Blovice

V říjnu roku 1915 pochodoval prapor 35. pěšího pluku z Plzně do Českých Budějovic a v Blovicích se zastavil k třídennímu pobytu. Pro rebelování byli čtyři vojáci uvězněni v městské věznici. Ti však vyrazili dveře šatlavy a udeřili velitele stráže do obličeje. Další strážný však třikrát vystřelil na vězně a zasáhl vojína Petra Puchtu ze Spáleného Poříčí do hrudníku. Ten na místě zemřel a další dva vojíni byli zraněni.

Na jaře 1918 byly ve městě dopadeny děti ve věku 9–18 let, které kradly. Jednalo se o děti dělníků z Duchcova, Mostu a Horního Litvínova.

28. říjen 1918 byl Blovickými přijímán nadšeně. Symboly Rakouska-Uherska byly za melodie písně „Loučení“ hozeny do Úslavy. Místní na nádraží odzbrojovali projíždějící vojáky.[3]

Plenární zasedání udělilo dne 2. dubna 1948 čestné občanství ministru zemědělství Juliu Ďurišovi a 22. listopadu 1948 prezidentu republiky Klementu Gottwaldovi.

Vládním nařízením ze dne 18. ledna 1949 o územní organisaci okresů v českých zemích byl založen okres Blovice se sídlem v Blovicích, přičemž příslušný ONV zahájil činnost 1. února 1949. Poněkud neutěšený stav města ilustruje novinový článek „Do Blovic je cesta dlouhá…“ ze 6. října 1959:

„Jistě máš milý čtenáři, určitou představu o okresním městě. Když přicházíš do okresního města očekáváš, že tu najdeš nejen všechny okresní úřady a instituce, ale i hospodářské a kulturní středisko celého okresu. Tak i já jsem měl stejnou představu, dokud jsem nepřijel na delší čas do 'okresního' města Blovic. Funguje tu sice Okresní národní výbor a jiné instituce ale… cožpak to dnes stačí k charakteristice okresního města?

Na příklad stavební ruch. Není. Ať jedeš do Blovic z kterékoliv strany, nikde neuvidíš štíhlý jeřáb – neklamnou známku výstavby. Zamyslíš se a nechápeš. V jiných okresních městech se staví obytné i kulturní domy, stadióny, plavecké bazény. V Blovicích nic takového. Nešťastnému okresnímu městu se již po několik let slibuje slibná perspektiva. Jenže uznejte – v perspektivě se nedá dost dobře bydlet a plány ti střechu nad hlavou nepostaví. Dnes již šedesátiletí kmetové si pamatují, že jim za Rakouska slibovali školu. Nepostavila se, a také za buržoazní republiky k tomu nedošlo. Úkol postavit školu spadl pochopitelně až do naší epochy, která již tolikrát musela odčiňovat příkoří minulosti. Jinde jsme to učinili – ale v Blovicích dosud škola nestojí. (…)

Věřte nebo nevěřte, ale v Blovicích není ani stálé kino. V tomto městě se dovršuje kulturní revoluce tak, že všechny akce včetně filmu, se konají v sokolovně. V praxi to vypadá tak, že jedna organizace hlídá druhou, aby nepřekročila stanovený čas. (…) Ani hotel tu není. Kdybych byl náhodou neměl v Blovicích známého, který by mne vzal na kvartýr, byl bych musel odjet do Plzně, nebo spát v hotelu v Nepomuku (není to okresní město). V Panském domě sice nějaký ten pokoj je, ale vše je obsazeno personálem, který právě pro nedostatek bytů nemá kde bydlet. A tak se všechno točí pěkně dokola. Teď by bylo na místě přestat. Ale nedá mi to. V Blovicích není ani pořádná prádelna, ani byfé, kde by přespolní dostali hlt teplé polévky.

Končím svůj blovický truchtopis a doporučuji, aby vyslali na pouhých čtrnáct dní všichni ti, kteří mohli pomoci a nepomohli. Pravďáček“[4]

O velikosti města vypovídá i skutečnost, že se zde nacházely tři buňky Československého svazu mládeže (Blovice-Hájek, Blovice-střed a Blovice-Dubí).[4]

14. listopadu 1959 se na společné schůzi Místního národního výboru Blovice, MNV Hradiště, místního výboru KSČ Blovice a základní organizace KSČ Hradiště jednalo o sloučení města Blovic s obcí Hradiště i její místní části Bohušov. O sloučení těchto dvou obcí se jednalo již před druhou světovou válkou, avšak nedošlo k němu z důvodu nezájmu Hradišťských, protože se v Blovicích vybíraly vyšší daňové přirážky než na Hradišti. Místní referendum ukázalo, že téměř 100 % občanů obce Hradiště se chce připojit k městu Blovice, a tak došlo 12. června 1960 ke sloučení.[3]

V okolí města se nachází několik vrcholů, které všechny náleží do Švihovské vrchoviny, konkrétně podcelku Radyňské vrchoviny a okrsku Blovické pahorkatiny:

• Buková hora (651 m n. m.)
• Dubí (507 m n. m.) – nad železničním nádražím, v minulosti zdroj jílu pro místní cihelnu, která leží na jeho úpatí.
• Jonáková (462 m n. m.) s blízkou Rohatou skálou
• Karlov (540 m n. m.)
• Oběšený (526 m n. m.)

Městem od jihu na sever protéká řeka Úslava, do které se na území města vlévají potoky Chocenický, Komorenský a Cecima. Řeka Úslava napájí Huťský rybník, potok Cecima napájí rybník Cecima a potok Komorenský Poplužní rybník.

30. září 2017 bylo nezaměstnaných pouze 2,2 % obyvatel.[8]

V celém blovickém soudním okresu se v roce 1880 nacházelo 96 Němců, avšak o deset let později jejich počet klesl na pouhých devět.[9]

První zmínka o farním kostelu v Blovicích se datuje už do roku 1384.

• Edvard Beneš, čestné občanství uděleno 1918 nebo 1919[10]
• Václav Ebenstreit, čestné občanství uděleno 14. prosince 1884[11]
• František Háček, čestné občanství uděleno 5. května 1879
• Milan Hodža, čestné občanství uděleno 6. března 1938[4]
• Alois Jirásek, čestné občanství uděleno 20. listopadu 1918
• Josef František Karlík, čestné občanství uděleno 12. února 1904
• Jan Milostín Kratochvíle, čestné občanství uděleno 1879[12]
• Jiří Kristián kníže Lobkowicz, čestné občanství uděleno v květnu 1905[13]
• František Palacký, čestné občanství uděleno 14. dubna 1861
• Štěpán Pučálka, čestné občanství uděleno 1911
• Jan Evangelista Purkyně, čestné občanství uděleno 14. dubna 1861
• František Raušar, čestné občanství uděleno 3. října 1916, opakovaně pak 21. srpna 1937[3]
• František Ladislav Rieger, čestné občanství uděleno 14. dubna 1861[14]
• Julius Ďuriš, čestné občanství uděleno 2. dubna 1948, odejmuto 6. června 2002
• Klement Gottwald, čestné občanství uděleno 22. listopadu 1948, odejmuto 6. června 2002

V roce 1895 se rozšířila zpráva o udělení čestného občanství města Josefu Dezortovi za dar městu. Jednalo se však o fámu.[15]

Znak rodu Šternberků

„Na štítě modrém, stříbrná hradba s cimbuřím, otevřenou branou, s vytaženou mříží. Nade zdí 3 stříbrné věže s červenými střechami, mezi nimi vpravo zlatý půlměsíc, vlevo zlatá hvězda.“ Toliko městská kronika, zápis z roku 1926. Tento znak získaly Blovice pravděpodobně v roce 1465. Osmicípá hvězda na znaku tedy pravděpodobně odkazuje na znak Šternberků.[3]

Původní znak, používaný do konce 18. století, ale vypadal jinak než ten dnešní. Ten tvořil modrý štít, na němž byly vedle sebe tři stříbrné stany, přičemž prostřední byl o něco vyšší. Každý měl otevřený vchod a výrazný zlatý kříž na špici. Vpravo od prostředního stanu byl zlatý dorůstající půlměsíc a vlevo osmicípá hvězda.[3]

Aktuální zastupitelský sbor má 15 členů, kteří byli zvoleni v komunálních volbách konaných ve dnech 5. a 6. října 2018. Do zastupitelstva města bylo zvoleno pět politických stran a hnutí. Celkem ve volbách kandidovalo stran sedm. Nikdo ze zástupců hnutí STAN ani strany ČSSD však zvolen nebyl. Volby vyhrálo sdružení nezávislých kandidátů ŽIJEME BLOVICE, které získalo v zastupitelstvu sedm mandátů. Na druhém místě skončila ODS se čtyřmi zastupiteli, v jejímž čele kandidátky stál dlouholetý starosta města Blovice Jan Poduška.[16] Do zastupitelstva se dále dostala KSČM s jedním mandátem. Následována jedním zastupitelem zvoleným za seskupení Společně pro Blovice, které podpořila strana TOP 09.[17] Hnutí ANO 2011 obdrželo ve volbách mandáty dva. Volební účast byla 55,72 %.[18][19]

Ustavující a veřejné zasedání nově zvoleného zastupitelstva se uskutečnilo 31. října 2018 v místním Lidovém domě. Pro volební období 2018–2022 byl starostou zvolen Bc. Robert Zelenka (ŽIJEME BLOVICE Sdružení nezávislých kandidátů) a místostarostou byl znovu zvolen Ing. Michal Hodek (Společně pro Blovice). Rada města volená ze zastupitelstva je pětičlenná a jejími členy jsou čtyři zástupci vítězného sdružení nezávislých kandidátů ŽIJEME BLOVICE a jeden člen Společně pro Blovice, nominovaný TOP 09. [20][21][22]

Městská policie, sídlící v budově radnice na Masarykově náměstí, byla založena obecně závaznou vyhláškou města Blovice 3/2005 ke dni 1. března 2005. První pokusy o její založení se objevují již v roce 2003. V roce 2017 má dva městské strážníky, kteří však konají podle aktuální dohody denní, noční i víkendové služby, protože v tak nízkém počtu není v silách udržet celodenní provoz na stanici. Jsou vybaveni střelnými zbraněmi a označeným vozidlem Dacia Duster (v roce 2006 byl koupen vůz Renault Kangoo) s výstražným zařízením. Na základě smlouvy strážníci MP Blovice jeden den v týdnu dohlížejí na pořádek v nedalekém městě Nepomuk, a to od roku 2006.[23] Obecní policii měly Blovice i za první republiky, kdy ve městě sloužilo několik strážníků a byl zajištěn nepřetržitý provoz strážnice.

V roce 2004 bylo zastupitelstvem města odsouhlaseno vystoupení ze zájmové sdružení obcí Vodovodní přivaděč Starý Plzenec - Blovice. O rok dříve bylo uvažováno o členství ve svazku obcí pro kulturu Jižní Plzeňsko, ale nakonec nebylo členství doporučeno radou města a schváleno. Ve stejném roce se hovořilo o možnosti vstoupení do Svazku obcí pro odkanalizování území Blovicka. V roce 2005 se město stalo zakládajícím členem MAS Activios. Zároveň je členem Mikroregionu Úslava. V roce 2005 vstoupilo město do dobrovolného svazu obcí „Povodí Berounky“.[24] Další organizaci, které je město členem, je Svazek obcí Plzeň-jih pro odpadové hospodářství.

Mapa všech katastrálních území města Blovice

Blovice se člení na devět částí, které leží na sedmi katastrálních územích:[25]

• Blovice (k. ú. Blovice)
• Bohušov (k. ú. Hradiště u Blovic)
• Hradiště (k. ú. Hradiště u Blovic)
• Hradišťská Lhotka (k. ú. Hradišťská Lhotka)
• Hradišťský Újezd (k. ú. Hradišťský Újezd)
• Komorno (k. ú. Komorno)
• Stará Huť (k. ú. Vlčice u Blovic)
• Štítov (k. ú. Štítov u Blovic)
• Vlčice (k. ú. Vlčice u Blovic)

K městu patří i osady Habří, Hladoměř, Kamensko, Na Čihadlech a Nová Huť.

Cihelna se nachází vedle vlakového nádraží, z něhož sem též vede vlečka. Budova cihelny byla postavena v roce 1921. Původní majitel byl nucen kvůli hospodářské krizi areál prodat Legiobance, poté zde vznikl závod Keramika, společnost s ručením omezeným. Vyráběly se zde plné cihly, střešní tašky a drenážní trubky. Za socialistické éry převzaly výrobu Západočeské cihelny, národní podnik. V roce 1954 celý areál vyhořel, avšak byl rychle obnoven a o pět let později byla postavena další budova pro administrativu a sušárna. Přísun jílu z nedalekého vrchu Dubí zajišťovala dvě korečková rypadla. V roce 1984 se zde vyrobilo 375 000 cihel plného formátu měsíčně.[3] Výroba byla zastavena z ekonomických důvodů až v devadesátých letech (zásoby jílu podle výpočtů z roku 1984 stačily do roku 1995).

Celému chátrajícímu areálu vévodí 40 metrů vysoký zděný komín kruhového profilu. Cihelna taktéž provozovala svojí úzkorozchodnou dráhu, která však byla v roce 1999 rozebrána a prodána do šrotu. Zachránit se podařilo jen lokomotivu MD2 z roku 1940 a tři výklopné vozíky, které se nacházejí v péči Staroplzenecké železnice. [26] Od roku 1995 se v areálu koná sraz historických vojenských vozidel nazvaný Blovický smyk.[27] Specifické prostředí opuštěného průmyslového objektu a motokrosové dráhy vyhovuje vzácnému druhu obojživelníka – kuňce žlutobřiché, která podobné lokality vyhledává. Z tohoto důvodu byla motokrosová dráha v blovické cihelně zařazena do seznamu přírodních lokalit Natura 2000.[28]

Během první republiky založil Jan Hladil v Blovicích firmu zaměřenou na zpracování dřeva a výrobu modelů. Po znárodnění v roce 1949 převzal závod KOH-I-NOOR, národní podnik a začala se zde vyrábět pravítka, měřítka a kancelářský nábytek. O rok později byl závod přejmenován na Logarex, národní podnik a výroba se přeorientovala na nivelační latě, trasírky a podobná geodetická náčiní. V roce 1960 převzala továrnu firma Reklama obchodu, která se v roce 1966 přejmenovala na Merkur. Od roku 1983 do revoluce nesl areál název Merkur, propagační a nakladatelský podnik, Praha, závod Blovice.[3] Mezi největší úspěchy firmy se řadí výroba a montáž českých reprezentativních prostor na Expu 67 v Kanadě a prostor tuzemských výstav Země živitelka a Podzimní Brno. Od roku 1979 začala spolupráce s Vládním výborem pro cestovní ruch, díky němuž firma zajišťovala prostorovou propagaci na hraničních přechodech ČSSR a výrobu informačních tabulí u historických památek. V roce 1984 pracovalo v závodě celkem 120 zaměstnanců.[3] Po sametové revoluci se podnik transformoval na závod EXPO Blovice a v dnešní době nese název ARTEO Blovice.

Kolejiště blovického nádraží (stav v roce 2010)

Nádraží Blovice se nachází na trati č. 190 (Plzeň – České Budějovice), a to na km 325,349. Stanice je tvořena nádražní budovou a třemi nástupišti (dvě o délce 240 m, třetí o délce 150 m).[29] Kolejí je zde celkem šest – tři dopravní s nástupišti a 3 manipulační. Stanice je v osobní dopravě obsluhována pouze národním dopravcem České dráhy a i přes snahu místních zastupitelů zde nezastavují rychlíky, ale pouze osobní a spěšné vlaky. V roce 1898 městské zastupitelstvo jednalo o železniční dráze Blovice – Rožmitál pod Třemšínem, která však byla z důvodu nedostatku finančních prostředků zamítnuta. V roce 2020 se plánuje oprava nádražní budovy za 8 miliónů korun.^[zdroj?]

V okolí tohoto nádraží docházelo v roce 1924 k velkým vlakovým loupežím zboží přímo za jízdy z vagónů nákladních vlaků.[30]

Zastávka Blovice-Vlčice je plánovaná železniční zastávka na trati č. 190 (Plzeň – České Budějovice). Je o ní jednáno už od 80. let 20. století, avšak stavba je stále z finančních důvodů odkládána.^[zdroj?]

Vlečka do areálu cihelny je dlouhá 185 metrů, která je od roku 2006 provozována soukromou firmou. Vlečka je zaústěna do celostátní dráhy výhybkou č. C1 v km 325,245 trati č. 190 (Plzeň – České Budějovice). Spád vlečky je 4 promile. Na km 0,056 se nachází nechráněný železniční přejezd osazený výstražnými kříži křížící ulici U Nádraží. Místem odevzdávky a přejímky je část vlečkové koleje od km 0,060 vlečky do km 0,185 vlečky (zarážedlo kusé koleje). [31] V současné době (2017) se tato vlečka používá jen minimálně.

Vlečka do areálu sila má dvě vyústění do celostátní dráhy, konkrétně do trati č. 190 (Plzeň – České Budějovice). Stará vlečka je prodloužením koleje č. 4 z nádraží Blovice a odpojuje se v km 325,088. V kilometráži 0,039 se nachází zabezpečený železniční přejezd ulice Husova. Nová vlečka je odpojením z koleje č. 1 blovického nádraží a k odpojení dochází v km 324,855. V areálu sila se pak vlečka rozděluje na tři navzájem propojené nakládkové koleje o délce okolo 320 metrů. [32]

Vjezd do města Husovou ulicí (silnice II/117) ze směru od Klatov, stav 2010

Městem prochází dvě silnice II. třídy – II/117 (Žebrák – Klatovy) a II/178 (Vodokrty – Blovice), která zde v Blovicích končí spojením s první jmenovanou silnicí. Obě silnice spojují město s blízkou silnicí I. třídy I/20, která je zároveň mezinárodní silnicí E49. Podle sčítání dopravy z roku 2016 je nejrušnější částí města ulice Hradišťská (silnice III. třídy III/17711), která spojuje střed města s místní částí Hradiště a Bohušov – za pracovní den zde projede 4 754 vozidel, z čehož 752 vozidel je klasifikováno jako „těžká vozidla“. V roce 2010 byly nejrušnější části města ulice Setecká a Americká (II/178), které přivádí dopravu z mimoúrovňové křižovatky silnice II/178 a I/20 směrem od Plzně do středu města. Zde se jednalo o 2 847 vozidel za pracovní den.[33]

V roce 1889 připadalo na jednoho občana blovického okresu 7,2 kilometru okresní silnice, což okres řadilo na 3. místo v rámci Čech. Od roku 1864 do roku 1889 bylo investováno do stavby blovických okresních silnic celkem 410 000 zlatých, což okres řadí opět na třetí místo.[34]

V místní části Komorno se nachází zpevněná nouzová plocha známá pod označením UL-BLOV včetně budov zázemí. Asfaltový povrch o délce zhruba 350 metrů je dodnes v dobrém stavu. Do roku 1991 se jednalo o polní letiště podniku pro leteckou činnost – letiště Komorno LO 204 Mariánské Lázně, se skladem agrochemikálií.[35] V roce 2017 je plocha využívána JSDH Blovice, modeláři letadel a začínajícími řidiči.

Turistické značení Klubu českých turistů je zde zastoupeno celkem sedmi rozcestníky a třemi druhy tras – červená (č. 0219), zelená (č. 1413) a modrá (č. 3693), které se protínají na blovickém náměstí.

Městem prochází cyklotrasa II. třídy číslo 31 (Plzeň – Nepomuk – Bernartice – Lom), od které se ve městě odpojují cyklotrasy IV. třídy č. 2144 (Blovice – Únětice), č. 2145 (Drahkov – Vlčice) a č. 2147 (Blovice – Dobřív).

Ve městě se nachází hned několik škol, přičemž tři se nachází ve stejné ulici pod nádražím.

• Mateřská škola
• Základní škola (I. i II. stupeň) – v roce 2004 došlo k přejmenování školy na "Základní škola Blovice Plzeň-jih"
• Gymnázium Blovice je jediné gymnázium v okrese Plzeň-jih. V roce 2010 mělo být blovické gymnázium sloučeno s Mikulášským gymnáziem v Plzni, nakonec se tak ale nestalo a roce 2012 gymnázium oslavilo 50. let od svého vzniku v roce 1962.[36] Ve školním roce 2014/2015 škola zvítězila v Plzeňském kraji již potřetí v hlasovací soutěži Gympl roku, pořádané Českou studentskou unií.[37]
• Základní škola internátní
• Základní umělecká škola
• Pobočka střední školy Oselce

Plukovník von Blowitz je jednou z hlavních postav románu na pokračování vycházejícího v periodiku Národní osvobození v letech 1926–1929.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Blovice na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Blovice ve Wikislovníku
• Blovice v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)