José Eduardo dos Santos

Narodil v rodině příslušníků kmene Mbundu. Po luandské základní škole studoval na Lyceu Salvadora Correiy a už jako student se zapojoval do ilegálního politického boje za nezávislou Angolu a působil v Movimento Popular de Libertação de Angola (MPLA, Lidové hnutí za osvobození Angoly).

Poté, co ozbrojené povstání roku 1961 vyvolalo silné portugalské represe, odešel do Konga a v 20 letech se stal reprezentantem MPLA v Brazzaville. O rok později se připojil k partyzánským oddílům tohoto hnutí. SSSR, který aktivně podporoval MPLA, mu v roce 1963 poskytl stipendium na Petrochemickém institutu v Baku, kde dos Santos v roce 1969 získal inženýrský titul v oboru ropného průmyslu. Následoval několikaměsíční vojenský výcvik a tak mohl po návratu do Afriky působit jako vysoký velitel v ozbrojených oddílech MPLA.

Po vzniku nezávislé Angoly pod vládou MPLA se stal ministrem zahraničí, později zastával i funkce vicepremiéra a ministra plánování. Po smrti A. A. Neta převzal v září 1979 jeho funkci předsedy MPLA i prezidentský úřad a koncentroval ve svých rukách diktátorské pravomoci. V situaci dlouhotrvající občanské války se choval pragmaticky. Přes vládní marxisticko-leninskou ideologii navázal kontakty se západními petrolejářskými společnostmi, aby z prodeje angolské ropy mohl financovat válku MPLA proti opoziční UNITA vedené Jonasem Savimbim. V podmínkách rozvráceného hospodářství se čelným představitelům MPLA dařilo zabezpečit si blahobytný život.

Po skončení studené války a ztrátě sovětské podpory se musel v roce 1992 postavit v relativně svobodných volbách pod dohledem OSN Savimbimu ze strany UNITA. V prvním kole obdržel téměř 50 % hlasů. Jonas Savimbi obdržel lehce přes 40 % hlasů. Savimbiho podporovatelé volby zpochybnili a započali demonstrovat proti jejich výsledkům. Tyto protesty nařídil dos Santos krvavě potlačit ozbrojenými složkami. Tyto události vešly ve známost jako takzvaný Halloweenský masakr a zahynulo při nich okolo deseti tisíc lidí, převážně neozbrojených demonstrantů. V reakci na tento zločin se UNITA vrátila k násilnému boji, který trval až do roku 2002, kdy byla 4. dubna podepsána dohoda mezi angolskou vládou a opozičním hnutím UNITA a zahájen mírový proces. Ten byl prakticky ukončen v roce 2002, kdy byl Jonas Savimbi zabit.

Své pozice si Santos uhájil i po skončení občanské války v roce 2002. Opozicí i řadovými Angolany byl spolu s dalšími vládními představiteli obviňován z nezákonného obohacování se z angolských příjmů z ropy.

Přes jeho občasné sliby se v Angole od roku 1992 nekonaly dalších 20 let další volby, a to přes to, že byly opakovaně plánovány a odkládány.[1] Nakonec se uskutečnily až v srpnu roku 2012. Volby vyhrála opět vládní strana MPLA (poměr 71,8 % většiny proti 18,7 % hlasům opoziční organizace UNITA) a prezidentem se opět stal jako její předseda dos Santos.

Byl jedním z nejdéle vládnoucích prezidentů světa (38 let). V březnu 2016 oznámil, že hodlá odejít do penze po prezidentských volbách, které proběhly v srpnu 2017. Jeho nástupcem se stal João Lourenço, který dne 26. září 2017 složil slib jako třetí prezident Angoly.

Rodinný život

Podle oficiálního životopisu se rád věnuje sportu, hraje na kytaru a bubny a čte angolské autory. Byl třikrát ženatý, má 6 dětí, z toho 1 nemanželské. Současnou manželkou je bývalá modelka Ana Paula dos Santos.

Jeho dcerou je úspěšná podnikatelka Isabel dos Santosová, nejbohatší žena na africkém kontinentu s odhadovaným majetkem přes tři miliardy amerických dolarů. Vzhledem k rodinnému zázemí bývá často obviňována, že svého bohatství dosáhla korupcí, nepotismem a zejména perzekucí a vydíráním obchodních konkurentů a partnerů. Angola proto často bývá udávána za příklad kleptokracie.

• velkokříž s řetězem Řádu prince Jindřicha – Portugalsko, 25. ledna 1988[2]
• Řád Agostinha Neta – Angola, 1991[3]
• velkokříž s řetězem Řádu svatého Jakuba od meče – Portugalsko, 9. března 1996[2]
• Řád přátelství – Rusko, 30. října 2006[4]
• Řád společníků O. R. Tamba ve zlatě – Jihoafrická republika, 27. dubna 2010[5][6]
• Řád cti – Rusko, 31. srpna 2012[7]
• Řád Srbské republiky I. třídy – Srbsko, 2016
• Řád José Martího – Kuba[8]