Anthelmintikum

• širokospektrá (proti různým skupinám červů - např. albendazol - účinný proti hlísticím, částečně proti motolicím, tasemnicím)
• úzce specializovaná (proti konkrétním druhům - např. triklabendazol - účinný pouze proti motolicím z čeledi Fasciolidae)

nebo také

• antinematoda - léčiva s účinkem proti hlísticím
• anticestoda - léčiva s účinkem proti tasemnicím
• antitrematoda - léčiva s účinkem proti motolicím

Dle chemické struktury se dělí anthelmintika do několika skupin: benzimidazoly, makrocyklické laktony, imidazothiazoly, tetrahydropyrimidiny, salicylanilidy a další. Přehled anthelmintických tříd, jejich zástupců a mechanismus působení je uveden v tabulce.

Osud anthelmintika v organismu závisí na fyzikálně-chemických vlastnostech látky, způsobu a formě podání. Většina látek se v organismu metabolizuje (biotransformace) a to nejčastěji v játrech. Některá se vylučují z těla v nezměněné formě. Anthelmintika, ať už v metabolizované či nezměněné podobě, se distribuují do organismu krevním oběhem. Z těla se pak mohou vylučovat nejčastěji močí přes ledviny, dále žlučí s trusem, mlékem či potem a slinami.[1]

Celosvětovým problém je rezistence u ovcí a potažmo i koz.[3] Pastevní parazitózy u ovcí (hlístice trávicího traktu převážně z čeledi Trichostrongylidae) představují závažný problém a pro produkci limitující faktor chovu. Proto je použití anthelmintik v chovech ovcí zcela běžnou praxí, která zlepšuje zdraví ovcí a zvyšuje produktivitu chovu. V zemích s celoročním pastevním odchovem se stáda odčervují i 3–4krát do roka. Právě vysoká četnost použití anthelmintik, hromadná aplikace všem zvířatům – i těm s malým počtem parazitů, opakované aplikace látek stejného mechanismu a nesprávné aplikace (poddávkování, nesprávný čas léčby apod.) byly předpokladem pro adaptaci helmitů na vysoký selekční tlak a tím vznik rezistence. To vedlo ke vzniku rezistentních střevních hlístic u ovcí po celém světě. První případy rezistence se objevily v již 60. létech 20. století a to zejména v Austrálii, Jižní Africe a zemích Jižní Ameriky. Nejčastěji je rezistence pozorována u vlasovky slezové (Haemonchus contortus). Doba mezi uvedením nové látky na trh a objevením prvních případů rezistentních vlasovek je kratší 10 let.[3] V současné době je AR rozšířená i u ovcí bez celoročního pastevního systému v oblastech mírného pásu. Rezistence byla popsána proti několika skupinám anthelmintik, včetně benzimidazolů (BZ), makrocyklických laktonů (ML), tetrahydropyrimidinů a levamizolu.[3] V řadě zemí byla popsána i přítomnost multirezistetních kmenů. To jsou paraziti s rezistencí vůči víc než jedné skupině anthelmintik, např. BZ+ML.[7] Nové řešení v boji proti rezistentním hlísticím u ovcí slibovalo uvedení nového anthelmintika v roce 2009.[8] Byla jím látka monepantel ze skupiny derivátu aminoacetonitrilu, jež účinkovala proti BZ nebo ML-rezistentním hlísticím ovcí.[9][10] Nicméně první případy rezistence na monepantel u ovcí byly zjištěny zhruba už 3-4 roky po zavedení přípravku na trh.[9][11][12] V Holandsku byly zjištěny monepantel-rezistentní hlístice dokonce 2 roky od registrace přípravku.[13] 

U koz je chov i spektrum pastevních parazitů velmi podobné. Proto je výskyt rezistence běžný i u těchto malých přežvýkavců.[14] U hlístic skotu,  je v porovnání s malými přežvýkavci problém rezistence menší a nedosahuje tak globálních rozměrů.[15]

Krom hlístic byla rezistence popsána také u motolic. Rezistence motolice jaterní na triklabendazol u ovcí a skotu byla hlášena z Austrálie, Velké Británie, Irska, Holandska, Španělska, Argentíny.[16] Albendazol-rezistentní kmeny byly zjištěny v Argentíně[17], Švédsku[18] a Španělsku[19].

Mezi nejběžnější parazity u koní patří malí a velcí stongylidi nebo škrkavky rodu Parascaris. K odčervování koní se používají BZ, ML nebo tetrahydropyrimidiny (pyrantel). V minulosti se odčervovali všechny koně ve stádu a to i preventivně. To bylo jednou z hlavních příčin vzniku rezistence u strongylidů a škrkavek. Rezistence na ivermektin, moxidektin, fenbendazol či pyrantel u strongylidů a škrkavek byly zaznamenány v řadě zemí.[20]

U psích parazitů se AR téměř nevyskytuje.[21] Nicméně existují ojedinělé důkazy o rezistentních kmenech měchovců[5] či vlasovců psích[6].

Stejně jako u psů je i výskyt rezistence u lidských helmintů velmi vzácným jevem. Bylo již však popsáno několik případů podezření na rezistenci. V Egyptě byly dokumentovány případy krevniček Schistosoma mansoni nereagující na prazikvantel.[22] Ve studii na Mali neúčinkoval mebendazol u pacientů s měchovcem lidským.[23] 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Anthelmintikum na Wikimedia Commons
• Paraziti koní a rezistence Archivováno 21. 1. 2019 na Wayback Machine