Japonská invaze do Mandžuska

Japonsko vlastnilo Jihomandžuskou železniční společnost od konce rusko-japonské války a korejský poloostrov od roku 1910. Japonsko se rozhodlo, že konflikt v Mandžusku je nejvýhodnější tah. Plukovník Seishirō Itagaki a plukovník Kanji Ishiwara se rozhodli, že vypracují samostatný plán, ve kterém Japonsko vyprovokují a zaberou Mandžusko.

Večer 18. září 1931 poručík Suemori Komoto umístil výbušniny kolem kolejí v Mandžusku, dost daleko, aby výbuch udělal jen minimální škody. Výbušniny explodovali v 22:20, exploze byla malá a odpálila jen 1.5 metru velkou část železnice. Škody nebyly fatální. Vlak, který projížděl touto částí dráhy projel bez komplikací.

Ráno následujícího dne začala dvě dělostřelecká děla na důstojnickém klubu v Šen-jangu střílet na čínské vojáky, jako odplatu za údajné odpálení železnice. 500 japonských vojáků napadlo 7000 čínských vojáků. Čínští vojáci se nemohli vyrovnat zkušeným japonským vojákům. Večer téhož dne bylo město dobyto za cenu 500 čínských vojáků a 2 japonských.

Lorda Lyttona poslala společností národů, aby vyřešil situaci, která vznikla po Mukdenském incidentu. Lytton se svou komisí došel k závěru, že Japonsko bylo do jisté míry vyprovokováno a že Čínská vláda nad Mandžuském nebyla úplná. Japonsko to přesto za nepřijatelné a vystoupilo z společnosti národů.

Mandžuská krize měla značně negativní dopad na společnost národů. Krize dokázala, že společnost není schopna efektivně řešit mezinárodní spory. Adolf Hitler a Benito Mussolini si toho byli vědomi a následovali Japonsko v jeho agresivní politice

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Japanese invasion of Manchuria na anglické Wikipedii.