Polyhistor

Polyhistor je klasické označení pro člověka s širokým množstvím znalostí či dovedností ve více oborech lidské činnosti. Jedná se zpravidla o všestranného či mnohostranného učence, charakteristického všestranností svých zájmů a nezřídka také jedinečnou genialitou.[1] Označení „polyhistor“ pro významné učence se hojně zavádělo především ve snaze ocenit některé zvláště nadané osobnosti z období renesance – odtud také označení renesanční člověk.

Leonardo da Vinci

Původ názvu

Označení „polyhistor“ je odvozeno ze jména významného římského učence řeckého původu Lucia Cornelia Alexandera Polyhistora, známějšího jako Alexander Polyhistor, který žil v prvním století před naším letopočtem v Římě, kam byl zavlečen z rodného Milétu v době Sullovy diktatury. V římském prostředí se však záhy zúročily jeho rozsáhlé znalosti. Během svého života napsal 42 spisů, z nichž se ve většině případů dochovala jen torza. Podle všech dostupných popisů[2] měl Alexander Polyhistor eidetickou paměť, a aniž by s sebou nosil jakékoliv zápisky, dokázal si s obdivuhodnou podrobností vybavit obsáhlé informace, především z oblasti historie a kartografie. Právě to snad mělo za následek, že si jej Marcus Licinius Crassus vybral za svého průvodce při tažení proti Parthům po roce 55 př. n. l. Není zcela prokázáno, že by právě Alexander Polyhistor byl tvůrcem některých ohňových zbraní, které byly použity v boji proti parthským opevněním.[3]

Pozdější označení

Dílo a odkaz Alexandra Polyhistora rehabilitovala a znovuobjevila až evropská renesance, která znamenala ve své době nejprudší rozvoj, nejen co do kulturního odkazu, ale i vědeckého poznání a samotného lidského smýšlení. Od těch časů se stalo zvykem označovat jako polyhistora, resp. „renesančního člověka“ významného učence, který se stal uznávanou kapacitou v mnoha oborech vědy a lidské činnosti. Jedním z prvních takto označených lidí byl bezpochyby Leonardo da Vinci. Renesanční člověk mluvil mnoha jazyky a míval široký rozhled po stránce nejen filozofické, ale také politické a společensko-kulturní. Mluvil několika jazyky, hrál na hudební nástroj, psal poezii atd.

S postupnou specializací ve vědě a technice se však tito mnohoučenci z oblasti vědy postupně vytráceli. V současné době je díky velkému pokroku v humanitních i přírodních vědách nad síly lidských rozumových možností sledovat plný a nezkreslený vývoj v mnoha různých oborech lidské činnosti.

Skepse a podezřívavost vůči polyhistorům

Kromě obdivu někteří polyhistoři v minulosti vyvolávali i podezřívavou skepsi až nepřátelskost – např. Hérakleitos prohlásil Pýthagora pro jeho nároky na všeobecné vědění za šarlatána a Roger Bacon i někteří další středověcí učenci byli podezříváni, že jim napomáhá ďábel.[4]

Slavní polyhistoři

Za polyhistory byli v minulosti označováni mimo jiné i následující učenci a vědci:

Odkazy

Reference
  1. Příruční slovník jazyk českého, Praha 1941, díl IV, část I., s. 653.
  2. Diogenes Laertius, Životy, názory a výroky proslulých filosofů, Pelhřimov 1995
  3. James Riddick Partington, A History of Greek Fire and Gunpowder, The Johns Hopkins University Press 1999, s. 41 an. ISBN 0-8018-5954-9.
  4. BURKE, Peter. Společnost a vědění. II, Od Encyklopedie k Wikipedii [online]. Praha: Karolinum, 2013. Kapitola Cena za pokrok, s. 199. ISBN 978-80-246-2046-6.
  5. http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2012040011 Jan Marek Marků, nebo též Ioannes Marcus Marci, byl jedním z posledních českých polyhistorů.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.