Adolf Abramovič Joffe

Sovětská delegace v Brestu Litevském (Joffe sedí uprostřed, Trockij stojí druhý zprava)

Následně se stal komisařem pro zahraniční záležitosti a od konce listopadu 1917 do ledna 1918 vedl poněkud bizarní ruskou delegaci (členkou byla mj. nedávno propuštěná vražedkyně Anastasija Bicenko) v jednáních s ústředními mocnostmi v Brestu Litevském. Dne 2. (15.) prosince 1917 podepsal Joffe dočasné příměří s Německem, Rakousko-Uherskem, Tureckem a Bulharskem a od 22. prosince, kdy začala skutečná mírová jednání, se snažil prosazovat z hlediska situace na frontě poněkud naivní doktrínu „míru bez anexí a kontribucí“ s široce pojatým uplatňováním práva na národní sebeurčení. Rakouský ministr zahraničí hrabě Otakar Černín později na Joffeho vzpomínal:[1]

Vůdce ruské delegace je Žid jménem Joffe, který byl nedávno propuštěn ze Sibiře [...] Po jídle jsem měl první delší rozhovor s panem Joffem. Celá jeho teorie je založena na všeobecném uplatňování práva na sebeurčení národů v nejširší podobě. Takto osvobozené národy pak musejí být přivedeny k tomu, aby se navzájem měly rády [...] Já jsem mu sdělil, že nehodláme napodobovat ruské metody, a že bychom také netolerovali zasahování do našich vnitřních záležitostí. Pokud se bude nadále držet svých utopických názorů, mír nebude možný. A pak bych mu doporučoval, aby odcestoval zpět nejbližším vlakem. Pan Joffe se na mě ohromeně podíval a chvíli mlčel. Pak pokračoval v - pro mě, nikdy nezapomenutelném - přátelském, nebo dokonce skoro prosebném tónu: "Velice doufám, že budeme schopni také ve vaší zemi vyvolat revoluci ..."

Brzy Joffe zjistil, že o bolševické utopie centrální mocnosti nejeví zájem a bolševičtí diplomaté od ledna 1918 již pod vedením Trockého přešli na nejasnou a zdržovací doktrínu „ani válka, ani mír“. Odmítali uzavřít konečnou mírovou smlouvu na základě tvrdých německých požadavků a čekali, že světová revoluce vyřeší vše za ně. Němcům nakonec došla trpělivost a 18. února 1918 zahájili velkou ofenzívu proti v podstatě nefunkční ruské armádě, která donutila Rusy kapitulovat. V únoru a březnu 1918 už byl Joffe pouze řadovým členem mírové delegace. Lenin nakonec prosadil podepsání pro Rusko velmi nevýhodného ale nutného míru, které za bolševiky signoval Grigorij Sokolnikov.

Joffe následně působil v Petrohradu a v dubnu 1918 byl poslán do Německa jako ruský diplomatický zástupce. Dojednal a podepsal dodatkovou smlouvu s Německem (srpen 1918). Začátkem listopadu 1918 byl spolu s dalšími ruskými bolševiky z Německa vyhoštěn s tím, že se snaží rozdmýchat komunistický puč. V letech 1919 až 1921 pracoval v různých vyšších funkcích, ale skutečně vrcholným bolševickým funkcionářem se nestal. Angažoval se v diplomatických jednáních s Polskem, Litvou, Lotyšskem a Estonskem v letech 1920 a 1921. Jako vedoucí sovětské delegace podepsal mír z Tartu s Estonskem. Měl důležitý podíl na dojednání a podepsání Rižského míru s Polskem (hlavní ruský signatář).

V únoru 1922 se jako jeden z delegátů zúčastnil jednání v Janově, což byla první konference, na níž západní mocnosti jednali s bolševickými představiteli Ruska. O své zkušenosti ještě téhož roku sepsal krátkou knihu. Poté byl poslán do Číny jako sovětský velvyslanec. Zde dojednal dohodu se Sunjatsenem o pomoci Kuomintangu - tah, který zřejmě měl přivést Kuomintang ke spolupráci s komunisty. V červnu 1923 se přesunul do Japonska, ale zdlouhavá jednání zde musel kvůli vážné nemoci přerušit. Vrátil se do SSSR a poté, co se mu zlepšilo zdraví, byl vyslán s delegací do Velké Británie. Následně v letech 1924-1926 působil jako sovětský velvyslanec v Rakousku.

Joffeho hrob