Milan Knížák

Poprvé vystavoval v roce 1958 v Mariánských Lázních. Na začátku šedesátých let začal vytvářet své první aktivity – happeningy, jako např. Ceremonie z roku 1968 a Kamenný obřad v roce 1971, dále se věnoval tvorbě objektů, např. Tělo a socha z roku 1963 a různým instalacím tzv. environments na ulicích a ve dvorech Prahy, především na Novém Světě, kde tvořil v atelieru v domě č. 19.[5] v roce 1962. Společně s přáteli založil skupinu Aktuální umění (Actual Art),[6] která někdy kolem roku 1966 slovo umění vypustila z názvu a užívala jen označení Aktual. Známé a již zdokumentované jsou jejich akce na Novém Světě v Praze a Demonstrace Jednoho (obě roku 1964).

V roce 1965 byl přijat do Svazu československých výtvarných umělců. V témže roce Jindřich Chalupecký upozornil na Knížákovy aktivity členy hnutí Fluxus a zprostředkoval kontakt s jeho zakládajícím členem Georgem Maciunasem, který ustanovil Milana Knížáka do pozice Director Fluxus East. George Maciunas pozval Knížáka do Spojených států amerických, ale vízum je mu uděleno až roku 1968. Důležitou událostí, a to nejenom pro „beatnickou“ komunitu, byl fakt, že do Československa v roce 1965 zavítal Allen Ginsberg. KSČ po dlouhé době svolila uspořádat oficiální studentský majáles. Ten se však stal nepřímou manifestací protivládních stanovisek. Vyvrcholením se stala volba Krále majálesu, jímž se stal Allen Ginsberg, viz jeho báseň Král majáles. Milan Knížák stál mimo underground i další nezávislé iniciativy, ale vliv jeho Aktualu i jeho stejnojmenné hudební skupiny na utváření životních a uměleckých postojů „vlasaté“ komunity byl značný a Knížák byl nazýván „Králem mániček“.[7] Místem, kde se máničky scházívaly, byl prostor v horní části Václavského náměstí, jakýsi český Hyde park.

V roce 1968 na pozvání George Maciunase již z roku 1965, odletěl Milan Knížák do New Yorku (dříve nedostal pas), kde se účastnil akcí skupiny Fluxus a byl ustanoven „director of Fluxus East“.^[zdroj?] Ve městě New Brunswick realizoval svůj Lying Ceremony a v New Yorku The Difficult Ceremony, ale jeho akce jsou pro americké publikum příliš náročné.[8] George Maciunas připravil publikaci Knížák’s collected works v edici Fluxus.[9] V roce 2011 proběhla v New Yorku v rámci festivalu Performa 11 přiipomínka Knížákova působení v USA s názvem „The Ginger Island Project“, která pojednává o snaze hnutí Fluxus o vytvoření fluxus kolonie na ostrově v Karibiku. Expedice na ostrov se účastnil: Milan Knizák, Yoshi Wada, herec Robert De Niro (až na ostrov nedorazil, ale vytvořil, dosud nezveřejněný, filmový materiál), George Maciunas, Maciunasův pomocník Igor Damian[10] (někdy je uváděn jako Igor Danien, opustil ČSSR na pas Serge Oldenberga[11]). Mezi pozvané patřil i Robert Wittman.[12]

V roce 1970 se Milan Knížák vrátil do Československa. V roce 1975 se oženil s Marií Saudkovou a spolu vychovávali její syny Samuela a Davida. Protože neměl možnost oficiálně pracovat, Marie ho částečně živila.

Přivydělával si v různých profesích, prodejem obrazů (vlastních) a restaurováním loutek. V roce 1979 pobýval v Německu na stipendijním pobytu v programu DAAD. Výjezd mu byl povolen, podle jeho slov z livechatu, podobně jako jiným disidentům, kupř. Pavlu Kohoutovi či Jaroslavu Kořánovi.[13] V roce 1983 přednáší na Hochschule für Bildende Kunst v Hamburku. V osmdesátých letech se věnoval hudebním a architektonickým experimentům, designu šperků a nábytku. Roku 1982 obdržel cenu za pomalování berlínské zdi.

V letech 2001–2003 byl členem Rady České televize. Od června 2008 byl Milan Knížák také jedním z moderátorů pořadu 18 minut na české komerční zpravodajské televizi Z1.

Milan Knížák se věnuje sbírání, opravě a dokumentaci loutek. Jeho sbírka je umístěna na zámku v Děčíně.[14] V roce 2006 vydal dvoudílnou loutkářskou encyklopedii se zaměřením na scénografii a výtvarné pojetí loutkového divadla s názvem: Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku od vystopovatelné minulosti do roku 1950, která je výsledkem, jak uvedl v předmluvě, jeho třicetileté práce.[15] Obsáhlá encyklopedie má 2850 fotografií a 1600 hesel. Odbornou kritikou byla pranýřována především metodologie publikace a množství věcných chyb, také jakési „renesanční“ pojetí publikace, dnes na takové encyklopedii pracuje především celý tým odborníků. Nepopiratelnou hodnotu má ale její obrazová část.[15]

V roce 1967 založil Milan Knížák rockovou skupinu Aktual, někdy se uvádí, že byl do hudební skupiny Aktual přizván- v sestavě spolu s ním byli kytaristé Pavel Tichý a Ivan Čori. Poprvé vystoupila jejich kapela Aktual v březnu v rámci oslav Mezinárodního dne žen ve Velké Hleďsebi. Jejich vystoupení s písněmi typu Miluju tebe a Lenina se však neshledalo s velkým pochopením a skončilo po odehrání třetí skladby. Pak se Aktualu podařilo proniknout před publikum ještě dvakrát, i tyto koncerty však končily skandálem. Některé jejích písně (např. Atentát na kulturu) byly později mylně připsány skupině The Plastic People of the Universe. Aktual i stejnojmenná hudební skupina měly vliv na formování životních postojů a uměleckých projevů nekonformní mládeže. Hudební vliv na kapely The Plastic People of the Universe a DG 307 byl nepopiratelný. První vzkříšení 1970: Po návratu z USA v roce 1970 obnovuje Milan Knížák Aktual, je více experimentální, inspiruje se i dechovkou. Nejslavnější koncert obnoveného Aktualu proběhl ve smíchovském Music F Clubu na jaře 1971. Publikum nebylo příliš nadšené, také vedení klubu se tvářilo velmi kysele, když skupina počala vrtačkou destruovat pódium a Knížák sekal dřevo a házel polínka do publika. Naposled Aktual veřejně hrál roku 1972 ve Slovanském domě v Mariánských Lázních.

V roce 2005 vyšlo CD s názvem Děti bolševismu. Milan Knížák se obklopil hudebníky z obou stran „normalizační barikády“ a natočil s nimi album nezachovaných nahrávek kapely Aktual. Kapelu tvořili jednak dřívější Knížákovi přátelé z undergroundové kapely Umělá hmota II (Otakar „Alfréd“ Michl a Jan „Dlouhán“ Kučera), rockový bubeník-cestovatel Jaroslav „Erno“ Šedivý, ale i Zdeněk Rytíř a Vašek Vašák, s kterými však již Knížák spolupracoval na svých písničkových sólových albech z první poloviny 90. let. Z původní sestavy Aktualu z přelomu 60. a 70. let zde kromě Knížáka nikdo nezůstal. Křtu v klubu Vagon se zúčastnil jako kmotr i prezident Václav Klaus, který si několik písniček zanotoval. Na CD nechyběly zvuky sbíječky, motorky či buldozeru.

V roce 1963 začal Milan Knížák jako jeden z prvních experimentovat s gramofonovými deskami (tzv. destruovaná hudba). Na jediném gramofonu přehrával nejrůzněji preparované a poničené desky a dával tak vzniknout hudbě, v níž stejnou roli hrál obsah použitých nahrávek i povrch nosičů. Důvěrně známé fragmenty skladeb byly nečekaně přerušovány, skřípotem, šumem či přeskakováním jehel. Vzhledem k tomu, že „hudba vznikající přehráváním destruovaných gramofonových desek nemůže být (nebo jen velmi obtížně) přepsána do not nebo jiného jazyka, je možno desky samotné považovat zároveň i za notace,“ píše v dnes již kanonickém textu Destruovaná hudba. V bookletu CD Broken Tracks dodává: „Destruovanou hudbu jsem začal vymýšlet v roce 1964 a jsem jedním ze světových protagonistů tohoto druhu hudby. Prvně byla použita v II. Manifestaci Aktualního umění v roce 1965. Později se dostala do obecnějšího povědomí pod názvem Broken Music, což je název mého LP, které vyšlo v sedmdesátých letech v Itálii.“ Skladba Broken Music byla zařazena do vybrané společnosti mezi 1000 nejdůležitějších skladeb 20. století, z českých autorů spolu s Janáčkem, Martinů a Novákem.

Hravá, monumentální i nervydrásající Broken Music – Milan Knížák totiž neestetizuje a nerozmělňuje ostrý zvuk destruovaných desek žádnými efekty – je v současné době považována za jednu z prvních, ne-li vůbec první vlaštovku žánru turntablismu, kreativního hraní na gramofony, které se v podobě DJingu prosadilo na poli taneční pop music a hip-hopu a v mnoha dalších, zajímavějších podobách na poli alternativní hudby. Přední světoví hráči na gramofon, jako je Christian Marclay, Philip Jeck, Dieb13 či erikM mají v Milanu Knížákovi předchůdce i vzor. S destruovanou hudbou Milan Knížák sporadicky koncertuje do dnešních dnů, kromě gramofonů si na pódium ale brává i klávesy a kazetové magnetofony s nahrávkami svých kompozic jiného druhu. Koncepce destruované hudby byla později rozšířena: z desek se díky podnětu galeristy Gina Di Maggia stala samostatně existující výtvarná díla a Milan Knížák kromě elpíček destruoval a kolážoval i tištěné partitury.

Podle Milana Knížáka je posláním Národní galerie být muzeem, nikoliv Kunsthalle.^[zdroj?!] Odborná kritika instalaci ve Veletržním paláci označila za needukativní, matoucí, příliš lokální, českou.[35] Podle ní budou mít problém hlavně zahraniční návštěvníci, kteří nejsou na české umění zvyklí, nevědí, kam si díla zařadit, a ocitají se tak v neznámém terénu; cit: „Když do Veletržního paláce přijde někdo ze zahraničí, tak je udiven, protože českému umění z velké části vůbec nerozumí, vidí tam sice spoustu děl, ale ztrácí orientaci.“[35] Sám Milan Knížák tvrdil, že expozice má v zahraničí úspěch, což nikoho z kritiků a ani z novinářů nezajímá a galerií předkládané materiály vůbec nechtějí číst.^[zdroj?!]

V roce 2000 odchází z Národní galerie Katarína Rusnáková. Milan Knížák k jejímu odvolání ve spisu „VÝROČNÍ ZPRÁVA Národní galerie v Praze ZA ROK 2000“ uvádí: „Během práce na prezentacích ve Veletržním paláci došlo k řadě nedorozumění s tehdejší ředitelkou Sbírky moderního a současného umění Katarínou Rusnákovou. Nezbývá mi než přiznat, že výběr této vedoucí pracovnice byl nešťastný. Chtěl a potřeboval jsem někoho z oblasti mimo Národní galerii a věřil jsem, že Katarína Rusnáková bude schopna náročnou úlohu ředitelky nesmírně zanedbané sbírky splnit. Bohužel, nestalo se tak. Práce se sbírkovými předměty, pečování o ně a vědecká práce směřující dovnitř galerie, jí byly cizí. Měla, jako asi všichni dosavadní ředitelé, touhu změnit moderní sbírku v jakousi “Kunsthalle„, kde se především pořádají krátkodobé výstavy. Navíc akcentovala své osobní záliby a dokonce preferovala některé autory, což mělo za následek i určité zneužití pravomocí v ekonomické oblasti. To bylo hlavním impulsem k jejímu odchodu.“[33]

Katarina Rusnaková po svém příchodu v jednom z prvních rozhovorů sama uvedla: „Každá instituce je nástrojem násilí a moci, takže si musím dát pozor, abych nebyla sebestředná.“[39] Milan Knížák kritizoval také její výstavu „Lidická sbírka“ ve Veletržním paláci.[40]

V lednu 2000 vyvrcholil spor mezi Národní galerií a Společností Franze Kafky, resp. její obchodní společností „Centrum Franze Kafky“, kterou zastupovala Marta Železná. Spor vznikl kvůli platnosti smlouvy o symbolickém pronájmu[41] prostoru v paláci Kinských. Ten měla Společnost Franze Kafky v užívání za symbolický roční nájem, podle Milana Knížáka kolem 16 000 Kč ročně.[42] Milan Knížák v neprůstřelné vestě spolu s kustody a za asistence policie obsadil „Knihkupectví Franze Kafky“ jak zněl oficiální název obchodu, který sídlil v paláci Kinských.[43] Obchodní společnost „Centrum Franze Kafky“ jej pronajímala již ne za symbolický, ale za tržní nájem kolem 50 tisíc měsíčně jednomu pražskému knihkupci.[42] Milan Knížák uvedl na BBC: „... počítejte ten rozdíl. Je to nebetyčný rozdíl. Jedná se asi o milion dolarů.“ Ve sporu figuroval i Vladimír Železný, známý v té době svou sbírkou výtvarného umění. Milan Knížák jeho nabídku na vyřešení sporu nechtěl komentovat.[42] „Knihkupectví Franze Kafky“ bylo po třech měsících, v dubnu 2000, obnoveno pod pozměněným názvem „Kafkovo knihkupectví“. Tento název si nechala Národní galerie zaregistrovat. Pamětní deska, kterou ministr Pavel Dostál slavnostně odhalil na „Kafkově knihkupectví“ nese nápis:

„Zde býval obchod se střižním a galanterním zbožím Hermanna Kafky, otce Franze Kafky“. Franz Kafka a ani nikdo z jeho nejbližší rodiny však nikdy knihy neprodával.

V letech 2000 a 2001 Milan Knížák získal pro Národní galerii řadu různých darů: Platzerovu plastiku sv. Jana Nepomuckého a především unikátní sbírku 1250 anatolských koberců a 156 předmětů asijské provenience; vše daroval německý sběratel Rainer Kreissl. V roce 2001 Národní galerie dostala darem též od pana R. Kreissla čtyři plátna, jejichž autorem je údajně ruský abstraktní malíř Alexandr Rodčenko.[44] Díla bez dokumentace vystavila Národní galerie v lednu roku 2000.[45] Po expertize se prokázalo, že se jedná o bezcenná poválečná falza, která se ale v dílech ruské moderny vyskytují celkem často.[46]

Milan Knížák zakoupil do Národní galerie dílo kdysi kontroverzního německého umělce-revolucionáře, Josepha Beuyse, dnes již čítankového klasika. Instalace nese název „Auto“ a stála 15 milionů korun. Nákup byl často kritizován v médiích jako předražený, lišila se jen míra předražení: od trojnásobného po desetinásobné. O tomto uměleckém díle se často i v seriozním tisku či veřejnoprávní televizi mluvilo jako o „třech kovových obručích s názvem Auto“ za 500 000 euro.[47] (Podobně absurdní by bylo kupř. tvrdit o Picassově obraze „Musketeer“, že je to olejovou barvou skromně potřená nevelká lněná látka s názvem „Mušketýr“ za 11,5 milionů dolarů.)[48] Po anonymním udání na předraženost díla se o nákup začala zajímat také policie. Ministerstvo kultury muselo dokonce vydat zvláštní stanovisko zpracované na základě dotazů ze sdělovacích prostředků o postupu nákupu děl Národní galerií.[49]

Rok 2000, Cena Jindřicha Chalupeckého. Po sporu mezi Milanem Knížákem a Davidem Černým o umístění Černého soch ve Veletržním paláci došlo k vyvedení laureáta ceny Davida Černého ochrankou na ulici. Václav Havel byl nucen cenu předat na chodníku před palácem, dnes galerii mamutích soch, jelikož David Černý odmítl do galerie vstoupit, dokud bude v jejím čele Milan Knížák. Václav Havel dále pronesl podobenství o Mohamedovi a hoře.[50]

Rok 2002, spor dědiců autorských práv k dílu Josefa Lady s umělcem Tomášem Vaňkem a jeho obrazy. Milan Knížák nechal Vaňkovy obrazy na stěnách zakrýt plachtou, dokud se spor nevyřeší.[51]

Rok 2006, teoretička Noemi Smolíková razantně vystupuje proti vedení galerie v kauze nezapůjčení obrazu Františka Kupky Fuga do Francie. Tvrdí, že Kupkův obraz nebyl zapůjčen na výstavu o vzniku abstrakce v Centre Pompidou, kde měl být dokonce stěžejním dílem a umístěn na obálce katalogu; cit.: „Připomenu jenom odmítnutí zápůjčky Kupkových obrazů pařížskému Centre Pompidou, které chtělo ve své výstavě o vzniku abstrakce Kupkovi přidělit stěžejní roli. Kupkův obraz Fuga měl dokonce být zobrazen na obalu katalogu. Nebyl, díky Knížákově zcela nepochopitelné zarputilosti“.[52]

Stanislav Kolíbal o situaci s dílem Františka Kupky hovoří zcela jinak: „Nešlo o nějakou Fugu, nýbrž o Dvoubarevnou fugu čili Amorfu, jak se nejčastěji nazývá. Muzeum, které o její zapůjčení požádalo, nebylo žádné pařížské Centre Pompidou, nýbrž Musée d’Orsay – konkrétně jeho ředitel Serge Lemoine. Znal jsem ho dobře již v době, kdy byl ředitelem Muzea v Grenoblu... Národní galerie nabídla panu Lemoinovi náhradou jiný Kupkův velmi důležitý obraz z roku 1909“ (Klávesy piana – Jezero).[52]

Zapůjčování: o zapůjčování děl ze sbírek Stanislav Kolíbal dále uvedl: „Právě v těchto dnech visí jiný Kupkův obraz (Stroje – půjčený z instalace!) v Palazzo Ducale v Janově, stejně jako Celník Rousseau: Já, portrét – krajina v pařížském Grand Palais.“[52] Milan Knížák svou politiku zapůjčování děl vysvětluje takto: „Také jsem zavedl přísný režim půjčování děl. Za komunistů, aby vůbec měla Národní galerie nějaký kontakt se světem, se z ní udělala výpůjčovna. My ale chceme, aby lidé jezdili do naší Národní galerie, a ne abychom ty nejlepší věci posílali ven.“[53]

V roce 2004 se skupina Rafani při návštěvě Veletržního paláce společně a veřejně vykálela na zem v expozici českého a slovenského umění šedesátých let na protest proti způsobu vedení Národní galerie a svou akci označili za performanci.[54] Milan Knížák o nich mluví stylem: „Rafani jsou největší konvencí pod sluncem. Ti jsou tak opatrní...“^[zdroj?!]

Rok 2007. Cena 333 je udělována Národní galerií mladým výtvarníkům. Podporuje ji nadace ČEZ. Cenu získala skupina Ztohoven. Knížák ocenil jejich riskantní zásah do vysílání České televize, někdy nesprávně označovaný za hacking, při kterém nelegálně vnikli do soukromého objektu českých radiokomunikací, vyšplhali na jeden z vysílačů a přes instalovanou kameru vstoupil do živého vysílání jejich atomový výbuch.

Nesouhlas s Knížákovými názory a činy vyjádřila skupina Guma guar, která uspořádala výstavu v galerii Vernon s názvem Milan Knížák: Podivný Kelt.[55] Milan Knížák označil celou skupinu Guma guar a jejího hlavního představitele Milana Mikuláštíka, svého bývalého žáka, za snad ještě horší případ, než jsou Rafani, cit.: „Dělají všechno pro to, aby byli vidět. To nemá se mnou nic společného, “ říká, „tam jde o NĚ. A já jsem k tomu zviditelňování vhodný. Například teď propůjčili svůj prostor na Staroměstské radnici Komunistickému svazu mládeže, bohužel si neuvědomují, že je tím legitimizují. Pro mě je to plytká skupina, které jde jenom a výhradně o sebe, o svou slávu...“^[zdroj?!] Milan Knížák podal na tuto akci trestní oznámení.[56]

V roce 2008 opět začaly sílit hlasy, které si přejí Knížákovo odvolání z funkce ředitele NG a vypsání nového mezinárodního konkurzu na tento post. Hlavní představitelem tohoto požadavku byla iniciativa s názvem Čas na změnu v čele s výtvarníkem Jiřím Davidem.[57] O Jiřím Davidovi se Milan Knížák vyjádřil velmi stručně a s jistým náznakem omluvy – ať se na mě nikdo nezlobí – jej popsal jako psychicky narušenou osobnost s velkým vnitřním mindrákem.^[zdroj?!] V březnu 2009 ministr kultury Václav Jehlička oznámil, že hodlá odvolat všechny ředitele, kteří jsou v čele příspěvkových organizací ministerstva déle než šest let a vyhlásit konkurz na jejich místa. To se týká i Milana Knížáka, který je v čele Národní galerie devátým rokem: „Není v tom nic osobního,“ potvrdil v rozhovoru pro tisk.[58]

Během roku 2011 vznikl mezi Milanem Knížákem a Davidem Černým další konflikt poté, co Černý Knížáka v lednovém dokumentu České televize „Cena Jindřicha Chalupeckého“ počastoval výrokem „kriploidní čurák“. Knížák následně podal na Černého i Českou televizi trestní oznámení.[59] Podle Knížáka ho tím chtěl Černý úmyslně znevážit, a zasáhl tak do jeho práva na čest a důstojnost.[60]

V roce 2012 Národní galerie přesunula monumentální sochy umístěné před budovou Veletržního Paláce z důvodu objemného zábradlí, které limitovalo pohyb návštěvníků.[61] Zábradlí zde bylo umístěno kvůli slepcům, jak praví vyhláška 398/2009 Sb.[62] Milan Knížák se stěhováním svých děl nesouhlasil.[63]

• oficiální stránky na doméně milanknizak.com
• Milan Knížák v IS abART
• Rozhovor se čtenáři časopisu Reflexu
• Knížák za deset let v čele NG počáteční naděje nenaplnil, ČTK, 4. 7. 2009
• Milan Knížák ve Výstavní síni Mánes, 2007
• Škola Intermediální tvorby Milana Knížáka na pražské Akademii výtvarných umění, 2007
• Milan Knížák ve videoreportážích na Artyčok.TV
• Milan Knížák v pořadu ČT Hydepark, 6.2.2012
• Milan Knížák a Jitka Novotná, rozhovor v pořadu Českého rozhlasu „Stříbrný vítr“; premiéra 26. 2. 2022
• Strach jsem měl mockrát, ale nikdy ve vypjatých situacích, říká Knížák; 27. srpna 2012

• Milan Knížák ve sbírce MOMA, NY
• GINGER ISLAND PROJECT, NY, USA 2011
• rozhovor s kuratorem /Liutauras Psibilskis/ o projektu GI, 2011
• performa 11, festival výtvarného umění, o projektu GI Archivováno 15. 5. 2013 na Wayback Machine
• fotografie z výstavy Ginger Island project 1969, NY, 2011
• Adventure Ginger Island, na stránkách Maciunas Foundation

• Fluxus 50, Istanbul, 2012
• na stránkách KUAD galerie^{[nedostupný zdroj]}