Klement Gottwald

Klement Gottwald se narodil pravděpodobně v Herolticích u Vyškova, jako nemanželský syn chudé zemědělské dělnice Marie Gottwaldové. Jeho narození je ale zapsáno v rodné matrice pro nedaleké Dědice a jako adresa narození je uvedeno Dědice 102. Přesné místo narození je nejisté.[2]

Před první světovou válkou se vyučil ve Vídni truhlářem, zároveň se účastnil činnosti mezi sociálnědemokratickou mládeží.

Jeho životní partnerkou byla Marta, rozená Holubová. Ta, stejně jako on, měla nemanželský původ. I když jeho žena při něm vždy stála a byla jeho věrnou společnicí, nikdy nevstoupila do KSČ. Jejich jediná dcera Marta se narodila v roce 1920, sezdáni byli až 21. března 1928. Dcera Marta se koncem 40. let provdala za Alexeje Čepičku.

V letech 1915–1918 byl vojákem rakousko-uherské armády. Traduje se, že bojoval v bitvě u Zborova, což by znamenalo, že zde stál i proti budoucímu generálu a prezidentu Ludvíku Svobodovi, který bojoval na straně čs. legií. Podle vojenského historika Aleše Knížka to sice nelze vyloučit, ale ani potvrdit.[3] Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu označil Gottwaldovu účast u Zborova za legendu – Gottwald měl být v době bitvy v nemocnici ve Vídni.[4] V létě roku 1918 Gottwald z rakouské armády dezertoval. Po vzniku samostatného Československa sloužil dva roky v Československé armádě. V letech 1920–1921 pracoval v Rousínově jako stolařský dělník.

Po roztržce ve Svazu dělnických tělovýchovných jednot (SDTJ) si komunisticky zaměřená část jednot vytvořila v roce 1921 novou organizaci, Federaci dělnických tělovýchovných jednot (FDTJ). Gottwald dokázal získat všechny jednoty svého okresu do nové organizace a byl starostou 20. okresu FDTJ. V červnu 1921 své jednoty přivedl na I. dělnickou spartakiádu v Praze na Maninách. V září 1921 z Rousínova odešel do Banské Bystrice, kde se stal redaktorem komunistického časopisu Hlas ľudu. Zároveň začal se zakládáním jednot na okrese Banská Bystrica a v místní jednotě byl zároveň místostarostou. Byl jednatelem 47. okresu FDTJ, na listopadové konferenci slovenské FDTJ byl zvolen jednatelem XIII. župy se sídlem v Žilině a brzy poté se stal vedoucím redaktorem časopisu Spartakus. V roce 1922 se přestěhoval do Vrútek, kam se rozhodnutím ÚV KSČ přestěhovala redakce několika komunistických časopisů. Ve Vrútkách sídlila i župa FDTJ pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, jejíž byl jednatelem. V roce 1924 byly redakce přestěhovány do Ostravy, přesídlil tam i Gottwald.[5]

Do roku 1926 byl funkcionářem komunistické strany na Slovensku a redaktorem komunistického tisku. V květnu roku 1924 ve Frýdku na komunisty svolaném táboru lidu veřejně kritizoval majetkovou politiku radnice a byl za to potrestán třemi dny žaláře.[6] V letech 1926–1929 pracoval v pražském sekretariátu KSČ a podařilo se mu zformovat promoskevskou opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Od roku 1928 byl členem vedoucího orgánu Kominterny, její exekutivy, tj. její výkonné složky.

V únoru roku 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se společně s Guttmannem, Švermou, Slánským, Kopeckým a Reimanem (tzv. karlínští kluci) dostali do vedení strany. Téhož roku se stal poslancem Národního shromáždění.[7]

Ve 2. polovině 30. let provedl v politice KSČ řadu změn podle změn zahraniční politiky Sovětského svazu, konkrétně politiky lidové fronty a obrany proti fašismu určené na VII. kongresu Kominterny v létě roku 1935. V září a říjnu roku 1938 patřil k hlavním představitelům opozice proti přijetí Mnichovského diktátu.

Krátce po podpisu Mnichovské dohody se zúčastnil schůzky významných osobností, které se nechtěly smířit s kapitulací a diskutovaly možnost vojenského odporu. Jednou ze zvažovaných možností byl i vojenský převrat, k žádnému rozhodnutí ale nedošlo.[8] Po zákazu KSČ emigroval v listopadu roku 1938 do Sovětského svazu, kde pak až do roku 1941 zastával politiku odpovídající sovětsko-německému paktu ze srpna roku 1939. Po napadení Sovětského svazu v roce 1941 bral vytváření protihitlerovské koalice jako svoji velkou příležitost prosadit se a začínal promýšlet pozdější převzetí moci v Československu. Jeho osobní asistentkou a sekretářkou se v té době stala Ludmila Köhlerová[9], manželka vlivného člena KSČ a Gottwaldova přítele z mládí Bruna Köhlera, která tuto pozici zastávala až do jeho smrti.

V prosinci roku 1943 se dohodl s představitelem londýnské emigrace prezidentem dr. Edvardem Benešem na sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje. Po skončení války se mu pak podařilo zajistit komunistům zásadní vliv na poválečné uspořádání Československa.

10. května roku 1945 se vrátil do Prahy jako místopředseda československé vlády a předseda Národní fronty. Od stejného roku až do své smrti byl zároveň předsedou KSČ. Po vítězství KSČ v prvních poválečných volbách roku 1946 byl pověřen sestavením vlády.

Na podzim roku 1947 už bylo zřejmé, že komunisti jsou hrozbou pro demokracii. V únoru 1948, kdy nastala vládní krize kolem usnesení o Bezpečnosti z 13. února 1948, došlo k sérii událostí, které vedly k úplnému převzetí moci ve státě. Tyto události byly završeny 25. února, kdy prezident přijal v rozporu s ústavou demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu kandidáty navrženými komunisty. Následně byla 11. března 1948, jeden den po úmrtí nestranického ministra zahraničí Jana Masaryka, potvrzena nová komunistická vláda, 9. května přijata nová komunistická ústava vyhlašující lidově demokratickou republiku, kterou prezident dr. Edvard Beneš odmítl podepsat a 30. května proběhly volby s vynucenou účastí a s možností volit jen z jednotného seznamu kandidátů komunisty ovládané Národní fronty.

14. června roku 1948 byl po abdikaci prezidenta dr. Edvarda Beneše, který odmítl podepsat komunistickou Ústavu 9. května,[10] zvolen československým prezidentem. V zemi pak začali rozhodovat a fakticky vládnout sovětští poradci.[11] V ekonomice byla prosazena koncepce těžkého průmyslu a násilná kolektivizace zemědělství, byl zaveden monopol komunistické moci na školství, vědu a kulturu. Hlavní zájem poradců byl soustředěn hlavně na bezpečnost, armádu, prokuraturu a soudy.

Za jeho vlády došlo na počátku padesátých let k mnoha politickým vykonstruovaným procesům, byl rozpoután politický teror: bylo vyneseno přes 230 rozsudků smrti,[12] přes sto tisíc občanů bylo odsouzeno k doživotí či mnohaletým vězením.^[zdroj?] Kárnými vojenskými jednotkami PTP (Pomocné technické prapory) prošly desítky tisíc „protistátních živlů“.[13] Nakonec poslal na šibenici i jedenáct ze svých nejbližších předních komunistických funkcionářů v čele s Rudolfem Slánským. I přes řadu intervencí v její prospěch neudělil milost Miladě Horákové a potvrdil rozsudek smrti.[14]

Jeho tělo bylo uloženo v mauzoleu původně předpokládaném pro prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v uzpůsobeném Národním památníku na pražském vrchu Vítkově. Tělo bylo v letech 1953 až 1962 vystavováno návštěvníkům podobně jako Leninovo. Navzdory široce rozšířenému mýtu o špatně provedené balzamaci bylo tělo v okamžiku odstranění z památníku v perfektním stavu, což plyne z odtajněné zprávy o doplňující balzamaci provedené sovětskými odborníky v roce 1961.[17]

Tělo bylo vyňato z památníku a zpopelněno v roce 1962 na základě politického rozhodnutí souvisejícího s nákladností provozu mauzolea a kritikou kultu osobnosti v ČSSR. Již rozšířené zvěsti o špatném stavu těla však byly použity jako zdůvodnění před stalinisticky smýšlející frakcí komunistů.[17]

Urna s popelem byla uložena v kamenném sarkofágu opět v Národním památníku. Po sametové revoluci byla přemístěna spolu s urnami dalších významných členů KSČ do společného hrobu č. 137 na Olšanských hřbitovech.[18]

• BOBÍKOVÁ, Lenka. O vojenských letech Klementa Gottwalda jinak. Historie a vojenství. 1991, roč. 40, č. 6, s. 118–129.
• CABALKOVÁ, Klára. Největší Čech. Praha: Reader´s Digest Výběr, 2005. ISBN 80-86880-09-5.
• MATĚJKA, Jaroslav. Gottwald. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1971. 313 s., [48] s. obr. příl.
• MATĚJKA, Jaroslav. Klement Gottwald. 1. vyd. Praha: Horizont, 1977. 133 s. Medailóny; sv. 18. (Obsahuje bibliografii.)
• TRÁVNÍČEK, František. Síla a krása Gottwaldova slova. In: Naše řeč, 1953, č. 5–6.– dostupné též online
• VOJTĚCHOVSKÝ, Miloš. Čím stonali mocní ve 20. století. Česká a Slovenská psychiatrie [online]. 2011 [cit. 2016-07-18]. Čís. 4. Dostupné online.

• Seznam prezidentů Československa
• Volba prezidenta Československé republiky
• První vláda Klementa Gottwalda
• Druhá vláda Klementa Gottwalda
• Únor 1948 v Československu („Vítězný únor“)
• Marta Gottwaldová

• Galerie Klement Gottwald na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Klement Gottwald na Wikimedia Commons
• Osoba Klement Gottwald ve Wikicitátech
• Autor Klement Gottwald ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Klement Gottwald
• Klement Gottwald na stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
• Dokument Mauzoleum Klementa Gottwalda
• Města zbavují Klementa Gottwalda čestného občanství
• Gottwald: neznámý příběh
• Rudí prezidenti: Sjednotitel ve strachu – Klement Gottwald (seriál České televize, 2018)
• Vláda České republiky: Klement Gottwald