Vymírání na konci křídy

Na přelomu křídy a terciéru došlo k dramatické změně ve fosilním záznamu různých drobných zástupců nanoplanktonu se schránkami z uhličitanu vápenatého, které do té doby vytvářely velké křídové usazeniny na dně moří. Tento obrat je zřetelný především na úrovni jednotlivých druhů.[21][22] Zato změny v biodiverzitě obrněnek (Dinoflagellata) tak zřetelné nejsou: důvodem je zřejmě skutečnost, že fosilizace jsou schopné pouze jejich cysty, ale ne všechny obrněnky cysty vytvářejí.[10] Některé studie ukazují, že obrněnky přežily konec křídy bez větší úhony.[23] Mřížovci (Radiolaria) na tom byli podobně.[10] Naopak u rozsivek (Diatoma) se vymírání dotklo až 46 % všech druhů.[10][24] Další skupinou jsou dírkonošci (Foraminifera), u nichž, ač byli již od třicátých let 20. století podrobně zkoumáni,[10][25][26] nepřinesl výzkum jednoznačný výsledek. Dosud se totiž diskutuje, zda dírkonošci na konci křídy skutečně masově vymírali.[27][28][29]

Fosílie amonita

Důkazy o vymírání u jednotlivých skupin bezobratlých v moři jsou velice různorodé a nejednoznačně vypovídající. Velký vliv má i skutečnost, že z této doby máme nedostatek fosilních nálezů mnohých skupin bezobratlých, což zkresluje samotnou míru vymírání.[10] Existují i nepřímé důkazy o vymírání suchozemského hmyzu.

U různých skupin tak opět vědci dochází k různým výsledkům. Fosilní záznam lasturnatek (Ostracoda, třída korýšů) se například na počátku třetihor výrazně snížil, ale není známo, zda to je způsobeno vymíráním v průběhu nebo přímo na konci křídy.[30][31] Naopak je známo, že na rozhraní K-T vymřelo až 60 % větevníků (Scleractinia, skupina korálnatců) z pozdní křídy. Utrpěly zejména koloniální druhy žijící v teplých tropických mořích, vymřelo jich až 98 % z celkového počtu. Tyto druhy zřejmě doplatily na svou symbiózu s fotosyntetickými řasami, které v podmínkách křídového vymírání pravděpodobně náhle ztratily přístup ke světlu.[32][33] Ve fosilním záznamu ubylo i mnoho ostnokožců (Echinodermata) a mlžů (Bivalva).[10] Naopak většina ramenonožců (Brachiopoda) rozhraní K-T přežila.

Rudisti z pozdní křídy, Spojené arabské emiráty. Měřítko označuje délku 10 mm

Vymřeli také všichni tehdejší hlavonožci (Cephalopoda) vyjma čtyřžábrých (Nautiloidea, zejména dnešní loděnky) a dvoužábrých (Coleoidea, chobotnice, sépie). Konkrétně to znamenalo konec například pro belemnity (Belemnoidea) a amonity (Ammonoidea). Zvláště amoniti zřejmě doplatili na svou strategii rozmnožování, při němž kladou velké množství drobných vajíček, z nichž se líhnou planktonní larvy. Takové larvy pravděpodobně nepřežily události na konci křídy (naopak ti dvoužábří, kteří přežili, kladli vajíčka mnohem větší).[34][35]

Vymřelo také až 35 % rodů ostnokožců (Echinodermata), a to zejména těch, které žili v mělkých vodách v nižších zeměpisných šířkách. Důvodem jejich vymizení byl pravděpodobně fakt, že v té době došlo k potopení útesů z uhličitanu vápenatého, v nichž tyto skupiny ostnokožců žily.[36] Vymřeli však také někteří mlži: například rudisti (Hippuritoida, skupina podílející se na vzniku útesů) a inoceramidi (Inoceramidae, příbuzní dnešních hřebenatek).[37][38]

Vymírání suchozemského hmyzu na konci křídy bylo zkoumáno nepřímo, a to určováním poškození zkamenělých listů rostlin býložravým hmyzem. Ze vzorků ze 14 míst v Severní Americe vyplývá, že zatímco před vymíráním byla diverzita listožravého hmyzu vysoká, na začátku třetihor (dokonce ještě 1,7 milionu let po extinkci) byly listy napadené hmyzem jen velmi málo. Z toho se tedy usuzuje vymírání hmyzu.[39][40] V říjnu roku 2013 byla publikována studie, která naznačuje, že několik vývojových linií včel (taxon Xylocopinae) zřejmě čelilo na konci křídy rozsáhlému vymírání.[41]

Z konce křídy existuje dobrý fosilní záznam čelistnatých ryb a informace o jejich vymírání jsou tedy poměrně spolehlivé. Co se týče paryb, 80 % žraloků a rejnoků přežilo.[10] Z kostnatých ryb (Teleostei) vymřelo jen 10 % čeledí.[42] Na ostrově Seymour nedaleko Antarktidy bylo odkryto poblíž rozhraní K-T množství fosílií ryb naznačujících, že zde došlo k masovému vymření. Spekuluje se, že ryby procházely určitou formou stresu a události na konci křídy urychlily jejich vymření.[43] Přesto se zdá, že mořské a sladkovodní prostředí, v němž ryby žijí, jaksi dopady vymírání mírnilo.[20] Naopak paprskoploutví dominují od té doby oceánům.[44] Jiný výzkum ukázal, že evoluční radiaci karchariniformních („moderních“) žraloků na počátku paleogénu nejspíš odstartovalo právě vymírání na konci křídy.[45][46] Evoluční radiace mořských ryb byla po vymírání na konci křídy v některých případech velmi rapidní.[47]

Studie publikovaná roku 2020 ukazuje, že k velké vlně vymírání mezi mořskými živočichy došlo na území dnešního Mexického zálivu již v době před 77 miliony let, 11 milionů let před dopadem planetky Chicxulub.[48]

Některé výzkumy naznačují, že žraloci nebyli vymíráním výrazně postiženi, a to ani na úrovni celkové biodiverzity. Důvodem může být jejich odolnost proti změnám prostředí a především pak jejich globální rozšíření.[49]

Významná evoluční radiace žab krátce po události K-Pg rovněž nasvědčuje krátkodobé a intenzivní drastické změně v globálních ekosystémech.[50][51] Výzkum biodiverzity žab v období před a po vymírání K-Pg spíše nepodporuje hypotézu o masivním vymírání obojživelníků, přinejmenším na jihoamerické pevnině.[52] Žáby zřejmě ve velké míře přežívaly zejména díky adaptaci na život ve sladkovodním prostředí, protože právě v takovýchto ekosystémech byl život zasažen relativně nejméně.[53]

Z pozdní křídy je známo 10 čeledí krokodýlů či jejich příbuzných (dohromady taxon Crocodylomorpha), pět z nich vymřelo ještě v průběhu křídy před velkým vymíráním a pět se dochovalo do paleocénu.[54] Všechny přeživší čeledi byly suchozemské nebo žily ve sladké vodě (výjimkou byli Dyrosauridae žijící rovněž v moři). Dalším společným rysem krokodýlů, kteří konec křídy nepřežili, je velikost. Vymřeli totiž všichni velcí krokodýli, jako byl například severoamerický Deinosuchus.[10] Za přežití mohou ostatní zástupci krokodýlů vděčit zejména životu ve sladké vodě a schopnosti vytvářet si nory, obě tyto okolnosti měly zřejmě ochranný efekt před vymřením.[20] Skutečnost, že ale přežili i mořští Dyrosauridae, lze podle některých studií přičítat tomu, že mláďata krokodýlů z této čeledi zřejmě žila také ve sladké vodě. Jelikož sladkovodní biotopy byly zřejmě zasaženy méně než mořské, tito mladí byli schopni přežít katastrofické události na konci křídy.[55]

Podle odborné práce z roku 2020 přežili vymírání na konci křídy krokodýlovití plazi ze skupiny Pholidosauridae, jejichž fosilní pozůstatky byly dříve známé z doby o 20 milionů let starší.[56]

Novější výzkumy nadále dokládají významnou míru vymírání u krokodýlovitých plazů, u nichž se dlouhou dobu nedařilo průběh extinkce dostatečně dobře doložit.[57]

Některé skupiny krokodýlovitých plazů, které vymírání přežily, prošly na počátku paleocénu výraznou diverzifikací.[58]

Replika tyranosaura je vytvořena s ohledem na moderní pohled na stavbu těla tohoto dinosaura.

Vymírání dinosaurů na konci křídy je obecně známé a bylo o něm již napsáno mnoho. V průběhu doby se objevilo víc než sto hypotéz, snažících se tuto událost vysvětit. V mnoha případech se však jedná o nepodložené nesmysly.[59] Vyjma několika kontroverzních studií se dnes vědecká obec shoduje na tom, že všichni dinosauři (kromě těch „ptačích“) na konci křídy během události K-Pg definitivně vymřeli. Pravdou však zůstává, že lze dinosauří fosilní záznam interpretovat různě. Někdy se tak uvažuje nad vymíráním postupným, rozloženým v průběhu posledních milionů let křídy.[60] Tomu odpovídají i některá zjištění z novější doby, například z výzkumu v mexickém státě Coahuila, kde záznam fosilních stop ukazuje drastický úbytek biodiverzity dinosaurů a ptakoještěrů ještě před koncem křídy.[61] Naopak na některých lokalitách ve Španělsku byli dinosauři (zejména hadrosauridi) značně početní ještě těsně před událostí K-Pg.[62] Sauropodní dinosauři byli rovněž hojní ještě na konci křídy na území současné Argentiny.[63]

Existuje jen jeden přímý a několik nepřímých fosilních dokladů, že neptačí dinosauři z období křídy dokázali norovat (zejména Oryctodromeus), ale zřejmě nemohli dlouhodobě plavat nebo se potápět, a tak se pravděpodobně nemohli účinně skrývat před katastrofickými událostmi na přelomu křídy a terciéru. Je sice možné, že by někteří dinosauři menšího vzrůstu mohli přežít, ale ti by brzy zemřeli hladem (z důvodu nedostatku potravy pro býložravce i masožravce).[20] Tento problém by byl ještě umocněn, pokud by dinosauři byli endotermní, jak mnozí vědci předpokládají. Endotermní živočichové totiž spotřebují na kilogram své váhy mnohem více potravy, než ektotermové, jako například krokodýli.[14] V tomto ohledu by se mohlo zdát přežití savců a ptáků jako paradoxní (obě to jsou endotermní, tj. teplokrevné skupiny), ale může být vysvětleno jejich menší hmotností a tím také menšími energetickými nároky.[64]

Část vědecké obce se domnívá, že vymření dinosaurů bylo víceméně postupné (probíhalo po dobu asi posledních 10 milionů let křídy) a že mnozí dokonce přežili až do paleocénu (problematika tzv. paleocenních dinosaurů)[65]. Tyto názory podporují důkazy ze souvrství Hell Creek, kde byly nalezeny fosilie dinosaurů až 1,3 metru nad hranicí K-T, tedy asi 40 000 let po velkém vymírání.[4] Také vzorky pylu z okolí fosilizovaných koster hadrosauridů od řeky San Juan v Utahu a Novém Mexiku naznačují, že tento dinosaurus žil snad ještě během třetihor, přibližně jeden milion let po velkém vymírání. Těm taxonům, kterým se podaří v malém počtu přežít velké vymírání, se někdy říká „Dead Clade Walking“.[5] Jiní vědci se však k těmto fosíliím staví skepticky a označují zmíněné sedimenty za erodované a následně opět uložené, jenže už v mladších, třetihorních vrstvách.[6] S jistotou víme jen tolik, že neptačí dinosauři žili určitě ještě řádově několik tisíc let před dopadem asteroidu Chicxulub, jak ukázaly objevy v oblasti Raton Basin na jihu Colorada.[66] V oblasti pánve La Popa na severovýchodě Mexika byly přímo ve vrstvě tsunamitů uložených impaktní megatsunami objeveny zkameněliny mosasaurů a pravděpodobně i dinosaurů. Jde tak o důkaz, že dinosauři v této oblasti (vzdálené asi 1000 km od středu dopadu) žili ještě v době osudného impaktu.[67][68] Výzkum ukazuje, že ani v případě býložravých dinosaurů nedocházelo posledních 10 milionů let před rozhraním K-Pg k výraznému úbytku biodiverzity.[69] To se týká i západní Evropy, například území dnešního Španělska, kde se sice dinosauří populace v posledních milionech let křídy obnovovaly (sauropody zde střídali hadrosauridi), ale celková dinosauří biodiverzita před koncem křídy nijak výrazně neubývala.[70] To platí také o Severní Americe.[71] Nově aplikované metody výzkumu prokazují úbytek dinosauřích populací v Laramidii v době před 68 až 66 miliony let, ovšem spíše v regionální souvislosti postupného ústupu vnitrokontinentálního moře.[72]

Nové objevy z lokality „Tanis“ v Severní Dakotě nicméně dokládají, že dinosauři (konkrétně rod Triceratops, kachnozobí a teropodní dinosauři) zde přežili až do samotného okamžiku dopadu planetky a jsou tedy důkazem, že „neptačí“ dinosauři přežili alespoň po relativně krátkou dobu i do nejstaršího paleocénu.[73]

Ukazuje se také, že dinosauři ve skutečnosti nebyli na postupném evolučním ústupu a nevymírali již dlouho před touto událostí.[74][75] Existují také vědecky podložené spekulace o tom, jak by se dále vyvíjely potenciální přeživší populace velkých dinosaurů, pokud by na konci křídy nevyhynuli. Je pravděpodobné, že většina dinosauřích vývojových linií by přežívala bez větších problémů po další desítky milionů let.[76]

Odborná práce, publikovaná v červnu roku 2021 však přichází s opačným tvrzením. Podle jejích autorů výrazně klesala biodiverzita dinosaurů již zhruba 10 milionů let před koncem křídy.[77] Novější objevy dinosauřích fosilií z nejpozdnější křídy na mnoha místech světa však tyto závěry nepotvrzují.[78]

Na konci křídy žili již jen zástupci jediné čeledi ptakoještěrů, označované jako Azhdarchidae. Tato čeleď vyhynula během katastrofických událostí na konci křídy. Tato čeleď byla jen posledním zbytkem původně velké skupiny ptakoještěrů, která po střední křídě začala skomírat. Posléze začali ptakoještěry nahrazovat ptáci, a to buď na základě kompetice, nebo prostě díky skutečnosti, že se po ptakoještěrech otevřela volná ekologická nika.[20][79][80] Studie z roku 2017 ukazuje, že ptakoještěři a ptáci si v druhohorních ekosystémech nutně nekonkurovali, což snižuje pravděpodobnost, že právě praptáci byli zodpovědní za výrazné snížení druhové rozmanitosti ptakoještěrů v období pozdní křídy.[81] Objevy početných pterosauřích fosilií (několika různých druhů) z Maroka však ukazují, že ve skutečnosti mohla být biodiverzita ptakoještěrů až do samotné katastrofy na konci křídy podstatně vyšší.[82][83] To potvrzují i jiné novější studie, které rovněž shledávají vysokou druhovou rozmanitost posledních ptakoještěrů z konce věku maastricht.[84]

K vývojové větvi plazů mimo archosaury (zejména dinosaury, krokodýly a ptáky) patří ještě další skupiny. Hranici křída-paleogén z těchto skupin přežily mnohé želvy (Testudines)[85], hadi (Serpentes), ještěři (Sauria), dvouplazi (Amphisbaenia), hatérie (Rhynchocephalia či Sphenodontia), ale i například vyhynulý řád Choristodera (krokodýlům podobní obojživelní plazi).[10][86] Z želv konkrétně přežilo více než 80 % druhů, a to ve všech šesti původních křídových čeledích.[87][10][87][88] Vymírání želv však bylo do značné míry výběrové.[89] Neexistují žádné důkazy, že by v této době vymírali šupinatí (hadi, ještěři, dvouplazí), ti totiž přežili zřejmě díky své malé velikosti, schopnosti se schovat a přizpůsobivému metabolismu a v současnosti tvoří (počtem druhů) nejúspěšnější skupinu plazů. Některé studie naznačují, že hadi se začali brzy po katastrofě výrazně morfologicky diverzifikovat, zejména pak jejich vodní druhy.[90]

Vyhynuli naopak mnozí velcí plazi žijící v moři, jako byli mosasauři (Mosasauridae) a plesiosauři (Plesiosauroidea).[91] Tito stáli v křídě na vrcholu mořského potravního řetězce a také na konci tohoto geologického období vymřeli.[92][93] Fosilie obřího elasmosaurida, objevené v Antarktidě na Seymourově ostrově jen 2,3 metru od hranice K-Pg, dokládají, že tito dlouhokrcí mořští plazi žili až do samotného konce křídy.[94]

Po vymírání na konci křídy dochází k dramatickému vzestupu potravní (trofické) diverzity tehdejších hadů. Hadi v nejstarším paleogénu pak procházejí rapidní vlnou diverzifikace a nárůstu evoluční komplexity.[95] Relativně dobře se dařilo i ještěrům z příbuzenstva recentního rodu Xenosaurus, jejichž biodiverzita byla i po vymírání značně vysoká.[96]

Ptáci jsou obvykle považováni za jediné žijící potomky dinosaurů. Na hranici křída-terciér však vyhynuli všichni tehdejší ptáci mimo skupinu moderních ptáků (tzv. Neornithes). Konkrétně tedy na konci křídy vymírají skupiny Enantiornithes (česky „protiptáci“) a Hesperornithiformes.[97] Podle vědecké studie z roku 2018 byly po dopadu planetky a následných celosvětových požárech vyhubeny prakticky všechny stromové druhy ptáků. Přežili naopak pouze ptáci hnízdící na zemi.[98][99]

Na konci křídy spolu s dinosaury zřejmě žili i poměrně blízcí příbuzní dnešních ptáků, jako jsou například vrubozobí, hrabaví a pštrosi.[100] Tito zřejmě přežili díky své schopnosti potápět se, plavat nebo vyhledat úkryt ve vodě a v mokřadech. Mnoho ptáků si zřejmě budovalo hnízda či doupata v dutinách stromů či v termitištích, což jim zřejmě skýtalo ochranu před nepříznivými dopady tehdejších událostí. Také přispěla skutečnost, že po vyhynutí dinosaurů se uvolnily mnohé nové ekologické niky, které někdy ptáci brzy obsadili.[20] Podle jedné z nových teorií mohla předky moderních ptáků zachránit schopnost obratně manipulovat s rostlinnými semeny, a to za pomoci bezzubého zobáku.[101]

Objevy ze západní Evropy (zejména z Francie a Španělska) dokládají, že před koncem křídy na tomto území žily již poměrně velké formy ptáků, a to zhruba až o velikosti dnešních pštrosů. Druhová rozmanitost „pravých“ ptáků tedy byla již před událostí z konce křídy poměrně velká.[102]

Všechny hlavní vývojové linie savců přežily, včetně ptakořitných (Monotremata), vačnatců (Marsupialia), řádu Multituberculata a skupin Dryolestoidea a Gondwanatheria, stejně jako placentálové (Eutheria).[103][104] Rychlý rozvoj placentálů nastal právě až po této události.[105] Přesto i některé z jmenovaných skupin utrpěly ztráty. Většina skupin savců téměř zcela vyhynula.[106] Konkrétně vymřeli mnozí severoameričtí vačnatci, ale také vačnatci z asijské skupiny Deltatheroida.[107] V americkém Hell Creek na hranici křída-terciér zmizela z fosilního záznamu nejméně polovina z deseti známých multituberkulátů a všech jedenáct tamních vačnatců.[60] Savci v době velkého křídového vymírání nedosahovali dnešních velikostí; obvykle nepřesahovali velikostí krysu. Takové rozměry jim zřejmě pomohly nejhorší období přežít v úkrytu. Navíc se uvádí, že mnozí tehdejší ptakořitní, vačnatci i placentálové byli polovodní či byli schopní vyhrabávat nory.[20] Fosilní záznam savčích vývojových linií u hranice K-Pg je však složitější a nesvědčí jednostranně o vymírání všech těchto skupin.[108]

Obvykle se křídové vymírání uvádí jako hnací síla následného až explozivního rozvoje a evoluční radiace savců.[109] Pravdou však je, že hlavní evoluční linie savců vznikaly již asi 30 milionů let před koncem křídy.[110] Na hranici křída-terciér žádné explozivní diverzifikace savců neprobíhaly, bez ohledu na to, že se po dinosaurech uvolnily ekologické niky.[111] Podle některých studií se savci začali vyvíjet v plně denní tvory až po vyhynutí dinosaurů.[112] Podrobná studie savčích fosilií z Montany ukázala, že k obnově biodiverzity zde dochází u této skupiny poměrně rychle (asi 320 tisíc let po dopadu planetky Chicxulub).[113] V průběhu paleocénu se postupně znovu objevují větší placentální savci o hmotnosti kolem 20 kilogramů (primitivním kopytníkům podobný druh Periptychus carinidens).[114] Studie savčí DNA dokazuje, že placentálové byli od počátku přizpůsobení spíše životu v temnotě, což podporuje scénář jejich života „ve stínu“ dinosaurů. Placentálové byli po celou dobu druhohor pouze nočními zvířaty, která nemohla za dne přímo konkurovat dinosaurům.[115]

Další výzkumy dokládají, že k obnově savčí biodiverzity došlo i přes destruktivní charakter vymírání poměrně brzy – řádově jen několik stovek tisíciletí po dopadu planetky Chicxulub. Zhruba 700 000 let po dopadu již na území Colorada chodili savci o hmotnosti kolem 50 kg (rod Ectoconus z řádu Condylarthra).[116][117] První velcí savci, jako byl až 650 kg vážící pantodont rodu Barylambda, se objevují až zhruba 6 milionů let po katastrofě na konci křídy.

Další výzkumy ukazují, že v průběhu vymírání byly nejvíce postiženy ty druhy savců, které sídlily převážně ve stromovém patře. Větší šanci přežití měly druhy sídlící na zemi, podobně jako tomu je v případě tehdejších ptáků.[118]

Savci, kteří přežili vymírání na konci křídy, se na počátku paleogénu začali relativně rychle rozrůzňovat a rozvíjet. Nejdříve se ale zvětšovaly pouze jejich tělesné rozměry, teprve později se začal úměrně zvětšovat i mozek těchto savců.[119]

Výzkum v sedimentech souvrství Fort Union, navazující na formaci Hell Creek dokládá, že v průběhu prvních 900 000 let po vymírání prošla savčí fauna významným vývojem, kdy druhově málo rozmanitá "post-apokalyptická" fauna přešla postupně v rozmanitější s tím, jak se podmínky v ekosystémech pro další evoluci savců zlepšovaly.[120]

O rozpadu rostlinných společenstev na hranici křída-terciér je k dispozici velké množství důkazů.[121] Míra těchto událostí však byla v různých částech světa odlišná. V Severní Americe došlo pravděpodobně k masivní devastaci rostlinných společenstev a k vymírání rostlinných druhů, ačkoliv k určitým změnám tam ve flóře docházelo i před samotným vymíráním.[122] Udává se, že na tomto světadílu vymřelo asi 57 % rostlinných druhů.[123] Naopak v jižních zeměpisných šířkách, například na Novém Zélandu a v Antarktidě, sice krátkodobě odumřela vegetace, ale z dlouhodobého hlediska nemělo vymírání na konci křídy na tamější rostlinnou biodiverzitu velký vliv.[39][124]

Mezitím vzniklé situace rychle využily saprotrofní organismy, jako jsou houby, které nefotosyntetizují a tedy nepotřebují sluneční záření, nýbrž jen organické látky v půdě. Tento stav však trval pravděpodobně jen pár roků, než se atmosféra vyjasnila a ke slovu se opět nedostaly rostliny.[125] Došlo k postupné ekologické sukcesi, a to zpočátku zejména různými kapradinami. K podobné události, tedy k osídlení zničené půdy v první řadě kapradinami, došlo i v nedávné minulosti při výbuchu sopky Mount St. Helens v roce 1980.[124]

Výzkum v oboru molekulární biologie také potvrdil, že rovněž symbiotické organismy lišejníky si po katastrofě na konci křídy vedly relativně dobře. Navzdory očekávání (předpokladem bylo, že jako fotosyntetizující organismy měly ve světě tmy po dopadu problémy) totiž dochází právě v době před 66 miliony let k jejich výrazné diverzifikaci.[126]

Evoluční vznik skupiny bobovitých (Fabaceae) je pravděpodobně úzce spjat s transformací globální vegetace právě po hromadném vymírání na konci křídy před 66 miliony let.[127]

Klíčovou roli pro přežití vodních řas měla pravděpodobně schopnost přejít dočasně k jinému způsobu získávání potravy (konkrétně k mixotrofii a heterotrofii), než se potravní řetězce v oceánech zhruba po 2 milionech let od dopadu obnovily.[128]

Výzkum pylových zrn z období přelomu křídy a paleogénu na území kanadského Saskatchewanu ukazuje, že po vyhynutí býložravých dinosaurů se začalo výrazně dařit lesním porostům.[129]

Výzkumy ukázaly, že deštné pralesy se začaly na některých místech světa vyvíjet krátce po katastrofě na konci křídy, kdy pralesní společenstva založená zejména na nahosemenných rostlinách relativně rychle vystřídala společenstva s výraznou převahou krytosemenných rostlin.[130][131]

Výzkumy spor nahosemenných rostlin v hraničních vrstvách mezi křídou a paleogénem ukazují, že v průběhu vymírání na konci křídy dochází k významným změnám v druhovém složení společenstev jehličnatých dřevin. Dosud početné a rozsáhlé porosty nahosemenných dřevin tropického rázu zde v relativně rychlém sledu vystřídá bažinná dřevina rodu Glyptostrobus (což svědčí o velmi výrazných změnách v ekosystémech).[132]

V roce 1980 tým výzkumníků složený z Luise Alvareze (držitele Nobelovy ceny za fyziku), jeho syna Waltera Alvareze a chemiků Franka Asara a Helen Michels zjistil, že vrstva usazenin z období konce křídy obsahuje vysokou koncentraci prvku iridia. Ta byla 30×–130× větší než normální koncentrace. Iridium je v zemské kůře velmi vzácné, protože se jako ostatní siderofilní prvky váže na železo a v průběhu vývoje planety kleslo do zemského jádra. Ve většině asteroidů a komet však zůstávají jeho koncentrace vysoké, a proto Alvarezův tým navrhl vysvětlení, že tato iridiová vrstva je způsobená dopadem kosmického tělesa na zem právě v období na konci křídy.[133][134]

Vrstvička K-Pg vznikla celosvětově pravděpodobně díky tomu, že vyvrženiny z místa dopadu vytvořily mohutný oblak prachových částic, který se šířil rychlostí několika kilometrů za sekundu atmosférou planety a roznesl tento materiál po celé zeměkouli.[135]

Ve fosilním záznamu zejména v Severní Americe bylo objeveno množství důkazů o vymírání, například na mikroskopické úrovni různé chitinové úlomky a výtrusy.[121] Dále však je na tomto kontinentu kvalitní naleziště fosílií dinosaurů, známé je v tomto ohledu zejména souvrství Hell Creek v Montaně. Při srovnávání Hell Creeku se staršími nalezišti, jako je souvrství Judith River (souvrství Dinosaur Park) v Montaně a Albertě, je možné studovat změny v populacích dinosaurů v posledních deseti milionech let křídy.[60] Ve starších formacích je patrná velká diverzita dinosaurů, vyšší než v jakémkoliv jiném období. Na druhou stranu na úplném konci křídy, v období maastrichtu, se na zemi pohybovali dinosauři obrovských rozměrů, jako byli Tyrannosaurus, Ankylosaurus, Pachycephalosaurus, Triceratops a Torosaurus,[136] což naznačuje, že před započetím vymírání bylo potravinových zdrojů pro tyto velké tvory dostatek. Podle některých fosilních dokladů (např. Ojo Alamo Sandstone v Novém Mexiku) však mohly menší populace neptačích dinosaurů přežít až do nejstaršího paleocénu[137].

Dále je k dispozici množství rostlinných fosílií, které opět mohou ilustrovat úbytek rostlinných druhů na hranici křída-terciér. Zatímco před vymíráním byla půda bohatá na pyl krytosemenných rostlin, v období těsně po něm jsou vrstvy obsahující málo pylu, ale mnoho výtrusů kapradin.[138][139]

Také vymření mořského planktonu je dobře dokumentováno jako rychlé a probíhající přesně na konci křídy v čase hranice K-Pg.[140] Amoniti naopak, jak se zdá, vymírali již před křídou, ačkoliv poslední vymřeli až na úplném konci křídy.[141]

Dnes známe lokality se sedimenty z tohoto kritického období i z jiných částí světa (než jen ze Severní Ameriky) – například z Argentiny, Kolumbie, Španělska, Číny nebo ruského Dálného Východu (souvrství Kakanaut).[142]

Mapa zobrazující 180 km široký Chicxulubský kráter (dolní mapa je přiblížená)

Je prakticky prokázáno, že před 66 miliony let se se Zemí srazila asi 10 až 15 km velká planetka, která dopadla za dramatických okolností a značných následků pro biosféru do oblasti současného Mexického zálivu.[154] Na základě skutečnosti, že z doby, kdy se odehrálo vymírání, pochází tzv. iridiová anomálie (neobvykle vysoký obsah vzácného kovu platinové skupiny iridia v hraniční jílové vrstvě), plyne obecně známá hypotéza, které vysvětluje toto hromadné vymírání právě dopadem velkého asteroidu.[133] Dnes se většina paleontologů shoduje, že k dopadu planetky před 66 miliony lety nepochybně došlo[155], jen není jasné, zda tento dopad byl jedinou příčinou vymírání.[29][156] Dokonce se objevily zprávy o konkrétním rozpadu planetky 298 Baptistina, který se odehrál před 160 miliony lety. Část vědců se domnívá, že fragmenty této planetky dopadly po mnoha milionech let na Zemi (kde vytvořili kráter Chicxulub) a na Měsíc, kde vytvořily kráter Tycho.[157] Kráter Chicxulub se nachází na pobřeží poloostrova Yucatán v Mexiku (u města Chicxulub, podle kterého je pojmenován) a časově mu přibližně odpovídá období, kdy došlo k vymírání. Někteří vědci však nepovažují kráter Chicxulub za příčinu vymírání na konci křídy.[158][159] Komplexní kráter Chicxulub je oválného tvaru a jeho průměr činí přibližně 180 km[160], podle některých odhadů pak dokonce výrazně přes 240 km.[161] Vytvořil jej asteroid o hmotnosti kolem 8 bilionů tun a objemu zhruba 2600 km³[162], který dopadl do mělkého oceánu a pravděpodobně tedy způsobil silné tsunami (jak naznačují i důkazy z karibského a severoamerického pobřeží, kde byly nalezeny zbytky vyplavené vegetace a hornin z tehdejšího břehu).[163]

Ze stejné doby je však známo více kráterů než jen Chicxulub v Mexiku. Tato skutečnost proto naznačuje, že by příčinou vymírání mohlo být několik asteroidů, které dopadly na Zemi v krátkém sledu za sebou, pravděpodobně jako výsledek fragmentace planetky na několik částí (podobně například se srazily fragmenty z komety Shoemaker-Levy 9 s Jupiterem). Z kráterů tak přichází v úvahu kráter Boltyš (24 km v průměru, Ukrajina, stáří 65,39 ± 0,16 milionů let)[164][165], případně kráter Silverpit (20 km, Severní moře, stáří 60–65 milionů let). Krátery vytvořené dalšími fragmenty planetky, které dopadly do tehdejšího oceánu Tethys, by se do současnosti nemusely dochovat, protože je patrně přikryly různé tektonické pohyby, které se v této oblasti od té doby udály (např. drift indické desky).[166][167][168] Až do počátku 90. let. minulého století byl za možného viníka události K-Pg označován podstatně menší kráter Manson, nacházející se ve státě Iowa v USA. Pozdější datování však tento 38 kilometrů široký kráter jako možného původce katastrofy z konce křídy vyloučilo, protože je asi o 8 milionů let starší.[169]

Odborná práce, publikovaná v únoru roku 2021, však vrací možnost, že kosmické těleso, které před 66 miliony let vytvořilo kráter Chicxulub, mohlo být ve skutečnosti opravdu kometární jádro a nikoliv planetka.[170] Podle této studie mohl být objekt, který dopadl do oblasti budoucího Mexického zálivu na konci období křídy (před 66 miliony let) a vyhubil dinosaury a dalších 75 % tehdejších druhů ve skutečnosti dlouhoperiodickou kometou a nikoliv dosud favorizovaným asteroidem z kategorie uhlíkatých chondritů.[171]

V místě dopadu došlo ke generování extrémních teplot a tlaků, vznikla také silná šoková vlna, která měnila fyzikální povahu horniny v širokém okolí stovek kilometrů.[172] Následkem dopadu kosmického tělesa by také byla mračna prachu, která by znemožnila přístup slunečního záření na zemský povrch po dobu až jednoho roku. Mohlo by též vést k tomu, že by se do stratosféry dostaly kapénky kyseliny sírové, což by o 10–20 % dále omezilo dopadající sluneční záření na povrchu zemském, a to přibližně na deset let. Po tak dlouhém období by pravděpodobně došlo k drastickému poškození vegetace závislé na fotosyntéze, ale i mořského fytoplanktonu. Následně by na to doplatily druhy spadající do potravního řetězce, ale pravděpodobně vyjma detritovorů, protože detritu je po určitou dobu na zemském povrchu dostatečná zásoba.[64][140] Podle další teorie mohly vymírání v mořích a oceánech způsobit globální „koberce“ vodního květu, způsobené přemnoženými řasami a sinicemi. Ty vznikly z důvodu obohacení povrchových vodstev prvkem dusíkem po dopadu asteroidu.[173]

Při dopadu byly do zemské atmosféry vyvrženy velké kusy hornin, včetně asi 200 000 kubických kilometrů horniny ze dna budoucího Mexického zálivu.[174][175] Ty by při zpětném průletu atmosférou vyvolaly silnou tepelnou vlnu a velmi intenzivní infračervené záření s délkou trvání několika hodin. To by mohlo zabít všechny organismy tomuto záření vystavené[20] a navíc způsobit celosvětové ohňové bouře. Ty by také rozdmýchával vysoký obsah kyslíku v ovzduší v pozdní křídě. Navíc by požár mohl způsobit nárůst koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší a tím silný skleníkový efekt, který by mohl způsobit další vlnu vymírání těch skupin organismů, které první fáze přežily.[176] Prokázány jsou také značné výkyvy obsahu síry v ovzduší (zejména ve stratosféře), uvolněné při dopadu z terčových hornin a následně i při globálních požárech.[177][178]

Po dopadu kosmického tělesa by mohlo do určité míry dojít i ke vzniku kyselého deště. To však závisí na tom, na jaký geologický podklad planetka dopadla. Některé studie však naznačují, že tento efekt příliš silný nebyl a trval přibližně 12 let.[140] Kyselost by totiž byla neutralizována prostředím a ani organismy, které jsou ke kyselým látkám citlivé (např. žáby), nebyly v průběhu křídového vymírání nijak zvlášť postiženy. Diskutuje se také možnost, že k vymírání přispěl nástup tzv. nukleární zimy po dopadu.[179] Mračna kyseliny sírové zřejmě vytvořila efektivní zaclonění slunečního záření a po dopadu tak následovaly několik let trvající silné mrazy (globální teplota poklesla v průměru až o 26 °C na dobu 3 až 16 let).[180][181][182][183][184][185]

Teorie dopadu asteroidu by mohla vysvětlit jen takové vymírání, které by proběhlo ve velmi krátkém časovém období, protože následná mračna kouře a aerosoly kyseliny sírové by se intenzivně projevily již během deseti let po dopadu.[186] Na Antarktidě byly objeveny doklady o anomální změně v globálním cyklu síry, následující období přibližně 320 tisíc let po dopadu asteroidu Chicxulub.[187]

Avšak biodiverzita neptačích dinosaurů i ptakoještěrů se možná výrazně snížila již před koncem křídy, ačkoliv o tom máme doklady jen z některých lokalit, nikoliv celosvětově.[188] Podle některých vědeckých studií byl dopad pro tehdejší biosféru velmi smolný a nešťastný, protože asteroid se „trefil“ do pouhých 13 % zemského povrchu s vysokým obsahem uhlovodíků a síry, které po vzedmutí vytvořily neprostupnou clonu proti slunečnímu záření a vyvolaly celosvětové drastické ochlazení (které mohlo být hlavní příčinou vymírání). Pokud by asteroid dopadl do zbylých 87 % povrchu planety, nemusely být následky tak katastrofální.[189][190][191]

Dopad tělesa měl devastující účinky na široké okolí, přibližně do vzdálenosti 1500 kilometrů od epicentra byla míra destrukce takřka totální. Vzdálenější lokality, jako bylo území současné České republiky, které se tehdy nacházelo ve vzdálenosti asi 6000 kilometrů od místa dopadu, nebylo touto událostí přímo zdevastováno (nicméně zdejší ekosystémy neunikly projevům devastace dlouhodobějšího rázu – impaktní tmě a zimě, změnám klimatu apod.).[192][193] Některé výzkumy dále ukazují, že po dopadu se mohly na mnoha místech v oceánech vytvořit oblasti s výraznou anoxií (nedostatkem kyslíku), které se významně podepsaly na vymírání mořských organismů.[194][195] Prokázaný je také vznik globální megatsunami, související přímo s dopadem planetky.[196] O přímých následcích dopadu řádově v minutách až hodinách po události vypovídá unikátní paleontologická lokalita zvaná „Tanis“, objevená na území Severní Dakoty a zkoumaná od roku 2012. První vědecká studie o této lokalitě však byla oficiálně zveřejněna až v roce 2019.[197]

Vědecká studie publikovaná v říjnu roku 2019 dokládá, že hlavním destruktivním mechanismem impaktu mohlo být velmi rychlé a zároveň relativně dlouhodobé okyselení (acidifikace) světových moří a oceánů, vedoucí ke globálnímu ekologickému kolapsu.[198] Podle jiné vědecké studie, publikované v březnu roku 2020 bylo hlavní příčinou spíše dlouhodobé zatemnění oblohy obřím oblakem prachu, nikoliv krátkodobější drastické ochlazení klimatu.[199] Při dopadu ale došlo k rozptýlení materiálu a prachu na tisíce km během hodiny.[200]

Podle odborné práce, publikované v květnu roku 2020, dopadla planetka Chicxulub pod strmým úhlem 45 až 60 stupňů od severovýchodu. Díky tomu měl impakt ještě mnohem větší razanci, což mohlo být pro následné efekty spojené s hromadným vymíráním podstatným faktorem.[201]

V kráteru se na dlouhou dobu vytvořily podmínky pro existenci mikrobiálního života, závislého na hydrotermálním prostředí. V dutině kráteru se vyskytovaly hypertermální podmínky s teplotou v rozmezí 300 až 400 °C, což mohlo představovat velmi dobré podmínky pro rozvoj termofilních mikroorganismů.[202] V kráteru se relativně krátce po dopadu vytvořily podmínky velkého hydrotermálního jezera s teplotou vody kolem 70 °C, kde se brzy začalo dařit „katastrofové biotě“ – mikroskopickým extrémofilům. Tyto podmínky mořná přetrvaly po dobu 1,5 až 2,5 milionu let po dopadu.[203]

Horniny z kráteru, získané expedicí v roce 2016, jsou zkoumány i novými metodami, které přinášejí další poznatky o intenzitě projevů dopadu a jeho povaze z hlediska fyzikálního, chemického, sedimentologického ad.[204]

Podle studie ze září roku 2020 byl hlavním viníkem celosvětové „impaktní zimy“ po dopadu samotný vyvržený organický materiál z místa impaktu.[205][206]

Podle amerického paleontologa indického původu Sankara Chatterjeeho dopadl na konci křídy do oblasti dnešního Indického oceánu ještě mnohem větší asteroid (o průměru až 40 km), který vytvořil domnělý kráter, nazvaný Šiva. Tato gigantická struktura o rozměrech 600 krát 400 km je však ve skutečnosti spíše výsledkem podmořských tektonických pochodů.[207] Je ale možné, že se před 66 miliony let se Zemí skutečně střetlo více planetek, možná částí původně jediného obřího tělesa.[208]

Podle klimatických počítačových modelů nastala po dopadu až několik desetiletí dlouhá impaktní zima, kdy se průměrná teplota snížila až na −35 °C, což bylo pro většinu tehdejších organismů smrtící.[209]

Podle odborné studie z roku 2004 nastalo v prvních několika hodinách po dopadu k hromadnému „zabíjení“ všech nechráněných suchozemských tvorů, kteří se nemohli schovat pod zem (do nor, doupat, skalisek, puklin apod) nebo do vody. Důvodem bylo globální tepelné infračervené záření, vytvářené zahřátím vyvržených částeček z místa dopadu (impaktních sférulí), jenž se v ohromných počtech vracely po balistické křivce do nižších vrstev atmosféry. Teplota při povrchu se pak mohla na dobu desítek minut až několika hodin zvýšit asi na 100 až 260 °C, mohlo se tedy jednat o nejvýznamnější faktor pro hromadné vymírání na konci křídy.[210]

Na základě fyzikálních vzorečků a klimatických modelů lze spočítat, jaké následky měl dopad na tehdejším území současné České republiky. Vzdálenost tehdejšího území současné ČR činila od epicentra dopadu asi 6000 km (dnes 9300 km), takže tlaková vlna, zvuk a zemětřesná vlna dolehly v menší intenzitě i sem.[211]

Odborná práce z roku 2021 doložila, že iridium a prach z asteroidu samotného byl objeven také v sedimentech samotného kráteru Chicxulub, což dokládá přímou spojitost s impaktem a celosvětovým spadem vyvrženého materiálu.[212]

Některé výzkumy naznačují, že původcem kráteru Chicxulub byl temný, „primitivní“ asteroid, jehož původ bychom mohli dohledat ve střední nebo vnější části hlavního pásu planetek ve vzdálenosti větší než 2,5 astronomické jednotky.[213]

Nové poznatky z laboratorních experimentů ukazují, že rázová vlna iniciovaná dopadem dosahovala počáteční rychlosti asi 4,5 km/s a expandující oblak vypařené hmoty kolem 2,3 km/s.[214]

K dopadu asteroidu došlo pravděpodobně na přelomu astronomického jara[215] a léta (na severní polokouli, konkrétně v období dubna až června). Nasvědčují tomu rozbory aktivity hmyzu a ryb na lokalitě Tanis v Severní Dakotě.[216][217] Tyto závěry potvrzuje i další vědecká studie, publikovaná v roce 2022.[218]

Podle počítačových modelů vývoje přírodních společenstev v nejlépe prozkoumaném souvrství Hell Creek (s asi 300 známými druhy) trvalo jen několik měsíců, než tma vyvolaná vyvržením oblak prachu do atmosféry a s ní související zastavení fotosyntézy způsovily vyhynutí kolem 73 % tehdejších obratlovců.[219]

Podle dalších výzkumů se po impaktu na dobu v řádu sekund až minut teplota atmosféry zvýšila na víc než 100 °C, a to do vzdálenosti přes 1800 km na všechny strany směrem od epicentra dopadu.[220]

Další hypotéza, která se v souvislosti s vymíráním na hranici křída-terciér objevuje, je vlna mohutného vulkanismu, zejména v oblasti dnešní Indie.[221] Ačkoliv se média obvykle o této teorii nezmiňují a favorizují dopad asteroidu, u části vědců má tento názor podporu.[222] Konkrétně bylo zjištěno, že na konci křídy probíhala silná sopečná činnost v Dekánské plošině v Indii, jíž vznikly tzv. Dekánské trapy.[223] Ještě v nedávné minulosti (před rokem 2000) se obvykle tato hypotéza spojovala s myšlenkou postupného, graduálního vymírání, protože se předpokládalo, že tyto erupce začaly již před 68 miliony lety a trvaly asi dva miliony let. V poslední době se ale ukazuje, že mohutný vulkanismus probíhal v časovém rámci 800 000 let kolem rozhraní K-T, čímž se vulkanismus jako vysvětlení staví do lepšího světla.[224] Dopad asteroidu mohl vulkanismus zintenzivnit.[225]

Erupce v Dekánské plošině mohly působit na tehdejší život různými způsoby. Mohly vést k masivnímu uvolnění prachových částic do vzduchu, stejně jako ke vzniku sirnatých aerosolů. Obě by způsobily zamezení přístupu slunečního záření a tím snížení schopnosti zelených rostlin fotosyntetizovat. Navíc by vulkanismus způsobil vysoké emise oxidu uhličitého a masivní skleníkový efekt.[226] Vulkanismus by mohl podle vulkanologů vést i ke vzniku zmíněné iridiové vrstvy.[227] V roce 2015 byla publikována vědecká studie, jejímž závěrem je tvrzení, že dopad asteroidu Chicxulub mohl uvést indické sopky takříkajíc „do chodu“, resp. že obě události spolu příčinně souvisejí.[228] Dekánské trapy jsou dnes vnímány jako doklad o enormně silné výlevné vulkanické činnosti před 66 miliony let, zřejmě však nejsou hlavní příčinou vymírání na konci křídy.[229]

Na základě novějších výzkumů souvisejících s měřením obsahu plynů v atmosféře v průběhu přelomu křídy a paleogénu je možné konstatovat, že sopečná činnost v Indii neměla při vymírání K-Pg hlavní úlohu. Dominantním činitelem byl v tomto případě právě dopad planetky Chicxulub, zatímco enormní vulkanická činnost v Indii měla pouze jakousi „podpůrnou roli“.[230][231]

Podle odborné práce z roku 2020 se však stabilita klimatu na území Indie ani v průběhu nejsilnějších erupcí výrazně neměnila a role této sopečné činnosti pro vymírání na konci křídy je tak nejspíš zcela zanedbatelná.[232] Jiná studie dále dokládá, že dekkánské sopky nemohly masové vymírání způsobit a jedinou příčinou vymírání je tedy dopad planetky Chicxulub.[233]

Tuto hypotézu podporuje i zpřesněné datování největších vln výlevů, které měly nastat až několik stovek tisíc let po dopadu planetky a vymírání.[234]

Existují silné důkazy, že na konci křídy (v období maastrichtu) došlo ke značnému poklesu hladiny světového oceánu, více než v jakékoliv jiné fázi druhohor. Některé horninové profily z tohoto období ukazují, že zatímco nejhlubší vrstva pochází ze dna moře, další vrstva směrem nahoru je již pobřežní a konečně třetí, svrchní vrstva je suchozemská a pochází z pevniny. Protože nedošlo k deformaci a posunu geologických vrstev, znamená to, že došlo k regresi, tedy poklesu hladiny moře. Ačkoliv vědci nemají v rukou důkazy pro příčinu tohoto poklesu, obvykle se akceptuje teorie, že došlo ke snížení tektonické aktivity středooceánských hřbetů a ty tak pod svou vlastní vahou poklesly.[10][235]

Silné snížení hladiny by zřejmě vedlo ke snížení plochy kontinentálního šelfu, která je mimořádně druhově bohatá. Tím je možné částečně odůvodnit vymírání mořských druhů. Některé studie však tvrdí, že tyto změny by nebyly schopné způsobit například tak výrazné vymírání amonitů. Dále by však mohlo snížení hladiny vyvolat klimatickou změnu, protože by byly narušeny pravidelné směry větrů a oceánských proudů, a protože by se snížilo albedo (míra odrazivosti) zemského povrchu a tím by se zvýšila teplota.[141] Rovněž by zřejmě došlo k vyschnutí tzv. epikontinentálních moří, tedy moří, sahajících hluboko dovnitř pevniny (např. křídové moře v Severní Americe, anglicky „Western Interior Seaway“). Ztráta těchto vodních ploch znamenala opět likvidaci pobřežních ekosystémů bohatých na život. Dalším, v tomto případě na první pohled paradoxním důsledkem bylo zvětšení sladkovodních ploch, protože vodě trvalo déle, než se z kontinentu dostala do moře. Tato změna byla na jednu stranu prospěšná pro sladkovodní obratlovce, ale pro mořské, kteří preferují slanou vodu, to mohlo znamenat jistý problém (např. žraloci).[60]

J. David Archibald a David E. Fastovsky se zamýšleli nad hypotézou, zda vymírání nemohlo být způsobeno vulkanismem, dopadem asteroidu a snížením hladiny moře, a to zároveň. Suchozemská i mořská společenstva by byla postižena změnami v jejich životním prostředí, případně jeho úplným zánikem. Dinosauři byli zasaženi nejprve, protože byli v té době největšími obratlovci na Zemi. Vulkanismus mohl způsobit ochlazení a vyschnutí rozsáhlých oblastí na zemi. Následně mohl ještě například dopadnout asteroid, čímž rostliny a fytoplankton ztratili zdroj slunečního záření (prašná oblaka a podobně). Výhodou takové hypotézy je, že podle některých vědců by nedokázala jediná událost způsobit tak rozsáhlé vymírání, případně by nevymřelo tak specifické spektrum organismů.[60]

Za jednu z příčin vymírání bývá považována také změna v cirkulaci chemických látek v biosféře nebo výrazné klimatické změny, jako jsou „globální monzuny“.[236] Podle některých výzkumů mohly výkyvy (excitace a distorze) Schumannových rezoncí po dopadu planetky na konci křídy spolupůsobit při vyhynutí jako další stresující faktor.[237]

V souvislosti s teorií o souhře vícero příčin se ale nejčastěji setkávají tři zásadní události, které se odehrály velmi krátce po sobě (z hlediska geologického času) a jejichž kumulativní následky dopadly na tehdejší ekosystémy mnohem tvrději, než kdyby se staly samostatně. Vulkanické výlevy na indickém subkontinentu, dlouho považované za jednu z možných velkých příčin, byly nakonec ze seznamu spíše vyškrtnuté, protože začaly už před 66,25 miliony lety a podle odhadů trvaly cca 30 000 let. Skončily tedy před samotným vymíráním. Přesto po sobě zanechaly místy i několik kilometrů tlusté vrstvy ztuhlé lávy a nemohly zůstat bez následků na podnebí a tehdejší život. Ne natolik, aby to způsobilo vymírání, ale dostatečně, aby to oslabilo křehkost ekosystémů. Před 66 miliony lety zasáhl Zemi asteroid o odhadovém průměru 10–15 kilometrů, který je zároveń v otázce příčiny vymírání podezřelým číslo jedna. Následky tímto asteroidem způsobené jsou popsány výše. Pokud vezmeme v úvahu vliv masivních dlouhotrvajících vulkanických výlevů (které se odehraly cca jen o 200 000 let dříve), účinky asteroidu na tehdejší život musely být o to více zničující. O čemž ostatně svědčí i vyhynutí velkého množství druhů, včetně úplného vymizení do té doby dominantní skupiny živočichů. Před 65,39 miliony lety zasáhl Zemi další vesmírný objekt, který na Ukrajině vyhloubil kráter Boltyš. Tentokrát šlo o těleso o průměru 6 kilometrů (tedy výrazně menší než Chicxulubský asteroid) a jeho účinky tak byly výrazně slabší. Jejich obětí se ale staly ekosystémy, které jen nedlouho před tím byly zasaženy jiným asteroidem a teprve se vzpamatovávaly z jeho následků. Často kladená otázka, zda úder Chicxulubského asteroidu mohly přežít nějaké dinosauří populace, které by vyhynuly až během paleogénu, má možná svoji odpověď právě v kráteru Boltyš.

Na počátku 70. let 20. století se objevila domněnka, že dinosaury mohla vyhubit také exploze blízké supernovy (v podstatě monstrózní výbuch masivní hvězdy, odvrhující svoji plynovou obálku do okolního prostoru). Ta by potom zaplavila Zemi smrtonosnou radiací, která mohla vyvolat hromadné vymírání. S hypotézou přišel jako první kanadský paleontolog Dale Russell, později na něj navázali i někteří astronomové (kteří spatřovali pozůstatky této exploze v podobě tzv. Gouldova pásu). Dnes je ale tato hypotéza již vyvrácena, zejména proto, že ve vzorcích hornin z přelomu křídy a paleocénu nebylo objeveno žádné obohacení izotopem plutonia 244. S tímto zjištěním přišel již Luis Alvarez, jeden z autorů původní studie o dopadu planetky z roku 1980.[238]

V minulosti dlouho panoval názor o nevyhnutelnosti vyhynutí, považující dinosaury nejprve za omyly přírody předurčené k vymření, později vystřídán poněkud mírnější variantou předpokládající, že evoluce dinosaurů, tvořící stále obludnější tvory (dojem vzniklý z nezvyklých tvarů v nadměrných velikostech v porovnání se současnou faunou), se dostala do slepé uličky a vyhynutí tak bylo jediný možný důsledek.

Zastaralá rekonstrukce diplodoka, s do stran vybočenýma nohama a ocasem vlečeným po zemi.

Tyto staré teorie vyplývaly z několika v současnosti překonaných předpokladů, které byly postupně novými objevy zpochybněny a vyvráceny.[239] V prvé řadě byli dinosauři považováni za primitivní tvory, což je tvrzení při nejlepší vůli kontroverzní. Vzhledem k době, po jakou úspěšně tvořili dominantní suchozemskou životní formu, je třeba tvrzení o jejich primitivnosti v mnohém přeformulovat.

Základními předpoklady, ovlivňující hodnocení dinosaurů i jejich vyhynutí, byly představy studenokrevných, pomalých a tupých plazů, kteří se pohybovali na nohách vybočených do stran jako ještěrky, a kteří často žili v bažinách a v jezerech, kde jim voda pomáhala nadnášet jejich obří těla. Tato představa jen podporovala obludnou primitivnost dinosaurů, stavíc je do role přerostlých ještěrek. Mnoho známých fosílií představovaly mohutné sauropody s jejich malými lebkami. Dojmy z tohoto značného nepoměru těla a mozku, navíc spolu s křížovými výdutěmi v páteři, mylně interpretovanými jako druhý mozek, byly generalizovány na celou skupinu. Současné výzkumy však naopak naznačují, že se jednalo o velmi aktivní tvory, kteří toho mají s plazy společného mnohem méně a i jejich teplokrevnost vystoupila ze stínu opovrhované fantaskní teorie do role široce přijímaného předpokladu, přinejmenším pro teropodní dinosaury, živící se aktivním lovem. A stejně tak řada zástupců tohoto podřádu má k tuposti nejenom daleko, ale naopak je dokonce jejich inteligence podkladem pro spekulace o možnosti evoluce inteligentního dinosauroida, který by se byl býval mohl vyvinout, kdyby dinosauři byli bývali nevyhynuli.[240]

Dalším mylným předpokladem bylo přesvědčení, že savci se objevili až po vyhynutí dinosaurů, či že se objevili krátce před tím a svojí evoluční „nadřazeností“ se stali spolučinitelem jejich konečného vymizení. Tento mylný předpoklad byl způsoben skutečností, že druhohorní savci byli jen drobní tvorové, zanechávající po sobě jen velmi křehké pozůstatky. Dlouhou dobu tedy byli nejstaršími známými savci až druhy z počátku kenozoika, kdy se objevily jejich větší formy. Toto přesvědčení však padlo s prvními nálezy druhohorních savců. V současnosti je dokonce zřejmé, že savci se vyvinuli již v průběhu svrchního triasu, tedy ve stejnou dobu jako dinosauři. Obě skupiny při tom ve svých raných formách nabývaly shodně nevelkých rozměrů. Následující vývoj však vedl k dominantním dinosaurům a drobným nočním savcům. I tato skutečnost staví teorii o primitivnosti dinosaurů do jiného světla a naopak naznačuje, že v některých aspektech museli dinosauři své savčí konkurenty předčit.

V současnosti je zároveň bráno jako prokázaný fakt, že dinosauři jsou přímými předky ptáků. Tento jejich vzájemný vztah spolu se skutečností, že ptáci se vyvinuli a jsou chápáni jako samostatná skupina již v průběhu jury, jen dále podporuje představu dinosaurů coby aktivních a teplokrevných tvorů. Další důkaz jejich aktivnosti byl objeven v souvislosti s výzkumy permského vymírání, během něhož došlo k dramatickému snížení obsahu kyslíku, spolu se studiem struktury kostí dinosaurů, které naznačují, že vzdušné vaky, součást vysoce výkonného ptačího dýchacího systému, jsou ve skutečnosti dinosauřím dědictvím. Tento dýchací systém se pravděpodobně vyvinul jako adaptace na nízkou hladinu kyslíku v triasu a je i odpovědí na otázku, čím dinosauři předčili savce. Systém vzdušných vaků je až 3× efektivnější dýchání než savčí, přinášející více kyslíku a tedy i energie pro organismus. U předků savců se v reakci na snížený obsah kyslíku na přelomu permu a triasu vyvinula bránice podporující dýchání a zvětšující objem vzduchu, které jsou plíce při nádechu schopny pojmout. Systém vzdušných vaků ji však efektivností předčí.

V uplynulých několika desetiletích také nové nálezy a poznatky definitivně smetly ze stolu gradualistický pohled na evoluci, tedy představu, že evoluce plynule směřovala ke složitějším a dokonalejším formám a vymírání druhů či celých skupiny bylo vnímáno jako něco, co na evoluci samotnou nemělo takřka žádný vliv a co se dělo spíše v pozadí. I tento gradualistický pohled na evoluci dlouho ovlivňoval teorie o vymření dinosaurů, vyplývající z toho prostého faktu, že prostě vyhynout museli, aby evoluce mohla dále gradovat k „vyspělejším“ savcům. Dnes již ale víme, že každé z vymírání, včetně tohoto, které je navíc i řazeno k pěti největším, dramaticky ovlivnilo evoluci a vždy znamenalo zásadní obrat v jejím dosavadním směřování.

Což znamená, že nebýt tohoto vymírání, savci by vůbec nemuseli dostat možnost vystoupit z role hlodavcům podobných nočních tvorů, o vývoji primátů a člověka ani nemluvě. Naopak by nadále pokračovala evoluce dalším vývojem nových druhů dinosaurů a ostatních diapsidních vládců planety, zatímco savci by nadále byly jen nevelkými tvory. Největší revoluce by se dočkal vzdušný prostor, kde již před koncem třídy jsou znatelné náznaky postupného vytlačování pterosaurů ptáky.

Tak jak postupně padaly tyto mylné představy o dinosaurech, byla představa k zániku odsouzených omylů přírody, slepé vývojové větve a tupých plazů, které při střetu se savci nemohlo čekat než vymření, čím dál neudržitelnější a bylo čím dále tím jasnější, že zde musela svoji roli sehrát nějaká zásadní událost.

Objevovaly se teorie pandemického rozšíření choroby, která vyhubila dinosaury napříč všemi kontinenty a zanechala planetu napospas savcům a ptákům. Chybí však vysvětlení, jaká choroba by napadala všechny dinosaury, od výlučně býložravých po výlučně masožravé, tedy poměrně širokou škálu tvorů různých způsobů života, a nechala netknuté nejenom savce, ale i dinosaurům velmi blízce příbuzné ptáky.

Další teorie se opírala o rozšíření nově se objevujících krytosemenných rostlin, které vznikly až v průběhu druhohor. Tato teorie předpokládala, že úspěšně se šířící kvetoucí rostliny vytlačovaly nahosemenné rostliny, které tvořily hlavní zdroj potravy býložravých dinosaurů, kteří se jen obtížně přizpůsobovali nové stravě. Jejich následný úbytek řetězovitě postihl i dravé dinosaury až se celý dinosauří ekosystém, stojící na ustupujících nahosemenných rostlinách, zhroutil a dinosauři vyhynuli. Této teorii nahrává i tzv. třímetrová mezera. Tou je míněna zhruba tři metry mocná vrstva sedimentů pod iridiovou vrstvou, tedy sedimenty zachycující poslední desetitisíce let druhohor před asteroidem, v níž nebyly nalezeny takřka žádné dinosauří fosílie, což by mohlo naznačovat, že dinosauři vyhynuli ještě před koncem druhohor (tato mezera však byla již několikrát „porušena“ novými objevy). Proti této teorii ovšem hovoří skutečnost, že krytosemenné rostliny existují již v rané křídě, tedy několik desítek milionů let před koncem druhohor, během kterých dinosauři nadále prosperovali a vyvíjeli se. V nové podobě se tato teorie objevila v roce 2018. Podle ní nebyli býložraví dinosauři schopni vypěstovat si naučenou averzi vůči toxickým rostlinám, což výrazně oslabilo jejich počty i biodiverzitu[241].

Objevily se i teorie o dopadu asteroidu, ale ty byly dlouhou dobu odmítány jako fantaskní. Jako jeden z prvních s ní vystoupil americký paleontolog M. W. De Laubenfels v roce 1956[242]. Celosvětová přítomnost iridiové vrstvy a následné objevení kráteru však z asteroidu učinily nezpochybnitelný fakt, byť míra jeho vlivu na vymírání je dosud otázkou spekulací. Objevily se předpoklady o vulkanismu, které dodnes mají v teoriích své místo (viz Dekánská plošina), byť již nikoliv samostatně, ale jako událost, která se v geologicky krátkém úseku setkala s dopadem asteroidu, čímž by obě události v součinu měly mnohem drtivější dopad, než samostatně.

Další trhlina celá řady v současnosti zastaralých a překonaných předpokladů a teorií tkví v tom, že se většinou zaměřovaly pouze na vyhynutí dinosaurů. Ti ale nebyli zdaleka jedinou skupinou, kterou potkalo vyhynutí. Z planety vymizeli také všichni zbývající pterosauři, kteří jsou občas mylně pokládáni za dinosaury, vyhynuli mosasauridi, plesiosauridi, ichtyosauři a vyhynuli například i amoniti a belemniti, do té doby poměrně úspěšné skupiny hlavonožců.

• K-T rozhraní
• Velká pětka vymírání
• Vymírání

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cretaceous–Tertiary extinction event na anglické Wikipedii.

• FORTEY, Richard A. Earth : an intimate history. New York: Vintage Books, 2005. 429 s. ISBN 0375706208.
• BUFFETAUT, Eric. Tak jako dinosauři. Překlad Jan Švábenický. Praha: Dokořán, 2005. 199 s. ISBN 80-7203-678-5.
• SOCHA, Vladimír. Úžasný svět dinosaurů. Praha: Triton, 2009. 292 s. ISBN 978-80-7387-276-2.
• SOCHA, Vladimír. Poslední dny dinosaurů. Praha: Radioservis, 2016. 320 s. ISBN 978-80-87530-74-0.
• SOCHA, Vladimír. Velké vymírání na konci křídy. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2017. 292 s. ISBN 978-80-7465-259-2.
• SOCHA, Vladimír. Poslední den druhohor. Praha: Vyšehrad, 2018. 368 s. ISBN 978-80-7429-908-7.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu vymírání na konci křídy na Wikimedia Commons
• Záznam z přednášky o vyhynutí dinosaurů, Mgr. Vladimír Socha, 27. 10. 2016
• Článek na blogu DinosaurusBlog (dějiny výzkumů vymírání K-T)
• Článek na blogu DinosaurusBlog (o průběhu vymírání)
• Kráter Chicxulub [online]. Princeton University, 2007 [cit. 2007-08-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-09-20.
• McLean D. The Deccan Traps Volcanism-Greenhouse Dinosaur Extinction Theory [online]. University of Vermont, 1995 [cit. 2007-08-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-08-09.
• Kring DA. Chicxulub Impact Event: Understanding the K–T Boundary [online]. NASA Space Imagery Center, 2005 [cit. 2007-08-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-06-29.
• Cowen R. The K–T extinction [online]. University of California Museum of Paleontology, 2000 [cit. 2007-08-02]. Dostupné online.
• What killed the dinosaurs? [online]. University of California Museum of Paleontology, 1995 [cit. 2007-08-02]. Dostupné online.
• Rincon, P. Dinosaur impact theory challenged [online]. BBC News, 2004-03-01 [cit. 2007-08-02]. Dostupné online.
• Lovett RA. "Dinosaur Killer" Asteroid Only One Part of New Quadruple-Whammy Theory [online]. National Geographic News, 2006-10-30 [cit. 2007-08-02]. Dostupné online.
• BBC - Radio 4 In Our Time - KT Boundary [RealAudio]. BBC News [cit. 2008-03-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-17.
• Článek o impaktní teorii v magazínu Povětroň (1.)
• Článek o impaktní teorii v magazínu Povětroň (2.)
• Článek o impaktní teorii v magazínu Povětroň (3.)
• Článek o impaktní teorii v magazínu Povětroň (4.)
• Článek o impaktní teorii v magazínu Povětroň (5.)
• Rozhovor o vyhynutí dinosaurů na Českém Rozhlasu (čas 27:10 – 32:00 min)
• SOCHA, Vladimír. Poslední den druhohor. OSEL.cz [online]. 20. březen 2017. Dostupné online. (česky)
• Rozhovor s V. Sochou o vyhynutí dinosaurů na portálu Avokádo (česky)
• Článek o výzkumu vymírání na konci křídy (anglicky)
• Videozáznam přednášky Vladimíra Sochy o vymírání na konci křídy – Planetárium Ostrava, 13. 2. 2019