Jen Si-šan

Jen Si-šan se narodil ve vesnici Che-pien nedaleko provinčního města Tchaj-jüan, kde se mu dostalo i klasické vzdělání ve vesnické škole. Jeho otec byl bankéřem. Bankéři a obchodníci byli i ostatní členové jeho rodiny už po několik generací, proto i on byl veden k tomuto povolání a zaučoval se v otcově bance. Ta ale v důsledku hospodářské krize zkrachovala a tak byl donucen opustit domov. Přihlásil se na bezplatnou školu, kterou podporovala vláda v Tchaj-jüanu. Jeho studia dále pokračovala na vojenské škole v Japonsku s podporou vládního stipendia, kterou dokončil v roce 1909. V této době už začal směřovat do politiky.[2] V roce 1905 se připojil k revoluční odbojové Čínské alianci, která byla založena v Tokiu a jejímž politickým vůdcem byl Sunjatsen. Tato aliance byla první formou budoucí politické strany Kuomintang a kladla si za cíl osvobodit Čínu, což znamenalo zbavit se dynastie Čching a nastolit v Číně republiku.[3] Poté, co se v roce 1909 vrátil domů, stal se plukovníkem nové armády v Šan-si.

Po smrti Jüan Š’-kchaje v roce 1916 došlo k oslabení centrální vlády v Pekingu. Následující době, která byla ukončena až Severním pochodem probíhajícím v letech 1927–1928, se přezdívá éra severních militaristů. Do této doby pracoval jako guvernér, ale v roce 1917 se stal neomezeným vládcem provincie Šan-si.[1] V roce 1919, kdy jeho armáda zaznamenala porážku v provincii Chu-nan, si uvědomil, že nemůže konkurovat ostatním militaristům vojenskou silou. Na základě toho se rozhodl více než na válčení s ostatními generály zaměřit se na modernizaci a rozvoj své provincie. Reformy, které aplikoval, mu zajistily uznání a Šan-si zase pověst “modelové provincie”.[4] Aby zajistil prosperitu jím ovládanému území, spolčoval se s ostatními militaristy tak, aby skončil vždy na vítězné straně. V roce 1920 se připojil ke společenství organizovaném Wu Pchej-fu proti an-chuejské klice, ačkoliv byl předtím jejím spojencem. Tento způsob balancování mezi ostatními militaristy mu zajistil poměrně mírumilovné období pro provincii Šan-si. Při severním pochodu v roce 1927 se jeho jednotky připojily k jednotkám Národní revoluční armády (NRA), čímž se stal velitelem revolučních vojsk na severu. O rok později jeho jednotky už okupovaly Peking a dopomohly tak Čankajškovi a NRA dosáhnout vítězství a ukončení doby vlády severních militaristů. Toto spojenectví s Kuomintangem ale netrvalo dlouho, protože ještě v tomtéž roce se připojil k Feng jü-siangovi a společně vedli neúspěšnou válku proti Čankajškovi. V roce 1930 utekl do Mandžuska.[5]

Jeho vyhoštění nemělo dlouhé trvání. Už v roce 1931, po Mandžuském incidentu, se vrátil se svolením Čankajška zpět do Šan-si. V té době započal desetiletý rozvojový plán ekonomických reforem. Středobodem tohoto plánu byla výstavba železnice, která měla vést v rámci provincie Šan-si z Ta-tchungu do Pchu-čou. Její úspěšná výstavba probíhala v letech 1933–1935.[6] V období do počátku druhé čínsko-japonské války byla situace v Šan-si nestálá. Obával se, že ho Čankajšek bude ochoten obětovat Japoncům v rámci jeho smířlivé politiky a navíc se musel zabývat konflikty s Komunistickou stranou Číny. Ta v roce 1936 překročila Žlutou řeku a vstoupila do jeho provincie, kterou využila pro své zásobování. Poté, co se komunistická vojska nakonec stáhla, vybudoval opevnění podél Žluté řeky pro ochranu provincie a popravil stovky lidí podezřelých ze spolupráce s komunisty.[7]

V témže roce dosáhl velkého úspěchu a popularity, když jeho jednotky odrazily útok armády knížete Demčigdonrova z vnitřního Mongolska, která byla podporována a vyzbrojena Japonci. Navíc tím dokázal, že japonské jednotky jsou porazitelné.[8] Od roku 1937, kdy se naplno rozhořel konflikt druhé čínsko-japonské války, se aktivně účastnil bojů proti Japoncům. Jedna z nejznámějších bitev proběhla v horském průsmyku Pching-sing-kuan v roce 1937, kde Japonci utržili drtivou porážku. Jeho úspěchy během tohoto období ocenil i Mao Ce-tung, nehledě na to jaké spory mezi sebou měli.[9]

V roce 1945 Japonsko kapitulovalo a tím byla ukončena jak druhá světová válka, tak i druhá čínsko-japonská válka. Když byla hrozba vnějšího nepřítele zažehnána, znovu se rozhořel spor mezi komunistickou stranu, vedenou Mao Ce-tungem, a nacionalistickou stranou, vedenou Čankajškem. V této občanské válce sehrál důležitou roli, protože byl na straně nacionalistů a stále měl pod kontrolou provincii Šan-si. V roce 1948 se podařilo komunistickým vojskům dobýt hlavní město provincie Šan-si, Tchaj-jüan a tak musel uprchnout na jih Číny.[10] Nakonec po prohrané občanské válce v roce 1949 odjel s ostatními uprchlíky na Tchaj-wan, kde až do své smrti zastával několik politických funkcí. Zemřel v roce 1960 ve svých 77 letech.[11]