Český státní svátek

• 1. ledna – Den obnovy samostatného českého státu (1993 – vznik samostatné České republiky)
• 8. května – Den vítězství (1945 – konec druhé světové války v Evropě)
• 5. července – Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje (863 – příchod bratrů, kteří přinesli křesťanství a vzdělanost na Velkou Moravu)
• 6. července – Den upálení mistra Jana Husa (1415)
• 28. září – Den české státnosti (935 – zavraždění knížete Václava)
• 28. října – Den vzniku samostatného československého státu (1918 – vznik Československa)
• 17. listopadu – Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva (1939 – uzavření českých vysokých škol nacisty, 1989 – studentské protesty, které spustily sametovou revoluci)

• 1. ledna – Nový rok
• mezi 20. březnem a 23. dubnem – Velký pátek
• mezi 23. březnem a 26. dubnem – Velikonoční pondělí
• 1. května – Svátek práce (1890)
• 24. prosince – Štědrý den
• 25. prosince – 1. svátek vánoční
• 26. prosince – 2. svátek vánoční

• 16. ledna – Den památky Jana Palacha (1969 – výročí Palachova upálení)
• 27. ledna – Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti (1945 – osvobození nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau)
• 8. března – Mezinárodní den žen (1911)
• 9. března – Den památky obětí vyhlazení terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince (1944)
• 12. března – Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO) (1999)
• 28. března – Den narození Jana Ámose Komenského (1592)
• 7. dubna – Den vzdělanosti (1348 – založení Univerzity Karlovy)
• 5. května – Květnové povstání českého lidu (1945)
• 15. května – Den rodin (Mezinárodní den rodiny slavený od roku 1994)
• 10. června – Den památky obětí vyhlazení obce Lidice (1942)
• 18. června – Den hrdinů druhého odboje (1942 – boj v kostele svatých Cyrila a Metoděje)
• 27. června – Den památky obětí komunistického režimu (1950 – poprava Milady Horákové)
• 21. srpna – Den památky obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy (1968)
• 8. října – Památný den sokolstva (1941 – rozpuštění Československé obce sokolské výnosem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha[2])
• 11. listopadu – Den válečných veteránů (1918 – konec první světové války)

Při vzniku Československa v roce 1918 byl recepčním zákonem převzat rakousko-uherský právní řád, takže nová republika převzala stávající svátkové právo. Rakouské právo platné v českých zemích sestávalo výhradně z církevních svátků (oproti tomu právo uherské platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi obsahovalo i svátky státní). To vadilo části politického spektra, která katolickou církev považovala za relikt Rakouska-Uherska. Proto již v březnu 1919 předložila skupina levicových poslanců Národního shromáždění, vedená Václavem Johanisem a Antonínem Hamplem návrh zákona, který měl zrušit všechny církevní svátky („Mezi takovéto zastaralé přežitky patří i tak zvané svěcení církevních zasvěcených svátků“), zavést jako národní svátky významné dny českého národa 1. květen, 6. červenec a 28. říjen a snížení počtu svátků kompenzovat zaměstnancům placenou dovolenou v délce jednoho týdne ročně.[3] Tento návrh však neprošel.

Těsně před prvním výročím existence ČSR vláda navrhla zákonem zavést státní svátek 28. října: „Náleží tudíž tento den mezi nejvýznamnější dny v dějinách národa a státu československého, a bude zajisté vždy dne toho vzpomínáno s myslí nadšením vzrušenou.“[4] Při jeho schvalování ústavní a právní výbory doporučily vládě vedle tohoto zákona připravit i novou jednotnou úpravu státních a náboženských svátků.[5] Návrh zákona včetně této rezoluce sněmovna schválila na schůzi 14. října 1919,[6] čímž se 28. říjen stal prvním československým státním svátkem.

Jednotná úprava svátků však zůstávala v nedohlednu, do roku 1920 se žádná svátková legislativa nepřipravila. V novém Národním shromáždění skupina národně-demokratických poslanců vedená Aloisem Rašínem a Františkem Lukavským v září 1920 předložila návrh zákona, který měl zrušit všechny svátky s výjimkou 1. května, 28. října, druhého svátku vánočního, Pondělí velikonočního a pondělí svatodušního, přičemž motivací jim bylo zejména snížení počtu nepracovních dnů,[7] tento návrh však neprošel. V červenci 1921 pak skupina národně-sociálních poslanců navrhla, aby byl státním svátkem prohlášen 6. červenec, „jako výroční den mučednické smrti Mistra Jana Husa“,[8] téměř shodný návrh předložila v červnu 1923 skupina levicových poslanců,[9] ani jeden z návrhů však neprošel; v dubnu 1924 navíc skupina převážně slovenských poslanců vedená Florianem Tománkem interpelovala předsedu vlády, aby vláda nevyhlašovala Husův den státním svátkem: „Že vláda hodlá ho vyhlásiť za štátny sviatok, v tom je iba dráždenie náboženského cítenia katolíkov republiky a zvlášte však Slovákov – katolíkov, ktorí ani z národného ohľadu s Husom nič spoločného nemajú.“[10]

Vládní návrh zákona o nedělích, svátcích a památných dnech republiky Československé byl předložen až v březnu 1925.[11][12] Zákon zrušil veškeré stávající předpisy týkající se svátků a za svátky označil 1. leden (Obřezání Páně), 6. leden (Tři králové), Nanebevstoupení Páně, Božího Těla, 29. červen (Petr a Pavel), 15. srpen (Nanebevzetí Panny Marie), 1. listopad (Všech svatých), 8. prosinec (Početí Panny Marie) a 25. prosinec (Narození Páně). Dále pak zavedl památné dny republiky Československé, kterými byly 5. červenec (den svatých Cyrila a Metoděje), 28. září (den svatého Václava), 6. červenec (památka Mistra Jana Husi), 1. květen (Svátek práce), a zachoval 28. říjen zavedený jakožto státní svátek již předchozím zákonem. Jelikož tento návrh se projednával společně s návrhem zákona zavádějícího placenou dovolenou pro zaměstnance, probíhala o něm v parlamentu bouřlivá diskuse, po které však byl návrh schválen v podobě připravené ústavně-právním výborem. Podoba zákona však nebyla považována za finální, zejména s ohledem na chybějící Velikonoční pondělí, svatodušní pondělí a druhý svátek vánoční (svátek svatého Štěpána), u kterých se očekávalo jejich brzké znovuzavedení.[13] Jelikož ale vláda v listopadu skončila předčasnými volbami, k novelizaci už nedošlo.

Zrušení druhých svátků velikonočních, letničních a vánočních bylo veřejností vnímáno velmi negativně a působilo značné problémy. Ve funkčním období 1925–1929 vzniklo velké množství návrhů a interpelací pro znovuzavedení těchto svátků – zpravidla vždy v období před příslušnými svátky –,[14][15][16][17][18][19][20][21][22][23][24][25][26][27][28] ale bez úspěchu, zejména kvůli nesouhlasu vládních křesťanských stran.[29] Vláda připravila návrh novely, která do seznamu svátků měla vložit Pondělí velikonoční, pondělí svatodušní a 26. prosinec, až v červenci 1928,[30][31] návrh se však nestihl projednat před předčasnými volbami v říjnu 1929. Kritika, poslanecké návrhy a interpelace tak pokračovaly i v dalším funkčním období sněmovny,[32][33][34][35] ovšem stále neúspěšně. V tomto období se také objevil návrh zásadní reformy, podle které se měl zcela opustit systém odvozený z římsko-katolických svátků a být nahrazen svátky mimocírkevními: 1. leden (Nový rok), 7. březen (narozeniny T. G. Masaryka), 28. březen (narozeniny J. A. Komenského), Pondělí velikonoční („svátek klidu a oddechu“), 1. květen (Svátek práce), pondělí o Letnicích („svátek klidu, oddechu a radosti z přírody“), 1. červen (Svátek matek a dětí), 5. červenec (Cyril a Metoděj), 6. červenec (umučení Jana Husa), 28. září (smrt knížete Václava), 11. říjen (úmrtí Jana Žižky), 28. říjen (výročí samostatnosti Československa), 1. listopad (Památka zesnulých), 24., 25., 26. prosinec (Vánoce).[36] Ani tento návrh však podporu nezískal.

Další, opět neúspěšné návrhy na novou úpravu svátků se tedy objevovaly i v následujícím volebním období.[37][38][39] Také se objevil (taktéž neúspěšný) návrh slovenských poslanců vedených Martinem Sokolem, aby byl státním svátkem prohlášen 30. říjen jako výročí Martinské deklarace.[40] Postupně se však schylovalo k dalekosáhlejším změnám: Mnichovskou dohodou a odstoupením Sudet skončila První republika a 1. října 1938 tak vznikla Druhá republika. Již o čtrnáct dní později vydala vláda nařízení, kterým se státní svátek 28. října 1938, který měl oslavovat dvacáté výročí vzniku Československa, stal pracovním dnem.[41] V březnu bylo konečně vyslyšeno volání po zdvojení velikonočních a vánočních svátků a 9. března 1939 vydala vláda nařízení, podle kterého se svátkem staly i velikonoční a svatodušní pondělí a druhý svátek vánoční.[42]

Druhá republika však trvala jen krátce, zanikla po německé okupaci v březnu 1939, po které vznikl Protektorát Čechy a Morava. V září pak začala druhá světová válka. První československý státní svátek, 28. říjen, přestal být v protektorátu státním svátkem i památným dnem po novelizaci svátkového zákona nařízením protektorátní vlády z 18. září 1939.[43] V průběhu války se pak postupně jednotlivé konkrétní sváteční dny prohlašovaly za dny pracovní (15. 8. 1940[44]), případně byly překládány na nejbližší neděli (28. 9. 1940,[45] 1. 11. 1940[46]). Načež se v prosinci 1940 některé svátky zrušily „po dobu nynější války“ zcela: Tří králů, Petra a Pavla, Nanebevzetí Panny Marie, Všech Svatých a Neposkvrněného Početí Panny Marie.[47] Avšak i poté se v letech 1941 a 1942 červencové památné dny (a jejich církevní oslavy) překládaly na nejbližší neděli,[48][49] takže v září 1942 vláda nařídila, že se budou zbývající památné dny (5. a 6. červenec a 28. září) překládat na nejbližší neděli po celou dobu války.[50]

S koncem války (de jure od 5. května 1945[51]) se přestalo užívat všech válečných předpisů týkajících se úprav svátků (s výjimkou protektorátního nařízení o zdvojení velikonočních a vánočních svátků) a na základě Benešových dekretů a následných zákonů nadále nebyly součástí československého právního řádu.[52][53][54]

S blížícím se výročím narození T. G. Masaryka se objevil názor, že by se z tohoto výročí (7. března) měl stát státní svátek. Na konci února 1946 předložila skupina poslankyň a poslanců vedená F. Zeminovou návrh zákona, kterým by se tak stalo, podotýkajíc, že „je tedy letošní jaro prvou příležitostí, abychom splatili společný dluh vděčnosti velikému geniu naší vlasti“ a s vírou, že „nebude snad v naší republice čestného člověka, který by se proti tomu postavil.“ Návrh zákona byl převzat jako společný návrh zástupců celé Národní fronty, která návrh předložila ke schválení, přičemž v důvodové zprávě se uvádělo, že „Význam osobnosti presidenta T. G. Masaryka zbavuje navrhovatele obvyklé povinnosti odůvodňovati návrhy“ a že Masaryk byl mužem, „jenž přerušil tři sta let trvající nesvobodu našeho národa.“[55] Na základě názoru ministerstva vnitra a ústavně-právního výboru,[56] podle kterého „z důvodů vnitropolitických i zahraničně-politických, zejména mezinárodních zvyklostí a příčin technických, není možno počet státních svátků rozmnožovati“, byl však návrh pozměněn, aby se 7. březen nestal státním svátkem, ale památným dnem Československé republiky. Tento návrh zákona byl schvalován na schůzi 7. března 1946, přičemž tento zákon byl jediným bodem jejího programu; zasedací síň byla slavnostně vyzdobena a schůzi z lóže přihlížel prezident Edvard Beneš s manželkou. V úvodním slově schůze předseda Prozatímního Národního shromáždění Josef David vyzdvihl osobnost a zásluhy T. G. Masaryka a jeho proslov byl odměněn dlouhotrvajícím hlučným potleskem.[57] I zpravodaj ústavně-právního výboru Jaroslav Řehulka T. G. Masaryka (a Edvarda Beneše) ve své řeči vychválil, přerušován hlučným potleskem, a vyjádřil přání, „kéž v novém právním řádu, jejž budujeme, zavládne Masarykem uplatňovaný ideál mravnosti, lidskosti a bratrství“. Návrh zákona byl bez další rozpravy či pozměňovacích návrhů přijat v prvním i druhém čtení[57] a po podpisu prezidentem byl vyhlášen 26. března 1946 ve Sbírce zákonů a nařízení, čímž se počínaje rokem 1947 měl 7. březen jako „den narozenin presidenta-Osvoboditele T. G. Masaryka“ stát památným dnem.[58]

Ještě před koncem roku 1946 byl projednán a schválen zcela nový zákon o úpravě svátkového práva,[59] který obsahoval zejména jednotnou úpravu svátkového práva pro celé území republiky a sjednocení pracovně-právních aspektů pro všechny zaměstnance. Kromě toho ale také s ohledem na dvouletý hospodářský plán a poválečný stav hospodářství snížil reálný počet dní pracovního volna o tři. V nové úpravě opět ze seznamu svátků úplně vypadly velikonoční a svatodušní pondělí, svátkem se však stal Velký pátek (po úpravě návrhu zákona při projednávání ve výborech na základě požadavků Slovenska); z 28. října se stal jen památný den. Podle zákona ale i památné dny (kterých nyní bylo šest) měly být dnem pracovního volna. Teoreticky tedy mělo být ročně až sedmnáct dní pracovního volna kvůli svátkům a památným dnům. Zákon však zavedl „opatření jen přechodného rázu“, když stanovil, že „po dobu, kdy toho vyžadují hospodářské zájmy státu“ neplatí pro sedm svátků a památných dnů (jmenovitě pro svátky Tří králů, Velký pátek, Nanebevstoupení Páně, Sv. apoštolů Petra a Pavla, Neposkvrněného Početí Panny Marie, 7. března a 28. září) ustanovení o pracovním volnu. Tím se z předchozího stavu třinácti státem uznaných svátků (a pěti památných dní) stalo deset dní pracovního volna (šest svátků a čtyři památné dny). To, že se oslavy pěti církevních svátků, na které doposud připadaly dny pracovního volna, budou muset, byť „dočasně“, odkládat na nejbližší neděli, při projednávání kritizovali poslanci za Demokratickou stranu, Československou stranu lidovou a Stranu slobody.[60]

Fakt, že podle nového zákona bylo velikonoční a svatodušní pondělí opět běžným pracovním dnem, se znovu, obdobně jako u zákona z roku 1925, ukázal být praktickým problémem. Proto v roce 1948 vznikla drobná novela,[61] která velikonoční a svatodušní pondělí uznala za svátky, neboť podle důvodové zprávy bylo nutné „uvést právní stav v soulad se zavedenou praxí a se stavem faktickým“;[62] při projednávání zmínil poslanec Vojanec, že „Oba tyto svátky však mají v našem národě hlubokou tradici církevní i všeobecnou a tak jsme byli svědky toho, že tyto dny prostě se nikde nepracovalo, čili tyto dny se staly svátky via facti.“[63] Rozšíření počtu dnů pracovního klidu by však podle předkladatelů bylo „v přímém rozporu s budovatelským úsilím“ a novela tak dva stávající svátky (Božího Těla a Nanebevzetí Panny Marie) přidala mezi svátky, které „dočasně“ nejsou dny pracovního klidu.

Zákon byl pak novelizován ještě jednou v roce 1949, neboť podle vlády Antonína Zápotockého způsobovaly svátky a památné dny vprostřed pracovního týdne přerušováním provozu značné hospodářské ztráty, načež vláda získala zákonné zmocnění stanovit usnesením pro jednotlivý rok přesun libovolného svátku či památného dne na náhradní volný den.[64] Tuto pravomoc vláda často používala, ale v praxi se příliš neosvědčila, neboť kvůli zmatkům způsobeným i pozdním informováním veřejnosti se stávalo, že namísto jednoho dne pracovního volna se reálně nepracovalo ani v den původního svátku, ani v den náhradní.[65]

Úplně nový Zákon o státním svátku, o dnech pracovního klidu a o památných a významných dnech, který opustil stávající koncepci svátků a nahradil ji novou, „lidově demokratickou“, vznikl v roce 1951.[66] Podle důvodové zprávy měl zákon „stanovit také v Československu — obdobně jako se to stalo v ostatních lidových demokraciích — státní svátek tak, jak to odpovídá cítění lidu a charakteru naší lidově demokratické republiky, pro jejíž vznik má rozhodující význam osvobození Československa Sovětským svazem.“ Jediným státním svátkem republiky československé byl jmenován 9. květen, výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. („Státní svátky všech zemí připadají na výroční dny událostí důležitých pro vznik státu, resp. pro vznik jeho politicko-mocenské soustavy. […] Osvobození Československa Sovětskou armádou, které vyvrcholilo osvobozením Prahy dne 9. května 1945, má rozhodující význam pro vznik lidově demokratické republiky u nás. Proto se v nové zákonné úpravě prohlašuje za státní svátek Devátý květen. Také státní svátky všech lidově demokratických států ve střední a jihovýchodní Evropě připadají na výroční dny, kdy tyto země byly osvobozeny Sovětskou armádou.“) Dále pak bylo definováno šest dalších „ostatních dnů pracovního klidu“, kterými byly 1. leden (Nový rok), Pondělí velikonoční, 1. květen (Svátek práce), 28. říjen (Den znárodnění) a 25. a 26. prosinec (první a druhý svátek vánoční). Vedle toho byly definovány „významné dny“ 25. únor („den, v kterém v roce 1948 náš lid definitivně súčtoval s reakcí a jejími pokusy o mocenský zvrat v našem státě“), 29. srpna (Slovenské národní povstání; „kdy v roce 1944 slovenský národ se pokusil setřásti jho vlastního i německého fašismu“) a 7. listopad (Velká říjnová socialistická revoluce; „k jejímuž odkazu se také my hlásíme a víme, že nebýt jejího velkého světového vlivu a mobilisačního účinku, nebylo by došlo na sklonku prvé světové války k rozpadu Rakousko-uherské monarchie a k vytvoření samostatného Československého státu“) a „památné dny“ 5. července (slovanští věrozvěsti Cyril a Metoděj; „přinesli našemu národu pochodeň kultury z východu“) a 6. července (Mistr Jan Hus; „čímž se hrdě hlásíme k slavné kapitole našich dějin, k době husitství, kdy český národ stanul v čele tehdejších pokrokových duchovních proudů Evropy“).[65][67]

Počet dnů pracovního klidu byl tak snížen z deseti na sedm. („Jak už bylo uvedeno, vyžadují budovatelské úkoly, před nimiž stojí náš pracující lid, aby počet dnů pracovního klidu byl upraven ve shodě s hospodářskými potřebami státu a aby bylo počítáno i s prodlouženými dovolenými, na něž mají všichni pracující zákonný nárok. Uvedený počet sedmi volných dnů v roce (mimo neděle) se kryje s úpravou v Sovětském svazu.“) Při projednávání k tomuto snížení podotkl poslanec Vácha, že „náš dělník a naši pracující nejsou tím nijak poškozeni. Naši pracující těší se nejdelším placeným dovoleným v celém světě.“[65]

Bývalý státní svátek 28. října byl ponechán dnem pracovního klidu, byť již nadále nebyl státním svátkem („Česká a slovenská buržoasie poté, kdy uzmula pracujícím masám českého a slovenského lidu plody jeho boje za samostatnost a národní svébytnost, určila za státní svátek v Československé republice, napodobujíc francouzský vzor, 28. říjen, ten den, který si náš lid vybojoval, který mu tolik sliboval, ale nakonec po celém dlouhém období mezi dvěma světovými válkami tak málo dal.“); navíc již neoslavoval výročí vzniku republiky, ale jakožto Den znárodnění oficiálně připomínal výročí 28. října 1945, kdy bylo na manifestaci na Václavském náměstí ohlášeno znárodnění klíčových částí průmyslu, bank a pojišťoven na základě Benešových dekretů. („Tímto činem, umožněným historickým vítězstvím Sovětského svazu ve druhé světové válce a osvobozením naší vlasti Sovětskou armádou, se stala skutkem vůle lidu, prosazovaná v bojích trvajících po celá desetiletí. 28. říjen 1945 splnil tužby lidu a uskutečnil to, co po 28. říjnu 1918 vyrvala lidu buržoasie; v Československé republice se stal lid vládcem ve své vlasti a znárodněním učinil první rozhodný krok k socialismu.“) Zákon navíc umožňoval vládě pro jednotlivý rok přesunout den pracovního klidu připadající na 28. říjen na jiný den. (Oproti předchozí úpravě už tato možnost nadále neplatila pro ostatní volné dny.)

V květnu 1968 byl vyhláškou zaveden pětidenní pracovní týden a vedle nedělí se tak i soboty staly dnem všeobecného volna.[68]

Po federalizaci Československa schválila Slovenská národní rada v roce 1969 zákon, kterým se 29. srpen jako výročí Slovenského národního povstání stal státním svátkem Slovenské socialistické republiky.[69] Tento svátek na Slovensku platil až do roku 1975, kdy byl zákon zrušen.[70]

V roce 1975 totiž vláda dospěla k závěru, že vzhledem k zavedení pětidenního pracovního týdne činí stávající počet dní pracovního klidu ekonomické obtíže („po zavedení zkrácené pracovní doby a pětidenního pracovního týdne se ukázalo, že na všech úsecích národního hospodářství nebyly vytvořeny potřebné předpoklady k zabezpečení tohoto významného opatření ve prospěch našich pracujících. […] Při napjatosti bilance v pracovních silách ve většině úseků národního hospodářství a s ohledem na náročné úkoly, které musí být zabezpečovány, kromě nejefektivnějšího a nejracionálnějšího využívání fondu pracovní doby je nezbytné hledat rezervy i v úpravě svátků v Československé socialistické republice.“). Zákonem byl proto zrušen 28. říjen jako den pracovního klidu a nadále se stal jen významným dnem („To vzhledem k časovému odstupu bude také nejlépe odpovídat současné etapě budování socialistické společnosti v ČSSR a Den znárodnění bude tím zařazen mezi ostatní významné dny našeho státu“), takže zůstalo šest dní pracovního klidu. Tento zákon také vypustil oficiální pojmenování významných dnů.[71][72][73]

S blížícím se 70. výročím vzniku Československa v roce 1988 se ÚV KSČ rozhodlo povýšit 28. října na státní svátek jako „den vzniku samostatného československého státu“. Vláda návrh schválila 19. září a jelikož tou dobou Federální shromáždění nezasedalo, byla tato změna 21. září schválena formou zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění.[74][75][76][77] Toto opatření pak bylo dodatečně schváleno Federálním shromážděním na schůzi 8. listopadu.[78]

Relativně brzy po sametové revoluci vznikly snahy upravit i svátkové právo v souladu s probíhajícím demokratizačním úsilím. V dubnu 1990 tak skupina poslanců navrhla novelu svátkového zákona, která měla z dosud památného dne 5. července učinit státní svátek, „den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje“, naopak 9. květen se měl ze státního svátku stát jen dnem pracovního klidu a být přejmenován na „den osvobození od fašismu“. Dále měly být zcela zrušeny významné dny 25. února a 7. listopadu (kritizované jako „oslava nastolení politického a mocenského monopolu jedné strany a devotního oslavování a uctívání státního svátku cizí mocnosti“); návrh úpravy byl chápán jako „první a nejnutnější“ s tím, že zásadní právní úpravu připraví zvláštní komise.[79] Při projednávání tohoto návrhu ve výborech a na schůzi Federálního shromáždění se ale nahromadilo několik dalších návrhů změn: Poslanec Fišera navrhl, aby byl mezi dny pracovního volna zařazen Štědrý den, ústavněprávní výbory navrhly mezi významné dny zařadit 17. listopad, výbory Sněmovny lidu navrhly přidat 5. květen (den Pražského povstání), zmiňováno bylo i datum upálení Jana Palacha. Církev československá husitská prostřednictvím poslance Vébra navrhla, aby státním svátkem byl i 6. červenec jako „výročí mučednické smrti Mistra Jana Husa“ (s tím nesouhlasili zejména zástupci Slovenska). Také bylo navrženo svátek osvobození od fašismu slavit 8. namísto 9. května. Kvůli tomuto množství připomínek a chybějícímu stanovisku vlády (zejména s ohledem na ekonomické dopady zvýšení počtu dní pracovního klidu) bylo projednávání návrhu novely odloženo na další schůzi.[80] Tam byla předložena upravená varianta návrhu, později bez dalších změn schválená. Novela tak mezi státní svátky zařadila 5. červenec („den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje“), Štědrý den učinila dnem pracovního volna, z významných dnů vypustila 25. únor a 7. listopad a přidala 5. květen a 17. listopad („den boje studentů za svobodu a demokracii“). Oproti původnímu návrhu zůstal státním svátkem 9. květen, pouze byl přejmenován na „den osvobození od fašismu“. Při projednávání návrhu ještě místopředseda federální vlády Josef Hromádka upozornil, že původně byl svátek Cyrila a Metoděje v českých zemích slaven v březnu a na 5. červenec ho přeložila katolická církev v 19. století jako protipól proti svátku mistra Jana Husa. Tehdejší poslanec Miloš Zeman navrhl slavit státní svátek 8. května namísto 9.; Oldřich Kužílek ve své souhlasné poznámce 9. květen označil jako den, kdy proběhl „první poválečný přesun vítězné armády do Prahy, kde již byl domluven klid zbraní“, návrh však neprošel a návrh zákona byl schválen.[81][82]

Jen o několik dní později předložil v České národní radě poslanec Lesák návrh prohlásit den upálení mistra Jana Husa (6. červenec) státním svátkem České republiky (tj. nikoli státním svátkem celé federace). Tento návrh byl projednán v mimořádném spěchu a bez dodržení běžných lhůt, neboť se jednalo o poslední schůzi ČNR před volbami 8. června. Diskuse se vedla zejména o této problematické legislativní proceduře, se kterou souvisela i neexistence stanoviska vlády ohledně ekonomického dopadu dalšího dne pracovního klidu.[83] Přesto byly návrhy ponechat schválení zákona na nově zvolené radě odmítnuty a zákon byl schválen.[84]

V květnu 1991 se stal opět aktuální návrh přesunu státního svátku osvobození od fašismu z 9. na 8. května, když příslušný návrh novely zákona předložil Miloš Zeman; v důvodové zprávě argumentoval zejména tím, že k ukončení války v Evropě došlo kapitulací německých vojsk v Remeši, která byla podepsána 7. května a vstoupila v platnost následující den.[85] V parlamentu byl návrh schválen po značné diskusi, ve které se jako protiargument objevovalo zejména to, že svátek 9. května již má v republice tradici, což je pro státní svátek zásadní. Vedle toho také poslanec Mlynárik připomněl, že spor o oslavu osvobození od fašismu probíhal již těsně po válce, kdy prezident Beneš navrhoval, aby svátkem byl 5. květen, den vypuknutí Pražského povstání.[86] Po diskusi však byl Zemanův návrh zákona schválen a státní svátek „den osvobození od fašismu“ přeložen na 8. květen.[87]

V prvním volebním období nově ustaveného Parlamentu České republiky připravili poslanci Tollner a Drápela návrh nového svátkového zákona.[88][89][90][91][92][93][94] Podle předkladatelů bylo Česko počtem svátků na jednom z posledních míst v Evropě, navrhovali proto zvýšit počet dnů pracovního klidu z deseti na třináct. Návrh jednak přeřadil svátky Cyrila a Metoděje a Mistra Jana Husa z kategorie státních svátků mezi svátky ostatní, jednak zaváděl tři nové svátky: 6. leden (Zjevení Páně, Třech králů a vánoční svátek pravoslavných křesťanů), pondělí svatodušní a 1. listopad (Všech svatých). Dále pak mezi významné dny zařadil Den matek (druhou neděli v květnu) a 10. prosinec jako Den lidských práv; zrušil naopak významný den 29. srpna. Navíc vytvořil nový seznam památných dnů, do kterého zahrnul sedm významných historických dat: 16. leden (sebeupálení Jana Palacha), 7. březen (narození T. G. Masaryka), 9. březen (úmrtí Svatopluka I.), 28. březen (narození J. A. Komenského), 7. duben (založení Karlovy univerzity), 27. červen (poprava Milady Horákové) a 28. září (úmrtí knížete Václava). S návrhem nesouhlasila vláda, podle jejíhož stanoviska neexistovala potřeba počet svátků zvyšovat, ale přitom by takové zvýšení mělo negativní ekonomický dopad, který návrh zákona ani dostatečně nehodnotí.[95] Na základě pozměňovacího návrhu se pak měl ještě svátek 8. května přejmenovat ze „dne osvobození od fašismu“ na osvobození „od nacismu“.[96] Návrh zákona byl ale ve třetím čtení zamítnut.[97]

V roce 1997 navrhovala skupina poslanců za SPR-RSČ vedená Miroslavem Sládkem, aby se pracovní klid způsobený svátky připadajícími na úterý až čtvrtek (s výjimkou Vánoc a Nového roku) přesouval na nejbližší pondělí, resp. pátek (aby svátky vždy poskytovaly prodloužený víkend). Po nesouhlasu vlády tento návrh zamítla i sněmovna hned v prvním čtení[98] na základě návrhu Marka Bendy, podle kterého „není možné slavit státní svátky mimo dny, které s nimi jsou tradičně spjaty“, a Dalibora Matulky, který poukázal, „zda máme státní svátky proto, abychom měli pracovní volno, anebo zda máme pracovní volno, že je státní svátek“.[99]

V roce 1999 připravila skupina poslanců vedená Vlastimilem Tlustým návrh zcela nového svátkového zákona, neboť stále platil svátkový zákon z roku 1951, byť předchozími novelami zcela změněný. Věcně jeho návrh obsahoval jen dvě změny: měnil památný den 17. listopadu na státní svátek (avšak z jeho názvu odebral „studentů“) a rušil významný den 29. srpna, zavedený před rozdělením federace a oslavující Slovenské národní povstání.[100] Vláda se záměrem souhlasila.[101] Při prvním čtení poslanec Pavel Tollner zmínil, že by bylo vhodné zavést další významné či památné dny, jmenovitě 27. leden jako „den obětí holocaustu a den boje proti násilí a rasismu, antisemitismu a xenofobii“. Poslanec Jiří Payne podotkl, že poté, co se jako státní svátek slaví výročí popravy Jana Husa, se navrhuje přidat ještě den zabití studenta Opletala a den, „kdy byli zmláceni mladí lidé na Národní třídě“, s tím, že podle něj je to den národní hanby, na kterém není co slavit (na to posléze jako předkladatel reagoval Vlastimil Tlustý s tím, že se má slavit odvaha lidí, kteří se postavili totalitě, což je potřeba odlišit od následků). Vojtěch Filip se vyslovil proti vypuštění významného dne 29. srpna.[102]

Při projednávání ve výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu byl návrh zákona doplněn o 28. září jako státní svátek „Den české státnosti – Svatý Václav“ a 12. březen jako významný den (výročí vstupu republiky do NATO).[103] Petiční výbor pak připravil mnohem komplexněji upravenou verzi návrhu, ve které také ke státním svátkům přidal 28. září, ale dále přesunul státní svátky 5. a 6. července do kategorie „tradičních svátků“ a zavedl devět památných dnů: 27. leden (Den boje proti násilí, rasismu, antisemitismu a xenofobii), 7. březen (Výročí narození Tomáše G. Masaryka), 28. březen (Výročí narození Jana Ámose Komenského), 2. květen (Den obětí holocaustu), 5. května (Povstání českého lidu), 29. srpen (Den Slovenského národního povstání), 26. září (vydání Zlaté buly sicilské), 13. říjen (vydání Tolerančního patentu Josefa II.) a 2. listopad (Vzpomínka všech zemřelých a obětí válek).[104] Při druhém čtení byl ale za základ projednávání vzat návrh kulturního výboru.

V rozpravě se proti zařazení svatováclavského svátku vyslovil premiér Miloš Zeman, podle kterého by oslava svatého Václava byla „oslavou servility a kolaborace“ a svatováclavskou tradici označil za tradici druhé republiky a protektorátu;[105] tento názor vyvolal rozhořčené reakce dalších poslanců, ale i souhlasné stanovisko poslance Zdeňka Jičínského; později poslanec Tlustý navrhl kompromisní variantu tím, že z názvu svátku vypustil odkaz na svatého Václava a ponechal jen „Den české státnosti“. Dále se objevily pozměňovací návrhy na zavedení dalších svátků: poslanec Jiří Karas (KDU-ČSL) navrhl mezi svátky zařadit 1. listopad (Slavnost Všech svatých) a přejmenovat první a druhý svátek vánoční na tradiční názvy Boží hod vánoční a svátek sv. Štěpána, Pavel Němec (US-DEU) navrhl zavést jako pohyblivý občanský svátek Den daňové svobody, Cyril Svoboda (KDU-ČSL) navrhl, aby se 1. leden slavil jako státní svátek „Den obnovy samostatného českého státu“ (a z názvu státního svátku 8. května se vypustila slova „od fašismu“).[106] Poslanec Pavel Tollner (KDU-ČSL) navrhl přijmout památné dny navrhované petičním výborem a dále, aby byl 1. květen vypuštěn ze seznamu svátků, neboť „máloco v období komunismu bylo tak zneužito jako 1. květen“. Vojtěch Filip (KSČM) navrhl přesunout státní svátek zpět z 8. na 9. května, nezavádět svátek sv. Václava, v názvu svátku 17. listopadu „Den boje za svobodu a demokracii“ připojit „a proti fašismu“, byl proti zavedení 12. března jako významného dne (v tom ho posléze podpořili poslanci Jičínský (ČSSD) a Recman (KSČM)) a naopak chtěl jako významný den zachovat 29. srpen.[107] Poslanec Recman navrhl jako významný den zařadit 8. březen. Václav Brousek (ODS) navrhl místo státního svátku 1. května slavit významný den „Den lásky“ (s přesunem 1. května mezi významné dny souhlasili i poslanci Tollner a Doležal (ODS)). Augustin Bubník (ODS) posléze kritizoval projednávání jako frašku a navrhl jako svátek slavit den, kdy Česko vyhrálo olympiádu v Naganu, a dále, aby „pokaždé když naši sportovci vyhrají mistrovství světa, měli bychom ten další den, kdy celá republika je na nohou, zařadit do svátků a dnů pracovního klidu, protože stejně nikdo nepracuje“.[108] Jelikož se nashromáždilo velké množství pozměňovacích návrhů,[109] hlasovalo se o nich ve třetím čtení jednotlivě; vůči verzi kulturního výboru byly schváleny jen dva pozměňovací návrhy: vypuštění sv. Václava z názvu nového svátku a zavedení státního svátku 1. ledna spolu s úpravou jména svátku 8. května. V takto upravené verzi byl zákon schválen.

I při projednávání v Senátu se debata věnovala z velké části oslavě svátku sv. Václava; vedle toho Jaroslava Moserová navrhla, aby název svátku 17. listopadu odkazoval na studenty, senátor Vízek za senátorský klub ČSSD nesouhlasil s oslavou 1. ledna jako státního svátku, neboť by šlo o oslavu rozbití Československa, a se zavedením významného dne oslavujícího vstup do NATO.[110] Přes tyto pozměňovací návrhy byl ve finále zákon schválen beze změn a po podpisu prezidentem nabyl v srpnu účinnosti,[111] takže od té doby mělo Česko sedm státních a šest ostatních svátků (ovšem 1. leden byl zařazen v obou kategoriích, celkem tedy až dvanáct dní pracovního klidu ročně) a navíc dva významné dny.[112]

Od doby schválení svátkového zákona se projednávalo velké množství navrhovaných změn, přidávání či rušení svátků či významných dnů.

V roce 2003 navrhla skupina poslanců zastoupených Josefem Janečkem (KDU-ČSL) rozšíření významných dnů o 27. leden jako vzpomínku obětí nacistického režimu (výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim) a 27. červen jako vzpomínku obětí komunistického režimu (výročí popravy Milady Horákové). Vláda ve svém souhlasném stanovisku doporučila doplnit mezi významné dny ještě 11. listopad jako „den válečných veteránů“ a do zákona doplnit také pojmenování jednotlivých významných dnů (27. leden – Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti, 12. březen – Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO), 5. květen – Květnové povstání českého lidu, 27. červen – Den památky obětí komunistického režimu).[113] Při prvním čtení návrh kritizovali poslanci KSČM Jitka Gruntová, která navrhovala úpravu pojmenování nových významných dnů s tím, že by se 27. červen mohl označovat „Den obětí studené války“,[114] a Miloslav Ransdorf, podle kterého by se do výkladu historie nemělo vstupovat akty parlamentu.[115] Při projednávání ve výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu vznikl pozměňovací návrh, podle kterého měl být mezi významné dny doplněn i 8. březen jako mezinárodní den žen.[116] Ve druhém čtení se ve sněmovně proti zákonu vymezoval zejména poslanec Ransdorf spolu s dalšími poslanci KSČM. Proti zavedení MDŽ jako významného dne byli Petr Pleva a Petr Bratský (oba ODS), který ho přirovnal k Mezinárodnímu dni učitelů (na počest Jana Amose Komenského), který se také neslaví. Poslanec Šplíchal (ČSSD) navrhl přejmenování Dne osvobození na Den vítězství s tím, že „Den osvobození vyjadřuje určitou pasivitu, určitou závaznost někomu, něčemu“.[117][118] I ve třetím čtení se rozprava věnovala zejména zločinům komunismu a nesouhlasu poslanců KSČM. Ve finále Sněmovna zákon schválila v podobě připravené kulturním výborem spolu s přejmenováním svátku 8. května. Při projednávání v Senátu se ve výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice diskutovalo několik dalších možných významných dnů či svátků (Jaroslava Moserová navrhovala Svátek matek, Martin Mejstřík Velký pátek, Jiří Zlatuška, aby 7. listopad, dříve oslava VŘSR, byl jako významný den nazván „Den zločinů komunismu“), avšak ve finále výbor navrhl jen z názvu významného dne 27. ledna vypustit druhou část a mezi významné dny nezařazovat MDŽ. V rozpravě pak senátor Mejstřík zopakoval svůj návrh pro zavedení Velkého pátku (ostatním) svátkem, avšak ani tento návrh nebyl přijat, načež senát schválil pozměňovací návrhy výboru a s nimi vrátil zákon sněmovně.[119] Sněmovna však senátní verzi odmítla a (na druhý pokus poté, co první neúspěšné hlasování zpochybnila Michaela Šojdrová) schválila původně schválenou verzi.[120] Po podpisu zákona prezidentem tak v březnu 2004 přibyly čtyři nové významné dny.[121]

V roce 2005 navrhla skupina poslanců KSČM a ČSSD, zastoupená Jitkou Gruntovou, doplnit seznam významných dnů o 7. duben jako „Den vzdělanosti“ (výročí vydání zakládací listiny Univerzity Karlovy) a 10. červen jako výročí vyhlazení obce Lidice.[122] Vláda návrh podpořila, ale podotkla, že „již řada stávajících státních svátků, ostatních svátků a významných dnů souvisí plně či částečně s 2. světovou válkou, čímž je podle názoru vlády válečné období v rozpětí let 1939 až 1945 v rámci více než tisícileté české státnosti zohledněno tímto způsobem více než dostatečně“.[123] Při projednávání navhrla poslankyně Nováková (ČSSD) přidat další významný den, 21. června jako „Den Policie České republiky“ (výročí schválení zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky), a Tomáš Kvapil (KDU-ČSL) navrhl přidat 15. květen jako „Den rodin“.[124][125] Návrh zákona byl posléze schválen včetně pozměňovacího návrhu poslance Kvapila.[126] Senát však tento návrh v souladu se zamítavým stanoviskem kulturního výboru zamítl jakožto nadbytečný, s poukazem na to, že není důvod vyzdvihovat právě den založení Karlovy Univerzity a věnovat rodině speciálně jediný den.[127] Sněmovna ale toto zamítnutí přehlasovala[128] a po podpisu prezidenta tak do kalendáře přibyly dva další významné dny.[129]

Ve stejném roce se opět v Senátu objevil návrh na přidání Velkého pátku mezi svátky – návrh zákona předložila skupina senátorů vedená Martinem Mejstříkem.[130] Při projednávání ve výborech k návrhu ještě přibylo vyřazení Mezinárodního dne žen z významných dnů. Po diskusi s několika dalšími pozměňovacími návrhy Senát schválil návrh v podobě z výborů.[131] Vláda ve svém stanovisku doporučila posoudit ekonomické hledisko přidání dalšího dne volna a nevyřazovat MDŽ.[132] Ve sněmovně se při prvním čtení setkalo s nesouhlasem zejména vyřazení MDŽ, načež rozhodla o vrácení návrhu Senátu k přepracování s tím, že má navrhnout jen zavedení Velkého pátku.[133]

Na přelomu let 2005/2006 navrhli poslanci Janeček a Talíř (KDU-ČSL) prohlášení Dne matek významným dnem.[134] Jejich návrh zákona však neobsahoval přesnou definici dne, kdy se má slavit, a sněmovna proto návrh vrátila k dopracování.[135] Upravený návrh poté předložila skupina poslanců KDU-ČSL, vláda s ním vyslovila souhlas, ale nestihl se projednat do konce volebního období.[136]

Po sněmovních volbách Senát znovu schválil svůj návrh zavést Velký pátek a vyřadit MDŽ v nezměněné verzi, když senátorům údajně nebylo zjevné, co po nich sněmovna chce přepracovávat;[137] nová vláda ve svém stanovisku z ekonomických důvodů podmínila souhlas zrušením jiného dne volna.[138] Při prvním čtení sněmovna opět kritizovala zejména rušení MDŽ a zákon zamítla, přičemž senátor Mejstřík poznamenal „já tady nejsem s Velkým pátkem naposledy“.[139]

V roce 2007 navrhl senátor Mejstřík novelu, která by Mezinárodní den žen nahradila mezi významnými dny Dnem matek.[140] Při projednávání ve výborech vznikly komplexní pozměňovací návrhy; podle jednoho se měl Den matek stát dokonce svátkem (ale jelikož připadá vždy na neděli, nemělo by to vliv na počet volných dnů) a vedle MDŽ vyřadit i Den vzdělanosti a Den rodin, druhý by dokonce novelu změnil zcela tak, že z ní Den matek vypustil, ale rušil Svátek práce, MDŽ, Den vzdělanosti, Den rodin a připomínku vyhlazení obce Lidice.[141] Návrhy byly proto vráceny k projednání výborům,[142] po kterém vznikl návrh Svátek práce zachovat, ale přejmenovat na „Svátek jara a práce“, Den matek zavést jako svátek a zrušit významné dny MDŽ, Den vzdělanosti a Den rodin;[143] přes další pozměňovací návrhy pak v této podobě Senát zákon schválil.[144] Vláda ve svém stanovisku návrh označila za bezdůvodný[145] a sněmovna ho v prvním čtení zamítla.[146]

V roce 2008 připravila poslanecká skupina vedená Kateřinou Jacques návrh na vytvoření nového významného dne 30. června jakožto dne odchodu okupačních armád z území ČSFR. S návrhem souhlasila vláda[147] i kulturní výbor sněmovny,[148] avšak až do konce volebního období neproběhlo druhé čtení.[149]

Ve stejném roce také senátor Mejstřík spolu se senátorem Štětinou opět navrhovali přidat Velký pátek mezi svátky, tentokráte i se Zeleným čtvrtkem;[150] ve výborech pak vznikla varianta omezující novelu jen na Velký pátek.[151] Při projednávání zákona pak senátor Kubera předložil pozměňovací návrh, podle kterého by se svátky připadající na sobotu či neděli přesouvaly na nejbližší pracovní den a jednodenní svátky připadající doprostřed pracovního týdne přesouvaly na pondělí, resp. pátek, tento návrh byl však zamítnut a návrh novely byl schválen v podobě z výborů, tzn. zařazení Velkého pátku. Vláda ve svém stanovisku poukazovala na ekonomické dopady novely,[152] ve sněmovně však u novely do konce volebního období neproběhlo ani první čtení.[153]

V souvislosti s 67. výročím květnového povstání připravila v roce 2012 skupina senátorů návrh speciálního „zákona o Českém národním povstání“ vyjadřujícího uznání jeho účastníkům a také měnící oficiální název památného dne 5. května „Květnové povstání českého lidu“ na „České národní povstání“.[154][155] Vláda ve svých připomínkách zpochybnila zavádění zcela nového označení namísto zažitého pojmu,[156] které se setkalo s kritikou i při projednávání ve sněmovně, kde bylo také pozměňovacím návrhem toto přejmenování ze zákona vyňato. Při projednávání se také objevil další pozměňovací návrh, kterým poslankyně Konečná navrhovala do označení významného dne 17. listopadu doplnit označení „Mezinárodní den studentstva“,[157] ten však přijat nebyl, takže se svátkový zákon nakonec vůbec neměnil.[158]

Na konci roku 2012 připravila skupina poslanců ODS, TOP09 a Věcí veřejných návrh zákona zavádějícího nový významný den 16. ledna jako „Den památky Jana Palacha“. Při prvním čtení kritizovali poslanci KSČM důvodovou zprávu k zákonu s tím, že Jan Palach není symbolem boje proti totalitní komunistické moci, což se setkalo s nesouhlasem dalších stran ve sněmovně i veřejnosti, která to chápala jako neúctu k Palachově památce.[159][160] Školský výbor doporučil schválení zákona, ovšem poslankyně Bohdalová (ČSSD) navrhla přidat ještě i významný den 28. března jako „Den narození Jana Ámose Komenského“.[161] I ve druhém čtení se rozprava věnovala zejména polemice s názory KSČM prezentovanými Miroslavem Grebeníčkem. Vedle toho poslanec Šincl (ČSSD) navrhl do novely přidat přesouvání svátků připadajících na víkend na sousední pracovní den (s alternativním návrhem týkajících se jen vánočních svátků) a poslanec Josef Šenfeld zopakoval návrh Kateřiny Konečné (oba KSČM) přidat k označení svátku 17. listopadu přídomek „Mezinárodní den studentstva“.[162] Zákon byl ve sněmovně posléze schválen v podobě navrhované školským výborem. Po přijetí návrhu v Senátu[163] a podpisu prezidenta republiky[164] tak novela zavádějící dva nové významné dny začala platit, s účinností od symbolicky zvoleného data 11. srpna 2013 (výročí Palachova narození).[165]

V březnu 2013 navrhla skupina poslanců zavést nový významný den 7. března jako „Den památky obětí pronásledování Romů za 2. světové války“, neboť 7. března 1943 byl vypraven první transport českých a moravských Romů do Osvětimi. Vláda ve svém stanovisku[166] poznamenala, že již existuje významný den památky obětí holocaustu, který zahrnuje i holocaust Romů, a vyjádřila nejistotu o vhodnosti zavádění významného dne pouze pro jistou skupinu lidí. Návrh zákona se však do předčasných voleb 2013 nestihl projednat ani v prvním čtení.[167]

V novém volebním období skupina poslanců KSČM znovu navrhla do názvu státního svátku 17. listopadu přidat „Mezinárodní den studentstva“, aby se zdůraznila připomínka událostí roku 1939.[168] Vláda s návrhem nesouhlasila,[169] při projednávání ve sněmovně byl návrh označován za pokus o relativizaci komunistické historie a byl zamítnut v prvním čtení.[170] Stejný návrh v roce 2015 připravila Helena Válková (ANO 2011). Tento konkrétní návrh vůbec nebyl zařazen do prvního čtení.[171]

Skupina 93 poslanců napříč politickým spektrem (s výjimkou poslanců KSČM), zastupovaná Jiřím Miholou (KDU-ČSL), předložila další návrh na zařazení Velkého pátku mezi svátky,[172] se kterým souhlasila i vláda.[173] Tentokrát se již návrh dostal do prvního čtení, kde jej sněmovna bez dlouhého projednávání zrychleným postupem schválila.[174] Senátní výbor sice doporučil vrátit zákon sněmovně s pozměňovacím návrhem, který předložili senátoři Bárek a Jermář (oba ČSSD) i s ohledem na výše zmíněný návrh poslankyně Válkové, spočívajícím opět v doplnění „Mezinárodní den studentstva“ do názvu 17. listopadu, a při projednávání navrhl Zdeněk Škromach (ČSSD) zavést jako významný den 1. říjen jako Mezinárodní den seniorů, avšak senát zákon odsouhlasil v podobě schválené poslanci, přičemž se opakovaně stejně jako ve sněmovně zmínila potřeba „zrovna v této době“ připomínat křesťanské základy evropské kultury.[175] Po podpisu prezidenta tak mezi ostatní svátky počínaje rokem 2016 znovu patří Velký pátek.[176]

Skupina 33 poslanců vedená Augustinem Sylorem navrhla zavést 31. srpen jako významný den „Spojení přemyslovské a lucemburské dynastie“ jakožto připomínku 31. srpna a 1. září 1310, kdy byli oddáni Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna a byly tak spojeny panovnické rody Lucemburků a Přemyslovců.[177] Vláda s návrhem vyjádřila nesouhlas, protože podle ní mají významné dny připomínat události relativně nedávné historie, zatímco v navrhovaném případě jde o historickou událost bez hlubšího soudobého významu; navrhla také zvážit, zda by nebylo lepší připomenout spíše Karla IV.[178] Tato varianta se diskutovala také při projednávání ve sněmovně,[179] při projednávání v kulturním výboru pak navrhovatel připravil alternativní podobu, podle které by památným dnem byl prohlášen 14. květen (výročí narození Karla IV.) jako „Den Elišky Přemyslovny a Karla IV.“, a tuto podobu výbor doporučil přijmout.[180] Ve druhém čtení byl návrh doplněn dvěma pozměňovacími návrhy: Helena Válková opět navrhla v rámci této novely doplnit název svátku 17. listopadu o „Mezinárodní den studentstva“ a Roman Sklenák (ČSSD) předložil další návrh mezi významné dny přidat Mezinárodní den seniorů;[181] ve třetím čtení pak Petr Bendl s připomenutím blížícího 700. výročí navrhl označení upravit jen na „Den Karla IV.“ Se všemi těmito úpravami pak sněmovna návrh schválila; i po schválení se rozpoutala diskuse předsedů stran a klubů (nikdo jiný už podle jednacího řádu vystupovat nemohl) o vhodnosti schváleného přejmenování svátku 17. listopadu.[182] Senát však i na základě žádosti předkládajícího poslance Sylora, se kterou se ztotožnil i kulturní výbor, rozhodl vrátit zákon sněmovně s návrhem na změnu názvu nového významného dne zpět na „Den Karla IV. a Elišky Přemyslovny“.[183] Při opakovaném projednávání ve sněmovně se opět diskutovalo zejména o přejmenování 17. listopadu, avšak ve finále nebyl návrh Senátu přijat a k prohlasování původního sněmovního návrhu nebylo dostatek hlasů, takže byl návrh zákona zamítnut.[184] Po tomto neúspěchu se pokusil Augustin Sylor s třinácti dalšími poslanci návrh na Den Karla IV. a Elišky Přemyslovny prosadit znovu, ten však už nebyl zařazen ani do prvního čtení.[185]

Po výše zmíněném zamítnutí úpravy označení 17. listopadu vznikl v říjnu 2016 další obdobný návrh skupiny poslanců vedené Karlem Raisem (ANO 2011), ke kterému se následně připojila i Helena Válková; tento návrh však přídomek doplňoval na konec názvu svátku místo jeho začátku.[186] Tento návrh se dostal do prvního čtení (den po prvním čtení jiného návrhu novely předložené Robinem Böhnischem, viz níže[187]), nebyl však schválen v prvním čtení[188] a přes doporučení kulturního výboru návrh schválit[189] už nestihl být do konce volebního období zařazen do druhého čtení.[190]

Na začátku roku 2017 předložila skupina 101 poslanců vedená poslancem Böhnischem návrh na zavedení dvou nových významných dnů: 9. března jako „Vyhlazení terezínského rodinného tábora v Auschwitz II – Birkenau“ (připomínající událost z roku 1944) a 18. června jako „Den hrdinů druhého odboje“ (jako výročí boje parašutistů po atentátu na Heydricha v roce 1942).[191] Vláda ve svém souhlasném stanovisku doporučila úpravu názvu tábora na český název a přejmenování významného dne připomínající vyvraždění Lidic, aby odpovídal nově zaváděnému významnému dnu; předkladatel sice souhlasil s druhou navrhovanou úpravou, ale kvůli zrychlenému projednání ji slíbil projednat v Senátu. Sněmovna následně návrh schválila beze změn v prvním čtení, přičemž ho doplnila usnesením odsuzujícím „zločiny proti lidskosti prováděné nacisty […] na židovském, romském a slovanském obyvatelstvu […], genocidu Arménů a dalších […] menšin na území Osmanské říše […], jakož i další genocidní násilí kdekoliv na Zemi“ a vyzývajícím „mezinárodní společenství k účinné prevenci porušování lidských a občanských práv ve světě a k řešení sporů mírovými prostředky“.[192] Při projednávání v Senátu se pak na základě návrhu kulturního výboru připravil pozměňovací návrh obsahující přejmenování podle návrhu vlády a zákon byl vrácen sněmovně;[193] ta pak v této podobě zákon bez další diskuse přijala.[194] Od roku 2018 tedy přibyly dva nové významné dny, „Den památky obětí vyhlazení terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince“ a „Den hrdinů druhého odboje“, přičemž stávající významný den 10. června se přejmenoval na „Den památky obětí vyhlazení obce Lidice“.[195]

Nejvýraznější změnou týkající se svátků, která proběhla v tomto volebním období, však bylo schválení jiného zákona: Na základě senátního návrhu vznikl nový zákon o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě, který zakázal prodejní dobu ve vybraných svátcích a omezil dovolenou prodejní dobu na Štědrý den. Obchody s prodejní plochou nad 200 m² tak (s jistými výjimkami) nesmějí mít otevřeno 1. ledna, na Velikonoční pondělí, 8. května, 28. září, 28. října, 25. a 26. prosince a na Štědrý den smějí mít otevřeno nejdéle do poledne.[196][197]

Hned na začátku nového volebního období navrhla skupina poslanců ODS zrušit před rokem zavedený zákaz prodeje o některých svátcích, tento návrh však sněmovna zamítla v prvním čtení.[198] Stejný návrh za necelý rok předložila skupina poslanců TOP 09.[199] Vedle toho navrhla skupina poslanců zastoupená Patrikem Nacherem (ANO 2011) novelu tohoto zákona vyjímající z jeho působnosti velkoobchod; novela byla sněmovnou schválena, ale vrácena senátem s pozměňovacím návrhem spočívajícím v úplném zrušení tohoto zákona; sněmovna však zákon schválila v původní verzi, čímž se zákaz prodeje o svátcích přestal vztahovat na velkoobchod.[200]

Skupina poslanců ODS zastoupená Václavem Klausem ml. navrhla zavést 8. říjen jako „Památný den sokolstva“ (výročí „Akce Sokol“ z roku 1941, při které nacisté rozpustili Sokol a pozatýkali jeho představitele).[201] Vláda ve svém neutrálním stanovisku upozornila na problém zavedení památného dne týkajícího se jednoho konkrétního spolku s ohledem na potenciální rozšiřování významných dnů věnovaných dalším spolkům či organizacím. Návrh zákona sněmovna schválila hned v prvním čtení, stejně snadno zákon schválil i senát a prezident, takže počínaje rokem 2019 existuje nový památný den 8. říjen „Památný den sokolstva“.[202]

Další návrh na doplnění názvu svátku 17. listopadu o označení „Mezinárodní den studentstva“ podala skupina čtrnácti poslanců napříč politickými stranami;[203] oproti původnímu záměru schválit zákon v prvním čtení se projednával běžným způsobem, přičemž se opět opakovaly argumenty z předchozích projednávání (poslanec Feri (TOP09) se pokusil o kompromisní pozměňovací návrh s označením „Mezinárodní studentský den“), a jako obvykle se v rámci projednávání objevily pozměňovací návrhy na další úpravy svátkového zákona: poslanec Grebeníček navrhl zavést významný den 30. září jako „Den vyhnání Čechů z pohraničí“, Věra Adámková (ANO 2011) navrhla označení 8. října za „Památný den sokolstva“ (přestože již byl předložen samostatný návrh změny zákona se stejným obsahem, viz výše; ten byl následně schválen ještě před třetím čtením tohoto zákona), načež Jiří Mihola přidal návrh o přidání 30. srpna jako „Den orelstva“. Zákon byl ale ve třetím čtení schválen v původní podobě. Po schválení senátem[204] a podpisu prezidentem zní od roku 2019 název významného dne 17. listopadu „Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva“.[205]

Skupina 88 poslanců napříč politickými kluby zastoupená poslancem Miholou navrhla označit 21. srpen jako nový významný den „Památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy“; vláda se k návrhu vyjádřila souhlasně a sněmovna ho schválila v prvním čtení, stejně tak jej ve sněmovním znění schválil senát, přestože se v diskusi objevil návrh na přidání dalšího významného dne 15. března jako připomínku německé okupace Čech, Moravy a Slezska a zániku druhé republiky a také návrh na změnu navrhovaného označení významného dne kvůli tomu, že Československo dlouhodobě okupovala jen vojska SSSR;[206] po podpisu prezidentem tak vznikl patnáctý významný den České republiky.[207]

Skupina poslanců zastoupená Zuzanou Majerovou Zahradníkovou (ODS) navrhla označit 17. leden jako památný den „Den mateřských škol“; vláda ve svém neutrálním stanovisku poznamenala neexistenci zdůvodnění volby právě tohoto dne.[208] Skupina poslanců STAN zastoupená Vítem Rakušanem navrhla doplnit název svátku 1. května o označení „Den vstupu České republiky do Evropské unie“; vláda ve svém neutrálním stanovisku podotkla, že by takový den měl být spíše významným dnem, popřípadě svátkem státním, protože „ostatní svátky“ jsou sváteční dny bez vazby na českou státnost.[209] Poslanci SPD navrhli zavedení nového významného dne 15. března s názvem „Den památky obětí okupace českých zemí nacistickým Německem“ a také přejmenování významného dne „Den hrdinů druhého odboje“ na název „Den hrdinů odboje proti okupaci českých zemí nacistickým Německem“; vláda ve svém negativním stanovisku označila období druhé světové války za dostatečně připomínané jedním státním svátkem a pěti stávajícími významnými dny a označení „druhý odboj“ za dostatečně srozumitelné.[210] O měsíc a půl později předložili poslanci Leo Luzar (KSČM), Jiří Mihola (KDU-ČSL) a Helena Válková (ANO) obdobný návrh, který obsahuje pouze zavedení nového významného dne 15. března, zde pod názvem „Den zrady, zánik státnosti Československa“, odkazujícím na „Mnichovskou zradu“ předcházející okupaci; vláda ve svém nesouhlasném stanovisku zopakovala názor o dostatečném připomínání období druhé světové války a poukázala na zavádějící spojení Mnichovské dohody s 15. březnem a další historické nepřesnosti.[211] Žádný z těchto zbylých návrhů však již nebyl do voleb a konce funkčního období projednán.