Milan Hodža

Po vzniku Československa patřil k předním slovenským politikům.

Jeho první veřejnou funkcí v novém státě byl post československého velvyslance v Maďarsku, který zastával od roku 1918 do roku 1919.[1] V prosinci 1918 podepsal Hodža v Budapešti bez pověření československé vlády dohodu o prozatímní demarkační čáře mezi Maďarskem a ČSR. Vláda s ní ovšem vyslovila nesouhlas a od Hodžova kroku se distancovala.[12] Poprvé se zde střetl Hodža a Edvard Beneš a jejich koncepce zahraniční politiky.[1]

V letech 1919–1920 zasedal v československém Revolučním národním shromáždění, které bylo nevoleným parlamentem nového státu. Slib složil na 34. schůzi v únoru 1919. Působil v Slovenském klubu (slovenští poslanci se dosud nerozdělovali do stranických frakcí).[13] V parlamentních volbách v roce 1920 kandidoval za tehdejší Slovenskou národní a rolnickou stranu (SNaRS).[7] Byl zvolen. Zasedl do společného poslaneckého klubu, který SNaRS utvořila s českými agrárníky.[14]

Během 20. let se postupně profiloval jako stále vlivnější politik. V rámci Slovenské národní a rolnické strany se počátkem roku 1922 podílel na rozkolu, kdy se zájmová organizace Slovenská domovina, napojená na SNaRS, odtrhla a proměnila se na politickou stranu Slovenská domovina – strana malorolnického lidu. Šlo o Hodžův pokus vytvořit si novou politickou platformu. Štěpení slovenského agrárního hnutí ale bylo brzy zastaveno, když se Hodžova Slovenská domovina i Slovenská národní a rolnická strana ještě během roku 1922 spojily s českými agrárníky do celostátní Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (agrární strany).[15]

Ve 20. letech se pak v rámci slovenské organizace agrární strany stal nejvýznamnějším politikem, zatímco původní předáci slovenských agrárníků z počátečních let republiky (Pavel Blaho a Jozef Branecký) svůj vliv ztráceli. Blaho o něm na sklonku života řekl: „Keby som pri prevrate roku 1918 bol býval len o desať rokov mladší, všeličo by na Slovensku ináč vyzeralo. Nikdy by som nebol išiel s Hodžom, lebo jeho politická morálka a jeho pracovné metódy sa mi protivia.“[16]

Poslanecký mandát obhájil za agrárníky i v parlamentních volbách v roce 1925,[17] parlamentních volbách v roce 1929[18] a parlamentních volbách v roce 1935. Poslancem zůstal formálně až do zrušení parlamentu v roce 1939. Nevstoupil na rozdíl od většiny svých stranických kolegů do klubu Hlinkova slovenská ľudova strana - Strana slovenskej národnej jednoty, do které se na podzim 1938 spojily všechny slovenské nesocialistické strany. Místo toho působil jako nezařazený poslanec.[19] Fakticky ale již po Mnichově odcestoval do francouzského exilu.[1]

Byl členem vedení Mezinárodního agrárního byra. Kromě toho nastoupil roku 1919 na nově založenou Univerzitu Komenského v Bratislavě, kde vyučoval novodobé dějiny. Roku 1925 založil Československou akademii zemědělskou byl jejím předsedou.[1] V únoru 1928 byl na sjezdu Svazu junáků - skautů RČS zvolen na dvouleté období starostou organizace a později byl i členem čestného předsednictva.

Po celé trvání republiky zastával i vládní posty. Už v prosinci 1919 usedl do první vlády Vlastimila Tusara na nově zřízený post ministra pro sjednocení zákonů a organisace správy Československa (tzv. ministr unifikací) a zastával ho až do konce mandátu tohoto kabinetu.[20]

V první a druhé vládě Antonína Švehly, tedy od roku 1922 až do roku 1926, působil jako ministr zemědělství, v třetí vládě Antonína Švehly v letech 1926–1929 pak jako ministr školství a národní osvěty a po nějakou dobu (1926–1927) také jako ministr unifikací v provizorní funkci správce tohoto rezortu.[21]

V první vládě Františka Udržala působil do 20. února 1929 ještě krátce na postu ministra školství. Vrátil se do první vlády Jana Malypetra, která vznikla 29. října 1932, v níž zastával post ministra zemědělství a zůstal na něm i ve druhé a třetí vládě Jana Malypetra, i s krátkým přesahem již po svém jmenování předsedou vlády do 9. listopadu 1935.[22]

Hodža byl dlouhodobým stoupencem užší spolupráce zemí střední Evropy. Později omezil své integrační plány na Československo, Maďarsko a Rakousko s tím, že chtěl navázat tento regionální blok na Itálii. V Rakousku vzbudila tato koncepce jisté sympatie u kancléře Kurta Schuschnigga, ale stavělo se proti němu Německo, které kontrovalo německo-rakouskou celní unií. Plán také narážel na ochranářské bariéry v obchodu se zemědělskými produkty. Nesouhlasně se k němu stavěl ministr Edvard Beneš a jeho koncepce spojenectví s Francií a Sovětským svazem.[1]

V roce 1935 se Hodža stal předsedou 15. československé vlády. Agrárníci byli při volbě prezidenta rozpolceni, část chtěla hlasovat pro Beneše a navázat tak na Švehlovy a Masarykovy myšlenky, část chtěla jinak orientovat zahraniční politiku a byla proti Benešovi. Hodža přesvědčil křídlo vedené předsedou strany Rudolfem Beranem (pozdějším předsedou vlády za druhé československé republiky), aby se přiklonilo k Benešovi, ač sám byl oponentem Benešovy zahraniční politiky. Ten zato opět jmenoval Hodžu premiérem a dále ministrem zahraničních věcí.

Nyní v roli premiéra a šéfa diplomacie opět Hodža navrhoval spojit státy bývalého Rakouska-Uherska do celní unie. S tímto záměrem odjel do hlavního města Rakouska, Vídně, kde však neuspěl. Pro smír mezi agrárníky a Benešem proto Hodža v únoru 1936 abdikoval na post ministra zahraničních věcí a vystřídal ho Benešův přívrženec Kamil Krofta.[23] Díky němu tak Beneš mohl nadále korigovat nejvýznamnější kroky zahraniční politiky. Hodža byl v čele i 16. a 17. československé vlády až do září 1938.

V druhé polovině 30. let se snažil o urovnání vnitřních národnostních sporů. Počátkem roku 1936 jednal o možnosti vstupu Hlinkovy slovenské ľudové strany do vládní koalice. K dohodě ale nedošlo, protože ľudáci požadovali příslib autonomie.[24] Podobně se v září 1937 bezvýsledně sešel s Konradem Henleinem a sondoval, zda by nemohla Sudetoněmecká strana přejít na vládní pozice a zároveň pomoci zlepšit vztahy ČSR s Německem. Již v únoru 1937 Hodžova vláda ohlásila záměr národnostního vyrovnání (tzv. národnostní statut). Šlo v této fázi o mírné ústupky (větší investice pro kraje osídlené Němci a postupné dosažení proporčního zastoupení jednotlivých etnik mezi zaměstnanci státního sektoru). Když se mezinárodní situace dále zhoršovala, zahájil v dubnu 1938 coby předseda vlády oficiální jednání s SdP.[25] V jednání pokračoval až do září 1938, kdy předal zástupcům SdP čtvrtý plán řešení národnostní otázky, v němž již výrazně ustoupil od konceptu unitárního československého státu.[1]

Po přijetí nóty francouzské vlády o odevzdání pohraničních území kde žilo víc než 50 % Němců Německu zorganizoval Výbor na obranu republiky generální stávku, které se v Praze zúčastnilo na 250 000 lidí. Tato stávka a nespokojenost s podřizováním se diktátu západních velmocí vedla k pádu vlády Milana Hodži.[1]

• ARPÁŠ, Róbert. Hodžov plán 1936-1938: Vplyv medzinárodnej politickej situácie na neúspech stredoeurópskych integračných snažení dr. Milana Hodžu. Historický obzor. 1998, roč. 9, čís. 1/2, s. 23–27.
• CAMBEL, Samuel. Štátník a národohospodár Milan Hodža : 1878-1944. Bratislava: Veda, 2001. 233 s. ISBN 80-224-0669-4. (slovensky)
• KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.
• KUBAČÁK, Antonín. Ministerstvo zemědělství v letech 1918–1948: osudy úřadu a jeho ministrů. Praha: Ministerstvo zemědělství ČR, 2005. 126 s. ISBN 80-7084-463-9. Kapitola Milan Hodža, s. 67–72.
• KUKLÍK, Jan; NĚMEČEK, Jan. Hodža versus Beneš : Milan Hodža a slovenská otázka v zahraničním odboji za druhé světové války. Praha: Karolinum, 1999. 283 s. ISBN 80-7184-828-X.
• PEKNÍK, Miroslav, a kol. Milan Hodža : politik a žurnalista. Bratislava: Veda, 2008. 268 s. ISBN 978-80-224-1011-3. (slovensky)
• PEKNÍK, Miroslav, a kol. Milan Hodža : štátnik a politik. 3. vyd. Bratislava: Veda, 2002. 383 s. ISBN 80-224-0690-2. (slovensky)
• PEKNÍK, Miroslav, a kol. Milan Hodža a agrárne hnutie. Bratislava: Ústav politických vied SAV, 2008. 192 s. ISBN 978-80-224-1016-8. (slovensky)
• PEKNÍK, Miroslav, a kol. Milan Hodža a integrácia strednej Európy. Bratislava: Veda, 2006. 205 s. ISBN 80-224-0913-8. (slovensky)
• RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století : spolupráce a konflikty 1914-1992. Praha: Vyšehrad, 2012. 688 s. ISBN 978-80-7429-133-3.
• Jaromír Tauchen: Milan Hodža a jeho koncepce středoevropské integrace. In: Interakce českého a evropského práva. Brno, Masarykova univerzita 2009, s. 436 – 462. (ISBN 978-80-210-4881-2)
• Tauchen, J. – Schelle, K. – Veselá, R. – Vojáček, L.: Geschichte von Integrationskonzeptionen in Europa bis 1945. München (SRN), Verlag Dr. Hut 2009. 115 s. (ISBN 978-3-86853-065-0)

• První vláda Milana Hodži
• Druhá vláda Milana Hodži
• Třetí vláda Milana Hodži

• Slovenský rozchod s Maďarmi roku 1918, : dokumentárny výklad o jednaniach Dra Milana Hodžu ako čsl. plnomocníka s Károlyiho maďarskou vládou v listopade a prosinci 1918 o ústup maďarských vojsk zo Slovenska.(Odtisky zo "Slovenského Denníka".). Bratislava: Red. Slov. denníka, 1929. 206 s., [1] príl. - dostupné online v Digitální knihovně UKB
• Dr. Milan Hodža slovenský novinár a československý státnik, 1878–1928. Bratislava: [s.n.], [1928]. 14 s. - dostupné online v Digitální knihovně UKB
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Milan Hodža na Wikimedia Commons
• Osoba Milan Hodža ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Milan Hodža