Feng Jü-siang

Feng Jü-siang (znaky tradiční: 馮玉祥, znaky zjednodušené: 冯玉祥, pchin-jin: Féng Yùxíang, Feng Yuxiang) (6. listopadu 1882 Čínské císařství - 1. září 1948, Černé moře) byl čínský vojenský velitel a militarista, často nazývaný "křesťanský generál". Během 2. č'-lijsko-feng-tchienské války pomohl zničit kliku Č'-li. V roce 1926 se se svou křesťanskou vojenskou klikou Kuo-min-ťün přidal ke kuomintangskému pochodu na sever.

Feng Jü-siang
Rodné jméno冯玉祥
Narození6. listopadu 1882
Pao-ting, Čínské císařství
Úmrtí1. září 1948
Černé moře
Místo pohřbenítomb of Feng Yuxiang
BydlištěFormer Residence of Feng Yuxiang in Chongqing
Alma materChepejská univerzita
Povolánípolitik a voják
Politické stranyKuomintang
Revoluční výbor čínského Kuomintangu
Nábož. vyznáníkřesťanství
ChoťLiu Dezhen (1905–1923)
Li Dequan (od 1924)
DětiFeng Hongda
Feng Lida
PříbuzníFeng Danyu (vnuk)
Funkcevelitel (Kuo-min-ťün; od 1919)
válečný magnát (Šen-si; od 1921)
ministr obrany (1928–1929)
Vice Premier of the Republic of China (1928–1930)
generál (armáda; od 1935)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Počátky kariéry

Feng Jü-siang se narodil do vojenské rodiny ve městě Pao-ting, ležící v provincii Che-pej . Feng se přidal do an-chuejské armády již ve 14 letech. V roce 1902, v jeho 20 letech, sloužil pod velením Jüan Š'-kchaje (znaky zjednodušené: 袁世凯: pchin-jin: Yuán Shìkǎi, Yuan Shikai) v Pej-jangské armádě (znaky zjednodušené: 北洋軍, pchin-jin: Běiyángjūn), kde se brzy vypracoval na vysoký post.[1] Až do Sinchajské revoluce v roce 1911 byl příznivcem dynastie Čching, ale během této revoluce, jako reakci na Wu-čchangské povstání z 20. října 1911, zorganizoval neúspěšné povstání v provincii Che-pej ve městě Lan-čou 3. ledna 1912 a byl propuštěn z armády. Se založením Čínské republiky začal znovu svoji kariéru.[2] V roce 1914 přijal křesťanství i s křesťanskými způsoby života - odtud přezdívka "křesťanský generál".[1]

2. č'-lijsko-feng-tchienská válka

V roce 1916 zemřel Jüan Š'-kchaj a Feng Jü-siang se spojil s č'-lijskou klikou (znaky zjednodušené: 直(隶)系军阀, pchin-jin: Zhí (lì) xì jūnfá), která se vytvořila kolem Feng Kuo-čanga (znaky zjednodušené: 冯国璋, pchin-jin: Féng Guózhāng, Feng Guozhang). Po smrti Feng Kuo-čanga v roce 1919 vedení kliky Č'-li převzal Cchao Kchun (znaky zjednodušené: 曹锟, pchin-jin: Cáo Kūn, Cao Kun)[3] a Wu Pchej-fu (znaky zjednodušené: 吴佩孚, pchin-jin: Wú Pèifú, Wu Peifu).[4] V roce 19221924 proběhla Č'-lijsko-feng-tchienská válka, ve které zvítězila klika Č'-li, kde velel i Feng Jü-siang. Po této válce byl Feng Jü-siang pověřen správou příměstských oblastí kolem Pekingu. Později v roce 1924 došlo ale ještě k 2. č'-lijsko-feng-tchienské válce (znaky zjednodušené: 第二次直奉战争, pchin-jin: Dì èr cì Zhí Fèng Zhànzhēng).[1] Feng Jü-siang se v této válce odvrátil od obou vůdců Č'-lijské kliky, a začal tajně spolupracovat s velitelem feng-tchienské kliky (znaky zjednodušené: 奉系军阀, pchin-jin: Fèng Xì Jūnfá) Čang Cuo-linem (znaky zjednodušené: 张作霖, pchin-jin: Zhāng Zuòlín, Zhang Zuolin).[5] V klíčovém momentě bitvy se Feng se svými vojsky vydal do Pekingu, kde uskutečnil pekingský převrat (znaky zjednodušené: 北京政变, pchin-jin: Běijīng Zhèngbiàn). Při tomto převratu byl svržen dosavadní prezident Cchao Kchun a poslední císař Pchu-I byl 5. října 1924 vykázán ze Zakázaného města. Po svržení Cchao Kchuna byl dosazen na post prezidenta bývalý velitel an-chuejské kliky Tuan Čchi-žuej. Ještě v roce 1924 Feng Jü-siang vytvořil vlastní vojenskou frakci Kuo-min-jün (znaky zjednodušené: 国民军, pchin-jin: Guómínjūn).[1]

Kuo-min-jün

Související informace naleznete také v článku Kuo-min-ťün.

Kuo-min-jün (znaky zjednodušené: 国民军, pchin-jin: Guómínjūn), neboli Národní lidová armáda, nebo také Sevorozápadní armáda (znaky zjednodušené: 西北军, pchin-jin: Xīběijūn). Feng Jü-siang po vojácích požadoval přijetí křesťanství a mimořádné fyzické výkony. Feng silně bojoval proti korupci, jejíž každý sebepatrnější náznak trestal. Vojáci měli zakázáno požívat alkohol, hrát hazardní hry a sázet, užívat si s prostitutkami, kouřit opium, dokonce nesměli klít. Díky těmto všem požadavkům a zásadám bylo vojsko disciplinované a loajální. Feng na území ovládaným jeho vojskem potlačil nepokoje, zakázal prostituci, sázení a kouření opia. Založil rehabilitační centra pro žebráky, sanatoria pro drogově závislé a sirotčince. V době míru byli jeho muži zapojeni do prací na veřejně prospěšných projektech jako stavění silnic, sázení stromů a stavění protizáplavových bariér.[6]

Kuo-min-jün a Kuomintang

Roku 1925 došlo k mocenským sporům a Feng byl na čas nucen odejít do exilu do Sovětského svazu. V roce 1926 se připojil ke Kuomintangu (znaky zjednodušené: 国民党, pchin-jin: Guómíndǎng) při pochodu na sever (znaky zjednodušené: 北伐, pchin-jin: Běi fá). V roce 1928 dobyl společně s Národně revoluční armádou, pod velením Čankajška, Peking a zaujal několik funkcí ve vládě.[5] V roce 1930 vyjádřil Feng Jü-siang nesouhlas s Čankajškovou politikou. Spolu s Jen Si-šanem (znaky zjednodušené: 阎锡山, pchin-jin: Yán Xíshān, Yan Xishan) vyhlásil vlastní Pekingskou vládu. Tím vyhlásil válku proti Čankajškovi. Boj skončil vítězně pro Čankajška. Feng Jü-siang společně s dalšími militaristy pokračoval v boji proti Čankajškovi v občanské válce (znaky zjednodušené: 中原大战, pchin-jin: Zhōngyúan Dàzhàn). V 30. letech se Feng pokoušel o obnovení frakce Kuo-min-ťün, ale vždy neúspěšně.[1] V roce 1935 byl i přes odlišné názory na Čankajškovu vládu dosazen do několika vojenských funkcí v kuomintangské vládě. V roce 1946 odletěl Feng jako výzkumný pracovník do USA, kde šířil otevřenou kritiku Čankajška, po čemž byl z funkcí odvolán. Poslední roky života spolupracoval s Komunistickou stranou Číny. 1. září roku 1948 Feng uhořel po vzplanutí projektoru a filmového materiálu na lodi v Černém moři při cestě na konferenci čínských komunistů.[2]

Odkazy

Reference

  1. GAO, JAMES Z., 1948-. Historical dictionary of modern China (1800-1949). Lanham, Md.: Scarecrow Press 1 online resource (l, 531 pages) s. ISBN 9780810863088, ISBN 0810863081. OCLC 592756156 S. 113.
  2. LEUNG, PAK-WAH, 1950-. Political leaders of modern China : a biographical dictionary. [s.l.]: Greenwood Press, 2002. Dostupné online. ISBN 9780313076862, ISBN 0313076863. OCLC 510971667
  3. Cao Kun [online]. [cit. 2019-05-19]. Dostupné online.
  4. Wu Peifu [online]. [cit. 2019-05-19]. Dostupné online.
  5. ELLEMAN, BRUCE A., 1959- AUTHOR. Modern China : continuity and change, 1644 to the present. [s.l.]: [s.n.] ISBN 9781538103852, ISBN 1538103850. OCLC 1052901956 S. 326, 327.
  6. SHERIDAN, JAMES E. China in disintegration : the Republican era in Chinese history, 1912-1949. 1st Free Press pbk. ed. vyd. New York: Free Press xii, 338 pages s. Dostupné online. ISBN 0029286107, ISBN 9780029286104. OCLC 6442686 S. 74.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.