Pražská ofenzíva

Pražská operace byla plánována postupně již od února 1945. Vzhledem k situaci, kdy se na území Čech a Moravy nacházela silná armáda o počtu zhruba 900 tisíc mužů, bylo zřejmé, že postup přes hraniční hory bude obtížný a že ještě dojde k náročným bojům. Pražská operace se měla uskutečnit útokem ze tří stran směrem na Prahu, přičemž mělo dojít k osvobození podstatné části Čech. Ze Saska měla útočit vojska 1. ukrajinského frontu maršála I. S. Koněva,[2] z jižní Moravy měla útočit vojska 2. ukrajinského frontu pod velením maršála Rodiona Malinovského[2] a ze severní Moravy a Slezska měl postupovat 4. ukrajinský front generála Andreje Jeremenka[2]. Počátkem května 1945 došlo k podstatné změně situace, kdy Rudá armáda dobyla Berlín a německá vojska přestala prakticky klást odpor západním spojencům. Dne 5. května vypuklo Pražské povstání a povstalci žádali o pomoc.

Vojenská situace 1. května 1945: území pod kontrolou Němců (bíle) a území ztracená Němci v dubnu (červeně)

Do boje vstupovala sovětská vojska s impozantní silou. Německé armády měly zhruba 900 000[2][3] vojáků seskupených ve dvou armádních skupinách Střed - Mitte a Východní Marka - Ostmark. Část tohoto vojska však postupovala na Linec a tak se objevuje údaj, že německé armády Ostmark na jihovýchodní Moravě čítaly okolo 150 000 vojáků.[Poz 1] Podle hlášení OKW měla armáda Mitte a podřízená armáda Ostmark v květnu 600–650 000 vojáků, podle výpovědi Schörnera jeho armáda měla 500 000.[4]

Proti této stále impozantní síle stál 1.ukrajinský front Koněva čítající 980 000 příslušníků (včetně 69 522 vojáků 2. polské armády, 5.pěších divizí a tankový sbor, Dále 2. ukrajinský front Malinovského 710 000 příslušníků (včetně 139 432 vojáků 1. a 4. rumunské armády) a 4. ukrajinský front 410 000 příslušníků (včetně 48 400 vojáků 1. československého armádního sboru). Vojska Rudé armády tvořilo 1 770 637 vojáků, 151 divizí, 14 tankových a mechanizovaných sborů, 18 brigád.[5] Nesovětské spojenecká vojska tvořily dohromady 257 354 vojáků. Dohromady tvořilo seskupení tří frontů a všech armád teoreticky 2 027 991 vojáků.

Převaha spojenců měla výhodu v poměru sil u děl a minometů 3 : 1 (29 496 : cca 9 000), v bojových letounech 3 :1 ( 3 014 : cca 1000 ) a v tancích a samohybných dělech měla také převahu 1 808 obrněnců proti 876 německým.[Poz 2][Poz 3].

Němci se však mohli spoléhat na dobře členěnou obranu i přírodní bariéru nejen pohraničních pohoří, ale také o Oderské vrchy, Drahany, Zábřežskou vrchovinu a Českomoravskou Vysočinu. K zákopovým a opevňovacím pracím bylo v závěru války i pod hrozbou trestu smrti nuceno české civilní obyvatelstvo. Na druhou stranu morálka většiny německých a zejména maďarských vojsk v této době již byla nízká a o válečné porážce již nebylo žádných pochyb a hlavním cílem vojáků bylo dostat se do amerického zajetí.

Hlavní útok za Prahu začal po poledni dne 6. května, kdy se vojska 1. ukrajinského frontu u Riesy poblíž Drážďan dala do pohybu. Rychlé tankové úderné skupiny 3. a 4. gardové tankové armády obešly Drážďany a postupovaly směrem ke Krušným horám na Mostecko, Lounsko a Kladensko. Německá armáda v tomto prostoru kladla jen slabý odpor a tak jednotky postupovaly poměrně rychle, a to i vzhledem k deštivému počasí.

Demarkační linie mezi sovětskými a americkými silami, květen 1945

Dne 7. května začaly z oblasti Moravy na západ i útoky 2.Ukrajinského frontu pod velením maršála Rodiona Malinovského, který zakončoval Bratislavsko-brněnskou operaci a 4. Ukrajinského frontu generála Andreje Jeremenka, které se krátce před tím účastnily Ostravsko-opavské operace. Další sovětské jednotky útočily přes severní Rakousko směrem k Českým Budějovicím. Fašisté soustředění ve startegickém trojúhelníku Prostějova, Přerova a Olomouce, ale neustávali v boji až do 8. května, kdy byly města osvobozena společně s Jihlavou.

Velmi těžké boje v posledních válečných dnech probíhaly okolí Tovačova, obcí Skalka, Klenovice na Hané, Čelčice, Pivín, Ivaň a Klopotovice. Těžké boje s nasazením tanků představovala největší tanková bitva květnových dnů u Tovačova. Například obec Pivín musely osvobodit sovětské jednotky hned dvakrát. Boje zde probíhaly od 1. května.[6]

Olšanské hřbitovy: Čestné pohřebiště příslušníků Rudé armády, padlých při osvobozování Prahy

Na Moravě jednotky 4.Ukrajinského frontu dosáhly 8. května německý obranný výběžek u Prostějova, Přerova a Olomouce a jeho vojskům se v součinnosti s jednotkami 1. čs. armádního sboru podařilo proniknout na čáru Jeseník – Šumperk –Litovel - Olomouc - Prostějov. Tento den byla osvobozena také Jihlava a Němci do večera vyklidili Svitavy.

Německé armády v Praze kapitulovaly odpoledne 8. května do rukou České národní rady. Německé jednotky odcházely z města po silnici na Beroun a Plzeň od 23.00 do rána 9.00 následujícího dne 9. května.

V severních Čechách pokračovala v útoku 4. tanková armáda gen. Dmitrije Leljušenka a 1.gardová armáda Andreje Grečka směrem na Louny a na Terezín., U Žatce zajaly jednotky ustupující kolonu se štábem polního maršála Ferdinanda Schörnera. který prchal z lázní Velichovek u Jaroměře. Poslední německý Feldmarschall, však předtím celou svoji armádu hanebně opustil, přestože trestem smrti trestal všechny dezerce, nebo vojáky nalezené v civilním oděvu a také vysoké důstojníky za poraženectví. Odletěl letadlem do Rakouska do amerického zajetí, kde byl v Salcburku rozpoznán v pracovním oděvu.

Večer 8. května dělostřelecká baterie Waffen-SS provedla před ústupem palebný přepad Karlova. Ze svých pozic na Pankrácké pláni se Kampfgruppe SS začala stahovat na jih kolem půlnoci. Němci ovšem před stažením z Pankráce zapálili ve 21.20 na Zelené Lišce sklad dělostřelecké munice. Detonace nábojů z tohoto skladu pak tvořila zvukovou kulisu v noci z 8. na 9. květen a vytvořila iluzi pokračujícího dělostřeleckého ostřelování.[4]

Večer 8. května dostal plk. Emil Strankmüller v Londýně od Oddělení pro zvláštní operace (SOE) zprávu o tom, že pokud Němci budou pokračovat v bojových operacích i po nulté hodině 9. května mohou v Praze Američané zasáhnout.[Poz 4] Do půlnoci z 8. na 9. května, kdy měl vstoupit v platnost kapitulační akt z Remeše, úderné mechanizované skupiny 1. ukrajinského frontu postoupily až do Loun. Ostatní oddíly tohoto frontu postoupily do těsné blízkosti západních a severních hranic předmnichovského Československa.

Sovětská vojska v Praze – maršál Koněv, foto: Karel Hájek

Památník na místě, kde 9. května padl Ivan Gončarenko[8]

Tank č. 23 – sovětský tank IS-2, původně památník osvobození v Praze, v roce 1991 přebarven na růžovo a poté umístěn v muzeu v Lešanech

Dne 8. května ve 23:01 hod středoevropského času (01:01 hodin východoevropského a moskevského času),[9][10] byl podepsán Akt bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa, jenž se uskutečnil v Berlíně., Ratifikoval ji vrchní velitel německých ozbrojených sil polní maršál Wilhelm Keitel a za sovětskou stranu, vrchní velitel sovětských ozbrojených sil maršál Georgij Žukov. Účastnili se jí také zástupci spojeneckých vojsk USA, Velké Británie a Francie.

O půlnoci z 8. na 9. května vydal velitel Vojenského velitelství Velké Prahy generál Karel Kutlvašr rozkaz, kterým doplnil nařízení vydané rozhlasem o německé kapitulaci. Povstaleckým jednotkám nařídil, aby jako součást spojeneckých sil zůstaly vázány klidem zbraní do půlnoci 9. května. Zakázal jakoukoliv útočnou bojovou činnost a

palbu, s výjimkou sebeobrany. Navzdory 2. článku kapitulační listiny však nadále docházelo na celé čáře fronty k ničení nepotřebné německé techniky a materiálu a k ústupu německých sil, které se většinou bezvýsledně pokoušely dostat do amerického zajetí. Během rána v Hájích u Bílého Beránka odevzdali Němci část své těžké výzbroje čs. armádě.[4]

V časných ranních hodinách přijel do Prahy na Klárov první střední ruský tank T34/85 s číslem I-24.[11][Poz 5]

Bojové akce Rudé armády a spojenců 9. května prakticky spočívaly v pronásledování německých jednotek, přičemž místně docházelo ještě k drobným vojenským střetům. 4. ukrajinský front postupoval od Svitav na Litomyšl - Pardubice - Kolín - Praha. 2.ukrajinský front postupoval ve třech hlavních směrech na Pelhřimov - Vlašim - Benešov u Prahy. Druhý hlavní směr směřoval na Jindřichův Hradec a jižní Čechy - Veselí nad Lužnicí - Tábor a levé křídlo postupovalo z Rakouska na Gmünd - České Velenice a České Budějovice.

9. května v časných ranních hodinách pronikla vojska 1. ukrajinského frontu ze směru od Slaného a Veltrus a jako první dorazily do Prahy Rybalkovy tanky. Do středních Čech a do Prahy postupovala téhož dne sovětská vojska prakticky ze všech směrů.[12]

10. května brzy ráno dorazily do Prahy prvosledové vojska Malinovského 2. ukrajinského frontu a Pardubice osvobodil 4. ukrajinský front. 1. československá tanková brigáda, které poslední boje svedla u Litovle 8.5. a pokračovala na Svitavy a Kutnou Horu přijela do Prahy krátce po půlnoci 10. 5. Do 11. května docházelo k likvidaci posledních ohnisek německého odporu. I poté však ještě sovětské jednotky i spojenečtí vojáci československé, rumunské a polské armády čistili lesy od zběhlých a skrývajících se německých vojáků. Odminovávali cesty, infrastrukturu a mosty. Sovětská vojska zůstala na osvobozeném území do listopadu 1945, kdy (stejně jako americké jednotky) Československo opustila.