Bohumil Bachura

Bohumil Bachura byl původním povoláním báňský úředník.[1] V obci Bohosudov spoluzakládal Sokol a od samotného jeho počátku jej zastupoval v Sokolské župě Krušnohorské-Kukáňově.[1] Koncem 20. let dvacátého století pomáhal při stavbě sokolovny a ve 30. letech dvacátého století působil jako starosta bohosudovského Sokola.[1] Kromě sokolské organizace byl Bohumil Bachura i politicky činný – stál v čele okresního vedení Československé strany národně socialistické (ČSNS) v městě Chabařovice.[1] Ve dnech záboru severočeského pohraničí henleinovci byl Bohumil Bachura členy Sudetoněmecké strany a jejich příznivci surově lynčován.[1] Po záboru německého pohraničí odešel bývalý sokolský funkcionář Bohumil Bachura v říjnu roku 1938 do Prahy.[4]

V hlavním městě se zapojil do práce pro ilegální („vojenskou“) organizaci Obrana národa (ON).[1] V rámci podzemního protiněmeckého hnutí odporu, které ON zastřešovala, byl Bachura pověřen organizováním odboje v severočeském pohraničí.[1] Spolupracoval se členy zpravodajsko–sabotážní skupiny Tři králové (podplukovníkem Josefem Balabánem, podplukovníkem Josefem Mašínem a štábním kapitánem Václavem Morávkem).[1]

Bohumil Bachura se (spolu s Otto Králem)[5] podílel na zajišťování ilegálních odchodů československých vojáků z protektorátu do zahraničí a spolupracoval taktéž při ukrývání nelegálních radiostanic.[4] V rámci skupiny ÚVOD – Krušnohoří (viz níže) Bohumil Bachura převážně spolupracoval nejen s výše zmíněným Otto Králem,[5] ale také s kapitánem Josefem Kňourkem, poválečným starostou Josefem Vondrou, Václavem Tichým a úředníkem – bývalým italským legionářem Karlem Kubcem.[1]

Od března 1940 působil Bohumil Bachura jako velitel významné severočeské odbojové skupiny ÚVOD – Krušnohoří.[1][5][6] Tato skupina operovala v úseku „Ústí nad Labem – Most“.[1] [p 1]

Odbojová skupina ÚVOD – Krušnohoří se skládala ze sokolských činovníků, kteří po německé okupaci odešli do Prahy, a kteří zůstali v pravidelném styku s ústeckými Čechy.[8] (Bohumil Bachura, Otto Král, kapitán Josef Kňourek, Josef Vondra, Václav Tichý).[8] Vedoucím úseku „Ústí nad Labem – Most“ byl úředník a italský legionář Karel Kubec z Ústí nad Labem.[8] [p 3]

Odbojová skupina ÚVOD – Krušnohoří byla napojena na jednoho z hlavních představitelů domácího nekomunistického odboje – docenta doktora Vladimíra Krajinu.[1]

Ve výše uvedených ilegálních strukturách Bohumil Bachura také fungoval jako „spojka“ s odbojovou centrálou PVVZ.[1] Petiční výbor Věrni zůstaneme byl také znám pod označením odboráři a sestával převážně z nekomunistických levicových intelektuálů, svobodných zednářů, Ženské národní rady, odborových organizací zaměstnanců pošt a železnic. PVVZ definoval, udržoval a rozvíjel ideovou základnu nekomunistického odboje.[1]

V létě roku 1940 byla vytvořena „Radiotelegrafická skupina ON - východ“ s úkolem navázat a udržovat rádiové spojení ilegální vojenské organizace ON se Sovětským svazem za účelem předávání zpravodajských informací.[9] Radiotelegrafická skupina ON - východ měla původně předávat informace mezi ON a plánovanou „Předsunutou agenturní ústřednou československé rozvědky v SSSR“.[9] Skupina zahájila vlastní radiotelegrafickou činnost ale až v březnu 1941, protože londýnská exilová vláda neustále odkládala vlastní praktické zahájení zpravodajské spolupráce se SSSR.[9]

Počátkem jara 1941 dostal řídící rezident sovětské vojenské rozvědky GRU v Praze major letectva RNDr. Josef Jedlička od pražského konzulátu SSSR dvě ilegální krátkovlnné radiové stanice HAR FX 10 americké výroby.[9] Stanice byly opatřeny rusky psaným návodem k obsluze a provozu. Dále Jedlička obdržel i potřebné spojovací údaje (časový rozvrh vysílaných a přijímaných relací, volací znaky, provozní frekvence, šifrovací klíč apod.).[9]

Koncem června roku 1941 (zahájení německé invaze do SSSR se uskutečnilo 22. června 1941) spustil Josef Jedlička provoz obou dvou „svých“ ilegálních (a dosud skrývaných) radiových stanic. Ty začaly fungovat v éteru pod krycím označením Jack a Magda (Magda byla pojmenována dle jména Jedličkovo manželky.)[9] Obsluhu těchto radiostanic zajišťovali příslušníci radiotelegrafické skupiny ON – východ, kteří tak pomáhali majoru RNDr. Josefu Jedličkovi udržovat radiové spojení jeho pražské rezidentury s moskevskou centrálou GRU.[9] Do organizování spojovacího programu Jack a Magda se v roce 1941 zapojil i Bohumil Bachura.[4]

V ateliéru malíře Emanuela Prülla v nejvyšším patře smíchovského domu [p 4] bylo v letech 1940 a 1941 jedno z mnoha stanovišť vysílačky majora letectva RNDr. Josefa Jedličky. (V Prüllově ateliéru bylo dost místa k natažení antény a protiváhy.[11]) Vysílačku Magda používali radisté Bohumil Bachura, František Chyba, Jindřich Fröde a Otakar Batlička. Skupina byla ve spojení s pracovníkem konzulátu SSSR Leonidem Andrejevičem Mochovem. Na podzim roku 1941 byla celá skupina zlikvidována gestapem. František Chyba, Jindřich Fröde a Otakar Batlička byli dne 13. února 1942 popraveni v KT Mauthausen.[4] Emanuel Prüll byl rovněž vězněn v KT Mauthausen a dožil se konce německé okupace.[10]

Dalším místem, odkud několikrát na jaře roku 1941 operovala vysílačka Magda byl komplex – benediktinský klášter v Emauzích.[12] (Praha 2, Vyšehradská 320/49)[12] Jejími operátory byli opět radisté Bohumil Bachura, František Chyba, Jindřich Fröde a Otakar Batlička.[12]

V letech 1940 a 1941 v obchodě s kartáči a hřebeny [p 5] (na adrese: 110 00 Praha 1 – Nové Město, Jungmannova 32/25) fungovala důležitá zpravodajská přepážka.[p 6] Zde si vyměňovali informace ilegálové z okruhu vydavatelů časopisu Český kurýr a členové PVVZ. Do října 1941 sloužil obchod ke schůzkám vedoucích představitelů ÚVODu a ostatních odbojářů. Sem pravidelně docházeli JUDr. Rudolf Mareš, František Andršt, Karel Prokop, Bohumil Bachura a další. Stejní „ilegalisté“ se scházeli též v nedaleké restauraci „U Jelínků“ v Charvátově ulici.[13]

Bohumil Bachura byl v odboji napojen na jednoho z vedoucích funkcionářů ilegální organizace Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD) Rudolfa Mareše.[4] (Rudolf Mareš působil též v odbojové organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ).)[14][15]

Bohumil Bachura byl onou osobou, která varovala radiotelegrafistu Otto Linharta ihned po zátahu represivních složek na jinonický akcíz.[16] Otto Linhart nebyl díky tomuto varování dopaden i přesto, že se jeho portrét objevil již 29. října 1941 v protektorátním pátracím Policejním věstníku. (Otto Linhart částečně změnil vzhled a podařilo se mu získat fingované osobní dokumenty na jméno „Jan Zach“.) Více než tři a půl roku pak unikal nástrahám gestapa. Zemřel v Praze 29. března 1980.[16]

V polovině května 1942 proběhla na Jiráskově mostě (Praha 5; v letech 1940 až 1945 nesl most název: Dientzenhoferův most; německy: Dientzenhoferbrücke; podle českého architekta a stavitele německého původu Kiliána Ignáce Dientzenhofera) schůzka parašutisty rotmistra Josefa Valčíka (SILVER A) a Jana Kotyzy s Bohumilem Bachurou,[4] který byl v té době napojen i na odbojovou skupinu Parsifal.[17]

Napojení a spolupráce s významnou odbojovou skupinu Parsifal (ta zajišťovala styk se zahraničním odbojem) se Bachurovi nakonec stala osudnou.[4] Radista a „ilegál“ Bohumil Bachura byl zatčen v souvislosti s protiněmeckou činností v rámci odbojové skupiny Parsifal dne 27. června 1942.[4]

Město Ústí nad Labem zažilo až do dubna 1945 prakticky pouze jediný letecký nálet Spojenců a to v sobotu 16. prosince 1944.[18] Při něm bylo poškozeno jen pár vilek v Labské ulici, byla zasažena rafinerie cukru, seřazovací kolejiště na střekovském nádraží, kotelna Schichtových závodů a několik rodinných domů nalézajících se nad střekovským krematoriem. O život přišlo 21 osob.[18] Železniční uzel, který sloužil německé armádě k přepravě vojska a materiálu, zůstal po náletu nepoškozen. V některých ústeckých závodech, především v dnešní Armaturce, zbrojní výroba nebyla vůbec přerušena a pokračovala stále naplno dále.[18]

Jiná situace ale nastala při dvou následných dubnových leteckých útocích Spojenců na město Ústí nad Labem v úterý 17. dubna 1945 a ve čtvrtek 19. dubna 1945.[18] Bomby dopadly většinou přesně, což bylo později vysvětleno skutečností, že ústecká odbojová skupina Bohumila Bachury už v roce 1941 zpracovala podrobný plán Ústí nad Labem se zakreslením všech vojensky a politicky důležitých objektů a tento plán pak byl přes Prahu odeslán do Londýna.[18] Oba dubnové nálety (provedené americkými leteckými svazy) byly díky tomu vyhodnoceny jako úspěšné.[18]

Bohumil Bachura byl zastřelen[2] v Malé pevnosti Terezín 27. ledna 1945.[4] Podle pramene [1] byl Bohumil Bachura, poté co prošel vězněním na Pankráci i výslechy v sídle pražského gestapa v Petschkově paláci, umučen 27. ledna 1945 v Malé pevnosti Terezín.[1] Svoji poslední myšlenku zapsal na nalezenou podkovu: „Kdo za vlast umírá, neumírá nikdy!“[1]

• Spolupracovníci v odboji (Ilustrační fota)
• 
  Otto Král
• 
  Josef Jedlička
• 
  Emanuel Prüll
• 
  Otakar Batlička
• 
  Rudolf Mareš
• 
  Karel Prokop
• 
  Otto Linhart
• 
  Josef Valčík

• Nálety na Ústí nad Labem
• Otto Král
• Emauzský klášter
• Emanuel Prüll
• Josef Jedlička (odbojář)
• Otto Linhart (radiotelegrafista)
• Vaňov