Druhá sjednocená fronta

V roce 1927 čínští komunisté povstali proti vládě vedené Kuomintangem v důsledku Šanghajského masakru z 12. dubna téhož roku.[2] V jeho průběhu byla Národní revoluční armádou, ozbrojenou složkou Kuomintangu, brutálně potlačena místní organizace Komunistické strany. Tím skončila předchozí aliance obou stran, známá jako První sjednocená fronta, ustavená s cílem ukončit éru militaristů a znovu sjednotit Čínu.

V roce 1931 začala japonská invaze do Mandžuska a jeho následná okupace. Čankajšek, předseda čínské vlády a vůdce Kuomintangu, rozhodl, že Čína se musí vyhnout válce s Japonskem. Viděl Čínu jako slabou a roztříštěnou, neschopnou účinné obrany, dokud nebude sjednocena pod jeho velením. Dalších šest let vedl politiku appeasementu vůči Japonsku a soustředil se na potlačování komunistů.[3] Doufal, že časem se mu podaří vybudovat dostatečnou sílu, aby se mohl postavit Japonské císařské armádě.[4] Přestože se mu podařilo během obkličovacích kampaní donutit komunisty k ústupu a kampaně samotné vedly k jejich výraznému oslabení, nebyl schopný je porazit úplně. Jeho politika „vnitřního sjednocení před obranou země“ (čínsky: 攘外必先安内) se stávala s časem čím dál víc nepopulární, což vedlo k rozšíření odporu proti vládě Kuomintangu a jejím spojencům.[5]

Po poslední z obkličovacích kampaní se komunisté stáhli do severozápadní provincie Šen-si, kde vybudovali novou základnu. Čankajšek, pokračující ve své politice vnitřního sjednocení, uložil v polovině roku 1936 generálům Čang Süe-liangovi a Jang Chu-čchengovi, nacházejících se v severní Číně v okolí města Si-an, rozkaz na ni zaútočit. Ti utrpěli těžké ztráty, které Čankajšek odmítl kompenzovat.[5] Namísto toho dorazil do Si-anu na inspekci.

12. prosince 1936 byl Čankajšek vlastními generály zajat a internován. Požadovali po něm ukončení nepřátelství s komunisty a napření všech sil k boji proti japonské invazi. Do Si-anu dorazil komunistický vyjednavač a pozdější čínský premiér Čou En-laj. Ačkoliv Čankajškovi hrozila i smrt, nakonec se tak nestalo – Kuomintang přistoupil na ukončení bojů s komunisty a vytvoření aliance obou stran, čímž vznikla 24. prosince Druhá sjednocená fronta. Jako Čankajškův vězeň naopak ze Si-anu odjížděl původce incidentu Čang Süe-liang.[6]

V červenci 1937 byl vydán rozkaz, aby se čínská Rudá armáda zabudovala do struktur nacionalistické Národní revoluční armády

V důsledku dohod se Si-anu byla komunistická Rudá armáda transformována v Novou čtvrtou armádu a Osmou pochodovou armádu a podřízena velitelství Národní revoluční armády. Čou En-laj dorazil do dočasného hlavního města Čchung-čching, aby zde komunisty zastupoval a neformálně se stal jakýmsi mluvčím čínské vlády. Komunisté formálně akceptovali Čankajškovo velení a na oplátku začali pobírat finanční podporu od ústřední vlády. Nicméně ve skutečnosti zůstala Osmá pochodová armáda nezávislou vojenskou silou a oblasti jí osvobozené byly plně pod kontrolou komunistické strany.[7][8]

Po propuknutí války s Japonskem v plném rozsahu bojovaly komunistické jednotky po boku nacionalistických v bitvě o Tchaj-jüan. Vrchol spolupráce přišel v polovině roku 1938 během obrany Wu-chanu.

Skutečnost, že společné velení obou armád bylo ryze formální, ilustruje to, že komunistické jednotky se téměř neúčastnily konvenčních bojů proti Japoncům.[9] Naproti tomu se soustředily na guerillovou válku, ve které zaznamenávaly úspěchy. Jediný výraznější útok komunistů naplánoval generál Pcheng Te-chuaj na srpen 1940 a je známý jako Ofenziva sta pluků. Zpočátku se dostavily spolu s narušováním důležité infrastruktury a obsazováním železničních uzlů úspěchy, nicméně následná japonská odveta byla o to ničivější. Postavení komunistické strany v severní Číně bylo podlomeno a ta už se o podobné akce napříště nepokoušela.[10][11]

Na pozadí formální aliance stále probíhaly boje mezi Kuomintangem a komunisty o vliv na svobodných územích. Spojenectví se začalo rozpadat na konci roku 1938 v důsledku agresivního pohlcování všech čínských partyzánů komunistickými jednotkami, které tím zvyšovaly vlastní vojenskou sílu. Milice, které se odmítly přidat ke komunistům, byly označeny jako kolaborující s Japonci a napadeny. Například milice vedená Čang Jin-wuem v provincii Che-pej byla napadena a zlikvidována Rudou armádou pod velením Che Lunga v červnu 1939.

Situace se vyhrotila na přelomu let 1940 a 1941, kdy se začaly stupňovat potyčky mezi Kuomintangem a komunisty. V prosinci 1940 Čankajšek požadoval stažení Nové čtvrté armády z provincií An-chuej a Ťiang-su z důvodu provokací vůči nacionalistickým jednotkám v této oblasti. Pod silným tlakem nakonec velitelé komunistické armády vyhověli, nicméně kvůli zmatkům ve velení se nestihli začít evakuovat včas a byli tak napadeni nacionalisty, což vedlo k několika tisícům obětí.[1][12] Tato událost, známá jako incident s Novou čtvrtou armádou, oslabila pozice komunistů v centrální Číně a definitivně ukončila veškerou spolupráci mezi komunisty a Kuomintangem, ačkoliv aliance formálně trvala až do konce války v roce 1945. Od této chvíle se obě strany soustředily na upevňování pozic před nevyhnutelným obnovením bojů.[13]

Lehké boje mezi oběma stranami probíhaly už v průběhu války s Japonci. Komunisté pokračovali v ničení a pohlcování nacionalistických milic. Zároveň se soustředili na posilování svého vlivu v ovládaných provinciích, nejčastěji venkovských, prostřednictvím administrativních, pozemkových a daňových reforem ve prospěch chudých rolníků. Kuomintang naproti tomu přemístil mnoho svých jednotek, aby blokovaly komunistické oblasti ve snaze omezit šíření jejich vlivu.[14]

Po konci druhé čínsko-japonské války se Čankajšek setkal s vůdcem komunistů – Mao Ce-tungem, ve snaze začít mírové rozhovory. Tato snaha byla neúspěšná a čínská občanská válka se znovu rozběhla v plném rozsahu. Komunisté vzešli z událostí války s Japonci posíleni a v říjnu 1949 byla v Pekingu vyhlášena komunistická Čínská lidová republika, zatímco Čankajšek se se svou vládou a zbytky armády přesunul na ostrov Tchaj-wan.