Měchožil zhoubný

Měchožil zhoubný (Echinococcus granulosus) je drobná 2–7 mm dlouhá tasemnice z čeledi Taeniidae s dvojhostitelským cyklem, která parazituje ve střevech psovitých šelem, ale nevyvolává klinické onemocnění. Mezihostitelem jsou kopytníci, u kterých tvoří měchýřovité larvocysty o průměru 1–15 cm.[1][2] E. granulosus se vyskytuje kosmopolitně, mezi oblasti s vysokým endemickým výskytem patří například oblast Středomoří, Blízký východ, jižní polovina Latinské Ameriky.[3] Člověk se může nakazit vajíčky E. granulosus jako náhodný mezihostitel. Infekce člověka tasemnicí E. granulosus je chronická s inkubační dobou několika let. Toto závažné onemocnění charakterizované přítomností velkých cyst v játrech, plicích nebo jiných orgánech se nazývá cystická echinokokóza (zkratka CE) či cystická hydatidóza.[1] Původně se druh členil na genotypy, dnes se rozlišuje 5 samostatných druhů: E. granulosus sensu stricto, E. equinus, E. ortleppi, E. canadensis a E. felidis.[4] Okolo 88 % případů CE u lidí je způsobeno genotypem 1 (E. granulosus s. s.), jenž cirkuluje mezi psy a ovcemi. Zbylých 12 % případů u lidí způsobuje E. canadensis (genotypy 6 a 7).[5]

Měchožil zhoubný
Dospělec měchožila zhoubného
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenploštěnci (Platyhelminthes)
PodkmenNeodermata
Třídatasemnice (Cestoda)
Řádkruhovky (Cyclophyllidea)
ČeleďTaeniidae
Rodměchožil (Echinococcus)
Binomické jméno
Echinococcus granulosus
Bat.
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Výskyt E. granulosus na území ČR je vzácný. V letech 2005–2007 bylo hlášeno jen několik případů cyst u skotu, prasat a ovcí na jateční prohlídce.[6] V České republice je cystická echinokokóza u lidí diagnostikována sporadicky a většinou se jedná o nákazu importovanou ze zahraničí.[3]

Morfologie a vývojový cyklus 
Vývojový cyklus měchožila zhoubného
Protoskolexy jsou zárodky tasemnic měchožila zhoubného uvnitř cysty

Dospělé tasemnice jsou dorsoventrálně zploštělé a jejich tělo je tvořeno skolexem (hlavička) a pouze třemi proglotidy (články) o celkové délce 2–7 mm.[1] Poslední článek je největší a obsahuje plně vyvinutou dělohu[7] s vajíčky. Skolex je vybaven čtyřmi přísavkami a jednou řadou háčků. Dospělci E. granulosus jsou uchyceni pomocí skolexu na sliznici tenkého střeva definitivního hostitele (pes).[1] Dospělci přijímají živiny ze střevního obsahu přes tegument[p 1]. Počet dospělců v tenkém střevě definitivního hostitele je většinou ve stovkách. Přítomnost dospělců ve střevě psa způsobuje jen omezenou lokální imunitní reakci ve střevě a samotná infekce psů je tak zcela bez klinických projevů. Vajíčka z terminálních článků E. granulosus se uvolňují kontinuálně do prostředí spolu s trusem. Vajíčka jsou kulatá o velikosti 32–40 µm, morfologicky neodlišitelná od vajíček rodu Taenia. Uvnitř vajíčka je larva zvaná „onkosféra“ se šesti háčky obklopená radiálně žíhanou vrstvou označovanou jako „embryofor“.[2] U infikovaných psů mohou vajíčka ulpívat na srsti nebo se při samočištění psů mohou dostat např. na tlamu či jazyk psů.[3] Vajíčka v prostředí kontaminují travnatý porost a půdu v místech kálení či pohybu nakažených psů. Mezihostitel (nejčastěji ovce) se nakazí pozřením vajíček na pastvě. V tenkém střevě se z vajíček líhne larva (onkosféra), jež penetruje střevní stěnu a krevním oběhem je zanesena do orgánů – u ovcí nejčastěji do jater nebo plic.[1] V játrech uchycená onkosféra dá vzniknout měchýřkovité cystě (hydatida). Z vnitřní tzv. zárodečné vrstvy se oddělují menší dceřiné cysty, jež se uvolňují do tekutého vnitřního prostoru cysty. V dceřiných cystách se formují zárodky malých tasemnic, tzv. protoskolexy.[1] Dochází zde k nepohlavnímu rozmnožování. Z jednoho vajíčka, respektive jedné onkosféry se tak vyvine jedna cysta ale s mnoha protoskolexy.[8] Cysty rostou pomalu a mohou dosáhnout značných rozměrů – nejčastěji mezi 1–15 cm, avšak cysty o průměru 20 cm a více nejsou výjimkou.[1] Zralá cysta je bělavé barvy s tenkou stěnou, obsahuje tekutinu se stovkami až tisíci volných protoskolexů (označuje se „hydatický písek“). Definitivní hostitel se nakazí pozřením orgánů s těmito cystami. V případě domácích zvířat jde o zkrmování orgánů z poraženého dobytka psům. U volně žijících zvířat jde o klasický cyklus býložravec–predátor.[1]

Vybrané biologické vlastnosti

Velikost genomu E. granulosus se pohybuje okolo 150 MBp. Počet genů se odhaduje mezi 10 300 až 11 300.[9] Zajímavostí u tasemnic rodu Echinococcus je přítomnost nediferencovaných tzv. zárodečných buněk, jež jsou jakousi obdobou kmenových buněk u savců. Zárodečné buňky jsou přítomny jak uvnitř vajíčka v onkosféře, tak v zárodečné vrstvě cysty a zárodku protoskolexu. Hrají významnou roli v metamorfóze z onkosféry v cystu, ale i při samotném růstu cysty a tvorbě protoskolexů.[10] Překvapivý byl i objev protinádorového působení mucinových peptidů E. granulosus. Tyto mucinové peptidy stimulují Th1-imunitní odpověď a činnost NK-buněk. Tato studie naznačuje, že nové vakcíny proti nádorům by se mohly připravovat z látek produkovaných parazity.[11] 

Systematika v rámci druhu E. granulosus

Bylo popsáno celkem 11 různých genotypů E. granulosus. Jednotlivé genotypy se od sebe liší hostitelským spektrem a rozšířením. Morfologické rozdíly jsou minimální. Nejrozšířenějším genotypem měchožila zhoubného je genotyp 1 (G1, také označovaný jako E. granulosus sensu stricto). Globálně je G1 zodpovědný za 88 % případů CE u lidí. Genotypy G6 a G7 jsou původci 11 % případů CE u lidí.[5] Ostatní genotypy byly hlášeny jako původci onemocnění zcela sporadicky nebo u nich není žádný zoonotický potenciál.

Fylogenetické studie však vedly k vyčlenění některých genotypů E. granulosus do samostatných druhů. Všechny druhy způsobující CE se dnes označují jako Echinococcus granulosus sensu lato. Genotypy 1 až 3 patří k druhu E. granulosus sensu stricto.[4] Koňský genotyp G4 patří k druhu E. equinus. Africký kmen objevený u lvů se nyní označuje jako E. felidis. U velbloudího genotypu G6 a prasečího G7 byla prokázána blízká příbuznost s jelením G8 a G10. Dle některých autorů se tak na základě fylogenetických analýz řadí genotypy G6, G7, G8 a G10 do nového druhu Echinococcus canadensis.[12] Jiní autoři se kloní k rozdělení do dvou druhů: E. intermedius (G6/G7) a E. canadensis (G8/G10).[13][14] Lymbery et al. (2015) navrhuje členění do tří druhů: E. intermedius (G6/G7), Echinococcus borealis (G8) a E. canadensis (G10).[15] Systematika v rámci genotypů G6, G7, G8 a G10 tak zůstává dosud nevyřešena.[16] Genotyp G9 popsaný u pacientů s CE v Polsku[17] byl později identifikován jako G7 a samotná existence G9 tak byla zpochybněna.[5] V roce 2016 byl z jednoho pacienta s CE v Etiopii izolován zcela nový genotyp označovaný jako GOmo. Má se za to, že se jedná o jakýsi přechod mezi E. granulosus sensu stricto (G1-G3) a lvím kmenem E. felidis a pravděpodobně se vyskytuje pouze u volně žijících zvířat.[18] Přehled genotypů E. granulosus, jejich hostitelů a geografické rozšíření je shrnuto v tabulce níže.

Přehled genotypů Echinococcus granulosus sensu lato (tabulka sestavena dle několika publikací[1][12][5])
Druh Genotyp Mezihostitel Definitivní hostitel Rozšíření Infekce člověka
E. granulosus s. s. G1 ovce, koza, skot, prase, velbloud, klokanovití pes, liška, dingo, šakal, hyena kosmopolitní ano
E. granulosus s. s. G2 ovce, skot (?) pes, liška Tasmánie, Argentina ano
E. granulosus s. s. G3 buvol pes Asie ?
E. equinus G4 koňovití pes Evropa, Blízký východ, Jižní Afrika ne
E. ortleppi G5 skot, buvol, ovce, koza pes Evropa, Jižní Afrika, Indie, Nepal,

Sri Lanka, Rusko

 ano
E. canadensis G6 velbloud, skot, koza pes Střední východ, Írán, Afrika, Čína,

Nepál, Argentina

 ano
E. canadensis G7 prase pes Polsko, Slovensko, Ukrajina, Rusko, Pobaltské země, Argentina ano
E. canadensis G8 jelenovití vlk, pes Severní Amerika, Eurasie ano
E. canadensis G10 jelenovití vlk, pes Skandinávie, Pobaltí, Rusko ano
E. felidis lví kmen zebra, pakůň, prase bradavičnaté,

buvol, antilopy

 lev Afrika ?

Epidemiologie

Typy cyklů
Schematicky zobrazený cyklus měchožila zhoubného (šipky ukazují směr přenosu)

Vývojový cyklus měchožila zhoubného existuje ve dvou hlavních formách. Domestikovaný cyklus, ve kterém je definitivním hostitelem pes domácí a mezihostitelem domácí kopytnatci. V sylvatickém cyklu je definitivním hostitelem volně žijící psovitá šelma a mezihostitelem volně žijící kopytnatci. Jednotlivé formy cyklů se mohou prolínat. Například domestikovaný cyklus v podobě pes–ovce je rozšířen v řadě oblastí s intenzivním pastevectvím. Ovšem v Austrálii se od ovcí často nakazí i volně žijící psi dingo, kteří potom mohou šířit tasemnici do volné přírody na klokany. Naopak u sylvatického cyklu známého např. ze Skandinávie (genotypy 8 a 10), kde echinokok koluje výhradně mezi vlky a soby polárními, může sporadicky dojít k infekci loveckých psů. Největší riziko z hlediska přenosu CE na člověka představuje domestikovaný cyklus pes–ovce[1].

Faktory ovlivňující přenos

U domestikovaného cyklu pes–ovce hraje z hlediska přenosu zcela zásadní roli zkrmování vnitřností porážených infikovaných ovcí psům. V rozvojových zemích, ale i na venkově některých vyspělých zemí (např. ve Středomoří) se domácí přežvýkavci často porážejí přímo v hospodářstvích, kde se chovají, a to bez jakékoli veterinární prohlídky. Vnitřnosti porážených zvířat se buď používají cíleně ke zkrmení psům, nebo se nechávají ležet volně na zemi a jsou tak psům dostupné.[1] Sociokulturní faktory, jako jsou např. náboženské rituály nebo kulturní tradice, také přispívají k šíření parazita. Například ve studii v Kosovu bylo prokázáno, že muslimský svátek obětování zvyšuje incidenci echinokokózy u tamních psů. V Kosovu na venkově jsou během tohoto svátku tradičně poráženy starší ovce, kozy či skot přímo v domácnostech. Orgány z poraženého dobytka jsou pak zkrmovány domácím psům.[19] Velmi silná korelace mezi zimním zkrmováním vnitřností psům a vysokou promořeností psů echinokokem byla pozorována v Tibetu.[20] Rovněž incidence CE u lidí může někdy být ovlivněna etnickou příslušností.[19]

Vnější faktory, jako je vlhkost a teplota, mají vliv pouze na délku přežívání a infektivitu vajíček E. granulosus v prostředí, ale nijak neregulují populaci parazita. Vajíčka v dostatečně vlhkém prostředí přežívají několik týdnů až měsíců bez ohledu na teplotu. Při vyschnutí však ihned hynou, respektive ztrácejí infekceschopnost. Vajíčka E. granulosus se s trusem infikovaných psů mohou dostat do půdy, vody nebo na travnatý porost. K šíření vajíček v prostředí by mohli přispívat i ptáci, brouci a mouchy.[1] Například mouchy bzučivky, které často sedají na trus zvířat, mohou pravděpodobně mechanicky přenášet vajíčka na další travnatý porost, ovocné plody a zeleninu.[21] Člověk se nakazí perorálně (ústy) při nedostatečné hygieně, konzumací neumyté zeleniny a ovoce či pitím vody kontaminované vajíčky. Rovněž se uvádí přímý kontakt se psem. Vajíčka měchožila totiž často ulpívají na srsti psa v oblasti řitě, stehen, tlamy či končetin.[1]

Příčný řez stěnou cysty Echinococcus granulosus

Rozšíření

Výskyt E. granulosus byl dokumentován minimálně ve 100 zemích na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Nicméně problém CE u lidí se týká především zemí s vysokým endemickým výskytem. Mezi tyto oblasti patří oblast Středozemního moře, Rusko, Blízký východ, Čína, severní a východní část Afriky a jižní polovina Latinské Ameriky. Incidence CE v některých evropských zemích se pohybuje od méně než jednoho případu po více než 8 případů na 100 000 obyvatel ročně.[1] Rizikové faktory a demografické údaje ve vztahu k CE se liší mezi studiemi. Například v Lotyšsku bylo mezi lety 2002 a 2012 diagnostikováno celkem 93 pacientů s CE. Z toho 73 % byly ženy ve věku 56–65 let, 72 % pacientů pocházelo z venkova, 56 % vlastnilo psa a 35 % chovalo dobytek.[22] V Jordánsku a Kyrgyzstánu byla jako rizikový faktor uváděna pitná voda.[1] Naopak ve Walesu nebyl prokázán žádný vztah mezi přítomností psa či farmařením a onemocněním CE u lidí.[23]

Výskyt v Česku

E. granulosus se na území ČR vyskytuje sporadicky a zejména o výskytu u zvířat není mnoho informací. Údaje o výskytu u psů a volně žijících psovitých chybějí. Dle údajů z veterinárních prohlídek provedených v letech 2005–2007 byly cysty E. granulosus v ČR evidovány celkem u 6 kusů skotu, 267 prasat a 33 ovcí. S ohledem na počet porážených zvířat za rok (skot cca 200 000, prasata 2 600 000, ovce a kozy 10 000) se jedná o zanedbatelný výskyt.[6] V 70. letech 20. století byl dokumentován jeden případ cystické echinokokózy u kamzíka horského v Lužických horách.[24] V období 1987–2014 Národní referenční laboratoř pro tkáňové helmintózy vyšetřila serologicky na přítomnost protilátek proti E. granulosus celkem 23 078 lidí, přičemž nákaza byla potvrzena u 81 pacientů. Z toho 31 pacientů s CE bylo české národnosti. U většiny pacientů se cysty lokalizovaly v játrech. Pouze u několika z těchto případů uváděli pacienti v anamnéze, že nikdy nevycestovali do zahraničí, a tudíž se mohlo jednat o autochtonní infekci.[25] 

Klinické příznaky

U definitivních hostitelů s dospělými tasemnicemi ve střevě se nevyskytují žádné klinické projevy, a to ani při vysokých počtech (tisíce) tasemnic. Měchožil zhoubný je tak nebezpečný pouze ve formě larvocysty (hydatida) v orgánech mezihostitele (kopytnatci a člověk).[2]

Klinické příznaky u lidí
Příklady různých typů cyst u pacientů s CE při ultrazvukovém vyšetření

Inkubační doba cystické echinokokózy (CE) se pohybuje od 1 roku do 20 let. Nemoc je proto diagnostikována mnohem častěji u dospělých než u mladistvých a dětí. Vzhledem k délce života člověka v porovnaní s kopytnatci mohou larvocysty u lidí dorůstat daleko větších rozměrů než u zvířat. Nejčastěji jsou diagnostikovány cysty velikosti 1–15 cm. Byly dokumentovány i cysty o průměru větším než 20 cm. Největší zdokumentovaná cysta u člověka na světě měřila 45 × 35 × 25 cm.[26] U většiny pacientů (40–80 %) bývají cysty solitérní – tedy jedna cysta v jednom orgánu. Mnohočetné cysty vznikající při uchycení více onkosfér v těle jsou ojedinělé. Nejčastěji zasaženým orgánem jsou játra (69–74 % případů) a dále plíce (18–22 % případů). Průměrný poměr infekcí jater a plic je 2,5 : 1. Záchyt cyst v jiných orgánech je méně častý. Cysty byly zjištěny např. v dutině břišní a pánevní (<5,2 %), ledvinách (<3,7 %), slezině (<3,3 %), svalech a kůži (<2,2 %), mediastinu (<1,1 %), mozku (<0,9 %), kostech (<0,6 %) a vaječnících (<0,2 %).[1]

Klinický obraz nemoci závisí na velikosti a lokalizaci cysty a stavu pacienta. Asymptomatický průběh je nejčastější v prvních několika letech infekce. Studie z Argentiny ukazují, že u lidí s cystou do průměru 4–7,5 cm nejsou zpravidla žádné klinické potíže. Proto také bývají cysty u zdravých nosičů diagnostikovány jako náhodný nález při ultrazvukovém či tomografickém vyšetření.[27][28] Po překonání bezpříznakové fáze se CE projevuje v závislosti na lokalizaci cyst. Cysty v játrech se manifestují bolestí v nadbříšku, zvětšením jater, cholestázou, biliární cirhózou, portální hypertenzí a ascitem. Při prasknutí cysty může dojít k anafylaktickému šoku nebo vzniku sekundární CE – tzn. dojde k rozesetí protoskolexů do dalších orgánů a vzniku dalších cyst.[1] Dle studie z Lotyšska si většina diagnostikovaných pacientů s CE stěžovala na bolesti nebo napětí břicha, nevolnost, žloutenku a svědění kůže.[22] Plicní forma CE se projevuje nejčastěji chronickým kašlem, vykašláváním, dušností, hemoptýzou, zánětem pohrudnice, zánětem plic či vznikem abscesů.[1] Cysty v mozku způsobují neurologické příznaky, jako jsou bolesti hlavy, epileptické záchvaty a kóma.[29]

Hydatické cysty v játrech ovce

Klinické příznaky u zvířat

Vzhledem k relativně krátké době života dorůstají cysty u ovcí velikosti ping-pongového míčku, u koní pak míčku tenisového. V oblastech s endemickým výskytem může být prevalence u ovcí až 98%. Cysty se lokalizují přibližně ve stejném poměru v játrech a plicích u ovcí, převážně v játrech u koní a převážně v plicích u skotu. S ohledem na malou velikost cyst nedochází u ovcí k žádným výrazným klinickým projevům.[2] Dle OIE může u infikovaného dobytka docházet ke snížení hmotnostních přírůstků a produkce mléka, kvality vlny a reprodukčních parametrů. Ztráty pro chovatele souvisejí i s konfiskací orgánů na jatkách.[30]

Diagnostika

Diagnostika u lidí

Cystická echinokokóza u lidí se diagnostikuje pomocí zobrazovacích a serologických metod. Ze zobrazovacích metod jde především o ultrasonografické a rentgenové vyšetření, výpočetní tomografii a magnetickou rezonanci. V oblastech s vysokým endemickým výskytem dochází k záchytu cyst často jako náhodného nálezu při ultrazvukovém či rentgenovém vyšetření hrudníku a dutiny břišní indikovaném z jiných důvodů. WHO klasifikuje charakter cyst při ultrazvukovém vyšetření na kategorie aktivní cysty, přechodné stadium a cysty neaktivní. Další standardní vyšetřovací metodou je serologie, která slouží k potvrzení nálezů ze zobrazovacích metod. S využitím nativního nebo rekombinantního antigenu lze detekovat specifické protilátky (IgG) v séru pacientů metodou ELISA nebo metodou Western blot. Senzitivita i specificita metody s rekombinantním 32kDa antigenem je vyšší než s nativním antigenem. Problém nativního antigenu spočívá především ve zkřížené reakci s protilátkami proti příbuznému E. multilocularis.[31]

Diagnostika u psů

Psi a volně žijící psovité šelmy vylučují zralé články s vajíčky nebo již volná vajíčka echinokoka trusem. Přítomnost vajíček E. granulosus v trusu je však velmi kolísavá. Navíc vajíčka nelze morfologicky odlišit od příbuzného rodu Taenia. Proto klasické koprologické vyšetření s izolací vajíček ze vzorku trusu a jejich mikroskopickou identifikací není průkazné a informativní.[2]
V minulosti byla jako standardní diagnostický postup používána pitva psů nebo klystýrování psů. Při pitvě se suspektním psům odebírá tenké střevo, které se promývá. Vzhledem k malé velikosti tasemnic je indikováno mikroskopické vyšetření seškrabů ze sliznice. Specificita tohoto patologického vyšetření je až 100 % v oblastech, kde se nevyskytuje E. multilocularis. V případě výskytu obou druhů na daném území a pro genotypové určení je nutné použít molekulární metody. Sensitivita pitvy je vysoká (až 97 %), u slabých infekcí však klesá a hrozí riziko falešně negativního nálezu. Z intravitálních metod je desítky let používaným postupem tzv. pročištění střev silným projímadlem, kdy je ze střeva vypuzena i část tasemnic. Vyšetřovaní psi jsou umístěni na plastikové podložky (zpravidla velký igelitový pytel) a podává se jim silné rostlinné či chemické (soli) projímadlo. Zpravidla do 30–60 min dochází k evakuaci střevního obsahu, který se následně mikroskopicky vyšetří. Nevýhodou je, že u některých psů dochází k nedostatečnému projímacímu efektu. Krom toho na některé jedince může mít projímadlo i vedlejší toxické účinky. Kvůli vysokému riziku infekce člověka platí jak pro pitevní vyšetření, tak pro metodu s projímadlem přísné bezpečnostně-hygienické zásady (ochranné oděvy, rukavice a roušky).[32]

Z moderních metod se nejčastěji používají koproantigen ELISA anebo koproPCR. Při metodě koproantigen ELISA se ve vzorku trusu detekuje přítomnost specifických antigenů E. granulosus pomocí imuno-enzymatické reakce. Obdobně lze prokázat v trusu i přítomnost DNA metodou PCR. V neposlední řadě lze stanovit specifické protilátky proti E. granulosus v séru infikovaných psů. Serologické vyšetření psů má z uvedených metod nejnižší citlivost.[32]

Diagnostika u domácích přežvýkavců

Cysty měchožila u ovcí, koz a skotu jsou diagnostikovány při veterinární jateční prohlídce, při které se mimo jiné játra a plíce kontrolují zrakem, palpačně a naříznutím. Malé cysty mohou být přehlédnuty. Alternativou může být vyšetření živých zvířat ultrazvukem. To se však provádí jen v endemických oblastech při cíleném screeningu.[32]

Terapie

Při léčbě cystické echinokokózy u lidí se uplatňují 4 základní postupy: chirurgické odstranění cysty, metoda PAIR (drenáž cysty), anthelmintika nebo pouhé pozorování pacienta.[1][33] Chirurgické odstranění je poměrně efektivní, s minimem recidiv. Ne vždy je však chirurgický přístup možný. Navíc vždy existuje malé riziko prasknutí cysty spojené s rozesetím protoskolexů po těle pacienta.[33] Při metodě PAIR (zkratka anglických výrazů: Punction, Aspiration, Injection, Reaspiration) se cysta napíchne kanylou přes kůži pod kontrolou ultrazvuku a odsaje se tekutý obsah s protoskolexy. Dovnitř se poté aplikuje 95% ethanol (nebo silně koncentrovaný roztok soli), jenž zahubí protoskolexy a buňky zárodečné vrstvy cysty. Ethanol se následně odsaje a cysta se nakonec promyje fyziologickým roztokem.[34] Výhodou drenáže cysty je neinvazivnost (není třeba operace). Drenáž je kontraindikována v případě cyst v mozku, srdci nebo páteři, u cyst menších než 5 cm, cyst ležících v blízkosti velkého rozvětvení žlučovodů.[35] Jak chirurgickou, tak drenážní metodu lze podpořit anthelmintickou léčbou. Samostatně se anthelmintika podávají pouze tehdy, pokud nelze aplikovat chirurgii ani drenáž. V těchto případech je doporučována dlouhodobá aplikace albenadazolu (10–15 mg/kg) nebo mebendazolu (40–50 mg/kg) po dobu minimálně 3–6 měsíců. Samostatná anthelmintická terapie však má pouhou asi 30% úspěšnost a vysoký podíl recidiv.[1][33]

Domácí přežvýkavci se neléčí. U psů stačí jednorázová aplikace prazikvantelu.[1]

Prevence a eradikace
Za jedno z preventivních opatření lze považovat tepelnou úpravu vnitřností; experimentální studie ukázala, že minimální doba varu pro bezpečnou devitalizaci protoskolexů je 30 minut[36]

Prevence a eradikace měchožila zhoubného stojí na několika opatřeních. V prvé řadě je to vzdělávání lidí, zejména chovatelů dobytka v endemických oblastech. Cílem je snížit nebo zcela omezit domácí porážky přežvýkavců bez veterinárních prohlídek a především zamezit zkrmovaní čerstvých orgánů psům. Dále sem patří pravidelné odčervování psů (prazikvantel). Existuje i vakcína pro ovce se zhruba 90% účinností. Důležitý je rovněž diagnostický monitoring dobytka a pasteveckých psů.[1][31] Na těchto pilířích je postavena eradikace E. granulosus v chovech dobytka na národní či lokální úrovni. Mezi země s úspěšnou eradikací CE patří Island, Nový Zéland a Tasmánie. Tyto státy mají status země dočasně prosté E. granulosus.[31] Nicméně i 30 let po eradikaci CE v Tasmánii jsou zde stále hlášeny ojedinělé nálezy cyst u skotu.[37] Částečně úspěšný ozdravovací program proběhl v Uruguayi a jednom regionu Argentiny. V ostatních zemích ozdravovací programy zatím selhávají.[31]

V oblastech s endemickým výskytem platí vysoké bezpečnostní požadavky pro lidi manipulující se s kadávery psů a psovitých šelem, jejich střevy či trusem. Ochranné oděvy, gumové rukavice a holínky i roušky jsou nutností zejména při klystýrování psů a manipulaci s kadávery a trusem psů. Dekontaminaci kadáverů, střev a trusu lze provést hlubokým mrazením při teplotách −80 °C minimálně po dobu 48 hodin nebo při −70 °C minimálně po dobu 96 hodin. Vajíčka E. granulosus jsou stále infekční při −20 °C. Inaktivaci vajíček lze provést vysokou teplotou, a to při 60–80 °C po dobu minimálně 5 minut.[1] Jako preventivní opatření se uvádí i tepelná úprava vnitřností z ovcí a koz před zkrmením psům. Minimální doba varu vnitřností nutná k devitalizaci protoskolexů je 30 minut.[38]

Při cestování se psy vyžaduje řada států jako ochranu před zavlečením parazita jejich odčervení širokospektrálními anthelmintiky a prazikvantelem.[31] Povinná dehelmintizace platí pro import psů např. na Island[39], do Tasmánie[40] či Norska[41]. Hlavním smyslem takového opatření je právě ochrana území před zavlečením E. granulosus a E. multilocularis.[42] 

Příbuzný druh

Příbuzným druhem je měchožil bublinatý (Echinococcus multilocularis), lidově „liščí tasemnice“, jenž způsobuje alveolární formu echinokokózy u lidí.[43]

Odkazy

Poznámky
  1. Měchožilům chybí trávicí soustava stejně jako všem ostatním tasemnicím.

Reference
  1. ECKERT, Johannes; DEPLAZES, Peter. Biological, epidemiological, and clinical aspects of echinococcosis, a zoonosis of increasing concern. Clinical Microbiology Reviews. 2004-01-01, roč. 17, čís. 1, s. 107–135. PMID: 14726458 PMCID: PMC321468. Dostupné online [cit. 2016-07-13]. ISSN 0893-8512. PMID 14726458.
  2. JACOBS, D.; FOX, M.; GIBBONS, L. Principles of Veterinary Parasitology. 1. vyd. Chichester: Wiley Blackwell, 2016. 312 s. ISBN 978-0-470-67042-2. S. 126–129.
  3. KOLÁŘOVÁ, L.; STEJSKAL, F. Hydatidóza cystická a alveolární (multilokulární) [online]. [cit. 2016-07-13]. Dostupné online.
  4. THOMPSON, R. C. A. Biology and Systematics of Echinococcus. Advances in Parasitology. 2017, roč. 95, s. 65–109. PMID: 28131366. Dostupné online [cit. 2017-10-05]. ISSN 2163-6079. DOI 10.1016/bs.apar.2016.07.001. PMID 28131366.
  5. ALVAREZ ROJAS, Cristian A.; ROMIG, Thomas; LIGHTOWLERS, Marshall W. Echinococcus granulosus sensu lato genotypes infecting humans--review of current knowledge. International Journal for Parasitology. 2014-01-01, roč. 44, čís. 1, s. 9–18. PMID: 24269720. Dostupné online [cit. 2016-07-13]. ISSN 1879-0135. DOI 10.1016/j.ijpara.2013.08.008. PMID 24269720.
  6. SVOBODOVÁ, Vlasta. Výskyt tasemnic rodu Echinococcus u zvířat v České republice [online]. [cit. 2016-07-13]. S. 8–9. Dostupné online.
  7. SMRŽ, Jaroslav. Základy biologie, ekologie a systému bezobratlých živočichů. Praha: Karolinum Press, 2015. 194 s. ISBN 9788024622583.
  8. HORÁK, Petr; VOLF, Petr a kol. Paraziti a jejich biologie. 1.. vyd. Praha: Triton, 2007. 318 s. ISBN 978-80-7387-008-9. S. 189.
  9. ZHENG, Huajun; ZHANG, Wenbao; ZHANG, Liang. The genome of the hydatid tapeworm Echinococcus granulosus. Nature Genetics. 2013-10-01, roč. 45, čís. 10, s. 1168–1175. Dostupné online [cit. 2016-07-22]. ISSN 1061-4036. DOI 10.1038/ng.2757. (anglicky)
  10. KOZIOL, U.; BREHM, K. Recent advances in Echinococcus genomics and stem cell research. Veterinary Parasitology. 2015-10-30, roč. 213, čís. 3–4, s. 92–102. PMID: 26296590. Dostupné online [cit. 2016-07-22]. ISSN 1873-2550. DOI 10.1016/j.vetpar.2015.07.031. PMID 26296590.
  11. NOYA, Verónica; BAY, Sylvie; FESTARI, María Florencia. Mucin-like peptides from Echinococcus granulosus induce antitumor activity. International Journal of Oncology. 2013-09-01, roč. 43, čís. 3, s. 775–784. PMID: 23817837. Dostupné online [cit. 2016-07-22]. ISSN 1791-2423. DOI 10.3892/ijo.2013.2000. PMID 23817837.
  12. NAKAO, Minoru; LAVIKAINEN, Antti; YANAGIDA, Tetsuya. Phylogenetic systematics of the genus Echinococcus (Cestoda: Taeniidae). International Journal for Parasitology. 2013-11-01, roč. 43, čís. 12–13, s. 1017–1029. PMID: 23872521. Dostupné online [cit. 2016-07-13]. ISSN 1879-0135. DOI 10.1016/j.ijpara.2013.06.002. PMID 23872521.
  13. THOMPSON, R. C. A. The taxonomy, phylogeny and transmission of Echinococcus. Experimental Parasitology. 2008-08-01, roč. 119, čís. 4, s. 439–446. PMID: 18539274. Dostupné online [cit. 2016-08-09]. ISSN 1090-2449. DOI 10.1016/j.exppara.2008.04.016. PMID 18539274.
  14. SAARMA, U.; JÕGISALU, I.; MOKS, E. A novel phylogeny for the genus Echinococcus, based on nuclear data, challenges relationships based on mitochondrial evidence. Parasitology. 2009-03-01, roč. 136, čís. 3, s. 317–328. PMID: 19154654. Dostupné online [cit. 2016-08-09]. ISSN 1469-8161. DOI 10.1017/S0031182008005453. PMID 19154654.
  15. LYMBERY, Alan J.; JENKINS, Emily J.; SCHURER, Janna M. Echinococcus canadensis, E. borealis, and E. intermedius. What's in a name?. Trends in Parasitology. 2015-01-01, roč. 31, čís. 1, s. 23–29. PMID: 25440521. Dostupné online [cit. 2016-08-09]. ISSN 1471-5007. DOI 10.1016/j.pt.2014.11.003. PMID 25440521.
  16. SORIANO, Silvia Viviana; DEBIAGGI, María Florencia; PIERANGELI, Nora Beatriz. First study about the development of adult Echinococcus canadensis G6 genotype of goat origin in experimentally infected dogs. Veterinary Parasitology. Dostupné online [cit. 2016-08-09]. DOI 10.1016/j.vetpar.2016.08.008.
  17. SCOTT, J.C. a kol. Molecular genetic analysis of human cystic hydatid cases from Poland: identification of a new genotypic group (G9) of Echinococcus granulosus. Parasitology. Roč. 114, čís. 1, s. 37–43. Dostupné online.
  18. WASSERMANN, Marion; WOLDEYES, Daniel; GERBI, Banchwosen Mechal. A novel zoonotic genotype related to Echinococcus granulosus sensu stricto from southern Ethiopia. International Journal for Parasitology. Dostupné online [cit. 2016-08-16]. DOI 10.1016/j.ijpara.2016.04.005.
  19. ALISHANI, M.; SHERIFI, K.; REXHEPI, A. The impact of socio-cultural factors on transmission of Taenia spp. and Echinococcus granulosus in Kosovo. Parasitology. 2017/08, s. 1–7. Dostupné online [cit. 2017-08-16]. ISSN 0031-1820. DOI 10.1017/s0031182017000750.
  20. WANG, Y. H.; ROGAN, M. T.; VUITTON, D. A. Cystic echinococcosis in semi-nomadic pastoral communities in north-west China. Transactions of The Royal Society of Tropical Medicine and Hygiene. 2001-03-01, roč. 95, čís. 2, s. 153–158. Dostupné online [cit. 2017-08-16]. ISSN 0035-9203. DOI 10.1016/s0035-9203(01)90142-7.
  21. LAWSON, J. R.; GEMMELL, M. A. Transmission of taeniid tapeworm eggs via blowflies to intermediate hosts. Parasitology. 1990-02-01, roč. 100, čís. 01. Dostupné online [cit. 2016-09-12]. ISSN 0031-1820. DOI 10.1017/s0031182000060224.
  22. MARCINKUTĖ, Audronė; ŠARKŪNAS, Mindaugas; MOKS, Epp. Echinococcus infections in the Baltic region. Veterinary Parasitology. 2015-10-30, roč. 213, čís. 3–4, s. 121–131. PMID: 26324242. Dostupné online [cit. 2016-07-15]. ISSN 1873-2550. DOI 10.1016/j.vetpar.2015.07.032. PMID 26324242.
  23. DOWLING, P. M.; TORGERSON, P. R. A cross-sectional survey to analyse the risk factors associated with human cystic echinococcosis in an endemic area of mid-Wales. Annals of Tropical Medicine and Parasitology. 2000-04-01, roč. 94, čís. 3, s. 241–245. PMID: 10884868. Dostupné online [cit. 2016-07-15]. ISSN 0003-4983. PMID 10884868.
  24. KOTRLÁ, Božena. Parazitózy zvěře. Praha: Academia Praha, 1984. S. 164–165.
  25. KOLÁŘOVÁ, L. RECENT SITUATION ON THE OCCURRENCE OF CYSTIC ECHINOCOCCOSIS IN THE CZECH REPUBLIC [online]. [cit. 2016-07-28]. Dostupné online.
  26. GOLE, Gautam N.; TATI, Shekar Y.; BASHETTY, Sujeethkumar. Pedunculated giant hepatic hydatid cyst: Largest ever reported. Tropical Parasitology. 2011-07-01, roč. 1, čís. 2, s. 132–134. PMID: 23507808 PMCID: PMC3593491. Dostupné online [cit. 2016-09-04]. ISSN 2229-5070. DOI 10.4103/2229-5070.86966. PMID 23507808.
  27. LARRIEU, E. J.; FRIDER, B. Human cystic echinococcosis: contributions to the natural history of the disease. Annals of Tropical Medicine and Parasitology. 2001-10-01, roč. 95, čís. 7, s. 679–687. PMID: 11784421. Dostupné online [cit. 2016-07-16]. ISSN 0003-4983. DOI 10.1080/00034980120094730. PMID 11784421.
  28. FRIDER, B.; LARRIEU, E.; ODRIOZOLA, M. Long-term outcome of asymptomatic liver hydatidosis. Journal of Hepatology. 1999-02-01, roč. 30, čís. 2, s. 228–231. PMID: 10068100. Dostupné online [cit. 2016-07-16]. ISSN 0168-8278. PMID 10068100.
  29. FINSTERER, J.; AUER, H. Parasitoses of the human central nervous system. Journal of Helminthology. 2013-09-01, roč. 87, čís. 3, s. 257–270. PMID: 23046708. Dostupné online [cit. 2016-07-16]. ISSN 1475-2697. DOI 10.1017/S0022149X12000600. PMID 23046708.
  30. ANONYM. Echinococcosis or Hydatidosis [online]. OIE [cit. 2016-07-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-27.
  31. CRAIG, Philip S.; MCMANUS, Donald P.; LIGHTOWLERS, Marshall W. Prevention and control of cystic echinococcosis. The Lancet. Infectious Diseases. 2007-06-01, roč. 7, čís. 6, s. 385–394. PMID: 17521591. Dostupné online [cit. 2016-07-22]. ISSN 1473-3099. DOI 10.1016/S1473-3099(07)70134-2. PMID 17521591.
  32. CRAIG, Philip; MASTIN, Alexander; VAN KESTEREN, Freya. Echinococcus granulosus: Epidemiology and state-of-the-art of diagnostics in animals. Veterinary Parasitology. 2015-10-30, roč. 213, čís. 3–4, s. 132–148. PMID: 26321135. Dostupné online [cit. 2016-07-19]. ISSN 1873-2550. DOI 10.1016/j.vetpar.2015.07.028. PMID 26321135.
  33. BRUNETTI, Enrico; GARCIA, Hector H.; JUNGHANSS, Thomas. Cystic echinococcosis: chronic, complex, and still neglected. PLoS neglected tropical diseases. 2011-07-01, roč. 5, čís. 7, s. e1146. PMID: 21814584 PMCID: PMC3144181. Dostupné online [cit. 2016-07-24]. ISSN 1935-2735. DOI 10.1371/journal.pntd.0001146. PMID 21814584.
  34. KHUROO, Mohammad Sultan; WANI, Nazir A.; JAVID, Gul. Percutaneous Drainage Compared with Surgery for Hepatic Hydatid Cysts. New England Journal of Medicine. 1997-09-25, roč. 337, čís. 13, s. 881–887. PMID: 9302302. Dostupné online [cit. 2016-07-24]. ISSN 0028-4793. DOI 10.1056/NEJM199709253371303. PMID 9302302.
  35. PAIR: Puncture, Aspiration, Injection, Re-Aspiration. An option for the treatment of Cystic Echinococcosis [online]. WHO [cit. 2016-07-24]. Dostupné online.
  36. LI, Jun; WU, Chuanchuan; WANG, Hui. Boiling sheep liver or lung for 30 minutes is necessary and sufficient to kill Echinococcus granulosus protoscoleces in hydatid cysts. Parasite (Paris, France). 2014-01-01, roč. 21, s. 64. PMID: 25456565 PMCID: PMC4251422. Dostupné online [cit. 2016-12-29]. ISSN 1776-1042. DOI 10.1051/parasite/2014064. PMID 25456565.
  37. JENKINS, D. Echinococcus granulosus in Tasmania, still there despite 30 years of control! [online]. [cit. 2017-03-18]. Dostupné online.
  38. LI, Jun; WU, Chuanchuan; WANG, Hui. Boiling sheep liver or lung for 30 minutes is necessary and sufficient to kill Echinococcus granulosus protoscoleces in hydatid cysts. Parasite. 2014-01-01, roč. 21. PMID: 25456565 PMCID: PMC4251422. Dostupné online [cit. 2016-07-31]. ISSN 1252-607X. DOI 10.1051/parasite/2014064. PMID 25456565.
  39. Matvælastofnun | Live animals. www.mast.is [online]. [cit. 2016-08-05]. Dostupné online.
  40. Hydatid Disease. dpipwe.tas.gov.au [online]. [cit. 2016-08-05]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
  41. Norway - Pet Passport - Current Dog and Cat Import Requirements. www.pettravel.com [online]. [cit. 2016-08-05]. Dostupné online.
  42. Importation of dogs to Iceland [online]. [cit. 2017-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-01-18.
  43. Měchožil zhoubný. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2017 [cit. 9. 11. 2017]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id43813/

Literatura
  • JACOBS, Dennis; FOX, Mark; GIBBONS, Lynda, HERMOSILA, Carlos:. Principles of Veterinary Parasitology. 1. vyd. Chichester: Wiley Blackwell, 2016. 312 s. ISBN 978-0-470-67042-2. (anglicky)
  • ECKERT, Johannes; DEPLAZES, Peter. Biological, epidemiological, and clinical aspects of echinococcosis, a zoonosis of increasing concern. Clinical Microbiology Reviews. 2004, čís. 17, s. 107–135. Dostupné online. (anglicky)
  • CRAIG, Philip S.; MCMANUS, Donald P.; LIGHTOWLERS, Marshall W. et al. Prevention and control of cystic echinococcosis. The Lancet. Infectious Diseases. 2007, roč. 7, čís. 6, s. 385–394. Dostupné online. ISSN 1473-3099. (anglicky)

Externí odkazy

Videa

Česky
  • Hydatidóza. Sborník z odborného semináře echinokokové infekce [online]. [cit. 2017-01-17]. Dostupné online.
  • Měchožil zhoubný. BioLib [online]. [cit. 2017-01-17]. Dostupné online.

Anglicky
  • What is Echinococcosis or Hydatidosis?. OIE [online]. [cit. 2017-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-03-29. (anglicky)
  • Echinococcosis. CDC [online]. [cit. 2017-01-17]. Dostupné online. (anglicky)
Wikipedie neručí za správnost lékařských informací v tomto článku. V případě potřeby vyhledejte lékaře!
Přečtěte si prosím pokyny pro využití článků o zdravotnictví.

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.