Afghánistán

Jedna ze soch Buddhů z Bámjánu (před zničením)

„Stan“ znamená zemi. Afghánistán znamená zemi Afghánců. Termín „stan“ se také používá ve jménech Kurdistánu, Tádžikistánu, Kohistánu, Kyrgyzstánu, Kazachstánu, Pákistánu, Balučistánu, Uzbekistánu a dalších.

Současný Afghánistán byl v 8. století př. n. l. součástí Médie a od 6. století př. n. l. okrajovou součástí Achaimenovské říše (na západě současného Afghánistánu a jejich vazalských území na východě). Alexandr Veliký dobyl tuto oblast Perské říše v roce 330 př. n. l. a jeho nástupci zde založili Řecko-baktrijské království.[14] Ve 3. století se zde rozkládala říše Kušánů, v 6. století říše Heftalitů. Od 7. století n. l. bylo území Afghánistánu postupně připojováno k území Arabské říše. Ve 13. století Mongolové pod vedením Čingischána přispěli k vylidnění území Afghánistánu poté, co napadli Chórezmskou říši a zničili zavlažovací systém i mnoho měst jako Balch a Herát.[15] Koncem 14. století se území Afghánistánu stalo součástí říše Tamerlána a o něco později i Mughalské říše. V 18. století území Afghánistánu ovládl perský dobyvatel Nádir Šáh.

Moderní afghánský stát vznikl v roce 1746 pod jménem Durránská říše. Historičtí vládci Afghánistánu patřili ke kmenu Abdalí, jejichž jméno bylo změněno na Durrání po nástupu Ahmada Šáha. Vojska Ahmada Šáha obsadila část severní Indie a v roce 1761 v bitvě u Panípatu porazila armádu hinduistických Maráthů.[16] Během první anglo-afghánské války roku 1842 byla při ústupu z Afghánistánu zničena téměř celá britská invazní armáda.[17] Na konci 19. století se Afghánistán stal „nárazníkovým státem“ v rámci rusko-britské Velké hry. V té době afghánský vládce Abdurrahmán Chán dobyl Núristán, jehož obyvatelé byli nuceni přijmout islám,[18] a také území šíitských Hazárů. Během třetí anglo-afghánské války v roce 1919 uhájil Afghánistán svou nezávislost a získal mezinárodní uznání. V roce 1923 bylo zrušeno otroctví.[19]

Afghánské království bylo geograficky i etnicky rozmanité. Jeho státnost postrádala historické kořeny. Žilo tam deset národů, které spolu neudržovaly kontakt a vzájemně se přehlížely. Za skutečné a opravdové Afghánce se považovali Paštunové. Ke komunikaci lidí sloužilo asi dvacet jazyků. Početní kočovníci žili mimo kontrolu a dohled státu, neplatili daně a nesloužili v armádě. Přísné islámské předpisy určovaly ženám držet se stranou a nevycházet z domu. Pokud se na veřejnosti objevily, tak pouze v burce, zahalující ženské tělo i tvář. Roku 1955 navštívil Kábul sovětský představitel N. S. Chruščov, který zahájil éru sovětské pomoci Afghánistánu. Od roku 1963 jim začaly konkurovat Spojené státy. V letech 1970–1971 postihla zemi neúroda. Chyběly potraviny a v některých provinciích zemřela následkem hladomoru až polovina obyvatel.

Převratem, který proběhl 17. července 1973, byl svržen král Muhammad Záhir Šáh (vládl 1933–1973) a byl nahrazen jedním z jeho příbuzných, Muhammadem Dáudem Chánem (vládl 1973–1978), který vyhlásil republiku. V osobě krále ztratil Afghánistán jedno z mála pojítek mezi etnickými skupinami, provinciemi a kmeny a namísto zklidnění rozpoutala nová situace vlnu vášní. Daúd, který byl v USA nazývaný „rudým vladařem“ se zaměřil na Moskvu. V roce 1973 skončila deset let trvající (1963–1973) éra americké pomoci a politiky rovnováhy.

Po krátké době Dáuda odstranil Núr Muhammad Tarakí (vládl 1978–1979). Vládní politika se obrátila doleva. Smlouva o spolupráci Afghánistánu a SSSR umožnila sovětské straně zasáhnout, bude-li třeba na obranu Afghánistánu. V zemi panovala anarchie, když byl 14. září 1979 Tarakí zavražděn. V prosinci roku 1979 vstoupily do země sovětské jednotky a byla ustavena komunistická vláda v čele s Babrakem Karmalem (vládl 1979–1986), bývalým velvyslancem země v Československu. Afghánistán tak vstoupil do desetileté války.[20]

Sovětské jednotky v Gardezu, 1987

Mudžáhidi v sultánově údolí v provincii Kunar, 1987

Sovětská invaze do Afghánistánu proběhla 25. prosince 1979.[21][22] Tím byl zahájen konflikt mezi sovětskými jednotkami, které do Afghánistánu přišly na pozvání afghánské komunistické vlády, a mezinárodními povstaleckými skupinami mudžahedínů. Spojené státy, znepokojené vznikem komunistického režimu, začaly už od léta 1979 dodávat peníze a zbraně povstaleckým skupinám mudžáhedínů, které byly od vypuknutí bojů vyzbrojovány a cvičeny agenty CIA.[23] V květnu 1979 se začali američtí představitelé prostřednictvím pákistánských vládních kontaktů tajně setkávat s vůdci afghánských povstalců. Dne 3. července 1979 podepsal americký prezident Jimmy Carter prezidentský výnos, v němž pověřil CIA utratit přes půl milionu dolarů na pomoc mudžáhedínům. Tím začala Operace Cyklon. Jednu z nejdelších a nejdražších utajených operací v historii CIA zpopularizoval film Soukromá válka pana Wilsona v hlavní roli s Tomem Hanksem.[24] Kromě Spojených států začala i Saúdská Arábie prostřednictvím pákistánské tajné služby ISI masivně financovat a vyzbrojovat protisovětský odboj z řad domácích mudžáhedínů i zahraničních dobrovolníků z celého islámského světa, mezi kterými byl i Usáma bin Ládin.[25] Sovětské armádě a prosovětské afghánské vládě se nikdy nepodařilo ovládnout celý Afghánistán. Během bojů bylo zabito až 1,5 milionu lidí[26][27], převážně civilistů, a přibližně 5–⁠10 milionů civilistů uprchlo převážně do Pákistánu a Íránu, cca polovina všech uprchlíků na světě byli Afghánci.[28] Kvůli vzrůstajícímu mezinárodnímu tlaku, ztrátě asi 15 000 sovětských vojáků zabitých mudžáhedíny trénovanými USA, Pákistánem a dalšími zahraničními vládami, a ekonomickým problémům v SSSR, opustil dne 15. února 1989 poslední sovětský voják Afghánistán.[29]

Část Kábulu zničená občanskou válkou (1993)

23. února 1989 byla sestavena prozatímní exilová vláda. V zemi však sílily snahy o regionální autonomii. Stále významnější protivládní složkou se stávali náčelníci ozbrojených osvobozeneckých oddílů bojujících většinou na vlastní pěst. Členové prozatímní vlády se snažili získat politickou moc v celé zemi, náčelníci upevňovali svá postavení v dobytých horských oblastech. Spíše než proti ústřední vládě bojovali mezi sebou navzájem, jak to v kmenovém společenství dělávali odedávna. Exilová vláda si udržovala svou moc ve městech a osvobozenecké síly mudžáhedínů kontrolovaly většinu afghánského venkova. V roce 1989 na obou válčících stranách zesílil přísun zbraní i výcvik záloh a naplno se rozhořela občanská válka. V době probíhající občanské války byla v Kábulu zastoupena paštunská většina, v severních oblastech to byly organizované skupiny Tádžiků a Uzbeků, mezi nimi se nacházely ostatní etnicity. Průběh občanské války lze charakterizovat jako konflikt mezi paštunskými elitami ovládajícími Kábul a tádžicko-uzbeckými skupinami. Regionální mocnosti podporovaly jednotlivé skupiny. Do roku 1993 se rozpoutala nelítostná válka mezi jednotlivými frakcemi mudžáhedinů.[30] Během válek v 90. letech zahynulo více než 400 000 afghánských civilistů.[31]

Jedna ze soch Buddhy zničených Tálibánem 21. března 2001

Dlouhotrvající nestability se podařilo využít původně sociálnímu hnutí Tálibán, které vládlo v Afghánistánu od poloviny devadesátých let 20. století do října roku 2001. Členové Tálibánu se do Afghánistánu začali vracet z Pákistánu v roce 1994 ve snaze docílit toho, aby všechny znepřátelené strany v Afghánistánu složily zbraně a současně ve snaze zavést v zemi klid a pořádek. Od roku 1994 docházelo k vzestupu moci Tálibánu. V čele hnutí stál samozvaný náboženský vůdce mulla Muhammad Umar, který zemi přejmenoval na Islámský emirát Afghánistán a zavedl v ní tvrdý zpátečnický režim v nejpřísnějším duchu prvotního islámu. Umar nikdy nehlásal vývoz své „islámské revoluce“ do jiných zemí světa. Do té doby, než Spojené státy začaly Afghánistán letecky bombardovat, nikdy nevyhlašoval svatou válku západnímu světu. Koncem devadesátých let 20. století napojil Usáma bin Ládin, vůdce teroristické organizace Al-Káida, Umarovu vládu na radikální islámská hnutí po celém světě. Ládin vnutil Umarovi bojovnou rétoriku proti Západu.^[rozpor] Závislost na Ládinově islámské teroristické organizaci se stala pro celý Afghánistán osudnou poté, co teroristé organizace Al-Káida provedli 11. 9. 2001 letecký útok na Světové obchodní centrum v New Yorku a zčásti na budovu Pentagonu ve Washingtonu.[32][33]

Shora zleva, ve směru hodinových ručiček– Kanadské jednotky v Kandaháru; Americký prezident Barack Obama při setkání s vůdcem Hámidem Karzajem v březnu 2010; Ministryně zahraničí Hillary Clintonová s političkami v Kábulu v říjnu 2011; Důstojník RAF popisuje C-27, červenec 2011

Válka proti Afghánistánu byla zahájena sérií leteckých útoků, které provedly Spojené státy a Spojené království 7. října 2001 jako součást operace Trvalá svoboda (Enduring Freedom). Šlo o spojení leteckých útoků s akcemi speciálních sil a na ně navazujících útoků vnitřních opozičních sil Severní aliance. Severní aliance za podpory Američanů a Britů mohla 13. listopadu 2001 dobýt Kábul. Afghánistán byl potrestán za to, že dovolil mezinárodní organizaci Al-Káida naplánovat teroristické útoky ze svého území. Američané zvolili cestu síly ve snaze rychle zničit teroristickou organizaci a současně potrestat hostitelský stát. Tato strategie přinesla rychlé vojenské vítězství, vedla ke svržení Tálibánu, ale nevyřešila vnitřní problémy země. Američané dostali k moci náčelníka paštunského kmene Hámida Karzaje.[34][35] V prosinci 2001 byl jmenován Hámid Karzaj předsedou prozatímní vlády, v roce 2002 tzv. prozatímním (interim) prezidentem a 9. října 2004 vyhrál v řádných prezidentských volbách. Jeho moc v zemi je však diskutabilní – s postupným opětovným získáváním vlivu měl Tálibán v roce 2007 pod kontrolou menší část země, prezident pouze oblast hlavního města[36] a vojenští velitelé zbytek země.[37] Úřady a instituce ustavené v roce 2001 byly slabé, zkorumpované a jen málo uznávané. Na jejich podporu zorganizovala Rada bezpečnosti OSN umístění Mezinárodních jednotek podpůrných sil (ISAF) na území Afghánistánu, jejichž první jednotky přijely v lednu 2002. ISAF nedošla uznání ani u Pentagonu ani u místních vojenských velitelů, a proto zůstala dlouho omezena jen na počet 4000 mužů, kteří byli ubytování v Kábulu. Když se v srpnu 2003 rozhodly Spojené státy soustředit své úsilí na Irák, vyzvaly Severoatlantickou alianci, aby zajistila veleni ISAF. Do roku 2006 došlo k početnímu navýšení stavu na 20 000 mužů, kdy hlavními poskytovateli členů ISAF bylo Spojené království, Německo, Kanada, Nizozemsko a Francie. Po nástupu Baracka Obamy do funkce prezidenta Spojených států se zvyšuje počet amerických vojáků v Afghánistánu a v roce 2009 dosáhl čísla 65 000.[38]

Americký AH-64 Apache operuje v provincii Dájkundí

Od roku 2006 vliv Tálibánu v Afghánistánu roste. Přibývá počet atentátů, útoků a stále větší území se dostává pod kontrolu tohoto hnutí. Pokud koalice osvobodí nějaké území, tak jen nakrátko, protože většinu Talibánců se nepodaří chytit. Část jich uteče a část si oblékne civilní šaty. V době, kdy Tálibán posiluje, nesází už jen na vojenské akce, ale stává se také reálnou politickou silou, která na obsazených územích ustavuje vlastní správu. Tálibán se spojuje nejen s dalšími vzbouřeneckými skupinami, ale snaží se také vyjednávat s protivníky koalice.[39] Dne 9.11.2018 se zástupci hnutí Tálibán zúčastnili diplomatické konference v Moskvě, kde zopakovali, že jsou otevřeni dalším jednání o budoucnosti Afghánistánu s představiteli Spojených států s tím, že Tálibán odmítá jednání s místní vládou, kterou považuje za nelegitimní režim dosazený zahraničními tlaky.[40] Afghánský prezident Ašraf Ghaní dne 28.11.2018 na Konferenci OSN o pomoci Afghánistánu informoval o vytvoření týmu, který by měl s Tálibánem dojednat mírovou dohodu o ukončení občanské války v zemi.[41] Americký prezident Donald Trump požádal Pákistán o pomoc při mírových jednáních s hnutím Tálibán. Trump chtěl ukončit již 17 let trvající válku mezi afghánskou armádou a bojovníky hnutí Tálibán, kteří se snaží vypudit ze země mezinárodní jednotky a zavést verzi přísného výkladu islámského práva.[42]

Situace v Afghánistánu počátkem srpna 2021:

     Území pod kontrolou afghánské vlády a NATO

Postoje veřejnosti se ve Spojených státech postupně proměňovaly od podpory invaze a války až k odporu proti účasti Spojených států. V roce 2009 už počet odpůrců války v Afghánistánu stoupl dokonce na 57 procent. Vyplynulo to z průzkumu televizní stanice CNN z konce srpna 2009, jehož výsledky byly zveřejněny v noci na středu 2. září 2009. Podíl oponentů války se proti předchozímu měsíci zvýšil o tři procenta. Válku podpořilo jen 42 procent Američanů. Průzkum byl proveden na samém konci srpna 2009, který byl pro americké jednotky v Afghánistánu z hlediska ztrát na životech nejhorší od zahájení bojů na přelomu let 2001 a 2002. O život přišlo 51 amerických vojáků. V průzkumu řeklo 62 procent z dotázaných 1010 Američanů, že USA válku nevyhrávají. Počet těch, kdo se domnívali, že válku vyhrát nelze, stoupl proti podobnému průzkumu v únoru roku 2009 ze 35 na 40 procent. V Afghánistánu bylo přitom v roce 2009 nasazeno již přes 100 000 zahraničních vojáků, především Američanů (63 000). Českých vojáků zde působily na čtyři stovky. Jedním z velkých nezvládnutých problémů invaze je prudký růst produkce opia po roce 2001. Afghánistán produkuje většinu opia ve světě. V roce 2007 jeho produkce byla rekordní, činila 8200 tun, od té doby však pěstování máku pokleslo a v roce 2009 se očekávalo jen 6900 tun. Za vlády Tálibánu v roce 2001 to bylo pouhých 185 tun. (zdroj ČTK, BBC). V září 2015 bojovníci Tálibánu nečekaně přepadli a na několik dní obsadili páté největší město v zemi Kundúz.[43]

Podle některých odhadů si od roku 2001 do roku 2015 vyžádala válka v Afghánistánu až 220 000 obětí.[44] V říjnu 2018 odmítla česká vláda stažení českých vojáků z Afghánistánu, protože podle premiéra Babiše „Teror by se pak přenesl do Evropy.“[45] Více než 13 milionů Afghánců podle OSN trpělo v roce 2019 akutním nedostatkem potravin.[46] V dubnu 2021 oznámily členské státy NATO, že začnou stahovat svá vojska z Afghánistánu.[47] V květnu 2021 zahájil Tálibán ofenzívu, během níž ovládl velkou část Afghánistánu.[48]

Válka v Afghánistánu si za dvacet let vyžádala 242 000 životů, z toho přes 40 000 tvořili civilisté. Amerických vojáků a jejich spojenců padlo přes 3,5 tisíce, bojovníků Tálibánu přes 84 000. Zbytek připadá na afghánskou armádu a policii. Své domovy kvůli válce opustilo přes 5 milionů lidí. Jen Spojené státy stála válka v Afghánistánu odhadem víc než 978 miliard dolarů.[49]

Bojovníci Tálibánu v Kábulu po jeho ovládnutí v srpnu 2021

V květnu 2021 Tálibán zahájil ofenzívu s cílem získat kontrolu nad zemí.[50] Ofenzíva byla souběžná se stažením spojeneckých vojsk ze země, které mělo být původně dokončeno do 11. září 2021 (na dvacáté výročí útoků z 11. září 2001). Během června a července Tálibán dosáhl významných územních zisků na venkově a v izolovaných městských centrech.[51] Před boji uprchly stovky tisíc civilistů.[52] Americké rozvědky varovaly před kolapsem afghánské armády.[53] Počínaje 6. srpnem pak začalo hnutí ve velmi rychlém sledu dobývat městská centra (hlavní města provincií) a dne 15. srpna jeho bojovníci nečekaně vstoupili do Kábulu; během postupu afghánským územím se Tálibán prakticky nesetkal s významnějším odporem afghánské armády.[54][55] Západní státy narychlo evakuovaly své občany a ze země se snažilo uprchnout také mnoho Afghánců.[56][57] Pád Kábulu byl některými kritiky přirovnán k pádu Saigonu v roce 1975.[58] Z ústavního pohledu je nový režim monarchií, neboť došlo k recepci těch ustanovení monarchistické ústavy z roku 1964, které nejsou v rozporu s právem Šaría. Komise pro vypracování nové ústavy by měla vzniknout v roce 2022.

Topografie

Čtyři pětiny povrchu země pokrývají vysoké hory. Hlavním afghánským horstvem je Hindúkuš, který je nejzápadnějším výběžkem mohutného himálajského pohoří Karákóram (Černé srázy). Přes sto jeho vrcholů vysokých kolem 7000 metrů tvoří tzv. Pamírský uzel. Nejvyšším afghánským je Nošak –⁠ 7492 m n. m. Na východ od centrálního Hindúkuše se nachází zalesněné pohoří Spínghár. Pokračováním íránské náhorní plošiny je suchá západní a jihozápadní část Afghánistánu. Nížin a rovin je v zemi málo. Největší z nich jsou Turkestánské pláně ležící na levém břehu Amudarji. Z ekologického hlediska se většina afghánského území považuje za polopoušť. Jen v údolí řeky Kábul převládá mírné středomořské podnebí. V Hindúkuši pramení většina řek země. Afghánistán má hojné zásoby vody ve vysoko položených částech centrálních hor. Problémem není nedostatek vody, ale její nerovnoměrné rozdělení během roku. Mezi nejvýznamnější řeky s jejich přítoky patří Amudarja, Tedžen, Hilmand s Arghandábem a Kábul. Do moře odtéká jedině řeka Kábul. Tato řeka, která protéká hlavním městem Kábul, patří jako pravý přítok do soustavy pákistánského veletoku Indu, se vlévá do Indického oceánu. Nejdelší afghánská řeka Hilmand, jejíž údolí bývalo před staletími hlavní obilnicí širokého okolí, nemá odtok do moře a zaniká v soustavě močálovitých jezer Hámúme Hilmand za hranicí s Íránem.[61][62]

Různé části země, zleva: 1. Národní park Band-e Amir; 2. Salangský průsmyk v provincii Parván; dole: 3. údolí Korangal v provincii Kúnar a 4. přehrada Kadžaki v Hílmandu

Podnebí v Afghánistánu je vnitrozemské, suché a velmi proměnlivé. Jeho území tvoří přechod mezi jižní, jihozápadní a centrální Asií a vlivy těchto tří oblastí se promítají do přírodních podmínek země. Podnebí v sobě slučuje prvky jihoasijských monzunových oblastí, mírného středomořského klimatu jihozápadní Asie a středoasijských pouští. V rovinaté severní a jihozápadní části stát bývá suché a horké léto a krátká mírná zima, v níž jen zřídka padá sníh. V horách naproti tomu bývá léto chladné s častými, ale málo vydatnými dešti a zima drsná se sněhovými vánicemi. Ve výškách nad 2500 zůstává sníh ležet až sedm měsíců v roce. Velké rozdíly jsou také v teplotách. V místech, kam ještě zasahuje vliv monzunu, se průměrná letní teplota pohybuje od 25 do 32 stupňů a v zimě od 0 do −8 stupňů Celsia. Horské oblasti pak nabízejí nesrovnatelně drsnější podmínky, kde v létě nepřekročí teplota často ani 10 stupňů a v zimě přesahuje až 35stupňových mrazů. Jih země je pak ovlivněn hlavně svou pouštní charakteristikou – teplem a suchem. V létě vanou v této oblasti silné větry, které s sebou přinášejí velké množství prachu a písku a vyvolávají písečné bouře.[63]

Afghánská zvířena tvoří směsici druhů z různých oblastí Asie. Ve vysokých horách žije kozorožec, sněžný leopard, vzácně i sibiřský tygr. Jako dopravní prostředek slouží jak. Mezi ptáky na severu nechybějí dravci – jestřábi, sokoli, orli a supi. Těsně pod hranicí věčného sněhu se objevuje velký sněžný tetřev a sněžný bažant. V poušti a stepích se daří gazelám, antilopám, nacházejí se zde i divočáci a gazely. V bezlesých pahorkatinách hnízdí koroptve. V řekách tekoucích z Hindúkuše se loví kapři, v horských oblastech pstruzi. V teplých vodách Amudarje plavou i velké dravé ryby. V Afghánistánu na svých dalekých cestách do Indie nebo východní Afriky odpočívají stěhovaví ptáci. K hadům patří kobra, krajta a četné druhy zmijí.

Na afghánském území převládají suchomilné rostliny. Horké a suché letní počasí způsobuje, že na místech, kde by mohly růst stromy, rostou jen keře, a tam, kde by měly být keře, zůstává jen tráva. V horách na severu rostou pistácie, z nichž se kromě oříšků používá i dřevo na výrobu nástrojů a nábytku a míza se používá jako léčivý balzám. Východní horská oblast má jako jediná lesy, které pokrývají jen necelých pět procent afghánského území. Ve východním Hindúkuši se ve výši kolem tisíce metrů objevují divoké fíkovníky, vinná réva a marhaník granátový (Punica granatum), ve dvou tisících metrech rostou duby a ořešáky, výš rostou cedry a borovice a ve výšce kolem tří tisíc metrů se objevují jedle a smrky.[64][65]

Mapa afghánských provincií

34 provincií (velájat):

Vrtulníky Black Hawk afghánského letectva na letišti v Kandaháru. Většinu vybavení i výcviku dnes poskytují Spojené státy.

Afghánská národní policie (ANP) v provincii Kunar

Současné Afghánské národní bezpečnostní síly (Afghan National Security Forces, zkr. ANSF) se skládají ze tří složek, kterými jsou Afghánská národní armáda (Afghan National Army, zkr. ANA), Afghánské vzdušné síly (Afghan Air Force, zkr. AAF) a Afghánská národní policie (Afghan National Policy, zkr. ANP). Afghánská národní armáda oficiálně vznikla 3. dubna 2002. V době svého založení měla pouze 600 vojáků různého etnického původu.[70] V roce 2013 měla Afghánská národní armáda 183 000 příslušníků, včetně 10 000 příslušníků speciálních sil a s počtem 416 žen. Ženy mají v ANA i u policie nezastupitelnou úlohu na kontrolních propouštěcích místech, kde jako jediné mohou provádět fyzickou prohlídku žen (podle pravidel tamní kultury a náboženství muž nesmí tuto prohlídku žen provádět). Afghánskou národní policii tvořilo přibližně 151 000 příslušníků včetně 1 531 žen. Afghánské vzdušné síly, které byly vybudovány jako poslední součást, měly přibližně 6 700 příslušníků včetně zhruba 30 žen.[71] V letectvu přetrvávají největší slabiny afghánských sil. Pozemní operace v boji proti povstalcům se v mnoha případech neobejdou bez letecké podpory. Tu však sami Afghánci nejsou schopni poskytnout a stále využívají amerických vzdušných sil. Afghánská národní policie je hlavní silou boje proti kriminalitě, korupci, organizovanému zločinu a drogovému průmyslu. Jejím hlavním partnerem se staly Spojené státy, které zahájily vlastní výcvik afghánských policistů v roce 2013.[72]

Mezi přednosti afghánských vojáků patří znalost prostředí a schopnost získávat informace od běžných občanů, kteří jim důvěřují více, než vojákům zahraničním. Na druhou stranu se zahraniční vojáci setkávají s afghánskou tradicí libovolně měnit strany. (Už sovětští vojáci se setkali s tím, že jednotliví povstalečtí velitelé, kteří nejdřív spolupracovali s Rudou armádou, v příhodnou chvíli náhle přeběhli na druhou stranu).[73] Situace v ANA je bezprostředně závislá na afghánské občanské společnosti, ve které přetrvává prvek kmenového uspořádání, včetně uznávání stařešiny i prvek islámského náboženství. Důležité je zde množství jednotlivých menšin (Paštunové 42 %, Tádžikové 27 %, Hazárové 9 %, Uzbeci 9 % a další minoritní – Ajmakové, Turkmeni). Jednotlivé kmeny nebyly zvyklé na úzkou spolupráci, ale spíše na vlastní spravování vlastního území. Tato etnická rozmanitost vyvolává napětí také v armádě.[74] Hlavním problémem, se kterým se setkává centrální vláda v Afghánistánu je vytvoření silných a kvalitních bezpečnostních složek. Afghánští vojáci i policisté jsou často negramotní a mají katastrofální smysl pro povinnost. Pokud voják někam nechce jít, tak nejde. S tím souvisí i případy proniknutí tálibánských vojáků do afghánské armády. Na některých vojenských základnách musí afghánští vojáci nechávat své zbraně na vstupní bráně, aby přeběhlíci mezi nimi nemohli zaútočit na spojenecké vojáky.[75]

Závazek mezinárodního společenství k rozvoji Afghánistánu je plněn působením Mezinárodních pomocných bezpečnostních sil (ISAF), Asistenční mise OSN v Afghánistánu (UNAMA), finančními přísliby států G8 a mezinárodních organizací a účastí stovek nevládních organizací.[76]

Po odchodu amerických a spojeneckých vojsk v srpnu 2021 ovládl Tálibán během jediného týdne Afghánistán, neboť vojáci vládních sil se vzdávali bez boje.[77][78][79]

Lapis lazuli

Afghánistán má také velký potenciál v oblasti těžební. Američtí geologové objevili v Afghánistánu ložiska kovů v hodnotě bilionu dolarů. Zásoby železa, mědi, kobaltu, zlata a především lithia mohou zásadně změnit ekonomiku zaostalého státu (využití lithia je velmi široké, např. elementární lithium se používá v energetice, lithiové baterie patří k velmi perspektivním prostředkům pro dlouhodobější uchování elektrické energie a jejich využití v elektronice stále silně roste, organické soli lithia se používají ve farmaceutickém průmyslu jako součásti uklidňujících léků tlumících afekt a mnoho dalších způsobů). Dalšími zásobami jsou černé uhlí, ropa a zemní plyn.[83] Dopad na afghánskou ekonomiku má stahování koaličních sil, které vedlo i ke ztrátě pracovních míst. V době působení 150 tisíc vojáků NATO a 400 tisíc kontraktů v zemi bylo vytvořeno mnoho pracovních pozic v oblasti transportu a stavebnictví. V roce 2012 Afghánistán nebyl ekonomicky soběstačnou zemí, a proto zahraniční ekonomická pomoc představuje jeden ze zásadních aspektů úspěchu celé rekonstrukce Afghánistánu i celého mezinárodního angažmá. Existuje několik projektů a programů na podporu Afghánistánu. O rozvoj se stará také Světová banka, která vytvořila program orientovaný na tři oblasti: vybudování legitimity a kapacity institucí; spravedlivá distribuce služeb; ekonomický růst a zaměstnanost.[84]

Nejvíce nerostných surovin v sobě skrývají hory. Geologové v nich objevili zásoby kamenného uhlí a v posledních desetiletích i ropy. V horách se odedávna nacházely drahokamy a polodrahokamy, zejména malachit a lazurit. Jsou známá i naleziště rudy a dalších barevných kovů, např. chromu, mědi i vzácných kovů jako např. beryllia, zlata a stříbra. Pro hospodářský rozvoj země mají význam ložiska vápence, azbestu a stavebního kamene včetně mramoru.[85]

Doprava v Afghánistánu na nákladním autě na cestě z Kandaháru do Herátu

Ekonomická infrastruktura země je silně narušena a dezintegrována. Cestování je velmi omezené už povrchem Afghánistánu. Silniční dopravní síť – jediná fungující – je narušována aktuální vojenskou situací i kontrolou místních vojenských velitelů. Přesto je v Afghánistánu 21 000 km cest –⁠ z nich je ale pouze 13 % zpevněných a 8 % štěrkových.

Železnice v Afghánistánu prakticky neexistuje. V celé zemi bylo na přelomu tisíciletí pouze 25 km kolejí, které jsou určeny k přepravě zboží mezi Afghánistánem a Turkmenistánem a Uzbekistánem. Všechny pokusy vybudovat železniční síť vždy selhaly, což tamním obyvatelům vůbec nevadilo. Vlaková doprava pro ně symbolicky ztělesňovala kolonizaci a oni byli náležitě hrdí na to, že jejich zemi se tohoto porobení podařilo ušetřit. To se ale má časem změnit. V roce 1982 byl Sovětským svazem pro podporu sovětských vojsk postaven silniční a železniční afghánsko-uzbecký most přátelství, který spojoval Afghánistán s SSSR (celkem asi 15 km trati). V roce 2010 začala výstavba další navazující 75 km dlouhé tratě od uzbeckých hranic do severního Afghánistánu do města Mazáre Šeríf. První nákladní vlaky po ní začaly jezdit okolo srpna 2011.[86][87][88] Poté budou následovat i další tratě. Afghánistán by se tak mohl stát významným železničním mostem.

Z řek je k přepravě vhodná pouze Amudarja, která má splavných 1 400 km. Na Amudarji leží také 2 jediné větší říční přístavy v zemi – Keleft a Chejrabad. Řeky, které jsou velmi divoké, jsou využívány pro samosplavování dřevěných trámů.

Veřejná doprava probíhá v Afghánistánu především pomocí autobusů nebo nákladních aut. V nich se převážejí jak lidé tak zvířata – a jak uvnitř dopravního prostředku tak na jeho střeše. V hromadné dopravě je důležité si zapamatovat to, že ženy vždy cestují odděleně od mužů (převážně v přední části vozu). Obyvatelé měst pak velmi často využívají k dopravě jízdní kolo.

Letecká doprava se opírá o 2 mezinárodní letiště v Kábulu a Kandaháru. V celé zemi je celkem 48 letišť, z nichž přibližně polovina má zpevněné přistávací plochy. Národní leteckou společností je Ariana Afghan Airlines. Další významnější společnost je Kam Air – služby této společnosti jsou však velmi omezené. V Afghánistánu byla zakázána mezinárodní letecká doprava a tudíž šlo využít letadla k přepravě pouze mezi městy v Afghánistánu.

Paštštinu používají logicky převážně Paštúnové (více než třetina obyvatel), darí lze pak slyšet z úst Tádžiků, Hazarů, Ajmaků a Kizilbašů (tímto jazykem tak mluví více než polovina obyvatel Afghánistánu). Další indoevropské jazyky jsou zastoupeny už jen okrajově. Celkový počet jazyků v Afghánistánu se odhaduje na 50.

V létě 2003 bylo 30 % ze 7 000 afghánských škol vážně poničeno následkem bojů v předchozích letech. Jenom polovina škol měla čistou vodu. Za vlády Tálibánu nebylo vzdělání chlapců dostatečné a dívky se nesměly vzdělávat vůbec.

Až čtyři miliony afghánských dětí se v roce 2003 přihlásilo do školy, což je asi nejvíc v historii země. Vzdělání je teoreticky dostupné pro obě pohlaví, v praxi zejména ve venkovských oblastech může být vzdělání žen a dívek značně podmíněno tamním dodržováním ortodoxního islámského náboženství.

Gramotnost je 28,1 % (údaj k roku 2000).[94]

Páteční mešita Džama Mašdžíd v Herátu

Zahalené ženy procházejí trhem

Afghánistán patří mezi islámské státy. Cca od roku 1994 byl v Afghánistánu zaváděn Islám v té nejhorší formě, jakou si jen lze představit, včetně práva Šaría. V tomto roce bylo totiž v jižním Afghánistánu, v provincii Kandahár, založeno hnutí Tálibán. To si dalo za úkol oživit islámské tradice. Toto hnutí se pak „proslavilo“ především násilím, které páchalo na obyvatelstvu, a to ve jménu božím – tedy jménem Alláha. Přihlásilo se tak k Džihádu, tedy Svaté Válce, díky níž by se měl stát Islám světovým náboženstvím. Postupně se Tálibánu podařilo ovládnout asi 95 % území celého Afghánistánu. A především Tálibán je důvodem toho, že prakticky celý svět přerušil všechny styky s tímto státem. Tálibán státu vládl podle koránu. Korán je pro Afghánistán vlastně zákonem a kdo se podle zákona nechová, bývá tvrdě trestán. Nejvíce postiženy byly tímto ženy, které už samotný Islám omezoval. Tálibán pak zaváděl výklad koránu až do absurdity, nad kterými obyčejný smrtelník z civilizovaného světa může jen žasnout. Lidé jsou vlastně nuceni žít v chudobě, nemohou se šatit podle svého uvážení (opět to platí především pro ženy), dokonce by neměli vlastnit ani televizor. Muži nemohou být oholení – musí mít neustále na tváři bradku. Ženy jsou nuceny chodit zahalené do oděvů, přes které není vidět ani kousíček jejich těla. V některých provinciích musely ženy nosit dokonce i síťky přes oči (burka). Tyto praktiky byly Tálibánem dohnány do extrémů ve zdravotnictví, kde často nastanou situace kdy žena nemůže být dokonce ani operována, protože muž-doktor nesmí vidět odhalenou část těla cizí ženy.

V Afghánistánu se koránem řídí prakticky celý život. Je zde přesně upravené například to, jak požádat dívku o ruku (je třeba se obrátit na otce), nebo jak se lze s ženou či mužem rozvést, apod.

V oblastech, které ovládal Tálibán, byly tyto náboženské zvyklosti (povinnosti) striktně dodržovány a „nečinnost“ se tvrdě trestala (pochopitelně opět dle Koránu – tedy bičováním, kamenováním, useknutím končetiny, apod.).

Řada významných spisovatelů muslimského zlatého věku se narodila na území dnešního Afghánistánu. Patřil k nim například súfista Džaláleddín Balchí Rúmí. Jeho nejvýznamnější práce se jmenuje Masnaví. Jedná se o šestisvazkovou báseň, která je považovaná súfisty za nejvýznamnější knihu po Koránu. V Herátu se narodil Alíšer Navoí, k němuž se jako ke klasikovi hlásí také Uzbeci.

Režisér Siddiq Barmak získal v roce 2004 Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film, a to za drama Osama, který vypráví příběh dívky žijící pod vládou Talibánu, která se vydává za chlapce, aby se vyhnula diskriminaci.[95]

Muzikanti ve městě Faráh

V Afghánistánu se setkáme jen s hudbou místní. Není to tím, že by se Afgháncům zahraniční hudba nelíbila, ale tím, že se k ní prostě neměli jak dostat. V celé zemi byly zakázány televizory a radiopřijímačů je v celém Afghánistánu jen asi 100 000 (pochopitelně lze naladit pouze místní stanice). Internet či jiné modernější formy komunikací zde nejsou vůbec. Přesto nelze říci, že by si Afghánci nemohli vybrat z více odnoží hudby – naopak. Mimo tradiční hudby si lze poslechnout jako afghánské folkové skladby, tak například i afghánský pop (jeho představitelem je například asi nejznámější zpěvák v Afghánistánu – Ahmad Zahir). Zřejmě nejoblíbenější je však tradiční afghánská hudba. Využívá se při ní mnoho zvláštních nástrojů, které nelze vidět nikde jinde než zde. Jde hlavně o různé druhy bubínků, bubnů a strunných nástrojů – pro zajímavost názvy některých z nich:

• Richak (jakási místní basa)
• Waj (drnkací nástroj)
• Rebab (plní funkci kytary)

Afghánská fotbalová reprezentace (v červeném)

Národním sportem je tzv. Buzkaši (mimochodem jde o sport, o kterém se říká, že se začal v Afghánistánu praktikovat už s příchodem prvních obyvatel na toto území –⁠ Mongolů). Hrají ho pochopitelně jen muži. Prohánějí se na velkém prostranství na koních a snaží se dostat bezhlavou telecí mrtvolu do určeného sektoru (branky). Vítězí pochopitelně ten tým, kterému se podaří mrtvolu do branky umístit nejvíce krát. Navíc existují v Afghánistánu jakési dvě verze této hry –⁠ Tudabarai a Qarajai. Rozdíl je pouze v obtížnosti pravidel. Jednodušší na pochopení je prý Tudabarai. Je nutno dodat, že umístit mrtvolu do kruhového vymezeného prostoru je velmi těžké a muži, kteří to dokážou, jsou ve svém okolí dokonce uctíváni – říká se jim Chapandaz.

Tálibán nastolil během své vlády v zemi velké omezení například ve sportovním oblékání, v době kdy se smí či nesmí sportovat apod. Kvůli tomu se například musel před lety Afghánistán oficiálně omluvit (speciálně město Kandahár) pákistánským fotbalistům za to, že je členové hnutí Tálibán po zápase s národním týmem Afghánistánu ostříhali dohola. Důvodem bylo to, že hráči z Pákistánu hráli v trenýrkách, což je nábožensky nepřípustné. Dalším omezením ze strany Tálibánu bylo to, že se her nemohou účastnit ženy, takže Afghánistán nemohl své sportovce vysílat na olympijské hry.

V zemi jsou populární především silové sporty jako wrestling (Palwani), box či judo. Dále pak basketbal, fotbal, střelba či atletika (především běhy na větší vzdálenost).

Některá z populárních jídel, zleva: 1. grilovaný jehněčí kebab ; 2. Palao a salá; 3. kuře Tandoori a 4. Mantu („knedlíky“). V místní kuchyni se mísí vlivy střední, východní a jižní Asie a stejně tak blízkého východu. Téměř všechna jídla jsou nepálivá.

Svých tradičních jídel si Afghánci příliš neužijí. Mnoho z nich žije na hranici chudoby a mnozí z nich dokonce pod ní (v některých částech Afghánistánu jsou dokonce lidé nuceni jíst listí ze stromů). Proto se častěji setkáváme s jídly mnohem jednoduššími. Nejčastěji se je afghánský chléb – naan, speciální typ jogurtu – mast či zeleninové polévky. Strava je pak pochopitelně doplněna místním ovocem a zeleninou. Maso či rýže se na jídelníček dostávají popravdě zřídka. Nejoblíbenějším nápojem v Afghánistánu je zelený, velmi slazený čaj. Čajovny jsou vůbec místem, kde je rušno. Lidé se tu scházejí a povídají a dokonce do nich často zvou své návštěvy.

Souběžně s probíhající operací Trvalá svoboda (OEF), která je dominantně americkou operací, zahájilo NATO v Afghánistánu svoji rozsáhlou operaci ISAF (Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly, International Security Assistance Force).[96] ČR se do mezinárodní operace ISAF zapojila roku 2002 vysláním polní nemocnice a polního chirurgického týmu.[97] Od konce roku 2002 operují v Afghánistánu provinční rekonstrukční týmy (Provincial Reconstruction Team, PRT), u kterých se předpokládá zajistit přechod z bojové fáze operace OEF do její stabilizační a rekonstrukční podoby.[98] Od roku 2005 působili čeští vojáci v rámci německého rekonstrukčního týmu (PRT) s dánskou účastí ve Fajzabádu v provincii v provincii Badachšán. Kromě pyrotechniků a meteorologů, kteří působili na mezinárodním letišti v Kábulu, se jednalo o přibližně čtyřicetičlenný kontingent, rekrutovaný převážně ze 102. průzkumného praporu, působící v provincii Badakšán na severu země. Společně s německými a dánskými vojáky zajišťoval ochranu německého provinčního rekonstrukčního týmu (PRT). Celkem se zde v šesti rotacích vystřídalo přibližně dvě stě padesát vojáků.

V listopadu 2006 se téměř padesátičlenný kontingent ujal řízení mezinárodního letiště v Kábulu a přípravy jeho předání civilním orgánům. V dubnu následujícího roku zde začal působit rovněž kontingent české polní nemocnice, chemické jednotky, meteoskupiny a poradního týmu zaměřeného na výcvik afghánských vzdušných sil. K zásadní změně došlo v letech 2007–⁠2008, kdy Česká republika vyslala do Afghánistánu hned několik nových kontingentů, a celkově se tak prudce zvýšily počty zde nasazených českých vojáků, ale i policistů a civilních pracovníků.

Paralelně s tím došlo k nasazení speciální jednotky Vojenské policie SOG v jedné z nejrizikovějších provincií na jihu země Hílmand. Ve třech kontingentech se zde vystřídalo přes sto vojáků. Přelomovým rokem z hlediska nasazení našich vojáků v Afghánistánu je rok 2008. Česká diplomacie již delší dobu usilovala o vytvoření samostatného českého provinčního rekonstrukčního týmu, který by získal odpovědnost za některou z afghánských provincií. Původně mělo dojít k plnění toho úkolu po maďarských vojácích, ale Budapešť si nakonec stažení svého týmu rozmyslela. Pozornost České republiky se soustředila na provincii Lógar, která zde v březnu 2008 vytvořili vlastní PRT. Ten se skládal z vojenské a civilní části. Početně menší civilní složka (5 až 10 osob) se věnovala rekonstrukčním projektům. Tvořili ji převážně experti relevantních ministerstev a rozvojových agentur. Vojenská složka PRT byla mnohem početnější. Zajišťovala bezpečnost všech členů týmu, jejich dopravu a komunikaci s ISAF.

Až do června 2013 se v Lógaru vystřídalo v půlročních etapách jedenáct kontingentů. Původních necelých dvě stě vojáků se postupně navýšilo na téměř tři sta. Tým byl umístěn na základně Shank (pojmenované na počest amerického seržanta, který v Afghánistánu zahynul), vzdálené jen pár kilometrů od metropole provincie. Malá, předsunutá základna, se v průběhu našeho působení rozrostla do obřích rozměrů s vlastní přistávací dráhou.

Čeští instruktoři cvičí afghánské vojáky 22. února 2012

Výrazné zapojení v Lógaru zastínilo dva naše kontingenty, které měly od července 2008 do dubna 2009 v provincii Uruzgán na starost ochranu nizozemské základny Deh Rawod. Od prosince 2009 do prosince 2011 působilo v provincii Paktika celkem sedm kontingentů (v tříměsíčních intervalech) české vrtulníkové jednotky. Ta zajišťovala leteckou přepravu osob a materiálu, podporu nasazení sil rychlé reakce, evakuaci zraněných a nemocných vojáků NATO a afghánských bezpečnostních sborů. V provincie Wardak, která není příliš vzdálená od Kábulu, byla bezpečnostní situace složitější. Od září 2010 do října 2013 zde byly nasazeny české mentorovací jednotky. Celkově se jednalo o pět OMLT /Operation Mentoring and Liaison Team/ týmů a jeden tým MAT /Military Advisory Team/. Jejich úkolem bylo cvičit, mentorovat a pomáhat v procesu plánování, velení a řízení afghánské pěší jednotky o síle praporu. Na podzim 2013 došlo k výrazné redukci počtů našich vojáků nasazených v této misi. Po odchodu českých vojáků z Lógaru se naší nejpočetnější jednotkou v Afghánistánu stala od října toho roku strážní rota BAF (Bagram Air Field). Jejím úkolem bylo střežit a aktivně chránit jednu z největších spojeneckých základen v této zemi Bagrám. Její příslušníci operovali i v okolí základny s cílem eliminovat nepřátelské aktivity proti tomuto velkému objektu

V misi ISAF kromě této strážní roty působila výcviková letecká jednotka AAT (Air Advisory Team). Sídlila na mezinárodním letišti v Kábulu a zaměřovala se na poradenství a výcvik afghánských pilotů a pozemního leteckého personálu. Na kábulském letišti byl dislokován náš národní podpůrný prvek, velitelství úkolového uskupení a chirurgický tým. V misi ISAF působili také vojáci 601. skupiny speciálních sil z Prostějova.[99]

Česká republika je v Afghánistánu dlouhodobě přítomna i na poli humanitární a rozvojové pomoci. Významnou součástí byly do roku 2012 projekty rychlého dopadu (tzv. Quick Impact Projects) a peníze z ČR také potřebným do Afghánistánu směřovaly prostřednictvím britské nevládní organizace HALO trust.[100]

V zemi již od roku 2012 působí také organizace Člověk v tísni. Ta se nezaměřuje jen na akutní řešení problémů, ale také na jejich dlouhodobé udržitelné řešení. V současné době (2016) Člověk v tísni v Afghánistánu má dvě stálá centra v Kábulu a Mazáre Šerífu a osm terénních kanceláří.[101]

• CHLÁDEK, Milan. Země bílých holubic Afghánistán na vlastní kůži. Praha, NZB 2009. ISBN 978-80-904272-0-4
• MAREK, Jan. Afghánistán. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-128-0.
• MAREK, Jan. Dějiny Afghánistánu. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-445-9.

• Seznam představitelů Afghánistánu
• Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly
• Provinční rekonstrukční tým
• Transafghánský plynovod
• Válka v Afghánistánu

• Galerie Afghánistán na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Afghánistán na Wikimedia Commons
• Téma Afghánistán ve Wikicitátech
• Slovníkové heslo Afghánistán ve Wikislovníku
• Encyklopedické heslo Afgánistán v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Kategorie Afghánistán ve Wikizprávách
• Topografické mapy Afghánistánu (1:300 000), cesty.in
• Topografické mapy Afghánistánu 1:250 000, Texaská univerzita v Austinu
• Afghánistán Internetová mapa
• Projekty Člověka v tísni v Afghánistánu, clovekvtisni.cz
• http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/humanitarni_pomoc/projekty/humanitarni_pomoc_prehled_2005_2010.html
• Oficiální stránky českého Provinčního rekonstrukčního týmu, prtlogar.cz
• Holky v minisukních v Afghánistánu? Skutečně to tak bylo, Reflex.cz
• Afghanistan – Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-03. (anglicky)
• Afghanistan (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-23. (anglicky)
• Country of Origin Information Report – Afghanistan [online]. UK Border Agency, 2011-10-11 [cit. 2011-12-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-08. (anglicky)
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Afghanistan Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky)
• Bureau of South and Central Asian Affairs. Background Note: Afghanistan [online]. U.S. Department of State, 2010-12-06 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
• CIA. The World Factbook – Afghanistan [online]. Rev. 2011-07-14 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-09-20. (anglicky)
• Library of Congress. Country Profile: Afghanistan [online]. 2008-08-25 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
• ALI, Mohammad, a kol. Afghanistan [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)