Josef David (politik)

Studoval na gymnáziu v Opavě. V rodných Kylešovicích zakládal dělnicko-vzdělávací jednotu. Počátkem století ho myšlenkově oslovil Václav Klofáč a jeho národně sociální hnutí kombinující sociální a národní tematiku. Roku 1902 byl zakladatelem České strany národně sociální v Opavě. Působil jako redaktor listu Pokrok v Brně, Stráže českého severu v Mostě, Obrany lidu v Mladé Boleslavi a Slezského slova v Opavě.[3]

Za první světové války bojoval v řadách rakousko-uherské armády, ale roku 1915 přeběhl do ruských pozic. Po pobytu v zajateckých táborech se začal angažovat v Československých legiích. Působil v redakci legionářského Československého deníku vydávaného v Rusku. Jednal s představiteli zahraničního politického exilu (Tomáš Garrigue Masaryk). Po válce se angažoval v organizacích sdružující československé legionáře, byl předsedou Československé obce legionářské.[3]

Po parlamentních volbách v roce 1920 se stal poslancem Národního shromáždění. Byl do sněmovny kooptován až dodatečně roku 1921 jako jeden ze čtyř nových poslanců reprezentujících Československé legie.[4][5] Počátkem 20. let 20. století měl blízko k levicovému křídlu socialistické strany, ale na rozdíl o skupiny okolo Bohuslava Vrbenského ve straně zůstal.[6]

Poslanecký mandát obhájil i v parlamentních volbách v roce 1925, parlamentních volbách v roce 1929 a parlamentních volbách v roce 1935. Poslanecké křeslo si oficiálně podržel do zrušení parlamentu, tedy formálně do roku 1939,[7] přičemž krátce předtím ještě v prosinci 1938 přestoupil do nově vzniklé Strany národní jednoty.[8]

Za druhé světové války působil v exilu ve Spojeném království, přičemž pomáhal s organizací československých zahraničních jednotek. Zasedal v exilové Státní radě Československé a v Slovanském výboru, který se orientoval na válečnou i poválečnou spolupráci se SSSR. V dubnu 1945 se stal náměstkem předsedy vlády v první vládě Zdeňka Fierlingera.[3] Po osvobození byl za národní socialisty v letech 1945–1946 poslancem Prozatímního Národního shromáždění (zároveň působil od listopadu 1945, po odchodu z postu ve vládě, jako předseda Prozatímního Národního shromáždění[9]) a v letech 1946–1948 poslancem Ústavodárného Národního shromáždění.[7] Během únorového převratu v roce 1948 se nepřipojil k protikomunistické části národně socialistické strany a přispěl tak k legitimizaci mocenského zvratu ve prospěch KSČ.[3]

Jeho syn Milan byl manželem političky Jaroslavy Moserové.[10]

Profesí byl tajemníkem Československé obce legionářské. Podle údajů z roku 1935 bydlel v Praze.[11]

• Lužičtí Srbové. Londýn: Československý výbor pro slovanskou vzájemnost, 1944. 22 s.