Ivan Fišera

V roce 1963 dokončil studium filozofie a historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pak působil v Sociologickém ústavu ČSAV. V letech 1959-1970 byl členem KSČ. Po sovětské okupaci ztratil své pracovní místo a během normalizace působil v technických ústavech (v letech 1975-1989 vedoucí oddělení Výzkumného ústavu strojírenské technologie a ekonomiky v Praze).[3][4]

V lednu 1990 nastoupil v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do Sněmovny lidu (volební obvod č. 14 - Praha 4-jih) jako bezpartijní poslanec (respektive za Občanské fórum).[5] Během jara toho roku navrhl zákon, jenž Štědrý den zařazuje mezi státní svátky.[6] Ve svobodných volbách roku 1990 přešel do české části Sněmovny národů, opět za Občanské fórum. V červnu 1990 se podílel na návrhu politického programu OF, v němž se předpokládala decentralizace této formace a zachování charakteru hnutí. V roce 1991 po rozpadu Občanského fóra vedl v parlamentu nově ustavenou levicovou frakci Klub poslanců sociálně demokratické orientace. Ve volbách roku 1992 mandát obhájil, nyní již jako poslanec za ČSSD. Ve federálním parlamentu setrval do zániku Československa v prosinci 1992.[7][8][9][10][4]

V rámci ČSSD reprezentoval Fišera v roce 1992 centristický proud, oscilující mezi protikomunistickým a spolupráci s pravicí nakloněným rakovnickým proudem (Jiří Paroubek, Pavel Morávek) a radikálněji levicovým křídlem nevylučujícím spolupráci s komunisty (Vladimír Špidla, později Miloš Zeman).[11] Na podzim 1992 se profiloval jako odpůrce rozdělení Československa. V listopadu 1992 jménem opozičních českých a slovenských poslaneckých klubů Federálního shromáždění (ČSSD, KDH, slovenská sociální demokracie) předložil neúspěšně pozměňovací návrh na vypsání referenda.[12]

V roce 1998 přes odpor jejího tehdejšího předsedy Miloše Zemana prosadil do volebního programu ČSSD vstup do NATO, což se také po jejím volebním vítězství v roce 1999 stalo

Od roku 1993 působil jako poradce Českomoravské komory odborových svazů.[4] K roku 2004 se zmiňuje coby poradce premiéra Stanislava Grosse.[13]