvědčivěji působí popově líbivé hudební vsuvky a dodává, že by se Franz mohl dobře živit tím, že by skládal šlágry pro Kotvalda.[34]

• Podle Franka Kuznika (iDNES) lze Franzovu hudbu v této opeře označit za postmoderní: je to údajně guláš klasických, tradičních i popových prvků, který divoce přeřazuje na vyšší rychlosti jako závodník vozů formule a romantické melodie co chvíli prokládá bezmyšlenkovitým popem, heavymetalem či nespecifikovatelným, zuřícím hudebním vichrem, což je prý sice originální, ale bohužel už ne moc divácky uspokojivé, protože divákovi se nedopřeje ani jediného vydechnutí, aby si tu nepřetržitou a neforemnou hudební látku mohl nějak přebrat.[35]

• Podle Radmily Hrdinové (Právo) Franzova opera za sedm let, které uplynuly mezi jejím dokončením a scénickým provedením nezestárla, protože není nikterak novátorská ani módní, ale ve své formě i jazyku záměrně navazuje na tradiční operu 20. století. Franzova hudba je, podle Hrdinové, eklektická, ale motivicky důmyslně propracovaná, skladatel umí napsat velké sbory i záměrně primitivní písničku, parodii muzikálu i symfonicky hutnou plochu, přičemž celku při vší formální diverzitě nelze upřít emotivní působivost a posluchačskou přitažlivost.[36]

• Podle Tomáše Foltýnka (Metro) navazuje Válka s mloky po hudební stránce na první polovinu 20. století a přidává scény, ve kterých zazní prvky šansonu či popové písně, evokující primitivitu většiny současných českých „muzikálů“. Hudební struktura údajně není příliš komplikovaná, posluchačsky stravitelná, vychází z rozšířené tonality, vytváří leitmotivy nebo místy nechává zaznít aleatoriku. Franzova partitura klade podle Foltýnka důraz na orchestrální sazbu a sborové výstupy.[37]

• Podle Věry Drápelové (iDNES) má z celého představení nejvíce sil samotná hudba. Vladimír Franz coby zkušený skladatel podle ní zkomponoval jednotlivá čísla s dovedností autora, jenž umí komunikovat s posluchačem. Pohybuje se od prostých popěvků přes árie, milostný duet až po muzikálový hit a sbory. Drápelová však konstatuje, že efektní scénická muzika patří ke špatné hře.[38]

• Podle Petra Vebera (iHNED) napsal Vladimír Franz pro operu hudbu zvukově moderní, různorodou, spíše temnou a nepřívětivou, ani tradiční, ani experimentující; současně však dodává, že hudebně nepříliš zajímavou. Postavy, podle Vebera, nejsou uspokojivě propracovány a hudba, která je provází, není prý vyprofilována k dokonalosti. Franzova opera údajně neoplývá tak jednoznačným materiálem, aby zanechala v paměti vzpomínku na jedinečný nebo charakteristický motiv, sound, styl či postup.[39]

• Podle Stanislava Vaňka (Deník.cz) je Opera Válka s mloky kulturní událostí nadprůměrné kvality a její autoři si zaslouží respekt.[40]

• Podle Petra Fischera (Hospodářské noviny) má skladatel Vladimír Franz smůlu, protože se premiéra jeho opery sice stala významnou mediální událostí (nikoli kulturní), ale jen proto, že ji napsal člověk, který kandidoval na prezidenta. Nebýt této souvislosti, tvrdí Fischer, nedostaly by se recenze jeho opery nikdy tak vysoko a některá média by o jeho „postmoderním guláši“ ani nepsala. Fischer konstatuje, že o hudebním pojetí opery se budou vést estetické spory. Někomu prý může Franzova hudba připadat povrchní, někomu málo vynalézavá a stará, příliš klasická; jinému zase prvoplánová a vlastně očekávatelná, stereotypní. Jenže opera, tvrdí Fischer, je či chce být „Gesamtkunstwerk“: dílo, které hraje všemi složkami dohromady, a hudba je tu spíš něco jako lepidlo, spojovací médium, které drží všechny věci pospolu, v jednotě uměleckého výkonu, tak aby dílo bylo schopno co největšího účinku. Podle Fischera však o pevnosti a přilnavosti Franzova lepidla lze pochybovat. Ze všeho nejvíc prý připomíná jeho (Franzovy) obrazy, které nejsou surrealistické, ale může se na nich setkat kdekdo s kdekým a kdečím. Přičemž setkání neprobíhá napříč časem a prostorem, ale obrazy leží spíše vedle sebe. Přesto, uvádí Fischer, nelze Franzovi upřít objevitelský vhled: hudební napětí či rozpor mezi první a druhou částí, mezi konzumním „štěstím“ a dobou po Apokalypse. Ať se však skladatel jakkoliv snaží měnit tempo a styly, aby vzájemně do sebe vrůstaly a v sobě vyprchávaly, podle Fischera se mu nedaří udržet dojem celku.[41]

• Podle Petra Kadlece (Aktuálně.cz) Franzova opera ve výsledku nudí, mimo jiné údajně proto, že hudba působí ve své stylové rozrůzněnosti bezradně. Podle Kadlece Franz používá v opeře mnoho hudebních řečí, které vybírá zhruba z posledního století. Jinými slovy: vážnohudební disonance symfonického orchestru střídá podbízivý muzikál, ale i heavy-metal, přesně předepsané pasáže ústí do partií, kde se hudebníci mají pokoušet o „Totální agresivní chaos!“ Zatímco u Čapka se prý různé žánry propojují a vykreslují jeden příběh, ve Franzově opeře jsou to nestmelené hudební světy poskládané k sobě. Kadlec za paradoxně nejzdařilejší považuje muzikálové části, které mají ukazovat mediální masáž lidí v Morgan Bay prostřednictvím jednoduché hudební zábavy. Jinak, podle Kadlece, převládá hudba bez výrazných myšlenek, která působí tísnivě, ale zároveň vlastně bezradně; opera prý působí jako by se nepojily ani jednotlivé nástroje, předepsané v partituře, k výraznější hudební řeči. Podle Kadlece hudba ve Válce s mloky nemá tvář a charakter a Franz nemá svůj osobitý rukopis.[42]

• Podle Šárky Lebedové (e-kultura.cz) je opera hudebně mdlá a nepříliš výrazná, spíše scénická a není v ní přítomen žádný zapamatovatelný leitmotiv; opera podle Kadlecové postrádá dramatický náboj a nejvíce zajímavé jsou na ní zábavné vsuvky. Šárka Lebedová: Válka s mloky e-kultura, leden 2013.

• Podle Táni Švehlové (Literární noviny) Franz, Drábek a nakonec i Čapek sdílejí zálibu v eklektičnosti, v radostném mísení žánrů vysokých a nízkých, operních árií, muzikálových vstupů s tančícími sbory humrů a mořských koníčků a rozjívených reklam v celosvětové katastrofě. Potenciální nebezpečí je však, podle Švehlové, obsaženo už v samotné podstatě této tvůrčí metody a ve Válce s mloky se vyjeví v momentě, kdy nabudeme dojmu, že namísto jediného sledujeme tři odlišná vyprávění podobného příběhu, která spolu však komunikují jen výjimečně. Zatímco Drábkova rozjívená režie dohromady s kostýmy výtvarnice Simony Rybákové pojímají Válku s mloky ironicky, skoro jako pohádku pro dospělé, ve které vystupují komické figurky v barevných oblečcích a mloci jsou roztomilými měkkými tvory v černém, libreto Rostislava Křivánka nabízí civilní promluvy jako z komiksových bublin, prázdné tlachání nebo ohrané metafory. K tomu bohatá Franzova hudba s hloubkou blížící se katastrofy a nemožnosti společnosti ji vidět, uvědomit si ji a jakkoliv jí zabránit. Jediná hudba si udrží nadhled nad Čapkovým románem, který ve své lehkosti chronologicky převypráví v předehře. Opera začíná jednoduchým zvukem jednotlivých nástrojů, které se pak spojují v dynamicky burácivou melodii s přechodem v disharmonicky nelibý skřípot a skončí důrazným úderem na buben. To je východiskem dalšího dění na scéně a uvědomujeme si, že to bude hudba, co bude hrát v opeře nejdůležitější roli, konstatuje Švehlová.[43]

• Podle Vojtěcha Varyše (Týden) je Franzova opera solidní dílo, nicméně jej na jejího autora mrzí, že je velmi konvenční, tradicionalistický skladatel, který spíš poučeně navazuje na kánon 19. století, než že by přicházel s něčím novým; Válka s mloky prý představuje v dnešním světě vážné hudby spíše anachronismus. Franzova údajně eklektická, poučená hudba má, jak tvrdí Varyš, silný základ v melodii a ohlíží se především po tradicích symfonické a sborové hudby z 19. století. Podle Varyše by se Franz patrně by se uplatnil jako tvůrce hudby pro velké hollywoodské trháky.[44][45]

• Podle Heleny Havlíkové (Lidové noviny) proměnil Franz Čapkovo poselství v kaleidoskop zvukových cákanců, v němž dojde tu na Janáčka, tu na Martinů, ale i Dvořáka, Petra Kotvalda, romantickou árii, milostný duet, odrhovačku či šlágr, přičemž, prohlašuje Havlíková, se nezdá být podstatné kdy a proč tónové mazanice a hromadění not začnou a skončí. Franz se podle Havlíkové pokusil o operní žánr, který je ovšem postaven na zcela jiných základech než scénická hudba, za níž je, jak konstatuje Havlíková, ověnčen mnoha cenami. Havlíková rovněž prohlašuje, že je pro dirigenta těžké poznat, který z hudebníků v opeře hraje falešně, s tím, že partitura je mimořádně a zcela zbytečně obtížná. Franzova prezidentská kandidatura, tvrdí Havlíková, dodala opeře obskurní nádech. Podle Havlíkové vedení Národního divadla nepoznala, že Franzova opera nemá parametry pro uvedení na naší první scéně a naznačuje, že by její premiéra vyvolala mnohem menší zájem bez prezidentského balábile. Havlíková dále tvrdí, že Franz určitě není žádný dnešní Wagner, Verdi nebo v našich poměrech Smetana, Dvořák a Janáček.[46][47]

• Podle Olgy Janáčkové (Opera Plus) je Vladimír Franz zkušený skladatel, který dovede užít takových hudebních prostředků, jimiž sdělí to, co si předsevzal, což, podle ní, prokazuje i fakt, že je veleúspěšným skladatelem scénické hudby. Vladimír Franz prý dokáže napsat stylově jednotnou hudbu, považuje-li to za žádoucí. V hudební oblasti se obratně pohybuje ve prospěch souhrnného divadelního díla. Ve Válce s mloky, podle Janáčkové, záměrně střídal různé stylově kontrastující plochy. Drábkova inscenace se však prý s Franzovou operou minula, je povrchní, nezprostředkovává hudbu divákům, jen ji bez hierarchizace inscenačních prostředků předehraje, jako by chtěla pouze předvést, co v ní všechno je.[48]

• Podle Josefa Hermana (Divadelní noviny) Vladimír Franz nemůže v uzavřeném operním prostředí neprovokovat. Herman tvrdí, že Franz je především přesvědčený postmodernista, kterého ani nenapadne pachtit se za originalitou, za vytříbenou prověřenou formou, což běžná operní veřejnost neodpouští, resp. považuje to za autorovu slabinu a doklad jeho nemohoucnosti komponovat. Podle Hermana se navíc Helena Havlíková (Lidové noviny) svojí recenzí na Válku s mloky zpronevěřila své profesi, když politikařila místo aby posuzovala dílo. Herman tvrdí, že i přes skutečnost, že partitura Války s mloky je neobvyklá a obtížná, není hudebnímu provedení co vytýkat. Z hudby je prý patrná snaha o symbolickou nadsázku, lomenou ovšem již v libretu akčními bitkami a civilistně zhudebněnými dialogy. Podle Hermana napsal Franz posluchačsky velmi vstřícnou dramatickou hudbu v rámci rozšířené tonality, s chytlavými melodickými motivy a prokomponoval ji leitmotivy; ryze hudebně je prý Válka s mloky pokračování Franzovy 1. symfonie, a autor v ní použil nejrůznější modely a vzory, od tradičních oper přes Janáčka, Stravinského, Martinů a další, filmovou hudbu, pochody a písně 50. let, až po popový mainstream, z něhož vystavěl výrazné pásmo slaboduchého kýčovitého muzikálu prokládaného reklamami. Podle Hermana leží problém provedení opery v tom, že režisér Drábek režíroval pouze její libreto, kdežto Franz svou hudební poetikou vyprávěl příběh podstatně jiný.[49]

• Kamenný most – 1996, druhé vydání 1997 – hudební komentář ke stejnojmennému celovečernímu filmu Tomáše Vorla
• Faust – 1998 – suita z hudby ke stejnojmenné inscenaci Zbyňka Srby
• Cirkus Humberto – 1998 – scénická hudba k adaptacím české klasiky v režii Zbyňka Srby (spolu s Rokem na vsi Vlasty Redla a Lucernou Martina Dohnala)
• Júdit, Tractatus Pacis – 1999 – suita z hudby ke stejnojmennému scénickému oratoriu Rostislava Křivánka (v režii Věry Herajtové)
• Vladimír Franz pro Národní divadlo – 1999 – suity ze scénických hudeb k představením Bloudění, Pašije a Maryša
• Gazdina roba – 2000 sestřih studiového záznamu stejnojmenné inscenace J. A. Pitínského
• Rút – 2001 – suita z hudby ke stejnojmennému scénickému oratoriu Rostislava Křivánka (v režii Věry Herajtové)
• Kruhy do ledu – 2002 – suita-kantáta z hudby k inscenaci pražského Národního divadla Markéta Lazarová
• Ha-Hamlet !!! (Shakespearovská svita) – 2005 – suita ze scénických skladeb k shakespearovským představením
• Triptych: Smrt Pavla I, Amfitryon, Znamení kříže – 2007 – tři suity ze scénických skladeb k inscenacím Městského divadla v Brně
• Skeletoni – 2007 – hudba ze stejnojmenného středometrážního filmu filmu Jakuba Hussara

Cenu Nadace Alfréda Radoka v kategorii „nejlepší hudba“ získal šestkrát, a to v letech:[50]

• 1998 – za scénickou hudbu k divadelní hře Bloudění (Durych), režie J. A. Pitínský, Národní divadlo
• 2000 – za scénickou hudbu k divadelní hře Hamlet (Shakespeare), režie V. Morávek, Klicperovo divadlo Hradec Králové
• 2002 – za scénickou hudbu k divadelní hře Markéta Lazarová (Vančura), režie J. A. Pitínský, Národní divadlo
• 2005 – za scénickou hudbu k divadelní hře Znamení kříže (Calderón de la Barca), režie Hana Burešová, Městské divadlo Brno
• 2006 – za scénickou hudbu k divadelní hře Amfitryon (Moliére), režie Hana Burešová, Městské divadlo Brno
• 2007 – za scénickou hudbu k divadelní hře Smrt Pavla I., Městské divadlo Brno

Kromě toho byl na tuto cenu sedmkrát nominován: v roce 1997 (kategorie „scénická hudba“ ještě neexistovala, nominován byl proto za hudbu k představení Faust v brněnském Národním divadle v kategorii „jiný umělecký výkon“), dvakrát v roce 1999 (za hudbu k představení Júdit v Městském divadle Zlín a Maryša v pražském Národním divadle), v roce 2001 (za zpěvohru Pokušení sv. Antonína v Divadle Semafor), v roce 2002 (za hudbu k představení Běsi v pražském Divadle v Dlouhé), v roce 2004 (za hudbu k představení Macbeth v pražském Divadle na Vinohradech) a v roce 2013 (za hudbu k opeře Válka s mloky v pražském Národním divadle).

Cenu Divadelních novin v kategorii „hudební divadlo“ získal v roce 2002 společně s Jiřím Suchým za zpěvohru Pokušení sv. Antonína. V roce 2009 byl na tuto cenu nominován za operu-oratorium Údolí suchých kostí.

V roce 2011 získal výroční cenu Ochranného svazu autorského v kategorii „Vážná skladba roku“ za symfonickou báseň Radobÿl.[51]

Vladimír Franz s kostrou

Cíleně, jak uvádí, začal Vladimír Franz malovat přibližně v deseti až dvanácti letech,[52] a to s velkou intenzitou;[9] jeho prvním rádcem a učitelem byl zřejmě dědeček Otto, milovník umění a amatérský výtvarník.[9] Prvním vlastním výtvarným dílem, které Franz osobně považuje za důležité, byl červenočerný obraz ukřižovaného šaška bez tváře s názvem Zlá doba, jímž reagoval na husákovskou realitu a který namaloval ve třinácti,[5] podle jiného zdroje ve čtrnácti či patnácti letech.[9] V roce 1975, tedy ve svých šestnácti letech, měl první výstavu, a to v pražské Galerii Futurum.[5][53]

Základními tématy výtvarného díla Vladimíra Franze je jednak ambivalentnost vztahu člověka k přírodě, pomíjivost lidských zásahů do krajiny a postupné mizení jeho stop v nemilosrdně obrodivém kontextu elementární přírodní energie, a také reflexe mnohých modelů dnešního sociálního chování a jejich usvědčování ze směšnosti a pokrytectví.[53]

Zatímco přibližně do roku 2004, kdy ve svém letním šumavském ateliéru tvořil básnivé expresivně lyrické obrazy plné archetypálních znaků a splynutí se zemí a její pamětí, reflektující téměř výhradně okolní přírodu (obrazové cykly Studně, Slunečnice, Znamení zóny či Variace o portrétu Antona Brucknera), v posledních letech se ve své výtvarné tvorbě dotýká věcí a jevů společenských. Namísto lyriky se v jeho obrazech objevuje přímé nazývání věcí, jasná předmětnost, silná angažovanost a nelhostejnost k negativním jevům, které nás všechny obklopují. Komentuje kýče a šmé v politice a filozofii, ironizuje, satirizuje a přitom vlastně křičí a řve, často vzteky bez sebe. Jeho ironie je přitom vždycky i sebeironií, neboť schopnost a ochota udělat si legraci sám ze sebe je pro něj výsostně důležitá. Podle kunsthistorika Vladimíra Drápala se Vladimír Franz vzhledem ke své nekompromisnosti a schopnosti vyjadřovat se bez zábran „stává burcujícím glosátorem současného stavu, nemilosrdným kritikem reality, zbavené vší naivity a vyumělkovaných příkras, který poukazuje na akcelerující civilizační autodestrukci. Pozoruje nás prizmatem apokalypsy, jejíž součástí se chtě nechtě každý z nás stal.“

Vladimír Franz svá současná plátna zaplňuje podle Vladimíra Drápala zjeveními jakoby z jiné kosmické dimenze: „V obrazech najdeme zasněžené muchomůrky a vedle nich Ježíška, pomalu umrzajícího ve fialově nevlídném lednovém lese – co ostatně také s Ježíškem po Vánocích? Modré králíky a nebe plné psů, kočku sledující televizní obrazovku, umístěnou na vrcholu totemu z prasečích hlav. Obřího Disneyho myšáka, večeřícího rozteklý dort, který je obklopen dvanácti ženskými přirozeními, symbolizujícími dvanáct apoštolů a navozujícími téma Poslední večeře, ve skutečnosti je to však jednoznačný příměr falše, kdy kosočtverec Jidáš pronáší slovo Bůh, zatímco ostatní vagíny se překřikují slovy jako Láska, Svědomí, Řád, Tolerance a dalšími, dnes už zcela vyprázdněnými symboly, sakrální témata jsou destabilizována prvky Matějské poutě a Coca-Coly. Razantní, fyzickou malbou se stává Vladimír Franz solitérem v zobrazování klipovitosti doby a zvrácenosti lidské říše; i proto na jeho obrazech hovoří zásadně zvířata či věci, jejichž hlas je zřejmě naléhavější.“[54]

Chce-li se podle Franze hudebník nebo malíř nazývat umělcem, musí mít především názor.[55] Používá komiks i kýčovité koláže a většina obrazů přitom podle České televize vypadá, jako by ještě potřebovaly domalovat. Franz to zdůvodnil odkazem na výrok Pabla Picassa: „Dokončený obraz je mrtvý. Nedokončený je nebezpečný.“[55]

Významný vliv na Franzovu výtvarnou tvorbu měl od 80. let 20. století jeho učitel a přítel a až do svého úmrtí v roce 1997 prakticky ignorovaný český malíř Andrej Bělocvětov; Franz věnoval propagaci a kunsthistorickému zhodnocení jeho díla mnoho energie. K seznámení s tímto významným českým výtvarníkem a jeho dílem Franz uvedl: ... Třeba já jsem si před dvaceti lety znepřátelil spoustu lidí a zkomplikoval si vlastní cestu, protože jsem se postavil za dílo malíře Andreje Bělocvětova. (...) Jeho paní dělala provozní v Dětském domě, kde jsem ve svém dělnickém období po dokončení právnické fakulty dělal uklízeče. Mně se to dílo nejdřív nelíbilo, ale po čase jsem pocítil potřebu ho zase vidět, a tak jsme byli pak v intenzivním kontaktu. Za normalizace žil téměř patnáct let pouze ve svém žižkovském bytě a vlastně nevycházel. Jeho dílo je velice tvrdým, někdy až zlým pohledem na svět. Přestože jsou mnohé jeho obrazy vysoce poetické, není to poetika smířlivá či sentimentální. Tím se zcela vymykal kontextu jistého intimismu českého výtvarného umění. Jeho solitérství mu znemožňovalo, aby se konfrontoval s historiky umění. I když jeho dílo není úplně blízké mému způsobu nazírání světa, bylo mi okamžitě jasné, že je na světové úrovni. Věděl to i Milan Knížák. Proto taky hned zkraje svého působení v Národní galerii obrazy Andreje Bělocvětova vystavil. Posléze se snažil nějaká díla dokoupit, ale vzbudilo to takovou nevůli v Radě NG, že i Milan Knížák musel couvnout.[56]

Vladimír Franz dosud prezentoval svá díla na více než 75 samostatných výstavách a zúčastnil 55 kolektivních přehlídek, výstav a soutěží (v 70. a 80. letech zpravidla neoficiálních) v Praze, Brně, Bratislavě, Sušici, Nymburku, Dobříši, Kolíně, Valticích atd.[53]

Jeho díla jsou zastoupena v galeriích a soukromých sbírkách v České republice, Velké Británii, Francii, Holandsku, Belgii, Švédsku a Novém Zélandu.[53]

V roce 1980 ilustroval samizdatovou sbírku Jaroslavy Šálkové zvané Kavče pojmenovanou Dobře domluvený vandr.^[zdroj?] Ilustroval i román Rostislava Křivánka Země strašidel (nakladatelství Barrister & Principal, 2009).

• Obrazy, kresby; Praha, Galerie Futurum, 1975
• Obrazy, kresby; Klatovy, Galerie Klatovy,1985
• Obrazy; New York, Stuart Lewy Gallery, Spojené státy, 1990
• Obrazy; Lulea, Divadlo, Švédsko, 1990
• Přípravné období; Praha, Galerie ÚLUV, 1991
• Obrazy; Most, Státní galerie výtvarného umění, 1995
• Obrazy; Ústí nad Labem, Galerie Emila Filly, 1995
• Znamení zóny; Praha, Lichtenštejnský palác, 1997
• Znamení zóny; Rychnov n/Kn, Orlická galerie, 1998
• Variace o portrétu Antona Brucknera; Praha, Galerie Atrium, 1998
• Obrazy; Hodonín, Galerie výtvarného umění, 2000
• Znamení zóny (Im Zeichen der Zone); Berlin, Pussy Galore Art Gallery, 2001
• K horám, k lesům; Čáslav, Městské muzeum, 2002
• Suvenýr (akvarely); Olomouc, Galerie Primavesi, 2004
• Líbánky na Hané; Kroměříž, Muzeum Kroměřížska, 2004
• Podzim v Louvre; Praha, Galerie Louvre, 2004
• Grotesky; Ostrava, Výstavní síň Sokolská 26, 2005
• Doteky krajiny; Zámek Chropyně, Muzeum Kroměřížska, 2006
• V nový život; Praha, Art Factory, 2006 (společně s. I.Saudkovou)
• Cestovní deníky; Osek, Osecký klášter – galerie, 2007
• Madona nesená mravenci; Škrle, kostel Sv. Jakuba Většího, 2008
• Písně potulného tovaryše (akvarely); Jihlava, Dům Gustava Mahlera, 2008
• Vánoce na Psí řece aneb Něco k snědku; Chomutov, Špejchar, 2008
• Caprichos 009; Karlovy Vary, Karlovarské krajské muzeum, 2009 (oficiální doprovodná akce 44. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech)
• Caprichos 009 (Obrazy 2004–2008); Vrčeň, Galerie Stodola, 2009
• Caprichos 009; Praha, Nostický palác (Ministerstvo kultury), 2009
• Doba osvitu; Kolín, Galerie v zahradě, 2011
• Doba osvitu; Příbram, Galerie Františka Drtikola, 2011
• Vladimír Franz: Obrazy 2013; Čáslav, Dusíkovo divadlo, 2013
• Můj dům, můj hrad; Brno, jižní křídlo hradu Špilberk a barokní kaple, 2013 (společně s I. Saudkovou)

Začátkem 90. let se podle některých médií a dokumentů účastnil vznikající skinheadské subkultury, které se údajně snažil dodat určitý filozofický a morální rozměr.[59] Tento záměr, který se snažil realizovat s tehdy začínajícím novinářem, psychologem Jiřím X. Doležalem, se mu nezdařil a nad následky svého počínání údajně ztratil kontrolu;[60] podle svědectví samotného J. X. Doležala byli spolu s Franzem opakovaně od skinheadů v daném období zbiti.[61][62] Podle J. X. Doležala se doktor Franz společně s ním pokoušel stát ideovým vůdcem českých skinů a naučit je Dobru, ale nikdy se mu to nepovedlo. Aspiroval na ideologa proto, že chtěl skiny zklidnit a deproblematizovat, avšak neměl podle Doležala ani nejmenší sympatie k nacismu a neonacismu. Doležal uvedl, že společně s Franzem vypracovali koncept, podle kterého skinheadi měli být přijímáni do ministerstvem vnitra řízených oddílů domobrany, kde by se naučili pořádku, správným stravovacím návykům, úctě k právu, jenomže po vystřízlivění oba došli k názoru, že skini jsou nesocializovatelní sociopati, se kterými „nejde dělat nic jiného, než je pozavírat.“[63]

1. května 1990 Franz vystoupil na koncertu hudebních skupin Orlík a Braník v hotelu Tichý (dnes hotel Ariston) v Praze na Žižkově s projevem, v němž oznámil dřívější vznik názvu Nová česká jednota, k němuž mělo dojít v klubu Na Chmelnici nejspíše v prosinci 1989, vyzval přítomné, aby ze svého středu vybrali organizačně zdatné jedince a svolal první sraz jednoty, což zakončil zvoláním Oi!, zároveň oznámil, že vyšlo první číslo skinheadského časopisu (zinu) Čech.[64] Organizátor koncertu však vzápětí Vladimíra Franze osočil za údajné „rozeštvávání“ a poznamenal, že sraz skinheadů měl oznámit někdo jiný. Šéfredaktor zinu Čech následně Vladimírem Franzem svolaný sraz zrušil.^[zdroj?!] Záznam projevu i celého koncertu koluje po internetu.[20] Fotografie JUDr. Franze byla motivem titulní strany prvního čísla časopisu (zinu) Čech.[65] Pro tento zin Vladimír Franz údajně sepsal několik programových bodů, ve kterých například vytyčil ideu boje proti drogám, posilování fyzické kondice nebo pozitivního rozvíjení vlastenectví. Franz se vzápětí od výsledné podoby zinu i jeho autorů opakovaně veřejně distancoval (viz dále).

Počínaje rokem 1990 vyšlo v médiích několik článků, které se zabývaly vztahem JUDr. Franze ke skinheadské subkultuře. Podle dehonestačního textu Davida Vondráčka v časopise Mladý svět se jistý mladý skinhead Dan R. distancoval od „mladých vypatlanců a JUDr. France“, kteří údajně honí rákosníky po Václaváku a „mají ukrutánskou srandu, když nějakému rákosu zpřelámou žebra“. Podle citace tohoto Dana v Mladém světě je „Franc rozumnej chlap a inteligent, ale má ujetý potěšení z toho, že ho někdo z těch mlaďochů bere a že je může ovládat“. Na druhou stranu se dotyčný Dan ztotožňoval s údajným Franzovým názorem, že „čeští skini mají být něco jako policajti pochůzkáři, jichž se budou všichni ti kriminálníci a šmelináři bát“.[65] Vladimír Franz na tento článek v Mladém světě zareagoval dopisem, z nějž tento týdeník publikoval několik upravených výňatků. V dopise Vladimír Franz vyzýval stát k řešení problematiky problémové mládeže, vysvětlil své pohnutky, jež jej vedly do daného prostředí a distancoval se od jakýchkoli násilných akcí i materiálů publikovaných zinem Čech, s tím, že je jeho podobou zděšen a že byly jeho myšlenky redaktorem zinu zneužity.[66] Podle informací zveřejněných koncem roku 2012 na facebookovém profilu iniciativy „Vladimír Franz prezidentem“ se David Vondráček po 22 letech za svůj text v Mladém světě omluvil.[67]

Při rozhovoru s redaktorkou časopisu Vlasty Marií Homolkovou v roce 1990 Franz sice tvrdil, že není typický skinhead, ale dostavil se s vlasy ostříhanými na milimetr, ve vysokých botách a v maskáčích. Vznik skinheadské subkultury vysvětloval jako sociálně logickou reakci civilizované společnost proti agresivnímu pronikání promitivnější kultury lidí, kteří mentalitou a temperamentem nejsou schopní přijmout místní pravidla soužití, jako svépomoc lidí tam, kde stát nestačí zajistit klid. K situaci kolem undergroundové mládeže prý tehdy prohlásil: „Považoval bych za prozíravé, kdyby prezident Havel ke svému rozsáhlému poradenskému aparátu přibral poradce pro undergroundovou mládež. Člověka, který se tam dole pohybuje, a ví, jak to tam vypadá. Případně tuší, jak a kam odvést energii, která dneska končí v alkoholu, nudě a rvačkách. Situace je příliš vážná na to, aby jí vyřešila policie a zákazy.“[68][69] Od vlny útoků na Romy a Vietnamce se podle článku v časopise Vlasta distancoval: „Nejsme ti, kdo tyhle bitky vyvolávají, aspoň ne většina z nás. Nechceme násilí za každou cenu. Člověk by jen měl umět zdravě si prosadit to, co chce.“[70]

V září 1991 prohlásil Franz pro rozsáhlý článek v časopisu Reflex: „...Každý by měl prodělat podobné období určité manifestačnosti, chtění – ten pocit, že někým jsem, někam patřím, na něco navazuju… Bohužel u skinheadů se vyjádření oné manifestačnosti většinou zploštilo na řev Jsem Čech! Přitom v historii měli zmatek. Přesto jsem věřil, že je možné, nějak je zkultivovat. Identifikovat ten dav s pozitivním cílem. Zajímalo mne, jestli by po absolvování určitého výchovného cyklu – sebeobrana, kázeň, morálka… byli s to své schopnosti nasměrovat kladně. Tím by mohli učinit zásadní obrat sami v sobě – a získat pocit plnosti…“ Svůj zájem o „problematiku městské mládeže„ vysvětluje, mimo jiné, zkušenostmi z pobytu na Novém Zélandu na sklonku 80. let: „Tam vznikla myšlenka výcviku českých skinů. Viděl jsem, jak to funguje. Třeba když má ženská noční službu v nemocnici, telefonem si najme dva kluky a oni ji doprovodí domů. Dotáhnout naše skiny k pozitivní činnosti mohlo nahradit jejich tradiční zamindrákovanost, planý pindání, poflakování po hospodách pocitem vnitřní plnosti. Třeba karatisti si dovedli najít místo v ochrance pana prezidenta a společnost je bere jako pozitivní faktor. (…) A mimochodem, není to zase tak dávno, co byla na jednom plese, jehož se pan prezident účastnil, svěřena pořadatelská služba právě skinům. Nedostala se tam ani noha bez lístku, dokonce tam nevpustili ani svého kolegu, který nebyl v kvádru. Škoda, že opačných zkušeností je víc.“ Pokud jde o zin Čech, Franz k jeho genezi uvádí: „Napadlo mě tedy ověřit si možnost kultivace na tak banální věci jako nějaká tiskovina. Totiž zejména skinheadi z venkova furt sténali, že nikdo o nikom neví, jestli má někdo na prodej bombra, kde hraje jaká kapela… Vypracoval jsem určité schéma, podle kterého mohli dělat. Kromě zmíněného servisu tam měly být články o historii hnutí, vlastní tvorba, názory… Prostě aby se trochu rozhejbali. Bohužel se toho kdosi zmocnil a vznikl nechutný pamflet. Z původního rozsahu čtrnácti patnácti stránek zbyl dvoustránkový rasistický letáček. Původní informativní a stmelující smysl byl absolutně popřený. Mělo se to jmenovat Krok, oni zvolili název Čech. Na titulní stránku ovšem použili mou fotku, čímž mě uvedli do přímé souvislosti s věcí, s níž jsem naprosto nesouhlasil. Oleje přilil Mladý svět neuvěřitelně diletantským článkem pana Vondráčka a své si přisadili i lidi kolem skupiny Orlík, protože oni si neobyčejně zakládali na tom, že jsou slušný – ovšem ve smyslu, že můžou ty mládenečky divočit písněmi typu ´Rozbij mu držku, dobij ho pěstí!´ a potom okamžitě poskytovat rozhovory, jak jsou mírumilovní a hodní… Tehdy jsem se úplně stáhnul, protože fašizující tendence mi připomínaly bolševismus v novém hávu. Nejsem žádným duchovním otcem české mutace skinheads – onoho hnutí rozhněvaných mladých učňů. Připadá mi to, jako by kolem jela kára s píchlou gumou, já půjčil lepidlo a někdo na mě svaloval zodpovědnost, že vůz opravili špatně…“ [71]

S významným osobním svědectvím ohledně názorového světa Vladimíra Franze a motivace jeho přítomnosti v prostředí problémové mládeže na přelomu 80. a 90. let vystoupil počátkem prosince 2012 novinář a sociolog Jiří X. Doležal, který ve svém článku kategoricky odmítl, že by Franz projevoval jakékoli sympatie k nacismu a neonacismu a jeho aktivity mezi tehdy se profilujícími skinheads vysvětlil snahou tyto zklidnit a odproblematizovat: „Počátek devadesátých let. Byli jsme oba mladí intelektuálové, neznalí života, vyrostlí v pražských středostavovských rodinách. Hodně večerů jsme v pražské kavárně Slavia prodiskutovali o subkulturách, o přínosu pankáčů pro společnost, rastamanů pro přírodu a o možnosti eliminovat negativní patologické jevy mezi subkulturami. A tak jsme si vybrali tu nejproblematičtější – skinheady (neonacisté jako takoví tehdy ještě neexistovali) – a rozhodli se, že je zreformujeme v pozitivní sociální jev. Koupili jsme si bombery a martensky, vyholili hlavy a rozhodli se, že skinheadům vysvětlíme, jak mají správně skinheadit. Vypracovali jsme koncept, podle kterého se měl skinheadských tlup ujmout stát, jmenovitě ministerstvo vnitra. Skinheadi měli být přijímáni do vnitrem řízených oddílů domobrany, kde by se naučili pořádku, správným stravovacím návykům, úctě k právu. Oba jsme s Láďou vyrostli v dětinském přesvědčení, že lidi lze měnit a že klíčovým určujícím faktorem je prostředí. Ani jednoho z nás tehdy nenapadlo – protože jsme neměli žádnou osobní zkušenost s nejnižšími vrstvami –, že většina skinů jsou nesocializovatelní sociopati a nejde s nimi dělat nic jiného než je pozavírat. Naše teorie byly ve Slavii velmi pěkné a přesvědčivé. Pak ale nastal ostrý kontakt s realitou. Vyrazili jsme do skinheadské hospody, že to jako klukům vysvětlíme, a dostali jsme přes držku. Pak jsme mezi ně šli ještě jednou. Se stejným rezultátem. Nakonec jsme mezi skiny zavedli štáb České televize, a to jsme dostali přes hubu i se štábem. Takže jsme se vrátili do Slavie, nějakou dobu ještě rozebírali naše sociálně- inženýrské teorie, ale mezi realskiny jsme už nešli. Takže závěrem: doktor Franz se skutečně pokoušel, dokonce spolu se mnou, stát ideovým vůdcem českých skinů a naučit je Dobru, ale nikdy se mu to nepovedlo. Aspiroval na ideologa proto, že chtěl skiny zklidnit a odproblematizovat. Neměl ani nejmenší sympatie k nacismu a neonacismu. Tečka.“[61]

Od počátku 90. let byl Franz příležitostně na své působení mezi skinheads médii dotazován. Například v rozhovoru pro Reflex v roce 2001 na otázku Petra Holce „Počátkem devadesátých let jste se pokoušel osvětou působit na skiny, nakonec jste však skončil pod patronátem BIS. Jaká byla vaše tehdejší vize?“ odpověděl: „Chtěl jsem podchytit problémovou městskou mládež a naznačit jí cestu. Tehdy ještě nešlo o ultrapravicové smýšlení, a navíc ze své pedagogické práce v učilišti vím, že nad nikým – byť sebezanedbanějším – by se neměla a priori lámat hůl. Zatímco ostatní základali politické strany a zajímali se především o ekonomiku, já se snažil společnosti pomoci v oblasti otázek, o nichž jsem něco věděl. Místo toho, aby se problematická městská mládež jemně podchytila, společnost celý problém zbytečně skandalizovala a medializovala. Za dnešní stav ultrapravicové devalvace části mládeže si tedy společnost může sama. V roce 1990 se situace jevila růžově a my jsme byli idealisté. Domnívali jsem se, že vše proběhne jako ve foglarovce. Možná i prezident se domníval, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“ [72]

Na chatu serveru Tiscalli v únoru 2006 na otázku „Počátkem 90. let jste byl v některých médiích (Reflex) propírán coby extrémista, vůdce skinheadů, apod. Čím jste si to zasloužil – byla v tom jen pitomost redaktorů nebo nějaká osobní animozita? Jak moc Vám to uškodilo? Setkáte se ještě dnes s podobným náhledem na svoji osobu?“ reagoval: „Byla to mediální mystifikace, která vyplynula z banální osobní animozity. Kdybych jenom trochu něco v tomto ohledu podnikal, tak publicita, která mi byla věnována, by mi už dávno zajistila minimálně místo prezidenta. Uškodilo mi to velmi. Minimálně už deset let ne.“[73]

Na přelomu července a srpna 2012 vzniklo pro účely předvolební kampaně krátké video nazvané „Vladimír Franz: O korupci a extremismu“, v němž, mimo jiné, uvedl: „Svého času, je to až úsměvné, že se objevují reminiscence na to, že já nějak souvisím s extrémismem, a nejen že to, co bylo již před dvaceti lety, ale i v dnešní době někdy nějaká vlaštovka jako by přiletěla z této doby. Jak známo, v polovině 80. let jsem se pohyboval v učňovském školství, kde, jak známo, člověk přichází do styku s problémovou městskou mládeží. Věděl jsem, že tito lidé nejsou pouze ztracená generace, jak bylo neustále líčeno, že mají svůj život, ale že jsou také v něčem bezradní. Proto jsem na sklonku 80. let se snažil najít nějaké řešení nebo zkusit nebo naznačit i státu jaké by bylo možné potenciální řešení, aby se energie těchto lidí nezvrhla do nějakých opravdu negativních konců. Bohužel, dřív, než k tomu došlo, bylo to celé ne medializováno, ale přímo skandalizováno, čili se z lékaře stal pacient. Je to stejné, jako kdyby profesor Pasteur, který hledal vakcínu proti vzteklině, byl najednou obviněn z toho, že vzteklinu rozšiřuje. Čili jsem vlastně přišel k takové nezasloužené, v uvozovkách, popularitě, o kterou jsem opravdu nestál. Znovu říkám, že extrémismus je výrazem nějaké společenské krize, zejména u slabších nátur, a takto by k němu mělo být přistupováno.“[74]

Začátkem srpna 2012 Franz pro Lidové noviny prohlásil: „Nikdy jsem se jako skinhead necítil a necítím se jím být ani dnes“.[75] Rovněž pro magazín MF Dnes popřel, že by někdy sympatizoval se skinheadským hnutím.[76] Informace o jeho příslušnosti ke skinheadskému hnutí byla údajně v roce 1990 rozšířena ze msty kvůli tomu, že jakýsi grafik nedodal včas návrh plakátu pro koncert a Franz zadal práci jinému grafikovi, pomlouvačný článek v Mladém světě vyšel bezprostředně poté.[75] K tomu, že prý založil organizaci Nová skinheadská jednota a časopis Čech a v něm měl vymezit základní pravidla pro skinheady, se Franz v roce 2012 vyjádřil se smíchem: „To jsem se dočetl i v jedné knížce. Strašně rád bych tu organizaci i časopis viděl.“[75] Franz tvrdil, že „tato tendence“ mezi mládeží tehdy ještě naprosto nesouvisela s tím nepříjemným, s čím je ta scéna spojována dnes, a nebylo to nacisticky orientováno. Miroslav Mareš oponuje, že tehdejší scéna byla z kriminálního pohledu naopak nebezpečnější než ta dnešní a počet jimi spáchaných rasových vražd byl mnohem vyšší, i když nebyli tak ideově vybavení, jako jsou dnes někteří neonacisté dnes.[75]

Docházení na koncerty Orlíku Franz přiznal, ale uvedl k tomu, že Daniel Landa ho zajímal nikoliv jako zpěvák své skupiny, ale jako člověk, který měl možnost vypracovat se na poměrně slušného šansoniéra.[75] Franz v roce 2012 řekl, že texty Orlíku prý považoval za slabomyslné.[76] Franz uvedl, že navštívil asi dvě zkoušky a asi tři koncerty,[76] což potvrdil i David Matásek, podle nějž Franz na zkouškách seděl „takový tichý, mírně neurotický, ale s obrovským potenciálem“.[75]

V rozhovoru pro Českou pozici v polovině listopadu 2012 odpověděl na otázku „Jak se zpětně díváte na vaši aktivitu v 80. letech?“ takto: „V polovině 80. let, kdy jsme pracoval v nejrůznějších dělnických profesích, mě zajímala společnost. Měl jsem tu možnost zjistit, co je člověk, co je vůbec společnost, co jsou nejrůznější společenské vrstvy. A jelikož zastávám názor ze své tvorby, že na co si nesáhnu, o tom nic nevím, zajímalo mě to. Navíc, tam jsem zjistil, že lidé si na sebe vezmou bundu a jsou metalisti, pak si vezmou čelenku a jsou indiáni, a pak si načešou číro a jsou pankáči. Jakékoli tyto sociologické sondy stran společnosti nesouvisely s mým názorem nebo s mým názorovým světem, mě to zajímalo a byla to sociologická sonda. Také jsem, když byla amnestie, strávil týden mezi kriminálníky, tedy amnestovanými, na Hlavním nádraží, protože mě zajímalo, co je to za sociologickou strukturu, zajímal mě třeba běh non-stopu na Václavském náměstí, jak funguje organizace… nebo… jak funguje, jak je organizována noc pražskou galérkou, zajímaly mě nejrůznější sociologické jevy, do kterých by sociolog, který sedí v kanceláři, a čte jenom v knize a je vyděšen, že po ulicích kdokoli chodí… samozřejmě, člověk byl dobrodružný, takže mě zajímaly tyhlecty, jakoby, trošku jevy, které nejsou normální, ale normální lidi člověk může vidět v tramvaji.“[77]

Při rozhovoru pro časopis Respekt na konci listopadu 2012 Franz ke své údajné skinheadské historii prohlásil: „Zajímal mě dav v mé energii, dělal jsem si pozorování, ale vždy jsem si násilí ošklivil a chtěl jsem energii těch kluků napřít dobrým směrem, například aby vstoupili do policie,“ Časopis k tomu dodává: „Jeho tvrzení o pouze studijních a bohulibých účelech skinheadského angažmá se s odstupem nedají ověřit, ale stejně se na Franzovo působení v subkultuře dívá i politolog zaměřený na extremismus Miroslav Mareš: podle jeho pojednání z roku 2001 chtěl potetovaný vychovatel vytvořit ze skinů apolitické a společnosti prospěšné disciplinované jednotky pro dohled nad pořádkem v oblastech s vysokou kriminalitou“. Jiní svědci potvrzují Franzovo nadšení pro zkoumání různých skupin lidí: v 80. letech prý pár měsíců bydlel v Mostě v romské rodině a jezdil s nimi každé ráno na šichtu do dolu Vrbenský. Franz k tomu říká: „To je pravda, prostě mě to zajímalo. A stejně jsem pronikl do řad lidí propuštěných Václavem Havlem v rozsáhlé amnestii z vězení, chtěl jsem vidět, jak budou žít.“ Pokud jde o citovaný článek ve Vlastě z roku 1990, tam prý tehdy jeho slova překroutili, a vysvětlení toho, co podle něj subkultura skinheads cítí ke společnosti, vydávala redaktorka za jeho vlastní úvahy.[78]

30. července 2012 oznámil, že bude kandidovat v přímé volbě do funkce prezidenta České republiky. Stalo se tak v reakci na facebookovou iniciativu Vladimír Franz prezidentem, která vznikla bez Franzova vědomí a zpočátku vypadala jako recese. Výzvu přijal, začal sbírat podpisy potřebné ke kandidatuře a prohlásil, že je ochotný se tomu věnovat naplno a se vší vážností.[79] Že by přijal nabídku kandidovat na prezidenta, odpověděl na dotaz z legrace už v roce 2005. Kandidaturu v roce 2012 prohlašoval za vážně míněnou.[76]

Kampaň vedl výhradně přes internetové sociální sítě.[80] 9. srpna 2012 spustila iniciativa Vladimír Franz prezidentem (VFP) předvolební web, na kterém byly zároveň zveřejněny základní údaje o Franzovi, jeho životopis a názory a text prohlášení, jak by Franz nakládal s jednotlivými prezidentskými pravomocemi a jak vidí úlohu prezidenta ve společnosti.[76][81]

Na tiskové konferenci koncem srpna 2012 podepsal petice podporující kandidatury několika kandidátů, které považoval za demokratické, aby tak napomohl rovným šancím v prezidentské volbě. Podpořil podle Novinek.cz téměř všechny uchazeče, mezi nimi například Slávka Popelku, Ladislava Jakla, Janu Bobošíkovou či Kláru Samkovou. Odmítl podpořit kandidaturu antikomunisty Petra Cibulky, předsedy DSSS Tomáše Vandase[82] a vědmy, kartářky a léčitelky Jany Lysoňkové, o kterých řekl, že s nimi nechce mít nic společného.[83] Gesto podpory více kandidátů ocenil například sociolog Jan Hartl ze společnosti STEM, podle nějž Franzova podpora ostatních kandidátů odpovídá smyslu zákona a je výrazem demokratického smýšlení, zatímco politici prý kvůli své hlouposti nedokázali veřejnosti, že podpis na petiční listině ještě neznamená automaticky volbu daného kandidáta. Jan Herzmann ze společnosti PPM Factum označil Franzův postup za chytrý marketingový tah, který je však určen především politicky zainteresovaným intelektuálům.[84]

Organizátoři kampaně vydávali magazín Franzin a objížděli republiku v limuzíně Air Franz One, jejíž název parafrázuje volací znak Air Force One letounu s prezidentem USA i název letecké společnosti Air France.[85]

Slovně jej podpořili například zpěvák a tanečník Ondřej Havelka, spisovatel Miloš Urban, režisér Jan Hřebejk.[85] Finančně jej podpořili zejména drobní dárci, nejvíce (20 tisíc Kč) dal Václav Dejcmar, sám Franz na svou podporu přispěl 10 tisíci Kč, do 19. prosince došlo na volební účet asi 285 tisíc Kč.[85]

Lubomír Lipský připojuje podpis pod petici.

Zahraniční média se pozastavují zejména nad jeho netradičním zjevem, jaký považují u studovaného člověka za kuriozitu. Polský server tokfm.pl si položil otázku, zda kandidatura není provokací nebo marketingovým podvodem podobně jako Český sen.[86]

Podle Josefa Mlejnka jr. je zatím nejzajímavějším a nejvíce inspirativním kandidátem, neboť již jen svou vizáží nastoluje otázku vztahu vnějšku a vnitřku, formy a obsahu, a to nejen u sebe, ale i u jiných, a zároveň připomíná, že úřad prezidenta je svého druhu virtuální realitou, protože si do ní lidé především promítají různé emoce a prezident je tedy panem králem, institucí zčásti pohádkovou, ba skoro nadpřirozenou.

Parlamentní listy oslovily mediálního experta Karla Hvížďalu, politologa Jiřího Koubka a psychiatra Jana Cimického, aby zhodnotili jeho šance proti ostatním kandidátům a pokusili se charakterizovat jeho osobu. Politolog Jiří Koubek ho považuje bezpochyby za excentrika a nedal mu v zásadě žádné naděje na úspěch, a to bez ohledu na vzezření. Podle Hvížďaly není Franzova kandidatura nic jiného než pouhá recese. Podle hudebního publicisty Petra Žantovského byl Franz vždy napřažen pouze ke své kariéře a prezidentská kandidatura je pro něj levný způsob zviditelnit se v médiích jako umělec „aby mohl prodat více svých desek, případně získat další angažmá“.[87] (Ve skutečnosti v důsledku prezidentské volby přestal Magazín Lidových novin publikovat pravidelné Franzovy glosy, výrazně poklesl počet Franzových zakázek pro divadla – v letech 2014 až 15 na nulu[88] – a od voleb nebyl vydán jediný nosič s Franzovou hudbou.) Psychiatr Jan Cimický k Franzovu tetování těžko hledal vysvětlení, ale nehledal by za ním žádnou diagnózu a Franze považuje za velice vzdělaného a kultivovaného člověka.[89]

Na internetu a v médiích se již od počátku srpna objevují zčásti recesistické soupisy důvodů, proč by Franz měl či neměl být prezidentem. Blesk sestavil, údajně podle reakcí čtenářů, a 3. srpna zveřejnil pětici důvodů pro (je modřejší než Klaus, nekrade tužky, vypadá jako olympijské holinky, konečně jeden slušnej kandidát hodící se k této republice, je vzdělaný a nebyl v KSČ) a proti (byl napojen na skupinu Orlík, byli bychom pro smích celému světu, měl by být premiérem, copak jsme národ Indiánů?, vypadá jak mimozemšťan – to snad raději Bechera Zemana).[90] Na tyto body Franz reagoval v propagační talk show Honzy Dědka 19. září 2012 v Paláci Akropolis.[91] V televizi Prima na tento výčet 21. září 2012 narazil i Jan Kraus ve své talk show s Franzem jako hostem.[92]

Blog Automotive 9. srpna 2012 zveřejnil 10 důvodů pro zvolení (například spontánnost iniciativy za zvolení, vzhled a postoje demonstrující toleranci k odlišnosti, právnické vzdělání, odstup od politiky, nezávislost na silových uskupeních a politických lobby, zkušenosti s bulvárem a odolnost proti němu, pochopení pro situaci ve společnosti, nabídka alternativních řešení a odmítání korupce a extremismu, renesanční propojení sfér společnosti – zvládnutí umělecké formy i právnické hantýrky, životní úspěšnost a tím i hmotná nezávislost, možnost změny, „čerstvého větru“ k vymetení politických chlévů od přetvářky a klamu.[93] 13 důvodů, proč Franz bude prezidentem, zveřejnil 26. listopadu 2012 i internetový magazín iHub – mezi novými důvody zde bylo například, že vládne internetu a Facebooku či že je a musí být inteligentní a že za komunistů pracoval raději i manuálně, než by podporoval něco, co nepovažoval za správné, a že nápadná odlišnost přispěje k propagaci země.[94]

Jiří X. Doležal 30. prosince 2012 zveřejnil v Reflexu článek, podle nějž Vladimír Franz získal jedinečnou možnost v pozici zúčastněného pozorovatele nastavit celé prezidentské kampani zrcadlo, ukázat prázdnotu hesel, dutost slibů a trapnost sebepodbízení ostatních kandidátů. Avšak tím, že po své registraci vzal svou kandidaturu vážně a pokouší se vystupovat jako politik a v televizním pořadu Hyde Park se projevil jako karikatura politika, až groteskní ztělesnění politického diletantismu, amatérismu, neinformovanosti a nepochopení, ničí i svůj desetiletí budovaný kredit solidního skladatele a profesora. Jako příklady Doležal uváděl, že Franz až po vysvětlení moderátorky pochopil, co je to progresivní zdanění, či že zároveň souhlasil s odlukou církve od státu a požadoval dohled Nejvyššího kontrolního úřadu nad tím, jak církve se svým majetkem nakládají.[95] Jiří X. Doležal má Vladimíra Franze velmi rád, ale opravdu si nepřeje, aby byl prezidentem čestný, nezkompromitovaný a mimořádně tvůrčí politický diletant.[96]

V předvolebních anketních průzkumech, uvádějících většinou kolem deseti nejnadějnějších kandidátů, se až do počátku září 2012 vůbec neobjevoval, v průzkumu PPM Factum za 6.–16. září 2012 se objevil s 6,6 % rovnou na 4. místě a v dalších měsících získal 4,5 % (6.–8. místo) a 5,6 % (7. místo). V průzkumech agentury Median získal v srpnu i v září 1,5 % a v říjnu 3 %. V průzkumu agentury Sanep získal v srpnu 2012 2,6 %.

8. srpna 2012 deník iHNed.cz napsal, že v počtu facebookových příznivců je Franz druhý z deseti kandidátů a prvního Karla Schwarzenberga rychle dohání,[80] obdobně referoval v srpnu i deník Blesk.[97]

V anketě webu Blesk.cz, jíž se účastnilo téměř 70 000 hlasujících, se 11. srpna 2012 se objevil s 13 % na třetím místě za Janem Fischerem a Milošem Zemanem.[97] V dvoukolové anketě internetové verze týdeníku Reflex ve dnech 6. a 7. listopadu 2011 získal v prvním kole 35 % z celkových 7416 hlasů, následoval jej Karel Schwarzenberg s 30 %. Ve druhém kole získal 7720 hlasů, tedy 68 % z více než 11 tisíc.[98] V anketě portálu iDNES.cz se 14. listopadu 2012 umístil na prvním místě a získal 16725 (26,1 %) z 64031 hlasů, následoval ho Karel Schwarzenberg s 16,3 % a společně postoupili do druhého kola ankety.[99] Ve druhém kole ankety 18. listopadu 2012 zvítězil s 55,7 % (18 895) hlasů nad Karlem Schwarzenbergem.[100] V takzvaných studentských volbách, které se ve dnech 11. a 12. prosince 2012 konaly v rámci výchovy k občanství a v rámci programu Jeden svět organizace Člověk v tísni na 400 středních školách, které se k projektu připojily, a zúčastnilo se jich 61 499 studentů starších 15 let, se umístil s 40,7 % hlasů na prvním místě, s velkým odstupem jej následovali Jan Fischer (19,4 %) a Karel Schwarzenberg (14,6 %).[101]

V prohlášení na stránce své volební kampaně zdůraznil, že má být prezident jednotícím prvkem české politiky i společnosti a není a ani nemůže být autorem a nositelem nějaké vlastní a na výkonné moci zcela nezávislé hospodářské, sociální, zdravotní, environmentální, natož zahraniční politiky. Má podporovat iniciativy směřující ke zlepšení života a odmítat negativní jevy.[76] Důraz klade na vzdělanost, kulturnost a toleranci, zodpovědnost lidí, lidský rozměr funkce prezidenta, dobrou vůli a pozitivní myšlení.[85]

Hned v počátcích prezidentské kampaně vyjádřil názor, že se nebezpečí pravicového extrémismu a populismu děsí více, než současné KSČM.[102]

Na začátku srpna 2012 se krátce po ohlášení své prezidentské kandidatury na chatu TN.cz televize Nova vyjádřil k řadě otázek. Jeho první zahraniční cesta v případě zvolení by asi byla tradičně na Slovensko, domácí k hrobům Tomáše Garrigue Masaryka a Václava Havla. Ke státní hymně by rád připojoval Svatováclavský chorál. S angažovaností komunistické strany ve vládě by měl jako demokrat a humanista velký problém, ale více se prý bojí pravicového extremismu a populismu.[103] Koncem listopadu 2012 (po úspěchu KSČM v krajských volbách) při debatě prezidentských kandidátů, kterou uspořádali Mladí konzervativci na Vysoké škole ekonomické v Praze, řekl, že jedním z důvodů marasmu a blbé nálady společnosti je, že nedokázala jasně odsoudit komunismus a nevypořádala se s ním podobně, jako Norimberský proces s nacismem.[104] Začátkem prosince 2012 pro televizi Pětka uvedl, že ideologie komunistů je sice krásná, nicméně z historického hlediska se nikde neosvědčila. Vládu s komunisty by jako prezident kvůli respektu k výsledku svobodných voleb sice jmenoval, ale se zaťatými zuby.[105] Na konkrétní politické otázky často odpovídá, že by se jako prezident zeptal odborníků.[104]

Na řadu sporných otázek nabízí nekonkrétní odpovědi, odvoláním na poradu s odborníky nebo jinými státními činiteli (například ministrem spravedlnosti či financí), na dialog (většinové společnosti s Romy).[85] V televizním pořadu, kde se vyjadřoval spíše proti kriminalizaci užívání marihuany, několikrát (za přisvědčování moderátora) opakoval, že „marihuana je rostlina“ a člověk nemá právo kriminalizovat přírodu.[85]

Mediální ohlas vyvolala jeho podpora akci Prague Pride, která mu prý „ani v nejmenším nevadí“, a názor, že homosexualita není nemoc ani politický názor, ale danost, jak uvedl v chatu na tn.cz.[103] O dva týdny později pak na svém facebookovém profilu zveřejnil prohlášení na podporu Prague Pride a proti útokům na konání pochodu Prague Pride, v nichž spatřuje hůře či šikovněji skrývané projevy homofobie a vyvolávání strachu z jinakosti.[106]

Podle článku iDnes v prosinci 2012 Franz dosud ani nenaznačil, jakými lidmi by se ve funkci obklopil.[85]

• Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů. Příprava vydání Michael Třeštík. 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 149–150.
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 170.
• KURKA, Petr. Vladimír Franz: Rozhovory. 1. vyd. Praha: Orpheus, 2004. 235 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 7–235.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vladimír Franz na Wikimedia Commons
• Osoba Vladimír Franz ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vladimír Franz
• Oficiální stránky
• Vladimír Franz v informačním systému abART
• Domovská stránka Vladimíra Franze^{[nedostupný zdroj]}
• Requinův blog – Blog k domovské stránce Vladimíra Franze^{[nedostupný zdroj]}
• Vladimír Franz na Facebooku
• Vladimír Franz na Facebooku
• Profil Vladimíra Franze na SoudCloud s hudebními ukázkami, SoundCloud
• Vladimír Franz – Composer, profil na CompositionToday.com a hudební ukázky v mp3, stránka v zápatí datována 2004–2012, jako autor textu uvedeno www.compositiontoday.com. Jako autoři webu jsou uvedeni skladatelé David Bruce (prostřednictvím společnosti Red Balloon Technology Ltd) a Andrew Thomas
• Vladimír Franz ve Filmové databázi
• Franz kandidát na prezidenta^{[nedostupný zdroj]}, představení Vladimíra Franze