Miroslav Raichl

Od dětství hrál na housle a na klavír. Po maturitě na reálce studoval skladbu na Akademii múzických umění v Praze u Pavla Bořkovce a po absolvování pokračoval ve studiu jako aspirant u Václava Dobiáše. Od roku 1957 byl zaměstnancem archivu Českého hudebního fondu. V letech 1958–1962 působil jako tvůrčí tajemník skladatelské sekce Svazu československých skladatelů.

V letech 1965–1970 učil na Pražské konzervatoři. V roce 1967 se stal externím pracovníkem ÚV KSČ a připravoval kulturní agendu i pro anulovaný Vysočanský sjezd KSČ, který se konal po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Po celá sedmdesátá léta se pak jeho hudba nesměla hrát. Od roku roce 1980 až do konce svého života učil na konzervatoři v Pardubicích.

V roce 1988 založil komorní vokálně-instrumentální soubor ReBelcanto, se kterým dosáhl velkých úspěchů na festivalech po celé Evropě.

Zemřel 11. ledna 1998 v nemocnici ve Dvoře Králové nad Labem.

Ve svých skladatelských počátcích se nevyhnul tendenční tvorbě v duchu socialistického realismu, tvorbě masových a politických písní. Prvým velkým skladatelským úspěchem[1] Miroslava Raichla bylo zaznění jeho 2. symfonie na Přehlídce nové symfonické tvorby v Praze v roce 1961 a její zařazení do reprezentativní gramofonové edice „Musica nova bohemica et slovaca“. Dramatické plochy, kontrastující s citově zaujatými meditativními pasážemi, bohatství melodických a barevných nápadů jsou charakteristické pro tuto i další Raichlovy orchestrální skladby. Mezi nimi jsou i dvě symfoniety pro komorní orchestr.

Na poli operním po romantické prvotině „Fuente Ovejuna“ následovaly dvě aktovky na libreto Jiřího R. Picka, na jehož texty vznikla i řada sborových skladeb zejména pro děti.