Sigismund Bouška

Narodil se jako Ludwik Bouška v rodině naddůlního Karla Boušky (1843) a Růženy Bouškové-Wimmrové (1846). Měl 14 mladších sourozenců: Ladislava (1869–1870), Růženu (1870–1873), Marii (1871), Annu (1873), Růženu (1874), Karla (1876–1877), Karla (1877), Antonína (1879–1882), Aloisii (1880–1907), Eduarda (1882–1882), Boženu (1883–1883), Jana (1885), Václava (1886) a Jaroslava (1889–1889).

Vystudoval ve svém rodišti reálné gymnázium a poslední ročník na pedagogické škole (učitelský ústav) v Příbrami, pak nastoupil na krátkou dobu na malířskou akademii v Praze a poté na německou a českou fakultu teologie Univerzity Karlovy v Praze.[2][3]

V roce 1887 vstoupil do benediktinského kláštera v Břevnově, přijal řádové jméno Sigismund a roku 1892 byl vysvěcen na kněze.[3] Pak přešel do benediktinského kláštera v Broumově a působil jako kaplan a farář v severovýchodních Čechách, ve venkovských farnostech, které klášter spravoval. Stal se kaplanem v Machově a o šest let později (v roce 1898) v Polici nad Metují. Patřil mezi odpůrce Zjevení Panny Marie v Suchém Dole, která se v letech 1892 až 1895 odehrála na okraji jeho farnosti v lese Václava Ticháčka. V období let 1914 až 1926 byl farářem v Bezděkově, kam za ním přijížděli literáti Julius Zeyer, Otokar Březina, Růžena Svobodová, Jan Havlasa i jiní.[2] Svá důkladně připravovaná nedělní kázání obohacoval nejen zpěvem s doprovodem harmonia, ale často také rozbory aktuální politické situace ve společnosti. Komentoval probíhající I. světovou válku a vyslovoval se proti Rakousko-Uhersku. I proto byl sledován a několikrát vyslýchán na hejtmanství v Broumově. V letech 1924–1925 byl farářem v Orlové a v letech 1926 až 1936 v Počaplech u Terezína. Své působení faráře ukončil roku 1936 na žádost svého nadřízeného ve věku 69 let a zbytek života strávil na kněžském odpočinku ve Rtyni, v domě rodiny Hanušů (Marie Hanušová byla jeho sekretářkou).

Deska se jménem Sigismunda Boušky na benediktinském řádovém pohřebišti

Zemřel ve svých 75 letech v náchodské nemocnici a byl pohřben břevnovském hřbitově, na řádovém pohřebišti u kaple sv. Prokopa.

Společně s řadou katolicky zaměřených kněží – literátů, jako byli Karel Dostál-Lutinov, Vilém Bitnar, Xaver Dvořák, Jakub Deml a Jindřich Šimon Baar vytvořili hlavně na Moravě před první světovou válkou skupinu "Katolická moderna". Pro publikaci svých názorů založili v roce 1885 literární almanach Pod jedním praporem, v němž se Katolická moderna představila. V roce 1896 založili společně časopis Nový život.[2][3][4] Již o rok dříve Bouška vystoupil kritickým článkem uveřejněným v revui Niva proti přezíravým názorům katolického časopisu Vlast na soudobé literáty. Mladí katoličtí kněží chtěli českou křesťanskou literaturu přiblížit moderním evropským literárním proudům. Na Boušku zapůsobila výzva Jaroslava Vrchlického k překládání světové literatury do češtiny. I proto Bouška několikrát vycestoval do Evropy, kde si značně vylepšil své jazykové znalosti a mohl tak překládat z několika jazyků. V časopise Nový život uveřejňovala skupina své literární recenze a kritiky, sám Bouška zde psal např. o Zeyerovi, Březinovi, Verlainovi, Františku Bílkovi, J. Verdaguerovi. V revui Týn při Novém životě roku 1919 uveřejnil sérii šesti článků o Josefu Váchalovi. Bouška psal i do časopisu Lumír[5] a redigoval edici básnických debutů Básnické obzory katolické.[3] Skupina se netěšila přízni vyšších církevních kruhů, protože měla i jeden neliterární cíl, totiž reformovat církevní řády a přizpůsobit je současné společnosti.[4] Když ze skupiny odešli Baar a Dvořák, skupina se rozpadla.[6]

• Pietas (1897, 2021), sbírka básní, v níž alegorickým způsobem zachytil soudobé kněžské prostředí. ISBN 978-80-907564-2-7
• Legendy (1903)
• Duše v přírodě (1904), básnická sbírka, oceněná F. X. Šaldou jako vrchol tvorby. Obsahem je hledání Boha ve výrazných přírodních scenériích ve verších.
• Dismas (1894, epická skladba)
• Sv. Krištof (1927–1928) [2]

• Láska Aubanelova (1898, kniha povídek)
• Sigismund Bouška Františku Bílkovi
• Vánoce (1903), v letech 1911 a 1923 vydáno pod názvem Děti
• Provensálské koledy (1927) [2]

• Mirjam – Maria (1903), liturgický rozbor loretánské litanie s řadou literárních reminiscencí a básnickými překlady.[3]
• Starý japonský dřevoryt. Praktické pokyny sběratelům, Český sběratel 1, 1913, s. 12–15, 38–39, 49–50, 68–71

Byl překladatelem katalánské a provensálské literatury z období kolem roku 1900, překládal také práce z latiny, němčiny a italštiny. Mezi autory byli J. Verdaguer, F. Mistral, Théodore Aubanel a Joseph Roumanille.

• Kniha o Příteli a Miláčku (autor Ramón Llull, středověký mystik, přeloženo z katalánštiny)
• Sen svatého Jana (autor J. Verdaguer, přeloženo 1893)
• Aglavaina a Sylleseta (autor M. Maeterlinck, přeložil 1897)
• Podobizny svatých (autor E. Hello, přeložil 1898)
• Květy Miriany (J. Verdaguer, překlady 1906 a 1929)
• Eurachistie (J. Verdaguer, překlady 1914 a 1929)
• Mireio (F. Mistral, překlad roku 1916) [2]

Byl zručný kreslíř i malíř, byl autorem řady portrétů soudobých literátů. [2]

• BITNAR, Vilém. Sigismund Ludvík Bouška – Informační stať o životě a díle básníka. Praha: Universum, 1932.
• FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0.
• HÁNOVÁ, Markéta. Japonské dřevořezy a jejich sběratelé v českých zemích. Praha: Národní galerie, 2019. 243 s. ISBN 978-80-7035-724-8. Kapitola Páter Sigismund Bouška (1867-1942): sběratelskou vášní ke znalectví, s. 104–139.
• PUTNA, Matin C. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Praha: Torst, 1998. 801 s. ISBN 80-7215-059-6.
• SLAVÍČEK, Lubomír. (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 1, s. 140, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: I. díl : A–J. Praha; Litomyšl: Paseka; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 127.
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí: 6. sešit: Boh–Bož. Praha: Libri, 2007. 109 s. ISBN 978-80-7277-239-1. S. 100.
• Jsem disgustován-- / vzájemná korespondence Sigismunda Ludvíka Boušky a Karla Dostála-Lutinova. Příprava vydání Pavel Marek; redakce Oldřich Svozil. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. 725 s. ISBN 80-86200-68-X. (čeština)
• Vlídné setkání: vzájemná korespondence Otokara Březiny a Sigismunda Boušky. Olomouc: Votobia, 1996. 229 s. ISBN 80-7198-093-5. (čeština)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sigismund Bouška na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Sigismund Bouška
• Web Městské knihovny v Praze^{[nedostupný zdroj]}
• Článek autora
• Z webu Farnost Rtyně
• Web i-encyklopedie
• Web Počáply